Chris Rea: The Road to Hell and Back

Vzhledem ke svým problémům se zdravím, absolvoval Chris Rea na jaře 2006 své možná poslední turné, během kterého se zastavil i u nás. Za celou svou kariéru nevydal jediný živý záznam, dá se tedy říci, že tenhle nedostatek napravil na poslední chvíli.

Zasloužený aplaus lemuje deset skladeb, které patří k těm nejznámějším z Reovy tvorby. Všechny skladby jsou citlivě uzpůsobeny Reově myšlence uceleného koncertu v bluesovém rytmu. Některé zjemnil nebo zpomalil, jiné obral o zbytečně výrazné příměsi jiných stylů. Vytvořil tak křehce něžnou a civilní atmosféru, která se občas rozjede v syrovější a odvážnější blues-rockovou krasojízdu. Tenhle nový kabát ale skladbám rozhodně neuškodil, naopak sluší i takovým hitům, jako je Josephine.

Vyniká Reova podmanivá kytara, která spokojeně přede. Obdobně jako kytara Marka Knopflera z Dire Straits, k němuž má Reův styl docela blízko. Rea se poddává svévolné improvizaci a některé skladby patřičně prodlužuje o rozsáhlejší instrumentální pasáže. Ty se pozvolna rozjíždějí a někdy i jemně gradují. Přes svůj bluesový purismus někdy Rea přece jen naznačí třeba reggae i jiné styly. Stačí jen tenhle nepatrný náznak a nahrávka je ještě barevnější.

Přestože záznamy jednotlivých skladeb pocházejí z různých koncertů jarního turné, živák působí uceleně. Chris Rea nezní vůbec unaveně, spíš mile překvapuje jasným zpěvem i poměrně energickou hrou na kytaru. Pomineme-li zastřenější zvuk některých skladeb, který vlastně jen podtrhuje autenticitu živého koncertu, The Road To Hell je velice příjemné na poslech, po hudební stránce je výtečné. Chris Rea se ukázal ve formě a můžeme snad jen doufat, že se z hudební scény nestáhne úplně. Zatím alespoň plánuje ještě nějaké studiové počínání či příležitostné hraní v bluesovém triu Memphis Fireflies.