Princ a tanečnice

I pranepatrné události mohou mít dalekosáhlé důsledky – odehrají-li se v pravý čas a na pravém místě. V roce 1911 byla takovým jazýčkem na vahách evropské rovnováhy (alespoň podle tvůrců naší komedie) malá balkánská zemička jménem Carpathie, vlastnící, bůhví proč, čtvrtou nejlepší armádu v Evropě. Je nasnadě, že její odklon od jednoho bloku a příklon ke druhému by mohl křehkou evropskou rovnováhu pořádně ohrozit. Není tudíž divu, že návštěvě početné carpathské delegace, přijíždějící do Anglie na korunovaci krále Jiřího V., musí být věnována náležitá pozornost, a jejím členům musí být splněno každé přání ještě dříve, než je vysloví. A přeje-li si nejmocnější muž Carpathie, velkovévoda Karel (takto princ regent) strávit noc ve společnosti půvabné muzikálové tanečnice, není o čem přemýšlet. Má to ovšem drobný háček. Neboť tou vyhlídnutou tanečnicí je na britský vkus poněkud příliš svérázná Američanka, které se představa, že by měla posloužit k nezávaznému rozptýlení Jeho královské Jasnosti, vůbec nezamlouvá...

Snímek, jehož předlohou se stala divadelní hra Terence Rattigana z r. 1953 The Sleeping Prince (česky pod názvem Jeho výsost subreta v r. 1991), svedl na plátno dvě výrazné herecké osobnosti své doby. Laurence Olivier, tehdy již svého druhu ikona britského divadla i filmu, hodlal "oživit" své herectví dotykem s mladou hvězdou, Marilyn Monroe, pro kterou byl "Princ" v jejích třiceti letech již pětadvacátým filmem, doufala prorazit v Evropě. Jejich osobní setkání nebylo ovšem nejšťastnější a vzájemná spolupráce byla poznamenána mnoha konflikty a nedorozuměními. Oliviera dokonce znechutila natolik, že se dalších téměř 13 let vyhýbal filmové režii. Nic z toho se však naštěstí nepřeneslo na filmové plátno. Vzniklo půvabné, nestárnoucí dílko, plné jemného humoru i ironie, jehož oba protagonisté tu dostali další příležitost prokázat celou šíři svého talentu.