Anglické jahody

Rozhovor s Ninou Divíškovou

Zastihnout herečku osobně je v tomto letním čase kupodivu docela obtížné. Místo aby si užívala divadelních prázdnin, je doslova v jednom kole. Seriál Vyprávěj se stále točí a do toho vrcholí zkoušky s netrpělivostí očekávaného představení Kudykam ve Státní opeře Praha. V něm Nina Divíšková hraje věštkyni. Přesto si ochotně udělala chvilku na rozhovor. V podvečer po denním shonu v poklidu domova s úsměvem líčí svůj nabitý program, obklopená dcerami a vnoučaty, její největší životní radostí.

To mě baví. Já nerada hraju jen převlečená do kostýmu, obě tyhle role jsou ale moc krásné a musela jsem se jim hodně věnovat. Je škoda, že Anglické jahody jsou tak trochu nedoceněný film. Dlouhá léta jsem čekala, kdy se konečně někdo chopí tématu srpna osmašedesátého roku a dlouhá léta se nic nedělo. V Anglických jahodách jsem se dočkala a dokonce jsem si v nich mohla zahrát. Myslím, že křehký příběh o mládí, zasazený do těch krutých dnů, je velice půvabný. Vladimír Drha přesně věděl, co točí, vedl nás herce k vyjádření atmosféry, jaká tehdy v rodinách skutečně panovala. Myslím, že se mu to velmi povedlo.

Vyprávěj začíná také v šedesátých letech. Podařilo se podle vás autorům stvořit svět, jak tehdy vypadal?

Ano, dávají si na tom hodně záležet. Třeba byt, v jakém žije rodina Dvořákových a tedy také já, je pro mě naprosto věrohodný. Vzpomínám, že jsem v té době v Ostravě měla právě takovou kuchyňskou linku. A všechny drobnosti, rekvizity, jsou přesně takové, jaké mají být.

V seriálu máte báječný vztah se svou snachou, přestože se říká, že bydlet s tchyní ve společném bytě nedělá dobrotu. Je to tedy mimořádná babička?

Ona má takový krásný sarkastický humor a přitom je laskavá a chápavá. Několikrát si balí kufry a vyhrožuje synovi, že jestli podepíše přihlášku do strany, okamžitě se odstěhuje. Přitom vlastně nemá kam, vždyť tehdy nebyly volné byty, rodiny žily pohromadě, protože to jinak nešlo.

Vy sama ovšem také máte ráda své nejbližší okolo sebe…

Ano, jinak si to ani nedovedu představit. Jedna dcera žije s námi v domě, druhá bydlí opodál. Ta třetí to má bohužel trochu daleko, takže ji ani vnoučata tak často nevidím. A je mi to líto.

Věnujete se hodně vnoučatům?

Mám jich celkem osm a všechna vyrůstala v nejútlejším věku s námi pohromadě. Víte, je nádherné pozorovat, jak děti, které poslouchaly stejné pohádky, stejné písničky a měly stejnou péči, vyrůstají každé v jinou osobnost. Mám se všemi krásný vztah. Nejstarší vnučce je dvacet dva a stále si máme co povídat.

Vyprávíte jim o svém dětství, o mládí?

Já žiju ve vzpomínkách. Jsem rodilá Moravanka a snažím se dětem předávat své vzpomínky na dobu, kdy jsem já vyrůstala, na své příbuzné, zvlášť na tátu, kterého jsem bohužel brzo ztratila a na maminku, kterou jsem moc milovala. Věřím, že vzpomínkami na minulost prohlubuji i dětem a vnoučatům jejich kořeny. Protože ty člověk potřebuje, aby mohl pevně stát na nohou. Ostatně, mně je teď nejlépe s dětmi, protože ty jsou čisté, nezkažené. A se starými lidmi, protože ti jsou už zase očištění. Takový ten dravý produktivní věk mě moc nezajímá.

Jaká tedy byla ta vaše šedesátá léta?

Měla jsem dvě malé děti a s nimi spoustu práce. Nic moc jsem netočila, věděla jsem také proč, protože jsem byla silně protirežimní. Z té doby mám vlastně jen dva filmy, s Ellem Havettou jsem dělala Slavnost v botanické zahradě a s Rudolfem Růžičkou polozapomenutý film Uprostřed babího léta. Vynahrazuji si to ale teď, dostávám řadu krásných příležitostí. Kromě těch dvou babiček mě třeba moc potěšil F. A. Brabec, když mi dal roli ve svém Máji. Dokonce ji tam pro mě připsal, protože v Máchovi žádná postava staré ženy není.

Máj, to je filmová báseň, také Kudykam je poetické představení. Střídáte tedy realistickou sarkastickou babičku s křehkými poetickými díly…

Ta role v seriálu bude mít svůj vývoj. Nechci nic prozrazovat předem, ale ona i ta babička se tady dočká krásných romantických chvilek. Onemocní, protože je toho na ni už nejspíš trochu moc, ale díky pobytu v nemocnici se potká s Františkem. A je to taková krásná, jak já říkám, láska na poslední pohled. S mnoha komplikacemi, ale tak už to v životě chodí. Hraje ho Radek Brzobohatý a musím říct, že si společnou práci oba báječně užíváme. Takže vidíte – romantika a poezie je všude kolem nás. Jen škoda, že lidé ji nějak míjejí, jako by nechtěli vidět. Kdo ocenil třeba filmový Máj?

Myslíte, že je to tempem dnešního života?

Ano, ten život třeba právě v šedesátých letech byl klidnější, i když doba vřela. Televize byla v začátcích, víc se mluvilo než koukalo do té bedny. Víte, já bych se bez televizoru doma docela snadno obešla. Ráda poslouchám rádio, to je milý společník. Většina pořadů v televizi mi ale připadá jako ztráta času. Ale to mluvím teď trochu sama proti sobě, že? No, nerada předvídám věci dopředu. Ale doufám, že seriál Vyprávěj bude pro diváky příjemný zážitek, stejně jako práce na něm pro nás herce.

Text: Gabriela Koulová, foto: Jan Hromádko, ČT, Jan Vojtek, ČT, Dramedy Production at.
Převzato z časopisu ČT+