Minuta z přírody

Mezi námi a zvířaty

„Dnes a denně člověka fascinuje nějaká drobnost, úkaz, možná kvetoucí kytka. Zdaleka ne všechny jevy si umíme vysvětlit. Takových otazníků, na něž bychom rádi znali odpověď, jsou spousty a určitě nenechávají v klidu pouze mne, ale i diváky,“ říká dnes bývalý krajský zpravodaj České televize. „Dlouho se mi hlavou honil nápad, stále jsem si říkal, že zpravodajství postrádá informace o přírodě. Ta myšlenka mi nedávala spát.“

„Jako dítě jsem dostal knížku Biankyho Lesní noviny. Uchvátil mě popis přírody a jejích proměn měsíc po měsíci. Měl jsem tu knihu moc rád, přestože vyprávěla o ruské přírodě.“ Oblíbená knížka a sen, jak dostat do zpráv přírodu, se staly základem cyklu Minuta z přírody, jehož díly se od loňského května vysílají každý den. „Materiál do Minut připravuji ze svých cest maximálně s týdenním předstihem, proto obvykle dost pospíchám.“

Zdá se, že naplnit minutu nemůže být problém. Václav Chaloupek mě vyvádí z omylu. „O některých jevech je potřeba mluvit déle, proto se k nim někdy vracím. Ale třeba takové zvonky a jiné kytky jsou jenom krásné... Naplnit minutu v takovém případě bývá těžší. Obvykle jeden týden točím, napíšu komentáře, nastříhají se příspěvky a další pondělí se vysílají. V přírodě jsme pak s diváky zhruba jen o deset dní pozadu. Dříve jsem si plánoval, co budu točit, až měsíc dopředu – jaká zvířata, které kytky... Dnes, protože jsem témata celkem vyčerpal, se vracím a dívám se znovu například na vlaštovičník, černý bez a šípkovou růži. Zajímám se o ně nově z pohledu farmakologického, historického nebo magického. Málokdo například ví, že tóny Panovy flétny na nás dýchají přes černý bez. Při tomto pohledu na svět vyplouvají pohádkové až fantastické představy, které porůznu sbírám a divákům rád zprostředkuji. Navíc příroda se pořád mění, už za chvíli zase vyrazím s kamerou podél vody, a když mě tentokrát zaujme třeba kytka, bruslařky nebo vodoměrky, udělám příspěvek o nich.“

Václav Chaloupek často jezdí za krásami přírody i jinam. „Exotickou přírodu mám rád, ale srdcem jsem v přírodě tady v Čechách. V roce 1992 jsem poprvé vyjel s expedicí, zřejmě nějakým omylem, do Jižní Afriky. Od té doby jsem tam byl asi sedmkrát, vrátil jsem se před týdnem. Pokaždé mě překvapí, jak kvalitně je tam organizovaná ochrana přírody. Závidím, že v JAR či v Botswaně jsou umění a život jedno a totéž. Najdete tam obrazárny plné přírodních motivů, které jsou také na oblečení lidí, ulice jsou pojmenované po zvířatech a národním koníčkem není rybaření, ale „ptákování“, pozorování ptáků. U nás jedou lidi na Karlštejn, tam do národního parku pozorovat ptáky. Vyrážejí speciálně za nějakým druhem, jindy chtějí pozorovat veliká hejna na řece Okavango nebo v Krugerově národním parku. Mne nejvíc uchvacují sloni. Navštívil jsem právě farmu, kde mají osmnáct ochočených slonů. Matka se čtyřměsíčním mládětem a tříměsíční sirotek. Chtěl bych se tam vrátit a natočit příběh sloního mláděte a černošského kluka, takovou pohádku. Hodinový příběh, který se mi už teď skládá v hlavě. Myslím si, že člověk má mít v hlavě vždycky nějaké sny, které se třeba neuskuteční, dokážou vás ale trošku popostrčit dopředu.

Bydlím v Plzni, ale většinu času žiju v lese v hájovně. V předsíni si postavily hnízdo vlaštovky. Bylo by zajímavé udělat tři vstupy o nich. Samičku, jak sedí na vajíčkách, pak jak začíná krmit a potom, když mláďata vyvádí. Vlaštovky jsem točil v Kalahari, lítaly nad stádem antilop skákavých. A řeknu vám, vypadá to často neuvěřitelně. Stejné vlaštovky, které mají od dubna hnízdo u mě doma, si po pěti měsících odletí osm tisíc kilometrů na jih, asi na dovolenou... Příroda skrývá spoustu tajemství. Když jsem chodil s medvědy po celé jaro a léto lesem, tak nikdy nechytili klíště. Přinesl jsem si je jen já, psi a srnky. Medvědi v sobě mají asi nějaký přirozený repelent nebo co, který klíšťata odpuzuje. Mám na zahradě pět srnek, teď když točím večerníčky o ježcích, mám tam také ježky a liščata a další zvířata, která v nich budou hrát. Zahrada je velká a všichni tam žijí jako ve volné přírodě, navíc plot je tak nízký, že ho můžou kdykoliv přeskočit... Vždycky se snažím vrátit zvířata do přírody. Po natáčení můžu například pustit lišky a vím, že už za týden se budou lidí bát. Tak to v přírodě funguje, a proto by to tak mělo mezi námi a zvířaty zůstat.“