Šedesát let existence legendárního divadla připomene cyklus scenáristy J. D. Novotného a režiséra V. Polesného z roku 1999

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Na léta normalizace si ještě pamatuje většina z nás. Naštěstí. Byly to roky, kdy nebylo snadné téměř nic, ani nakoupit na neděli. Lidé si chodili pro duševní posilu do divadel a byli vděčni i za sebemenší náznak odporu proti režimu. S povděkem přijímali každou poznámku, každý pohled či možný dvojsmysl. Diváci byli zvyklí číst mezi řádky a sdělení tímto způsobem přečtené mělo sílu přinášet radost i krátkodobou vzpruhu.

V této atmosféře se v Semaforu museli vyrovnat s tím, že všechno bude jinak. Nejenom politicky; umřel Jiří Šlitr a Jiří Grossmann. Pod nové písničky se začíná podepisovat Ferdinand Havlík, s Miloslavem Šimkem začíná autorsky spolupracovat Luděk Sobota (na scéně s Petrem Nárožným) a později Jiří Krampol. Pokus utvořit komickou trojici Suchý + Dvořák + Molavcová se rozplynul po druhé premiéře a v Semaforu vzniká další samostatná skupina kolem Josefa Dvořáka. Státní divadelní studio, v jehož svazku Semafor působí, bylo v roce 1980 zrušeno, a jednotlivé scény převedeny pod správu velkých divadel, Semafor toho největšího – Hudebního divadla v Karlíně.

Jiří Suchý vytváří typ stárnoucího komika Jonáše, vzpomínajícího na zašlou slávu, po jehož boku se pohybuje nešikovná a nešťastně oddaná hospodyně Žofie Melicharová. Komika Jitky Molavcové v tomto typu, jak se zdá, dosahuje svého dosavadního vrcholu.

Ne zrovna harmonické působení tří samostatných skupin a dílčích pokusů o vznik dalších aktivit nezávislých na původní poetice Semaforu přeruší až sametová revoluce.

Stopáž57 minut
Rok výroby 1999
 ST 4:3