Balady
Polednice
Je horké léto. Vedro je nesnesitelné a všichni by chtěli jen trochu toho klidu. Polednice taky. Asi každý z nás si „Ji“ představoval ve svém dětství. Mnozí si „Ji“ představují dodnes. A my ji všem ukážeme. Je to jen stařena, toulající se od vesnice k vesnici. Je to jen přelud, který si všichni vysnili. Je to jen strach z vlastního rouhání. Je veliká a pohybuje se pomalu. Do tváře jí nevidíme, ale vzbuzuje hrůzu. Koná, oč je žádána. Matka chce jen trochu klidu. Je toho na ni asi moc. A ještě k tomu ta neblahá věštba. Neměla ji volat…
…
„Pojď si proň, ty Polednice,
pojď, vem si ho, zlostníka! “
A hle, tu kdos u světnice
dvéře zlehka odmyká.
Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas – vichřice podoba!
…