Bloc Party

Britský tisk v roce 2005 tipoval, že Bloc Party brzy sesadí v baště kytarové hudby nedávné kralevice Franz Ferdinand z jejich pomyslného trůnu. Copak může právě tahle kapela, s adresou v jižní části Londýna nabídnout převratného? Patrání po hudebních kořenech končí ve slepé uličce u ikon typu Joy Division a nejvíce snad u počátků The Cure, zkrátka kapel, které si do rodokmenu s radostí napíše kdekterá kytarovka. Přitom kouzlo Bloc Party rozhodně netkví v bůhvíjaké původnosti, oplývá však snad všemi přednostmi většiny jejich v současné době ceněných souputníků - smyslem pro jednoduchou písničku a místy discopunkovým rytmem počínaje a únosným množstvím temnoty a smutku a navíc občasnými útočnými výpady do psychedelie či dubu konče. A pochopitelně také silnými melodiemi - to je ale snad zbytečné zdůrazňovat. Koncertní partneři evropského turné skupiny Interpol však mají ještě něco navíc - mimořádně zdatnou a impulsivní rytmiku - bubeníka, jemuž koudel hoří u zadku a řádně funkovou baskytaru, nápaditou souhru kytar, ve které jde o víc než jen o tři akordy a na čele zpěváka a kytaristu Kele Okereho s nigerijskými předky. Záznam vystoupení Bloc Party z francouzského Eurockeénnes festivalu v roce 2005 je posluchačský zážitek. Ani padesát minut desky Silent Alarm nemá hluchá místa, nenajdete tu ani jednu jiné podobnou písničku a bloky energických pecek (Helicopter, Price Of Gas ...) chytře střídají náladovky plné melancholického stýskání (Blue Light, Plants).