Le Tigre
Pozoruhodný projekt, v jehož středu stojí Kathleen Hanna, bývalá členka kultovní kapely Bikini Kill. Strahovský koncert v roce 2005 byl příležitostí pro seznámení s hudebně a názorově zajímavou kapelou, která se momentálně hřeje na výsluní zájmu fanoušků i přízně kritiků v USA, Evropě i Asii. To není nijak nadnesené tvrzení: Le Tigre jsou v současnosti hvězdy současné alternativní scény. Kathleen Hanna stála na začátku devadesátých let u zrodu a poté i v čele radikálního feministického punkového hnutí Riot Grrrl. Její kapela Bikini Kill se pak díky svým názorům a otevřeným textům přirozeně stala ikonou i mluvčím nové generace nespokojených mladých žen. Když se v roce 1998 skupina rozešla, Kathleen Hanna vydala (pod pseudonymem Julie Ruin) sólové album a při přípravách živého provedení skladeb z desky se spojila s Johannou Fateman a Sadie Benning. Julie Ruin se ovšem koncertů nikdy nedočkala, dámy začaly psát nové písně, pojmenovaly se Le Tigre a v roce 1999 vydaly na svém ortodoxním feministickém labelu Mr. Lady debutové album. Kombinace punkové přímočarosti ve spojení s hravou lo-fi elektronikou tehdy zapůsobila jako zjevení. Ve stejné sestavě nahrály ještě EP From the Desk of Mr. Lady (2001), po kterém zakládající členku Sadie Benning v kapele vystřídala J. D. Samson. První album v nové sestavě, Feminist Sweepstakes, vyšlo na labelu Mr. Lady ještě v témže roce a překvapilo sofistikovanějším zvukem, ale zároveň ostřejšími texty. V roce 2003 následovala kolekce remixů a v listopadu 2004 nová deska This Island na major labelu Strummer/Universal. Le Tigre se ale s přechodem k velkému vydavatelství své etice nezpronevěřily. Stále stojí jednou nohou v undergroundu, jsou nebývale aktivní ve feministické subkultuře i jinak než hudebně, a ze svých názorů neslevily ani na posledním albu. Poslechově je This Island klidnější a přístupnější než ostatní desky (podíl na tom má jistě i spoluproducent Nicholas Sansano, který dříve pracoval se Sonic Youth nebo Public Enemy), nicméně i tady se nablýskaná "gay-disco" estetika střetává s nabroušenými kytarovými riffy, ukřičeným zpěvem a syrovými beaty - a hlavně nechybí přímočaré a provokativní texty, namířené proti sexismu, rasismu nebo militantní politice současných Spojených států.