00:00:41 Přeji vám krásný večer, milí diváci.

00:00:43 Určitě se shodneme na tom, že v životě je velmi důležité

00:00:46 mít někoho blízkého, někoho, komu můžeme důvěřovat

00:00:50 a na koho se můžeme spolehnout.

00:00:52 My lidé jsme se prostě nenarodili pro to, abychom byli sami.

00:00:56 No a najít někoho důležitého

00:00:58 přicházejí i někteří z mých dnešních hostů.

00:01:01 Začíná další Pošta pro tebe.

00:01:06 Katka prožila v životě hodně těžkých situací.

00:01:09 Scházela jí blízkost i láska.

00:01:12 Přesto dnes nepřichází proto, aby si stěžovala.

00:01:21 Jsem Katka, je mi 30, momentálně bydlím v Praze

00:01:25 na azylovém domě pro ženy ve Vršovicích.

00:01:29 Bydlím tu proto, že nemám stálý bydlení ani práci

00:01:32 a chci si dát život do pořádku.

00:01:36 Já se jmenuju Irena a jsem vedoucí azylovýho domu ve Vršovicích

00:01:40 v organizaci Naděje. Katka u nás bydlí už druhým měsícem.

00:01:46 Náš azylový dům je určen pomáhat osobám,

00:01:50 v našem případě tedy jenom ženám,

00:01:53 které se ocitnou v těžké životní situaci,

00:01:56 na kterou se potom váže ztráta jejich bydlení, jejich domovů.

00:02:00 Vystudovala jsem střední školu, práce ve zdravotnických

00:02:02 a sociálních zařízeních, obor pečovatelský práce.

00:02:06 Tuhle práci jsem vykonávala celkově dva měsíce.

00:02:11 Nyní pracuju na benzínový pumpě.

00:02:15 Vystřídala jsem mezitím několik jakoby zaměstnání

00:02:20 ohledně toho, že mám problém s autoritami.

00:02:24 Mám šestiletého syna Matýska.

00:02:26 Bohužel nyní je v péči otce z důvodu, že nemám kde bydlet,

00:02:31 ale snažím se ho získat zpátky.

00:02:35 Přeci jenom jsme spolu byli 5 let

00:02:39 a nedá se zapomenout i na těch 5 let,

00:02:43 který jsme spolu strávili.

00:03:00 V životě jsem prožila hodně špatnýho,

00:03:06 ale byla by chyba obviňovat ostatní.

00:03:09 Každý děláme chyby, i já.

00:03:12 Ale důležité je si ujasnit,

00:03:16 proč ty chyby byly, nebo proč jsem ty chyby i dělala.

00:03:25 Proto je důležité se i omluvit.

00:03:36 Přivítejte Katku!

00:03:40 -Dobrý večer, Katko.-Dobrý večer.
-Vítám vás. Prosím, posaďte se.

00:03:49 To bylo moc silný slyšet vás, co povídáte.

00:03:53 Bylo mi z toho smutno. Věřím, že to musí být i pro vás smutné,

00:03:55 když se vracíte v tom životě zpátky.

00:03:59 -Hodně. -Že jste toho prožila opravdu hodně těžkýho.

00:04:03 Jak to bylo vlastně ve vašem dětství, ve vaší rodině,

00:04:06 když jste se narodila, když jste byla malá holka?

00:04:09 U nás vlastně po porodu

00:04:12 jsme byli ještě jako kompletní rodina - já, máma, táta.

00:04:17 3 roky na to se narodil bratr

00:04:19 a od tý doby vlastně odešla od nás i máma,

00:04:23 takže jsme zůstali jenom s tátou sami.

00:04:25 Proč máma odešla? To jste byla malinká a bratr úplně miminko.

00:04:29 Mně byly 4, bráchovi rok, co mi vyprávěla i ségra starší

00:04:33 jakoby z táty manželství, že dala přednost životu na ulici

00:04:38 než vychovávat 2 děti.

00:04:42 Ona se teda stala bezdomovkyní vaše maminka?

00:04:44 Stala a asi ještě pořád je. Nevím, nevídám se s ní,

00:04:48 nechci ani a nelituju toho.

00:04:52 Pamatujete si na nějaké období z toho života s mámou?

00:04:56 Protože jste byla malinká, když ona odešla.

00:05:00 Vůbec nic.

00:05:02 A kdo se o vás staral, když máma odešla?

00:05:05 Táta. Když chodil do práce táta, tak starší ségra.

00:05:08 V tý době skoro plnoletá. Musela přerušit studium,

00:05:13 aby se mohla starat o dva mladší sourozence.

00:05:17 Pomáhala jí teda i ta její máma vlastní.

00:05:20 Pomáhala občas.

00:05:22 A pak jsme se ségrou vlastně neviděly vůbec.

00:05:28 Ne?

00:05:30 Až po nějakých 14-15 letech jsme se teprve našly,

00:05:36 když už jsem byla já dospělá.

00:05:38 Katko, jak to dával táta? Nebo jak to zvládal táta, jaký byl?

00:05:43 Táta začal pít díky tomu, že vlastně zůstal sám.

00:05:49 A odstěhoval se s námi pryč jakoby z Prahy, co jsme bydleli.

00:05:55 Kvůli čemu se stěhoval, nevíte?

00:05:58 Že by to sám nezvládl utáhnout byt celej drahej v Praze,

00:06:01 takže jsme se odstěhovali úplně mimo Prahu.

00:06:05 Na sever. A tam to bylo ještě horší, než když jsme bydleli tady.

00:06:10 Ano? V čem to bylo horší?

00:06:13 Mě zavřel do sklepa, neposílal mě do školy.

00:06:17 Brácha byl samozřejmě doma a měl všechno, na co si ukázal.

00:06:21 Že se choval úplně jinak k vám a jinak k bráchovi?

00:06:25 Asi, jak bych to řekla, spíš zanevřel asi na ženský,

00:06:28 takže jsem to schytala tím pádem i já.

00:06:30 -A že vás zavřel do sklepa, jste říkala? -No.

00:06:33 To se stávalo nějak opakovaně?

00:06:36 Byla jsem tam rok celej zavřená, celej rok ve sklepě,

00:06:40 aby prostě měl jenom bráchu u sebe, aby tam prostě byli jenom chlapi,

00:06:43 nebo nevím proč.

00:06:46 To si vůbec nedovedu představit.

00:06:48 Pamatujete si na ten čas v tom sklepě?

00:06:52 Jenom tu místnost malou, tmu.

00:06:56 Vy jste tam byla ve tmě?

00:07:01 A tam vám nosil jídlo?

00:07:03 Nosil mi tam krajíc chleba jeden a víc nic.

00:07:06 Maximálně na Vánoce mě vzal nahoru, a to bylo jediný,

00:07:09 kdy jsem viděla vlastně světlo.

00:07:14 -Anebo celkově i bráchu.
-Kolik vám bylo let v tu dobu?

00:07:19 Sedm, osm, možná šest.

00:07:24 Co si myslí dítě, když je zavřený ve sklepě?

00:07:27 Bála jste se? Nebo co jste tam prožívala?

00:07:29 Ze začátku jakoby jsem měla ten strach, co se bude dít,

00:07:33 nebo jestli mě tam nechá úplně jako bez jídla, nebo...

00:07:38 A nikdo vás nehledal? Neměla jste chodit třeba do školy nebo někam?

00:07:41 Chodila jsem asi do 1. nebo do 2.třídy, jenže ve škole nahlásil,

00:07:45 že jsem v léčebně, ozdravovně. To samý nahlásil i na úřadech

00:07:50 v tý době, takže nikdo si nedělal žádný...

00:07:54 Nebo jako nikdo se nepídil po tom, jak to je.

00:08:01 Potom teda díky bráchovi, výjimečně teda, že brácha zasáhl,

00:08:06 tím, že táta, jak hodně pil, tak usnul, a brácha mě pustil ven.

00:08:11 -Že vás odemkl?
-Hm. A řekl: Běž pryč!

00:08:14 I mě je táta schopnej i zabít. Jakoby tím, že bych byla dole.

00:08:20 Kam jste šla?

00:08:22 K nějaký od táty kamarádky dcery.

00:08:27 Oni se teda nemuseli ani s tou mámou její.

00:08:30 -K ní na tři měsíce.
-A tam jste se schovala před tátou?

00:08:33 -Nebo táta věděl, že jste tam?
-Táta tušil, že tam jsem.

00:08:36 Snažil se tam i do toho bytu dostat, ale nedostal se.

00:08:40 Hm. A co bylo potom dál po těch 3 měsících?

00:08:44 Potom se bála, aby to nebylo hlášený ze strany táty jako únos,

00:08:49 tak to nahlásila policajtům ona sama, že jsem u ní 3 měsíce,

00:08:53 ale oni řekli, že ne, že mi zachránila takhle vlastně život,

00:08:56 že jsem byla u ní ty 3 měsíce.
-Hm.

00:08:59 -No a potom jste šla kam?
-Potom vlastně zavolali sociálku,

00:09:03 zavolali lékaře, aby mě vyšetřili, všechno

00:09:06 a nabídli mi, ať se buď vrátím, jestli se chci vrátit k tátovi,

00:09:10 anebo jít do děcáku.
-Co jste si vybrala?

00:09:13 Já jsem si vybrala dětskej domov. Protože nikdy jsem o něm neslyšela,

00:09:16 jaký to tam je. Měla jsem z toho strach, jaký to tam bude,

00:09:19 jak se oni budou ke mně chovat. Ale naštěstí v pohodě.

00:09:24 Vybrala jste si dobře. Já si myslím, že nemůže být

00:09:27 nic horšího, nebo nedovedu si představit nic horšího.

00:09:31 Pro mě to byla vlastně záchrana.

00:09:33 A jaké tam byly vychovatelky, jaké tam byly děti?

00:09:37 Vychovatelky v pohodě, děti svým způsobem taky.

00:09:41 Taky si každý prožil něco, proč tam asi byl.

00:09:44 Nikdo tam nebyl ze svý svobodný vůle, sám od sebe.

00:09:48 A prostě jsem je brala jako sourozence.

00:09:51 Asi víc než toho bráchu, co byl u táty.

00:09:57 Takovéhle období, které bylo teda relativně klidné,

00:10:00 kdy jste tam měla fajn děti, fajn vychovatelky,

00:10:02 pak ale skončilo. Když přišla puberta, tak se to zkomplikovalo.

00:10:05 No, to skončilo, skončilo asi dost jakoby takový to hodný dítě.

00:10:11 Jak se říká. Pak jsem si stála prostě za svým,

00:10:14 měla jsem svoji hlavu, odnášeli to lidi, kteří si to nezasloužili.

00:10:17 A to mě vždycky pak i trápilo.

00:10:21 Co odnášeli? Jak jste se chovala, nebo co jste dělala?

00:10:24 Odmlouvala jsem, drzá jsem byla, vyčítala jsem jim prostě to,

00:10:28 že jsem tam.
-Těm vychovatelkám?

00:10:31 Hm. Dětem ne, dětem ne, spíš těm vychovatelům.

00:10:35 Když jsem měla svůj den prostě, tak jsem řekla,

00:10:39 že oni mě nemají co převychovávat, že nejsou moji rodiče,

00:10:42 což mě třeba vždycky hodně trápilo a trápí do teďka vlastně,

00:10:46 že jsem se choval tak, jak jsem se tam chovala.

00:10:49 A že si to ani nezasloužili. Že mě brali takovou vlastně,

00:10:52 jaká jsem.
-Měli s váma trpělivost?

00:10:55 Hodně velkou. Jak v prvním, tak i v tom druhým.

00:10:58 Vy jste potom šla ještě někam jinam ještě z toho dětského domova?

00:11:01 Z toho prvního jsem šla pak do toho druhého.

00:11:04 Původně jsem měla jít do výchovnýho ústavu díky tomu chování,

00:11:07 mezitím jsem byla v nějakých těch léčebnách psychiatrických,

00:11:11 protože přece jenom to chování nebylo zrovna jakoby vzorový.

00:11:19 Takže jsem šla do druhýho děcáku jenom z toho důvodu,

00:11:21 že zjistili, že tam mám toho bráchu nakonec.

00:11:24 Takže on se dostal nakonec do dětského domova taky ten brácha?

00:11:28 -A v tom druhém domově jste se s ním setkala? -Hm.

00:11:31 Katko, koho jste si pozvala dneska do Pošty pro tebe?

00:11:34 Já jsem si pozvala vychovatelku, vlastně teď už moji bývalou,

00:11:39 která tam teda stále pracuje.
-V tom 2.domově, kde jste byla?

00:11:42 V tom 2.dětským domově, abych se jí omluvila

00:11:46 a zároveň jí vlastně poděkovala, že se mnou vydržela,

00:11:50 že mě neposlala k šípku, jak se říká lidově.

00:11:54 Přeci jen jste za tu dobu v těch obou dětských domovech

00:11:58 i okolo potkala hodně lidí. Proč jste vybrala tuhle vychovatelku?

00:12:01 -Čím je výjimečná?
-Protože jsem ji měla na skupině

00:12:04 už vlastně od samýho začátku, co jsem tam nastoupila,

00:12:07 a vždycky stála při mně. I když jsem ji poslala někam,

00:12:12 vždycky stála při mně, vždycky mi dokázala i odpustit.

00:12:20 Ale stejně jsem pak pokaždý udělala tu stejnou chybu,

00:12:23 že jsem dělala jedno a to samý furt dokola.

00:12:26 Co to bylo? Nějaká drzost? Nebo co se dělo?

00:12:29 Nejenom drzost, odmlouvání, ale i to, že jsem si stoupla do okna,

00:12:32 že dokud neodejde, že prostě budu stát v tom okně.

00:12:36 A trucovala jsem, jak kdyby mi bylo pět.

00:12:39 -Jak kdyby byla moje máma druhá.
-Jo?

00:12:43 Myslíte si, že to, že jste mohla být s ní, vás nějak ovlivnilo

00:12:47 do součastného života? Že to bylo důležité pro vás, že ona tam byla?

00:12:51 Jo. Člověk si pak uvědomil hodně věcí,

00:12:55 co bych si bez ní asi neuvědomila jen tak.

00:12:59 Hm.

00:13:03 Vy jste v tom dětském domově byla do dospělosti až,

00:13:05 do svých 18? -Do 19, než jsem vystudovala tu školu.

00:13:09 Mohla jsem pokračovat jako i dál, kdybych chtěla na vyšší školu,

00:13:14 ale to nešlo, jak jsem tam měla to chování problémový.

00:13:17 Aby to nepokračovalo prostě dál.

00:13:20 -A vy jste vystudovala jakou školu?
-Pečovatelku.

00:13:23 Práci ve zdravotnických a sociálních zařízeních.

00:13:26 Chtěla jste tuhle práci dělat, vybrala jste si to sama?

00:13:28 No, původně jsem chtěla dělat zdravotní sestru,

00:13:31 jenže když jsem byla na základce, tak to bylo ještě jako klasická

00:13:34 jakoby čtyřletá, pak už to bylo vlastně už jakoby vyšší,

00:13:37 to už asi nešlo, tak jsem říkala, tak aspoň něco zdravotnickýho bude.

00:13:42 Ale teďka momentálně bych tu práci asi nedávala vůbec.

00:13:46 Proč myslíte, že ne?

00:13:48 No, já mám teď rozházenou psychiku natolik,

00:13:50 že by mě asi ta práce totálně odrovnala.

00:13:53 Že jste přecitlivělá? Nebo jak rozházenou psychiku?

00:13:56 Úplně celkově. Ohledně syna, ohledně toho bydlení, ohledně všeho

00:14:01 v podstatě teďka, jo. Že ta psychika není zrovna tak,

00:14:04 jak by měla bejt. V klidu a...

00:14:07 Jak to vlastně bylo s vámi, když jste odcházela z dětského domova?

00:14:10 -Kam jste šla? -Do Domu na půli cesty v Litoměřicích.

00:14:15 Tam jsem vlastně chvilku pracovala v domově důchodců.

00:14:19 2 měsíce necelý.

00:14:22 A odtamtud mě pak vyhodili, protože jsem...

00:14:25 Nebo z tý práce jsem odešla sama. Já už jsem to nedávala ani fyzicky,

00:14:28 ani psychicky, hlavně teda psychicky.

00:14:32 Pak mě vyhodili tím pádem i z toho domu na půli cesty

00:14:35 a odtamtud jsem šla rovnou do Prahy.

00:14:38 Takže jste vystoupila na Hlavním nádraží v Praze,

00:14:40 nebo jak jste sem dojela?

00:14:43 No, já jsem to znala už. Když mi bylo nějakých 13,

00:14:46 tak si mě vzala máma na víkend. To jsem byla ještě v tom 1.děcáku.

00:14:50 Původně jsem teda nechtěla, ale vychovatelky mě přemluvily,

00:14:54 ať to zkusím aspoň. No, jenže jsme skončily takovým způsobem,

00:14:57 že jsme skončily v chatce někde mimo jako... Jak se to říká?

00:15:04 -Mimo civilizaci někde?
-Ano, mimo civilizaci.

00:15:07 -A to bylo v těch 13? -To bylo ve 13 mezi samejma feťákama

00:15:10 a těma jakoby... -Aha! Tam jste strávila ten víkend teda?

00:15:14 Hm. A právě to způsobilo to,

00:15:17 že jak jsem se odstěhovala do Prahy, přijela jsem už dospělá,

00:15:20 tak jsem věděla, kam teda aspoň za tou mámou.

00:15:24 Jenže ta mě taky nepodržela. Ona naopak chtěla,

00:15:26 abych začala s nima brát drogy a pít.

00:15:31 Takže vy jste jela za ní tam, kde byla, když jste byla v děcáku?

00:15:34 Protože jsem neznala nic, že jo, žádnou organizaci.

00:15:37 Neznala jsem nic tady.

00:15:39 A ona vás přesvědčovala, abyste brala drogy?

00:15:41 No, abych byla s nima tam v tý komunitě těch narkomanů

00:15:45 a všeho a alkoholiků.

00:15:48 -Jak dlouho jste tam žila s ní?
-Rok a půl asi.

00:15:52 -Jaké to bylo?
-Šílený.

00:15:56 Člověk se bál i spát, aby fakt se nic nestalo.

00:16:01 Začala jste v tu dobu taky brát drogy?

00:16:04 Ne, já jsem měla čistou vůli, nepila jsem, nefetovala.

00:16:08 Prostě jela jsem si svoje. Radši jsem chodila po městě

00:16:11 hledat si práci nějakou, i kdyby nějaký uklízení nebo něco,

00:16:15 ale nemohla jsem tam s nima celý dny bejt. Bych se zbláznila asi.

00:16:21 A pak nějak brzo už jste otěhotněla s vaším synem?

00:16:24 Potom vlastně jsem díky jednomu policajtovi,

00:16:27 kterýho jsem potkala a ptala jsem se ho, jestli neví o něčem,

00:16:30 kde by mi pomohli, kde bych se mohla najíst, vysprchovat,

00:16:33 nebo prostě oblíknout, tak mě odvezl přímo na Hlavní nádraží

00:16:36 tam na tu pobočku.
-Naděje? -No, no, no.

00:16:41 A tam vlastně díky nim jsem skončila poprvý na azyláku.

00:16:45 Pak vlastně v tom domě na půli cesty po roce. A tam...

00:16:50 Já se s otcem toho malýho znám ještě z děcáku.

00:16:53 Pak jsme se nějak nevídali.

00:16:55 A potom v tom domě na půli cesty jsem otěhotněla vlastně s ním.

00:17:00 -Bylo to plánované těhotenství?
-Nebylo. Vůbec ne.

00:17:03 Ale byla jsem ráda za toho malýho, že...

00:17:06 Jinak jste se necítila ještě asi úplně připravená na rodičovtství?

00:17:10 Ne. Já jsem se všechno učila za pochodu. Když už teda, tak už.

00:17:15 A když se narodil syn, tak byli jste společně s tím otcem?

00:17:18 Ne. My jsme byli od sebe, už když jsem malýho čekala.

00:17:22 Aha. Jak jste to zvládala?

00:17:26 Měla jsem naštěstí kolem sebe lidi, kteří mi i pomohli s tím

00:17:31 jakoby zvládnout tu výchovu u toho malýho.

00:17:34 -Ty začátky hlavně po tom narození.
-Kde jste bydleli společně?

00:17:38 Na azylovým domě na Barrandově pro matky s dětma.

00:17:41 A tam byla holčina, která už měla pátý dítě,

00:17:44 takže už věděla, co s tím. Pomáhala mi s tím malým ze začátku,

00:17:48 takže pak už naštěstí v pohodě. Sžili jsme se naštěstí s tím malým,

00:17:52 takže všechno bylo v pohodě.

00:17:55 -Jak dlouho jste ho měla u sebe?
-5 let jsme byli vlastně sami.

00:18:00 -Co se pak stalo?
-Potom vlastně nám skončilo bydlení

00:18:04 na 3 roky, co jsme měli bydlení, a neměli jsme kam jít.

00:18:07 Takže jsme týden byli u toho bráchy v Boleslavi

00:18:10 a odtamtud jedna známá mi zařídila azylovej dům ve Znojmě.

00:18:16 -Takže jste jela se synem tam?
-Až na jižní Moravu.

00:18:19 Tam jsme byli rok. A tam už se to všechno totálně jakoby zhroutilo.

00:18:25 Neměla jsem kam jít s ním. Tak jsem musela vyhledat toho tátu.

00:18:29 -Vy jste nemohla zůstat v azylovém domě? -Tam to skončilo po roce.

00:18:33 Tam byla podmínka, abyste si našla mezitím bydlení?

00:18:36 Jenže tam jsem nemohla najít práci, To přece jenom není zrovna město,

00:18:40 kde by o práci člověk jen tak zavadil.

00:18:43 Takže jsem poprosila toho tátu, ať si ho vezme, že nechci,

00:18:46 aby skončil jako já někde v děcáku.
-Bylo to těžký rozhodnutí?

00:18:50 Bylo. Bylo složitý vzdát se ho takhle po 5 letech,

00:18:55 ale jednodušší, než ho strčit do děcáku.

00:18:58 -Hm. -Proto jsem radši zvolila tuhle variantu,

00:19:01 i když mi to trhalo srdce. I ten malej z toho nebyl zrovna nadšenej.

00:19:06 Ale teď si tam naštěstí zvyknul a je spokojenej.

00:19:12 Jezdí na dovolenou k moři, to by se mnou momentálně asi neměl.

00:19:17 Hm. Váš původní partner má nějakou partnerku?

00:19:22 Je tam i nějaká žena v té rodině, která vychovává vašeho syna?

00:19:25 Je. Manželku má. Jsou asi 3 roky manželé,

00:19:28 takže se starají i společně o toho malýho.

00:19:31 Neříkám jako, že by mi to vadilo, to ne, vadí mi vlastně,

00:19:34 že on jí začal už říkat mami. Ale on ví, on ten Matýsek ví,

00:19:39 že řekne, že máma Katka je vlastní a máma Páťa je nevlastní.

00:19:43 On rozezná, kdo je vlastní, kdo ne.

00:19:48 Jako nemůžu mu zakazovat, aby někomu říkal mami, že jo?

00:19:51 -To nejde.
-Jak byste si přála, aby to bylo?

00:19:56 S vaším synem. Jak byste chtěla žít?

00:19:59 Teďka momentálně se snažím udržet si práci, co mám,

00:20:03 a najít si bydlení, abych ho mohla brát aspoň na víkendy,

00:20:06 jako zatím střídavou péči, že ho nechci trhat z prostředí,

00:20:10 na který je už skoro dva roky zvyklej.

00:20:13 -A vy s ním jste v kontaktu?
-Co nejvíc to jde,

00:20:16 tak se snažím s ním bejt v kontaktu.

00:20:18 14 dní zpátky, co jsem za ním jela. Vezla jsem kamarády do Plzně,

00:20:23 takže jsem se rovnou stavila i za tím malým.

00:20:27 Byla jsem tam jen dvě hodiny, ale lepší než nic.

00:20:32 -A žijete teď v azylovém domě?
-Hm.

00:20:36 -Jak jste tam dlouho teď?
-Ježiš! Přes dva měsíce už.

00:20:42 Vás sem vlastně i doprovodili právě lidé,

00:20:45 kteří se o vás starají v azylovém domě. Dobrý večer, vítám vás.

00:20:48 -Dobrý večer.
-Tady vedoucí azylového domu,

00:20:50 vás jsme viděli i v reportáži, a také sociální pracovnice.

00:20:54 -Dobrý večer.
-Dobrý večer.

00:21:01 Já vám moc děkuju za tu práci, kterou děláte,

00:21:03 protože jak slyšíme příběh Katky, to musí být záchrana pro ty lidi,

00:21:06 že mají kam jít. Je ten příběh Katky něčím jiný,

00:21:09 nebo je to vlastně hodně podobné, ty klientky,

00:21:12 které jsou u vás v azylovém domě?

00:21:14 Ty příběhy se hodně opakují. Samozřejmě že každý ten příběh

00:21:18 má nějakou svoji linii, ale většinou se to hodně opakuje.

00:21:23 Do jaké míry je to zásadní pro ty lidi,

00:21:26 že mají kde bydlet, a jak dlouho u vás můžou zůstat

00:21:29 v tom azylovém domě?
-U nás můžou zůstat zpravidla rok.

00:21:33 Ve chvíli, kdy víme, že ta klientka má jako měsíc do toho,

00:21:40 než by si našla vlastní bydlení, tak ji tam necháme samozřejmě.

00:21:44 Ale myslím si, že pro ty klienty, který jsou na ulici,

00:21:47 je bydlení to nejzásadnější.

00:21:49 Hodně se to potom odvíjí, že se jim zlepší psychický stav,

00:21:53 že už ví, že už nemusí být na ulici a že jí pomůžeme.

00:21:58 Máte možnost nějak Katku povzbudit, podpořit v tom,

00:22:01 aby se restartovala, aby našla bydlení, aby našla práci?

00:22:05 Určitě. Katka je teď zodpovědná a opravdu si nastavila nějaký cíl,

00:22:08 za kterým si fakt jde. Takže my se všichni snažíme

00:22:11 vlastně ji v tom podržet a pomáhat.

00:22:14 Co jste říkaly na to, že se rozhodla jít do Pošty pro tebe

00:22:17 a poděkovat vychovatelce?

00:22:20 No, tak bylo to její rozhodnutí. A je to dobře.

00:22:23 Jestliže Katka to tak cítí, že by měla udělat nějaký kroky k tomu,

00:22:29 aby vyřešila svoji minulost, tak je to v pořádku.

00:22:33 Já to tak, Katko, taky vnímám. Ještě se znovu vrátím k tomu.

00:22:38 Vy jste se rozhodla pozvat vychovatelku. Jak se jmenuje?

00:22:41 -Radka.
-Já jsem moc ráda, že jste tady,

00:22:44 protože je to potvrzením toho, jak je důležité potkat ty správné

00:22:47 lidi v životě, jak můžou ten život posunout a ovlivnit.

00:22:52 No tak se podíváme na reportáž s vaší vychovatelkou Radkou.

00:22:57 Prosím!

00:23:05 Katko, Radku vám samozřejmě nemusím představovat,

00:23:08 protože ji velice dobře znáte. Co si ale troufám tvrdit,

00:23:11 že netušíte, jak bude reagovat, až se u ní objeví pošťák Ondra.

00:23:15 Tak se na to pojďte podívat.

00:23:18 Paní Radka by měla bydlet, teda pracovat tady.

00:23:22 Tak, teďka uvidíme.

00:23:26 Dobrý den. Pošťák Ondra, Česká televize, pořad Pošta pro tebe.

00:23:29 -Radka jste? -No.
-Radko, kontrolní otázka.

00:23:32 -Hm.
-Máte dvě dcery - Adélu, Báru?

00:23:35 -Mám. -Tak tady máte pozvání do pořadu Pošta pro tebe.

00:23:39 -Znáte ten pořad, viděla jste ho?
-No, Ježiš, znám.

00:23:43 Takže tušíte, že když jsem tady já, že vás asi někdo hledá.

00:23:46 -Kdo by to mohl být?
-To já fakt nevím.

00:23:49 Možná nějaký děti, který jsem měla, protože už jsem tady 15 let.

00:23:53 -Tam se nic nedozvíte, nebojte.
-Ne?

00:23:56 Protože už tady jsem 15 let a myslím si,

00:23:59 že možná nějaký děti. Kdo by mě jinak hledal? Dcery mě nehledaj.

00:24:04 -Kolik dětí vám prošlo pod rukama?
-Strašně moc. Já to nepočítám.

00:24:08 -Jako třeba stovky, tisíce?
-To ne. Do stovky možná.

00:24:15 No a co když si nějaké vzpomnělo a chtělo by vám říct:

00:24:18 -Tady jsem, mám se dobře a děkuju.
-No, to bych byla ráda.

00:24:23 Už se jich víc ozvalo a už nás i tady navštěvujou,

00:24:26 takže z toho mám vždycky radost, že se jim daří.

00:24:30 Je fakt, že někdo se vrátit nechce, protože chce zapomenout vlastně.

00:24:34 Ale kdo přijde, tak je ráda vždycky uvidím.

00:24:37 A uvidíte toho neznámého, nebo tu neznámou také ráda u nás v Poště?

00:24:43 -Určitě.
-Přijedete? -Jo, určitě.

00:24:46 Radko, děkuju, mějte se krásně. Ještě se rozloučíme do kamery.

00:24:50 Radka přijede.

00:25:03 Na Radce je vidět i z reportáže, že je moc milá.

00:25:06 -Jo, vždycky byla.
-Rovnou i řekla, že určitě přijede.

00:25:10 Vždycky byla. Akorát my jsme to nedávali asi najevo hodně.

00:25:13 -Tak proto jste tady, abyste to napravila? -Jo.

00:25:16 Tak já věřím, že k tomu budete mít příležitost.

00:25:19 Zeptám se pošťáka Ondry, jestli je Radka tady.

00:25:25 Jak jsem říkala, tak činím. Jdu se tě zeptat, jestli je tady Radka.

00:25:29 Ale dopředu věřím tomu, že tvoje odpověď bude ano.

00:25:32 Ester, když už jsi přišla se mě zeptat, tak se mě zeptej.

00:25:37 -Prosím tebe, je tady Radka?
-Radka je tady.

00:25:41 Bezva, díky.

00:25:49 -Já vás toho zbavím. Dobrý večer.
-Dobrý večer.

00:25:54 -Tak a ještě já. Dobrý večer.
-Dobrý večer.

00:25:57 Vítám vás. Prosím, posaďte se.

00:26:04 Díky za to, že jste tady. Mám z toho radost

00:26:06 a už z té reportáže jsem věřila tomu, že určitě přijedete.

00:26:11 -Děkuju.
-Jste nervózní?

00:26:13 Trošku jo, ale ono to přejde za chvilku.

00:26:16 Věřím tomu, že určitě ano. Kde vás to pošťák Ondra našel?

00:26:19 -Kde pracujete?
-V Dětským domově v Lipový.

00:26:22 Jsme vlastně nejsevernější dětský domov v Český republice.

00:26:26 -Pro jak velké děti?
-Od 3 do 26 tam můžou být děti.

00:26:31 Pokud studujou vysokou školu, tak tam můžou zůstat po dobu

00:26:34 toho studia vysoký školy.
-Tak to je dobře, že mají

00:26:38 to zázemí takhle dlouho.
-Určitě.

00:26:40 Je tam hodně takových dětí, které to dotáhnou až na vysokou školu?

00:26:44 Měli jsme tam dvě, ale to po kolika letech.

00:26:48 Jedna udělala magistru a jedna bakaláře.

00:26:51 Stane se to málokdy jako, ale dvě byly.

00:26:55 Se můžeme chlubit, to se málokdy stává.

00:26:58 Co u vás rozhodlo, že jste začala pracovat v dětském domově?

00:27:02 Nebo kdy jste se rozhodla pro tuhle práci?

00:27:05 No, mě vždycky bavilo prostě pracovat s dětma,

00:27:08 ale vystudovala jsem střední ekonomickou školu a zjistila jsem,

00:27:12 že mě vlastně vůbec nebaví někde bejt v kanceláři a to.

00:27:17 Nic se neděje, nad papírama.

00:27:19 A pak jsem říkala: Musím prostě dělat s dětma.

00:27:21 Tak jsem dělala na internátě pár let

00:27:24 a pak jsem se šla ucházet o práci v dětským domově.

00:27:28 A náhodou mi to vyšlo a jsem tam do teďka,

00:27:31 jsem tam 15 let, jsem spokojená, nedělala bych nic jinýho.

00:27:35 -Ne?
-Ne. Tu práci musíte mít ráda.

00:27:38 Protože to by se nedalo, to byste nevydržela.

00:27:40 K tomu musíte mít vztah. Jinak by to nešlo dělat.

00:27:44 To věřím, to si myslím, že stoprocentně.

00:27:47 Vy pracujete s různě starými dětmi, nebo máte skupinu určitého věku?

00:27:50 My máme v dětském domově 7 skupin po 8 dětech,

00:27:54 takže máme kapacitu 56 dětí.

00:27:57 A máme teda ve skupině 8 dětí

00:28:00 a máme tam rozmezí prostě jako v rodinách.

00:28:03 Může tam bejt tříletý, ale i dvacetiletý.

00:28:06 První stupeň, druhej stupeň, prostě je to namíchaný.

00:28:08 Tam není, že je skupina malých dětí, skupina větších, vůbec ne.

00:28:12 Jako je to prostě v rodinách.

00:28:14 Že se tam jako nahrazuje to reálné prostředí,

00:28:17 aby byly smíšené věkově.

00:28:20 Dá se říct, že nějaké období je třeba těžší pro ty děti,

00:28:23 a tím pádem i pro vás? Třeba když přijdou jako malé,

00:28:26 nebo naopak potom puberta?

00:28:29 Já si myslím, že když přijdou zase jako malé,

00:28:32 tak mají šanci se prostě vzdělávat, věnovat se jim

00:28:36 a je větší šance, že z nich jednou něco bude.

00:28:40 Protože my jim to zázemí dáme, školu, vyučení, všechno,

00:28:44 co někdy z těch rodin oni nemají. Když pak vám přijde dítě

00:28:47 třeba v 15-16 letech, je těžko ho převychovávat.

00:28:51 Ale myslela jsem, že i když tam přijdou jako malé, pak se dostanou

00:28:55 do toho období puberty, jestli to potom není těžké.

00:28:58 No to víte. To je jak u koho. U někoho to je docela drsný,

00:29:03 ale u někoho to proběhne dobře. Ale to je jako doma.

00:29:07 To je prostě úplně stejný. Jsou to děti jako děti.

00:29:10 -Vás sem i někdo doprovodil?
-Jo, to je dcera.

00:29:13 Ještě mám doma jednu, ale ony už jsou dospělé,

00:29:17 takže už se můžu naplno věnovat tady těm, který mě potřebujou.

00:29:20 Radko, určitě jste přemýšlela, kdo si vás mohl pozvat

00:29:23 do Pošty pro tebe. My teď hodně mluvíme jenom o té vaší práci,

00:29:26 ale co když to bude z jiné oblasti?
-Já si myslím, že nebude.

00:29:29 -Myslíte, že ne?
-Já si myslím, že ne.

00:29:32 Myslím, protože já svou rodinu znám, myslím si, že...

00:29:35 I když ono člověk nikdy neví, že jo, ale myslím si,

00:29:38 že to bude z těch dětí na 99 procent.

00:29:42 -A nějaký konkrétní tip nemáte?
-No, měla jsem, na Kateřinu.

00:29:46 -Aha?
-Ona byla taková dost problémová.

00:29:49 My jsme spolu docela bojovaly. Ona byla taková vzpurná a to.

00:29:54 A pořád jako jsem si myslela, že k sobě si nemůžeme najít cestu.

00:29:58 A ona potom po těch letech asi pochopila,

00:30:02 že prostě jsem to myslela dobře.

00:30:05 No, tak uvidíte, Už to uvidíte za malý okamžik.

00:30:07 Vy jste říkala, že Poštu znáte, takže víte, jak to tady chodí,

00:30:11 že na té obrazovce uvidíte člověka, který si vás pozval. Prosím!

00:30:22 Tak jsem to odhadla.

00:30:24 -Ahoj.
-Ahoj, Kačko.

00:30:26 Já jsem si tě pozvala proto... Já nevím.

00:30:48 Kačko!

00:30:53 Těžko se mluví, Katko?

00:31:03 Abych ti poděkovala.

00:31:06 A hlavně se omluvila za všechno, co jsem ti prováděla v tom děcáku.

00:31:15 Ty sis to nezasloužila, že jsi se snažila pomáhat,

00:31:20 a já jsem si toho nikdy nevážila.

00:31:33 Kačko, ty jsi byla v tom období prostě toho pubertálního věku

00:31:37 a tady to si člověk musí odžít, aby to potom pochopil zpětně.

00:31:41 Nemusíš se za nic omlouvat přece. To poznáme každej až tím životem.

00:31:48 Tak už nebreč. A pojď už ke mně.

00:31:51 Takže můžu odstranit stěnu? Pojďme ji rychle dát pryč.

00:31:54 Prosím!

00:31:58 -Ahoj.
-Ahoj!

00:32:05 Tak už nebreč.

00:32:07 To byla holčina, která mně teda opravdu dávala zabrat.

00:32:10 To se přiznám. A vidíte to.

00:32:13 A na to taky hodně vzpomínám, protože to máte vyryto v paměti.

00:32:16 -To nejde zapomenout.
-Nejde, no.

00:32:19 Ale ona prostě už přišla asi v 15, nebo, viď, Kačko, už dlouho,

00:32:23 takže už taky takovej věk.
-Měla toho za sebou hodně.

00:32:27 A měla toho za sebou hodně, takže co to s ní může udělat?

00:32:31 Katka mluvila o tom, že to pro ni moc bylo důležité

00:32:35 a že vlastně neuměla asi přijímat tu vaši laskavost,

00:32:38 protože do tý doby ji moc neznala. Ale teď si to všechno uvědomuje.

00:32:42 Je to tak?

00:32:44 Tak já moc děkuju za to, že jste přišly obě dvě.

00:32:48 Katko, vám moc držím palce, aby se vám splnily vaše sny,

00:32:51 aby ten váš život se začal odvíjet lépe.

00:32:56 -Moc vám držím palce. -Děkuju.
-Mějte se hezky. Na shledanou.

00:32:59 -Na shledanou.-Děkujeme za to, že jste přišla, i za to, co děláte.

00:33:01 -Díky. -Jo. Na shledanou.
-Na shledanou. Prosím.

00:33:16 Irenka je aktivní, veselá a milá žena se srdcem na dlani.

00:33:20 Miluje život a dokáže z něj vytěžit každou vteřinu.

00:33:23 S takovou výbavou hravě zvládne všechny překážky.

00:33:34 Pod slováckým vinohradem

00:33:40 búdy kamenné...

00:33:44 Dobrý den, jmenuji se Irena. Bydlím tady od narození v Hodoníně.

00:33:50 Tohle je můj byteček,

00:33:53 v kterém bydlím tady s mojím přítelem Františkem.

00:33:59 Hodně mně pomáhá. Aj o mě pečuje, dělá mi takového pečovatele.

00:34:04 Jsem ráda, že ho mám. Je vedle mě,

00:34:08 takže si rozumíme a nahrazuje mně hlavně zrak,

00:34:12 což je dobré, to jsem si přála mít přítele,

00:34:15 který aspoň trošku vidí, je slabozraký,

00:34:17 takže se můžeme doplňovat zase třeba v jiných věcech.

00:34:21 Malovala malérečka...

00:34:26 My dva jsme se dali dohromady takovým stylem,

00:34:28 chodili jsme do jedné klubovny v Brně organizace pro nevidomé

00:34:33 a slabozraké a tam nás dala dohromady hudba.

00:34:39 Jsem nevidomá od narození, ale přesto žiji plnohodnotný život,

00:34:44 mám hodně životních koníčků.

00:34:48 No a takový nejdůležitější je práce s dětmi.

00:34:52 Taky dělám po školách osvěty a besedy

00:34:56 o našem světě nevidomých a slabozrakých.

00:35:00 Potom další takový je hlavně hudba, kdy zpívám v pěveckém souboru

00:35:07 a nejraději hraji na akordeon,

00:35:11 klávesové nástroje a nechybí ani zobcová flétna.

00:35:16 No a s Františkem taky si zahrajeme a on hraje na baskytaru.

00:35:22 Naleješ mu do džbánečka vínko z Moravy.

00:35:31 V červenci jsem měla těžký úraz nohy.

00:35:34 Teď se teda rehabilituji a hojí se mně.

00:35:38 Ale ještě než se mně to stalo, když jsem byla zdravá,

00:35:41 tak jsem prováděla po našem městě Hodoníně

00:35:46 a nejraději na takové ty nejzajímavější místa,

00:35:50 které je na náměstí, na Masarykovu náměstí,

00:35:53 kde je velmi pěkná radnice, je tam hrající, zpívající fontána,

00:35:59 kostel svatého Vavřince a hlavně známý Masarykův dům

00:36:04 neboli zámeček, kde přímo Masaryk vyrůstal.

00:36:08 A provádím i v lázních, to je mně nejbližší,

00:36:11 protože jsem tam pracovala 8 let.

00:36:14 I když teď špatně chodím, přesto není pro mě žádný problém

00:36:19 se setkávat se svými přáteli a lidmi,

00:36:23 i do vzdálenějších míst za nimi přijet.

00:36:27 A teď se chystám do Prahy, kam se moc těším.

00:36:36 Přivítejte Irenku!

00:36:40 -Dobrý večer. -Dobrý večer.
-Dobrý večer, Irenko.

00:36:43 -Moc vás srdečně zdravím.
-Já vás taky. Jsem moc ráda,

00:36:45 že jste tady. Vy žijete neskutečně aktivním životem.

00:36:49 To bylo patrné už z té reportáže. Irenko, koho byste měla ráda

00:36:53 tady v Poště pro tebe?
-Já bych měla tady ráda,

00:36:56 mě tak napadlo napsat, moji spolužačku ze základní školy

00:37:00 Julianu Koutnou.

00:37:03 Chodily jsme spolu od mateřské školky až do 8.třídy.

00:37:08 Chodily jsme do Brna do školy. To byla škola pro nevidomé

00:37:12 a slabozraké. Stejná výuka jako v běžných základních školách

00:37:16 u vidících dětí, ale měli jsme učebnice v našem Braillově

00:37:20 slepeckém písmu. A právě ona byla pro mě taková veliká kamarádka,

00:37:25 skoro nejlepší ze třídy, potom mně i hodně pomáhala

00:37:30 třeba při domácích úkolech, když jsme dělali,

00:37:33 nebo když jsem něčemu nerozuměla, tak ona, protože ona byla opravdu

00:37:36 hodně nadaná na učení, tak mně pomáhala,

00:37:39 vysvětlovala mně to.

00:37:41 Když jsme měli ve třídě takové, no, jednoho takového kluka,

00:37:46 který mně docela dělal naschvály, tak se mě aj zastávala.

00:37:50 Prostě taková moje veliká a věrná kamarádka,

00:37:53 ochránkyně a všechno dohromady.

00:37:55 Vy jste se, Irenko, potom po škole už nevídaly spolu?

00:37:59 My jsme se ještě potkaly... Já teď nevím.

00:38:03 Jo, v roce 1997. Nebo 1998?

00:38:09 Jo. V roce 1998 byl třídní sraz, takže tam.

00:38:13 Vlastně od roku 87 až do toho 97 jsme se neviděly,

00:38:18 potom jenom na třídním srazu, kde jako každý jsme o sobě něco řekli,

00:38:23 co kdo dělal. A potom zas, jak jsme se rozešli,

00:38:27 rozjeli se dom, tak už potom jsem to brala tak jako běžně,

00:38:32 jestli se s ní někdy setkám. Potom jsem chtěla ji hledat,

00:38:35 ale neměla jsem na ni kontakt. Prý že byla na různých místech.

00:38:39 Nikdo jiný ze spolužáků o ní taky nevěděl.

00:38:43 Prostě bylo to úplně takové pro mě ztracené

00:38:47 a furt jsem ale na ni myslela, vzpomínala.

00:38:50 Irenko, jak vy jste vyrůstala? Jaké bylo vaše dětství?

00:38:53 Vy už jste se narodila se zrakovým postižením?

00:38:56 Já jsem se narodila se zrakovým postižením krátkozrakost,

00:39:00 která je dědičná u nás v rodině.

00:39:04 Ale ještě jsem jako viděla údajně prý jako obrysy, všechno.

00:39:08 Vnímala jsem okolí, lidi i obličeje dokonce, všechno.

00:39:13 No ale potom mě často bolívaly oči a byly často červené,

00:39:17 tak když mně bylo 6 týdnů, ještě novorozeně vlastně,

00:39:21 tak doktoři se rozhodli na očním v Brně, že to budou operovat.

00:39:25 No, šestiměsíční, pardon, šestitýdenní miminko,

00:39:29 žádné kapky, nic, no a že na operaci.

00:39:33 No a v tom případě... První teda nechtěly rodiny a tak,

00:39:36 ale to musí být, jinak nebude vůbec vidět.

00:39:40 No, byl to úplný opak. Zasáhli takovému miminu do očí

00:39:43 a všecko mně tam poničili, takže jsem potom teprve neviděla,

00:39:47 jenom světlo a tmu, obrysy a větší překážky, jako je zeď

00:39:51 anebo kamion třeba, nebo něco, co bylo opravdu velikánské.

00:39:57 No a potom jsem při základní škole kromě tělocviku

00:40:01 ještě ráda sportovala aktivní sport, atletiku, běh na 60 metrů,

00:40:06 hod kriketovým míčkem a potom ještě plavání.

00:40:10 Oni neřekli lékaři, že nesmím cvičit,

00:40:13 že nesmím běhat, nic dělat, takže já jsem to dělala.

00:40:16 A jak jsem měla těch 14-15 roků, tak jsem pozorovala,

00:40:20 že mě víc bolí oči a ztrácím zrak.

00:40:22 No a potom jsem skákala a prásk. Praskly mně sítnice.

00:40:28 Takže vlastně sport mě připravil pak úplně o oči.

00:40:31 Vy jste říkala, že chodíte na přednášky do škol,

00:40:34 kde mluvíte o tom vašem světě. V čem si myslíte,

00:40:37 že je ten základní rozdíl? Co je v tom vašem světě nejdůležitější?

00:40:41 Tak v tom našem světě nejdůležitější?

00:40:46 Snad odpovím správně. Já vlastně dělám přednášku o našem světě

00:40:50 nevidomých, slabozrakých, jak vnímáme svět.

00:40:53 Že teda hmat a sluch máme hlavně, to jsou naše oči, ruce a sluch.

00:40:58 No a že teda se orientujeme s tou bílou holí.

00:41:00 I to ukazuji. Ukazuji teda i dokonce, jak čteme z těch knížek,

00:41:05 jak píšeme na speciálním stroji. A vše do domácnosti.

00:41:09 Jak zalíváme podle pomůcky. Mluvící počítač,

00:41:14 mluvící mobily předvedu. Všecko to, co my nejvíc

00:41:17 ke každodennímu prostě používání potřebujeme.

00:41:21 No a potom jim aj ukazuju, jak jako si hledáme věci,

00:41:26 protože já když mám plno pomůcek kompenzačních na stole

00:41:30 a teďka je beru, zase si to v rychlosti dám někde inde,

00:41:34 takže si udělám pěkný zmatek v tom.

00:41:36 A když mám něco vzít, tak potom to tam hledám.

00:41:39 A oni z toho mají některé děti srandu, že aspoň vidí,

00:41:42 jak my nevidomí hledáme něco.

00:41:44 Irenko, my jsme viděli v reportáži taky, jaký máte hezký vztah se svým

00:41:48 přítelem Františkem a František vás doprovodil sem i dnes.

00:41:51 -No, je tady František.
-Dobrý večer, Františku.

00:41:58 Jak vás tak poslouchám, tak vy máte ten život opravdu pestrý a bohatý.

00:42:01 Máte spoustu přátel. Přesto jste si vzpomněla na tu Julianu z dětství.

00:42:05 Já doufám, že ji pošťák Ondra našel, a podíváme se na reportáž.

00:42:10 -Prosím.
-Děkuju.

00:42:19 Ireno, chtěl jsem vás poprosit, abyste mi držela hledání palce

00:42:22 při hledání paní Juliany, protože si myslím, že to nebude

00:42:25 zcela jednoduché. Ale uvidíme, pošťák prej je šikovnej.

00:42:31 Dobrý den. Já vás zdravím. Nezlobte se na mě, že obtěžuju.

00:42:34 Pošťák Ondra, Česká televize, pořad Pošta pro tebe.

00:42:37 -Mluvím s paní Julianou?
-Ano.

00:42:39 -Já vás zdravím. Máte klíče?
-Mám. -Nevadí, že si zabouchnete?

00:42:43 -Nevadí.-Pojďte udělat dva kroky za mnou, abychom na vás viděli.

00:42:47 Já tady máme totiž pana kameramana, Takže si na vás svítíme

00:42:50 a točíme vás. Já tu pro vás mám pozvání do pořadu Pošta pro tebe.

00:42:55 Ale pouze pokud správně zodpovíte kontrolní otázku, která zní,

00:42:58 zdali jste studovala Deylovu hudební konzervatoř. -Ano.

00:43:03 -V Praze tady.
-V Praze, přesně tak.

00:43:06 Akorát je to Konzervatoř Jana Deyla, správný název.

00:43:09 Konzervatoř Jana Deyla. Tak to se omlouvám za tu nepatrnou chybu.

00:43:13 -Já vám dám do ruky s dovolením tu obálku. -Děkuju.

00:43:16 Tady ji máte. Kdo, si myslíte, Juliano, že vás může hledat?

00:43:22 No, upřímně, nevím, protože si myslím, že v dnešní době

00:43:26 internetu a Googlu není těžký si někoho dohledat,

00:43:29 speciálně mě, takže mě to docela zaskočilo, musím říct.

00:43:33 -Jste známá osobnost?
-No, já nevím, jestli jsem známá,

00:43:35 ale určitě si mě podle jména jde docela dobře dohledat, si myslím.

00:43:40 Paní Juliano, poslední otázka, zdali přijmete to pozvání

00:43:43 a přijdete k nám do studia, anebo ne.

00:43:45 No, asi jako... Já jsem zvědavá, takže jo.

00:43:49 -Tak já se s váma rozloučím.
-Já mockrát děkuju.

00:43:52 Mockrát děkuju také, mějte se krásně, ještě mi chvilinku vydržte.

00:43:55 -Já zmizím z kamery a už bude záběr čistě jenom na vás. -Aha.

00:43:58 -Paní Juliana.
-Děkuju.

00:44:04 -Tak se to povedlo. -No, já právě neumím na Facebooku se pohybovat

00:44:08 a na internetu vyhledávat. To právě neumím,

00:44:11 to se přiznám dobrovolně. Jako přečíst maily,

00:44:14 nebo si něco vygooglovat, třeba co je co nebo kde je to,

00:44:18 ale vyhledávat lidi to fakt neumím, tak se omlouvám.

00:44:21 A děkuju Ondrovi pošťákovi, že mně ji našel.

00:44:24 Je to tak, jak říkal, je šikovný. To je moc dobře, že se to povedlo.

00:44:28 -Když to neumím já. -Zeptala bych se, jestli byste Julianu poznala,

00:44:32 ale vlastně nevím, jestli je to správná otázka.

00:44:34 Jestli třeba podle hlasu. Ale ten se musel hodně změnit.

00:44:37 No, má ho skoro stejný. Malilinko nepatrně hlubší.

00:44:41 Nevím, jestli je to teda spíš těma reproduktorama,

00:44:46 nebo jak bych to řekla, tím zvukem z nějakých obrazovek,

00:44:49 nebo to, ale má takový... Tak je to rozdíl.

00:44:52 Nakonec tam byla děcko a jako mladá slečna,

00:44:56 a teď už je to paní taky starší, no ono se jí možná hlas...

00:44:59 Má takový maličko změněný hlas.

00:45:02 Irenko, já jdu zjistit, jestli je Juliana tady. Tak držte palce.

00:45:05 Děkuji moc.

00:45:11 Ondro, já jsem velmi zvědavá, jestli Juliana dorazila,

00:45:14 jestli se tady budou moci potkat spolužačky po hodně let.

00:45:18 Udělám takovou nepatrnou výjimku, Ester. Nebudu tě napínat,

00:45:21 protože samotný příchod nám trošičku zabere.

00:45:24 -Juliana je tady.
-Tak to mám velkou radost. Díky.

00:45:40 -Já vás zbavím těch sluchátek. Dobrý večer. -Dobrý večer.

00:45:43 -A převezme si vás, Ester.
-Ano.

00:45:47 Já si vás převezmu. Děkuju, Ondro. Dobrý večer, Juliano. Moc mě těší.

00:45:52 Můžu vám pomoct? Z druhé strany? Je to tak lepší?

00:45:55 Tak, jak jste zvyklá. Teď tady budeme mít schůdek, pozor!

00:45:59 Ano, výborně.

00:46:02 -A tady už budeme u pohovky. Můžete se posadit. -Děkuju.

00:46:06 -Ještě jednou dobrý večer.
-Dobrý večer.

00:46:08 Juliano, já se vás zeptám, abych věděla, jak se tady orientujete

00:46:12 v prostoru: Jaké máte zrakové postižení?

00:46:15 -Vidíte mě, když si spolu povídáme?
-Ne, já jsem úplně nevidomá.

00:46:19 Úplně nevidomá. To od narození, nebo se to postupně zhoršilo?

00:46:23 Ne. Od 6 let.

00:46:25 -Takže do 6 let jste viděla?
-Ano.

00:46:29 Potom jste měla nějaký úraz, nebo co se stalo?

00:46:31 Nemoc. Následkem nemoci.

00:46:35 To musí být v tom dětství asi hrozně těžké.

00:46:38 Já přemýšlím někdy, jestli je těžší se už narodit jako nevidomý,

00:46:41 nebo o zrak přijít. Nevím, jestli se to dá takhle vůbec srovnat.

00:46:44 Já myslím, že to záleží strašně na povaze.

00:46:48 A taky další věc je samozřejmě, že ten, kdo nevidí od narození,

00:46:54 tak neví o co přichází. Na druhou stranu zas ten,

00:46:56 který viděl, tak z toho, co viděl, může těžit.

00:47:00 Takže je to asi opravdu hodně o povaze a taky o tom,

00:47:03 na co je ten člověk zaměřený.

00:47:06 Vy jste chodila do speciální školy?

00:47:09 Když vám bylo 6 let, tak to bylo období,

00:47:11 kdy jste asi měla nastupovat do školy. -Přesně tak.

00:47:14 Takže jsem nastoupila na speciální školu,

00:47:16 nebo na školu pro děti se speciálními nároky.

00:47:20 Jaké to bylo v té škole?

00:47:23 No, já musím říct, že pro mě hrozný.

00:47:26 Pro mě absolutně katastrofální, protože jsem změnila razantně

00:47:32 prostředí, takže jak to, že jsem byla odtržena od rodiny,

00:47:36 protože v té době nefungovala žádná integrace, nic.

00:47:40 Takže jsem musela na internátní školu.

00:47:43 A to jsem měla na rozdíl od spousty svých spolužáků obrovský štěstí,

00:47:47 že moje maminka šla se mnou do toho města,

00:47:50 kde ta škola byla. A byť ne hned, ale prostě

00:47:54 jednak si tam hledala práci podle telefonního seznamu

00:47:57 a druhak se snažila sehnat byt, takže já jsem na tom intru byla

00:48:00 po minimálně nutnou dobu, což i tak ale byly 3 roky.

00:48:05 Vyměníte jakoukoli intimitu za neustálé skupinové soužití.

00:48:10 A navíc jsem změnila prostředí, i co se regionu týká,

00:48:15 protože já jsem rodilý Pražák, bydleli jsme v Mariánských Lázních

00:48:18 potom, moje babička s dědou byli na Vysočině,

00:48:24 nebo v České Kanadě, v Dačicích. A já jsem se najednou octla v Brně,

00:48:27 kde se jinak mluví. Prostě pro mě to byl absolutní šok

00:48:31 a musím říct, že jako jsem se s tím vlastně nesrovnala,

00:48:35 dá se říct.

00:48:38 To muselo být hrozně těžké, že vy jste vlastně přišla o zrak,

00:48:40 ale zároveň jste teda přišla i o domov, o zázemí,

00:48:43 o tu společnost, na kterou jste byla zvyklá.

00:48:46 Že to vlastně byl úplně jiný svět.

00:48:49 Našla jste si tam potom nějaké kamarádky, kamarády, blízké lidi,

00:48:53 nebo jste se spíš uzavírala do sebe a byla jste spíš s maminkou?

00:48:57 Ani jedno, ani druhý.

00:49:00 Já bych řekla, že kamarády jsem si našla až spíš jako starší.

00:49:05 Jako ve skupině jsem asi fungovala normálně,

00:49:08 ale jako nepatřila jsem zrovna k oblíbeným dětem, takže...

00:49:13 Myslíte tím, že jste byla jako jiná?

00:49:16 No, byla jsem hodně jiná. Byl jsem jiná, bych řekla,

00:49:19 ve velké části v tom, že se o mě rodina zajímala

00:49:23 a nestyděla se za to, že má hendikepovaný dítě.

00:49:26 Ale každopádně neměla jsem pozici nějaký hvězdy mezi dětma.

00:49:32 Měla jsem spíš takový zajímavý kamarády,

00:49:35 takový prazvláštní, když to srovnávám dneska.

00:49:38 Tenkrát mi to nepřišlo. A já bych si troufla říct,

00:49:43 že jako opravdu na tý jako, když to vezmu zpětně,

00:49:48 tak ze základky vlastně nemám kamarády žádný.

00:49:53 Takže potom až z té střední školy, z té konzervatoře Jana Deyla?

00:49:56 -Buď. Nebo spíš až potom z vysoký.
-Jakou jste studovala vysokou?

00:50:00 -Práva. -Práva?
-Ale nedostudovala.

00:50:04 -Proč ne? -No, už potom se sešlo moc věcí najednou.

00:50:08 Rodina. Maminka byla nemocná. Tak prostě už jsem věděla,

00:50:13 že to nejsem schopná, že už tomu nemůžu dát tolik,

00:50:18 co to potřebuje. Takže jsem si řekla,

00:50:21 že o jednoho právníka míň, nebo víc, tak jsem vrátila index.

00:50:24 -V jakém ročníku jste skončila?
-To nechtějte vědět.

00:50:28 -Těsně před koncem, že ano?
-No, přesně tak.

00:50:33 A čemu se věnujete v životě? Čemu se věnujete teď?

00:50:36 No, já pracuju jednak jako průvodce na Neviditelné výstavě.

00:50:41 -A potom...
-To jsme se tam mohli potkat.

00:50:45 No. A potom určitě... Teď ten projekt skončil.

00:50:51 Jmenuje se Návštěvy potmě. Je to projekt,

00:50:54 který byl podporovaný,

00:50:56 nebo byl po záštitou Nadačního fondu Českého rozhlasu.

00:51:00 A my jsme ten projekt teď překulili do formy zapsaného ústavu,

00:51:05 takže od této chvíle, v těchto jsme založili ústav,

00:51:09 který je vlastně sociálním podnikem,

00:51:12 který poskytuje neustále tu službu Návštěvy potmě,

00:51:16 což je práce se seniory, kdy zrakově postižení pracují

00:51:20 se seniory na jejich aktivizaci, obzvláště v momentě,

00:51:24 kdy jsou osamělí, nebo jsou nemohoucí,

00:51:27 ať jsou v domácnosti, nebo v zařízeních pro seniory,

00:51:31 nebo i v denních stacionářích, chodíme a děláme aktivizace

00:51:34 skupinové nebo individuální.

00:51:37 Tak to je velmi zajímavý projekt, zajímavá práce.

00:51:40 -A máte rodinu?
-Mám. Mám 2 syny.

00:51:44 -Jak staré?
-Staršímu je 16 a mladšímu jsou 3.

00:51:49 -Tak to je veliký rozptyl.
-Je, je.

00:51:51 Tak je vidět, že žijete velmi aktivním a naplněným životem.

00:51:57 Kdo, si myslíte, že si vás mohl pozvat do Pošty pro tebe?

00:52:01 Kdo je ten, s kým třeba nejste v kontaktu?

00:52:04 Nebo napadl vás někdo? Určitě jste o tom přemýšlela.

00:52:06 No, přemýšlela jsem hodně, ale jak jsem to říkala,

00:52:09 když mi pošťák Ondra přinesl obálku.

00:52:11 V dnešní době netuším, kdo mě takhle shání.

00:52:16 Vždycky když jsem začala o tom přemýšlet, tak jsem si říkala:

00:52:20 Nechám se překvapit. Protože prostě z té selekce

00:52:23 mi vždycky vyšlo to stejné. Že ti, kteří se mnou chtějí být

00:52:28 nebo se mnou mluvit, tak si mě dokážou najít.

00:52:32 A že jinak jako vůbec nevím, kdo by jinak chtěl.

00:52:37 Tak, vy jste si říkala, že se necháte překvapit.

00:52:40 -No. -Tak teď už je ten okamžik toho překvapení.

00:52:43 Zůstaňte tam, kde jste, a přes obrazovku vás pozdraví ten,

00:52:46 kdo si vás pozval. Tak vydržte.

00:52:57 Ahoj, Juli! Já tě moc zdravím. Nevím, jestli mě poznáváš.

00:53:02 -Irena Kratochvílová.
-Ahoj.

00:53:06 Já se ti omlouvám, že tě zvu touhle cestou do televize,

00:53:10 ale já se přiznám dobrovolně, já přes takové ty Facebooky

00:53:13 a tady ty vyhledávače pro jména nebo lidi neumím.

00:53:18 A moc jsem si přála si tě pozvat.

00:53:23 Říkala jsem tady, jak jsme spolu chodily vlastně do třídy,

00:53:26 že až do té osmé třídy. A žes byla pro mě takovým vzorem,

00:53:31 že jsem tě měla ráda, že jsem tě brala za velkou kamarádku.

00:53:35 Nakonec jsem si aj vzpomněla, žes mně někdy i sem tam,

00:53:38 jestli ty jsi vzpomínáš, pomáhala třeba něco vysvětlit z předmětu,

00:53:42 když jsem něčemu nerozuměla. A prostě vím,

00:53:46 že ses mě aj několikrát zastala před...

00:53:50 Já nevím, jestli můžu jmenovat, jedním takovým spolužákem,

00:53:53 který mně dělal naschvál.

00:53:55 A tak jestli se nezlobíš, tak mě napadlo, protože furt tě mám ráda,

00:53:59 tak jsem si říkala, jestli si budeš chtít ještě jako vrátit v dětství,

00:54:03 že i teď udržovat kontakt, nebo jestli můžu to přátelství.

00:54:09 Jo, tak určitě. Mě jenom nenapadlo, že opravdu zas až tak

00:54:14 to s těmi úkoly nebo... To jsem pomáhala ledaskomu.

00:54:21 No právě! Ty jsi byla taková šikovná, chytrá a mně se to líbilo.

00:54:25 Uměla jsi to vysvětlit. Potom vlastně jsme byli takto,

00:54:29 jsme si povídali, že ty s Katkou, že jste byly takový jako nejlepší,

00:54:33 že jsme si takto rozuměly.

00:54:36 Juliano, setkání ze základní školy jste asi nepředpokládala?

00:54:40 -Ne. -Pamatujete si na Irenku?
-Pamatuju. Samozřejmě.

00:54:42 Tak se vás zeptám, jestli můžu nechat odstranit stěnu,

00:54:46 která je mezi vámi. -Určitě.
-Tak prosím, dejme ji pryč.

00:54:49 -A jestli vás můžu doprovodit?
-Ano.

00:54:52 -Tak, tady z té strany. Já jsem si říkala. -Pardon.

00:54:56 Pozor, schod máme teď před sebou.

00:55:00 Doprovodím vás, protože Irenka má trošku problémy i s nohama.

00:55:04 Je po úraze. Pozor, máme teď schody nahoru.

00:55:06 Jeden a ještě druhý.

00:55:09 -Tak ahoj, já jsem tady.
-Ahoj. Moc tě zdravím.

00:55:12 -Jsem ráda, že jsme se potkaly.
-Já taky.

00:55:15 Já teď mám dočasný úraz, tak jsem tady na vozíku, víš a tak.

00:55:18 -Jasný.
-Jako jinak potom, až budu chodit,

00:55:21 klidně můžeš dojet, nebo já za tebou, jestli můžem.

00:55:25 -A děkuju, že jsi přišla. To je důležité. -Tak to jsem ráda.

00:55:28 -Já mám radost. -Já mám taky radost, že jsem ti ji udělala.

00:55:31 -Já si s dovolením sednu.
-Určitě.

00:55:33 Juliana si může taky ještě na chvilku sednout tady.

00:55:36 Tak, trošku dozadu. A já se s váma, dámy, rozloučím.

00:55:40 -Juliano, moc mě těšilo. -Mě taky.
-Já jsem vás posadila předčasně.

00:55:44 -Moc mě těšilo. Bylo to s vámi zajímavé povídání. -Děkuju.

00:55:49 -Irenko, taky mě moc těšilo.
-Esterko, ať se vám moc daří.

00:55:52 -Děkuju. Hlavně ať jsou ty nohy brzo v pořádku. -Děkuju za přání.

00:55:56 A vám hodně štěstí přeju. Na shledanou!

00:56:09 I dnešní vysílání končí výzvou. A tentokrát je to hodně zajímavé.

00:56:44 Jména dalších hledaných jsou pro vás připravena na našich webových

00:56:47 a facebookových stránkách a také na stránkách časopisu TV magazín.

00:56:51 Přeji vám krásný zbytek večera a těším se na shledanou!

00:56:56 Skryté titulky: Jaroslav Švagr Česká televize 2020