Raketa na vodu
23. 4. 2008
Jaká bude další generace mladých vědců? Budou mezi ně patřit obzvláště nadané děti, nebo „jen“ pilné děti? A budou schopné řešit problémy 21. století? Postupně se seznámíme s pěti mladými talentovanými lidmi ze čtyř zemí. Jako prvního představíme Gabriela Mainiho z Itálie. Gabriele tráví většinu svého volného času v garáži, kde sestavuje raketu na vodu z materiálů, které lze najít v běžných domácnostech. A přes pochybnosti svého okolí dokázal, že raketa skutečně létá! K výpočtu trajektorii rakety na tento druh pohonu vyžil svých matematických znalostí.
Proč se lidé stávají dobrými vědci? Je to proto, že se ve škole dobře učili, anebo proto, že mají přirozené nadání? Jaká asi bude příští generace mladých vědců? Budou mladí vědci schopni vyřešit problémy 21. století?
V italské Monze žije Gabriele Maini. Studuje inženýrství na milánské střední škole technického zaměření. Gabriele by se jednou chtěl stát leteckým inženýrem.
Gabriele Maini, Itálie: Na vědě je nejlepší to, že umí najít jednoduché odpovědi na složité otázky. Věda se totiž ptá, jak věci fungují, a pak na to také odpoví.
Gabriele se jednou s kamarádem vsadil, že postaví raketu, která by létala pouze na vodu.
Gabriele Maini, Itálie: Myslím, že hlavní vlastnosti, které dělají vědce vědcem, jsou zvědavost a pevná vůle. Pokud je někdo něčím nadšený a pokud neustále bojuje za své myšlenky a rozvíjí své představy, pak by mohl být tím nejlepším vědcem.
Gabriele strávil první část svého projektu v této garáži. Tady vytvořil konstrukci prototypu rakety z jednoduchých materiálů, jaké běžně najdeme v každé domácnosti. Gabriele je obdařen velkou zvídavostí. Snaží se porozumět podstatě všeho, co pozoruje. A právě úspěšná konstrukce této roztodivné rakety mu nakonec pomohla se zúčastnit soutěže mladých vědců v Itálii.
I ve škole se domnívali, že je dobrý nápad sázku s kamarádem využít a proměnit ji na matematický výzkum. Gabriele nejdříve teoreticky propočítal dráhu letu své rakety. Matematika pro výpočty je však velmi složitá. U letící láhve se totiž dynamicky mění hmotnost a tlak.
Gabriele Maini, Itálie: Vytvořil jsem proto jednoduché zařízení a připojil jsem k němu nádrž, která funguje jako senzor síly. Měřící přístroj změří změny tlaku v čase.
Gabriele si byl jist, že může sestavit takový statický experiment, který napodobí let rakety.
Profesor Gianni Rizzetti, učitel v laboratoři, Politecnico di Milano: Gabriele používá velmi jednoduché nástroje, pomocí nichž ověřuje potřebné zákonitosti. A to mu umožňuje jít i za hranice toho, co se naučil na střední škole.
Gabriele se domnívá, že tento projekt naprosto zapadá do jeho zájmu o aeronautiku. Vždycky chtěl sestrojit něco, co samo létá. Chtěl také umět předpovědět dráhu letu. K tomu teď využil svých matematických znalostí.
Po ukončení experimentů už měl spousty dat, k jejichž analýze použil počítač. Jakmile získal koordináty místa a času v grafu, byl schopen určit také zrychlení, rychlost a délku letu. Takže pokud jsou jeho předpovědi doby letu přesné, může stanovit i výšku, kterou raketa dosáhne.
Nyní musí předpovědi zakládající se na laboratorních datech ověřit. Potvrdí-li se jeho teorie, měla by domácí raketa urazit předpokládanou vzdálenost s odchylkou plus minus 20 %. V každém případě mu tato skvělá zkušenost pomůže v přijímacích zkouškách na univerzitu.
Doba letu byla skutečně v rozmezí 20 %. Gabriele pak ještě propočty dále rozpracoval. Jako výherce italské národní ceny pak Gabriele postoupil i do mezinárodní soutěže ve Valencii, kde se setkali ti nejlepší mladí vědci z celé Evropy.
Gabriele Maini, Itálie: Jako první ke mně přišla francouzská porotkyně. Měl jsem z toho značné obavy, protože jsem nevěděl, na co se mne bude ptát. Ale myslím, že jsem dobře dokázal odpovědět na všechno, na co se ptala.
Gabriele bohužel žádnou cenu nedostal. Konkurence byla příliš velká. Cesta do Valencie však určitě nebyla zbytečná.
Gabriele Maini, Itálie: Než jsem jel do Valencie, nemyslel jsem si, že to bude pro mne tak důležité. Nyní si budu mnohem více vědom světa okolo sebe.
Věda totiž není jen osamocené bádání v laboratořích, ale také vysvětlování svých postupů a sdělování výsledků dalším podobně zapáleným lidem. Věda a výzkum nejsou procházkou růžovou zahradou – objevují se také překážky, které je třeba překonávat. Pocit uspokojení, které objevy přinášejí, je však obrovský.
Autor: Šárka Speváková