00:00:41Přeji vám krásný večer, milí diváci.

00:00:43Určitě se shodneme na tom, že v životě je velmi důležité

00:00:46mít někoho blízkého, někoho, komu můžeme důvěřovat

00:00:50a na koho se můžeme spolehnout.

00:00:52My lidé jsme se prostě nenarodili pro to, abychom byli sami.

00:00:56No a najít někoho důležitého

00:00:58přicházejí i někteří z mých dnešních hostů.

00:01:01Začíná další Pošta pro tebe.

00:01:06Katka prožila v životě hodně těžkých situací.

00:01:09Scházela jí blízkost i láska.

00:01:12Přesto dnes nepřichází proto, aby si stěžovala.

00:01:21Jsem Katka, je mi 30, momentálně bydlím v Praze

00:01:25na azylovém domě pro ženy ve Vršovicích.

00:01:29Bydlím tu proto, že nemám stálý bydlení ani práci

00:01:32a chci si dát život do pořádku.

00:01:36Já se jmenuju Irena a jsem vedoucí azylovýho domu ve Vršovicích

00:01:40v organizaci Naděje. Katka u nás bydlí už druhým měsícem.

00:01:46Náš azylový dům je určen pomáhat osobám,

00:01:50v našem případě tedy jenom ženám,

00:01:53které se ocitnou v těžké životní situaci,

00:01:56na kterou se potom váže ztráta jejich bydlení, jejich domovů.

00:02:00Vystudovala jsem střední školu, práce ve zdravotnických

00:02:02a sociálních zařízeních, obor pečovatelský práce.

00:02:06Tuhle práci jsem vykonávala celkově dva měsíce.

00:02:11Nyní pracuju na benzínový pumpě.

00:02:15Vystřídala jsem mezitím několik jakoby zaměstnání

00:02:20ohledně toho, že mám problém s autoritami.

00:02:24Mám šestiletého syna Matýska.

00:02:26Bohužel nyní je v péči otce z důvodu, že nemám kde bydlet,

00:02:31ale snažím se ho získat zpátky.

00:02:35Přeci jenom jsme spolu byli 5 let

00:02:39a nedá se zapomenout i na těch 5 let,

00:02:43který jsme spolu strávili.

00:03:00V životě jsem prožila hodně špatnýho,

00:03:06ale byla by chyba obviňovat ostatní.

00:03:09Každý děláme chyby, i já.

00:03:12Ale důležité je si ujasnit,

00:03:16proč ty chyby byly, nebo proč jsem ty chyby i dělala.

00:03:25Proto je důležité se i omluvit.

00:03:36Přivítejte Katku!

00:03:40-Dobrý večer, Katko.-Dobrý večer.
-Vítám vás. Prosím, posaďte se.

00:03:49To bylo moc silný slyšet vás, co povídáte.

00:03:53Bylo mi z toho smutno. Věřím, že to musí být i pro vás smutné,

00:03:55když se vracíte v tom životě zpátky.

00:03:59-Hodně. -Že jste toho prožila opravdu hodně těžkýho.

00:04:03Jak to bylo vlastně ve vašem dětství, ve vaší rodině,

00:04:06když jste se narodila, když jste byla malá holka?

00:04:09U nás vlastně po porodu

00:04:12jsme byli ještě jako kompletní rodina - já, máma, táta.

00:04:173 roky na to se narodil bratr

00:04:19a od tý doby vlastně odešla od nás i máma,

00:04:23takže jsme zůstali jenom s tátou sami.

00:04:25Proč máma odešla? To jste byla malinká a bratr úplně miminko.

00:04:29Mně byly 4, bráchovi rok, co mi vyprávěla i ségra starší

00:04:33jakoby z táty manželství, že dala přednost životu na ulici

00:04:38než vychovávat 2 děti.

00:04:42Ona se teda stala bezdomovkyní vaše maminka?

00:04:44Stala a asi ještě pořád je. Nevím, nevídám se s ní,

00:04:48nechci ani a nelituju toho.

00:04:52Pamatujete si na nějaké období z toho života s mámou?

00:04:56Protože jste byla malinká, když ona odešla.

00:05:00Vůbec nic.

00:05:02A kdo se o vás staral, když máma odešla?

00:05:05Táta. Když chodil do práce táta, tak starší ségra.

00:05:08V tý době skoro plnoletá. Musela přerušit studium,

00:05:13aby se mohla starat o dva mladší sourozence.

00:05:17Pomáhala jí teda i ta její máma vlastní.

00:05:20Pomáhala občas.

00:05:22A pak jsme se ségrou vlastně neviděly vůbec.

00:05:28Ne?

00:05:30Až po nějakých 14-15 letech jsme se teprve našly,

00:05:36když už jsem byla já dospělá.

00:05:38Katko, jak to dával táta? Nebo jak to zvládal táta, jaký byl?

00:05:43Táta začal pít díky tomu, že vlastně zůstal sám.

00:05:49A odstěhoval se s námi pryč jakoby z Prahy, co jsme bydleli.

00:05:55Kvůli čemu se stěhoval, nevíte?

00:05:58Že by to sám nezvládl utáhnout byt celej drahej v Praze,

00:06:01takže jsme se odstěhovali úplně mimo Prahu.

00:06:05Na sever. A tam to bylo ještě horší, než když jsme bydleli tady.

00:06:10Ano? V čem to bylo horší?

00:06:13Mě zavřel do sklepa, neposílal mě do školy.

00:06:17Brácha byl samozřejmě doma a měl všechno, na co si ukázal.

00:06:21Že se choval úplně jinak k vám a jinak k bráchovi?

00:06:25Asi, jak bych to řekla, spíš zanevřel asi na ženský,

00:06:28takže jsem to schytala tím pádem i já.

00:06:30-A že vás zavřel do sklepa, jste říkala? -No.

00:06:33To se stávalo nějak opakovaně?

00:06:36Byla jsem tam rok celej zavřená, celej rok ve sklepě,

00:06:40aby prostě měl jenom bráchu u sebe, aby tam prostě byli jenom chlapi,

00:06:43nebo nevím proč.

00:06:46To si vůbec nedovedu představit.

00:06:48Pamatujete si na ten čas v tom sklepě?

00:06:52Jenom tu místnost malou, tmu.

00:06:56Vy jste tam byla ve tmě?

00:07:01A tam vám nosil jídlo?

00:07:03Nosil mi tam krajíc chleba jeden a víc nic.

00:07:06Maximálně na Vánoce mě vzal nahoru, a to bylo jediný,

00:07:09kdy jsem viděla vlastně světlo.

00:07:14-Anebo celkově i bráchu.
-Kolik vám bylo let v tu dobu?

00:07:19Sedm, osm, možná šest.

00:07:24Co si myslí dítě, když je zavřený ve sklepě?

00:07:27Bála jste se? Nebo co jste tam prožívala?

00:07:29Ze začátku jakoby jsem měla ten strach, co se bude dít,

00:07:33nebo jestli mě tam nechá úplně jako bez jídla, nebo...

00:07:38A nikdo vás nehledal? Neměla jste chodit třeba do školy nebo někam?

00:07:41Chodila jsem asi do 1. nebo do 2.třídy, jenže ve škole nahlásil,

00:07:45že jsem v léčebně, ozdravovně. To samý nahlásil i na úřadech

00:07:50v tý době, takže nikdo si nedělal žádný...

00:07:54Nebo jako nikdo se nepídil po tom, jak to je.

00:08:01Potom teda díky bráchovi, výjimečně teda, že brácha zasáhl,

00:08:06tím, že táta, jak hodně pil, tak usnul, a brácha mě pustil ven.

00:08:11-Že vás odemkl?
-Hm. A řekl: Běž pryč!

00:08:14I mě je táta schopnej i zabít. Jakoby tím, že bych byla dole.

00:08:20Kam jste šla?

00:08:22K nějaký od táty kamarádky dcery.

00:08:27Oni se teda nemuseli ani s tou mámou její.

00:08:30-K ní na tři měsíce.
-A tam jste se schovala před tátou?

00:08:33-Nebo táta věděl, že jste tam?
-Táta tušil, že tam jsem.

00:08:36Snažil se tam i do toho bytu dostat, ale nedostal se.

00:08:40Hm. A co bylo potom dál po těch 3 měsících?

00:08:44Potom se bála, aby to nebylo hlášený ze strany táty jako únos,

00:08:49tak to nahlásila policajtům ona sama, že jsem u ní 3 měsíce,

00:08:53ale oni řekli, že ne, že mi zachránila takhle vlastně život,

00:08:56že jsem byla u ní ty 3 měsíce.
-Hm.

00:08:59-No a potom jste šla kam?
-Potom vlastně zavolali sociálku,

00:09:03zavolali lékaře, aby mě vyšetřili, všechno

00:09:06a nabídli mi, ať se buď vrátím, jestli se chci vrátit k tátovi,

00:09:10anebo jít do děcáku.
-Co jste si vybrala?

00:09:13Já jsem si vybrala dětskej domov. Protože nikdy jsem o něm neslyšela,

00:09:16jaký to tam je. Měla jsem z toho strach, jaký to tam bude,

00:09:19jak se oni budou ke mně chovat. Ale naštěstí v pohodě.

00:09:24Vybrala jste si dobře. Já si myslím, že nemůže být

00:09:27nic horšího, nebo nedovedu si představit nic horšího.

00:09:31Pro mě to byla vlastně záchrana.

00:09:33A jaké tam byly vychovatelky, jaké tam byly děti?

00:09:37Vychovatelky v pohodě, děti svým způsobem taky.

00:09:41Taky si každý prožil něco, proč tam asi byl.

00:09:44Nikdo tam nebyl ze svý svobodný vůle, sám od sebe.

00:09:48A prostě jsem je brala jako sourozence.

00:09:51Asi víc než toho bráchu, co byl u táty.

00:09:57Takovéhle období, které bylo teda relativně klidné,

00:10:00kdy jste tam měla fajn děti, fajn vychovatelky,

00:10:02pak ale skončilo. Když přišla puberta, tak se to zkomplikovalo.

00:10:05No, to skončilo, skončilo asi dost jakoby takový to hodný dítě.

00:10:11Jak se říká. Pak jsem si stála prostě za svým,

00:10:14měla jsem svoji hlavu, odnášeli to lidi, kteří si to nezasloužili.

00:10:17A to mě vždycky pak i trápilo.

00:10:21Co odnášeli? Jak jste se chovala, nebo co jste dělala?

00:10:24Odmlouvala jsem, drzá jsem byla, vyčítala jsem jim prostě to,

00:10:28že jsem tam.
-Těm vychovatelkám?

00:10:31Hm. Dětem ne, dětem ne, spíš těm vychovatelům.

00:10:35Když jsem měla svůj den prostě, tak jsem řekla,

00:10:39že oni mě nemají co převychovávat, že nejsou moji rodiče,

00:10:42což mě třeba vždycky hodně trápilo a trápí do teďka vlastně,

00:10:46že jsem se choval tak, jak jsem se tam chovala.

00:10:49A že si to ani nezasloužili. Že mě brali takovou vlastně,

00:10:52jaká jsem.
-Měli s váma trpělivost?

00:10:55Hodně velkou. Jak v prvním, tak i v tom druhým.

00:10:58Vy jste potom šla ještě někam jinam ještě z toho dětského domova?

00:11:01Z toho prvního jsem šla pak do toho druhého.

00:11:04Původně jsem měla jít do výchovnýho ústavu díky tomu chování,

00:11:07mezitím jsem byla v nějakých těch léčebnách psychiatrických,

00:11:11protože přece jenom to chování nebylo zrovna jakoby vzorový.

00:11:19Takže jsem šla do druhýho děcáku jenom z toho důvodu,

00:11:21že zjistili, že tam mám toho bráchu nakonec.

00:11:24Takže on se dostal nakonec do dětského domova taky ten brácha?

00:11:28-A v tom druhém domově jste se s ním setkala? -Hm.

00:11:31Katko, koho jste si pozvala dneska do Pošty pro tebe?

00:11:34Já jsem si pozvala vychovatelku, vlastně teď už moji bývalou,

00:11:39která tam teda stále pracuje.
-V tom 2.domově, kde jste byla?

00:11:42V tom 2.dětským domově, abych se jí omluvila

00:11:46a zároveň jí vlastně poděkovala, že se mnou vydržela,

00:11:50že mě neposlala k šípku, jak se říká lidově.

00:11:54Přeci jen jste za tu dobu v těch obou dětských domovech

00:11:58i okolo potkala hodně lidí. Proč jste vybrala tuhle vychovatelku?

00:12:01-Čím je výjimečná?
-Protože jsem ji měla na skupině

00:12:04už vlastně od samýho začátku, co jsem tam nastoupila,

00:12:07a vždycky stála při mně. I když jsem ji poslala někam,

00:12:12vždycky stála při mně, vždycky mi dokázala i odpustit.

00:12:20Ale stejně jsem pak pokaždý udělala tu stejnou chybu,

00:12:23že jsem dělala jedno a to samý furt dokola.

00:12:26Co to bylo? Nějaká drzost? Nebo co se dělo?

00:12:29Nejenom drzost, odmlouvání, ale i to, že jsem si stoupla do okna,

00:12:32že dokud neodejde, že prostě budu stát v tom okně.

00:12:36A trucovala jsem, jak kdyby mi bylo pět.

00:12:39-Jak kdyby byla moje máma druhá.
-Jo?

00:12:43Myslíte si, že to, že jste mohla být s ní, vás nějak ovlivnilo

00:12:47do součastného života? Že to bylo důležité pro vás, že ona tam byla?

00:12:51Jo. Člověk si pak uvědomil hodně věcí,

00:12:55co bych si bez ní asi neuvědomila jen tak.

00:12:59Hm.

00:13:03Vy jste v tom dětském domově byla do dospělosti až,

00:13:05do svých 18? -Do 19, než jsem vystudovala tu školu.

00:13:09Mohla jsem pokračovat jako i dál, kdybych chtěla na vyšší školu,

00:13:14ale to nešlo, jak jsem tam měla to chování problémový.

00:13:17Aby to nepokračovalo prostě dál.

00:13:20-A vy jste vystudovala jakou školu?
-Pečovatelku.

00:13:23Práci ve zdravotnických a sociálních zařízeních.

00:13:26Chtěla jste tuhle práci dělat, vybrala jste si to sama?

00:13:28No, původně jsem chtěla dělat zdravotní sestru,

00:13:31jenže když jsem byla na základce, tak to bylo ještě jako klasická

00:13:34jakoby čtyřletá, pak už to bylo vlastně už jakoby vyšší,

00:13:37to už asi nešlo, tak jsem říkala, tak aspoň něco zdravotnickýho bude.

00:13:42Ale teďka momentálně bych tu práci asi nedávala vůbec.

00:13:46Proč myslíte, že ne?

00:13:48No, já mám teď rozházenou psychiku natolik,

00:13:50že by mě asi ta práce totálně odrovnala.

00:13:53Že jste přecitlivělá? Nebo jak rozházenou psychiku?

00:13:56Úplně celkově. Ohledně syna, ohledně toho bydlení, ohledně všeho

00:14:01v podstatě teďka, jo. Že ta psychika není zrovna tak,

00:14:04jak by měla bejt. V klidu a...

00:14:07Jak to vlastně bylo s vámi, když jste odcházela z dětského domova?

00:14:10-Kam jste šla? -Do Domu na půli cesty v Litoměřicích.

00:14:15Tam jsem vlastně chvilku pracovala v domově důchodců.

00:14:192 měsíce necelý.

00:14:22A odtamtud mě pak vyhodili, protože jsem...

00:14:25Nebo z tý práce jsem odešla sama. Já už jsem to nedávala ani fyzicky,

00:14:28ani psychicky, hlavně teda psychicky.

00:14:32Pak mě vyhodili tím pádem i z toho domu na půli cesty

00:14:35a odtamtud jsem šla rovnou do Prahy.

00:14:38Takže jste vystoupila na Hlavním nádraží v Praze,

00:14:40nebo jak jste sem dojela?

00:14:43No, já jsem to znala už. Když mi bylo nějakých 13,

00:14:46tak si mě vzala máma na víkend. To jsem byla ještě v tom 1.děcáku.

00:14:50Původně jsem teda nechtěla, ale vychovatelky mě přemluvily,

00:14:54ať to zkusím aspoň. No, jenže jsme skončily takovým způsobem,

00:14:57že jsme skončily v chatce někde mimo jako... Jak se to říká?

00:15:04-Mimo civilizaci někde?
-Ano, mimo civilizaci.

00:15:07-A to bylo v těch 13? -To bylo ve 13 mezi samejma feťákama

00:15:10a těma jakoby... -Aha! Tam jste strávila ten víkend teda?

00:15:14Hm. A právě to způsobilo to,

00:15:17že jak jsem se odstěhovala do Prahy, přijela jsem už dospělá,

00:15:20tak jsem věděla, kam teda aspoň za tou mámou.

00:15:24Jenže ta mě taky nepodržela. Ona naopak chtěla,

00:15:26abych začala s nima brát drogy a pít.

00:15:31Takže vy jste jela za ní tam, kde byla, když jste byla v děcáku?

00:15:34Protože jsem neznala nic, že jo, žádnou organizaci.

00:15:37Neznala jsem nic tady.

00:15:39A ona vás přesvědčovala, abyste brala drogy?

00:15:41No, abych byla s nima tam v tý komunitě těch narkomanů

00:15:45a všeho a alkoholiků.

00:15:48-Jak dlouho jste tam žila s ní?
-Rok a půl asi.

00:15:52-Jaké to bylo?
-Šílený.

00:15:56Člověk se bál i spát, aby fakt se nic nestalo.

00:16:01Začala jste v tu dobu taky brát drogy?

00:16:04Ne, já jsem měla čistou vůli, nepila jsem, nefetovala.

00:16:08Prostě jela jsem si svoje. Radši jsem chodila po městě

00:16:11hledat si práci nějakou, i kdyby nějaký uklízení nebo něco,

00:16:15ale nemohla jsem tam s nima celý dny bejt. Bych se zbláznila asi.

00:16:21A pak nějak brzo už jste otěhotněla s vaším synem?

00:16:24Potom vlastně jsem díky jednomu policajtovi,

00:16:27kterýho jsem potkala a ptala jsem se ho, jestli neví o něčem,

00:16:30kde by mi pomohli, kde bych se mohla najíst, vysprchovat,

00:16:33nebo prostě oblíknout, tak mě odvezl přímo na Hlavní nádraží

00:16:36tam na tu pobočku.
-Naděje? -No, no, no.

00:16:41A tam vlastně díky nim jsem skončila poprvý na azyláku.

00:16:45Pak vlastně v tom domě na půli cesty po roce. A tam...

00:16:50Já se s otcem toho malýho znám ještě z děcáku.

00:16:53Pak jsme se nějak nevídali.

00:16:55A potom v tom domě na půli cesty jsem otěhotněla vlastně s ním.

00:17:00-Bylo to plánované těhotenství?
-Nebylo. Vůbec ne.

00:17:03Ale byla jsem ráda za toho malýho, že...

00:17:06Jinak jste se necítila ještě asi úplně připravená na rodičovtství?

00:17:10Ne. Já jsem se všechno učila za pochodu. Když už teda, tak už.

00:17:15A když se narodil syn, tak byli jste společně s tím otcem?

00:17:18Ne. My jsme byli od sebe, už když jsem malýho čekala.

00:17:22Aha. Jak jste to zvládala?

00:17:26Měla jsem naštěstí kolem sebe lidi, kteří mi i pomohli s tím

00:17:31jakoby zvládnout tu výchovu u toho malýho.

00:17:34-Ty začátky hlavně po tom narození.
-Kde jste bydleli společně?

00:17:38Na azylovým domě na Barrandově pro matky s dětma.

00:17:41A tam byla holčina, která už měla pátý dítě,

00:17:44takže už věděla, co s tím. Pomáhala mi s tím malým ze začátku,

00:17:48takže pak už naštěstí v pohodě. Sžili jsme se naštěstí s tím malým,

00:17:52takže všechno bylo v pohodě.

00:17:55-Jak dlouho jste ho měla u sebe?
-5 let jsme byli vlastně sami.

00:18:00-Co se pak stalo?
-Potom vlastně nám skončilo bydlení

00:18:04na 3 roky, co jsme měli bydlení, a neměli jsme kam jít.

00:18:07Takže jsme týden byli u toho bráchy v Boleslavi

00:18:10a odtamtud jedna známá mi zařídila azylovej dům ve Znojmě.

00:18:16-Takže jste jela se synem tam?
-Až na jižní Moravu.

00:18:19Tam jsme byli rok. A tam už se to všechno totálně jakoby zhroutilo.

00:18:25Neměla jsem kam jít s ním. Tak jsem musela vyhledat toho tátu.

00:18:29-Vy jste nemohla zůstat v azylovém domě? -Tam to skončilo po roce.

00:18:33Tam byla podmínka, abyste si našla mezitím bydlení?

00:18:36Jenže tam jsem nemohla najít práci, To přece jenom není zrovna město,

00:18:40kde by o práci člověk jen tak zavadil.

00:18:43Takže jsem poprosila toho tátu, ať si ho vezme, že nechci,

00:18:46aby skončil jako já někde v děcáku.
-Bylo to těžký rozhodnutí?

00:18:50Bylo. Bylo složitý vzdát se ho takhle po 5 letech,

00:18:55ale jednodušší, než ho strčit do děcáku.

00:18:58-Hm. -Proto jsem radši zvolila tuhle variantu,

00:19:01i když mi to trhalo srdce. I ten malej z toho nebyl zrovna nadšenej.

00:19:06Ale teď si tam naštěstí zvyknul a je spokojenej.

00:19:12Jezdí na dovolenou k moři, to by se mnou momentálně asi neměl.

00:19:17Hm. Váš původní partner má nějakou partnerku?

00:19:22Je tam i nějaká žena v té rodině, která vychovává vašeho syna?

00:19:25Je. Manželku má. Jsou asi 3 roky manželé,

00:19:28takže se starají i společně o toho malýho.

00:19:31Neříkám jako, že by mi to vadilo, to ne, vadí mi vlastně,

00:19:34že on jí začal už říkat mami. Ale on ví, on ten Matýsek ví,

00:19:39že řekne, že máma Katka je vlastní a máma Páťa je nevlastní.

00:19:43On rozezná, kdo je vlastní, kdo ne.

00:19:48Jako nemůžu mu zakazovat, aby někomu říkal mami, že jo?

00:19:51-To nejde.
-Jak byste si přála, aby to bylo?

00:19:56S vaším synem. Jak byste chtěla žít?

00:19:59Teďka momentálně se snažím udržet si práci, co mám,

00:20:03a najít si bydlení, abych ho mohla brát aspoň na víkendy,

00:20:06jako zatím střídavou péči, že ho nechci trhat z prostředí,

00:20:10na který je už skoro dva roky zvyklej.

00:20:13-A vy s ním jste v kontaktu?
-Co nejvíc to jde,

00:20:16tak se snažím s ním bejt v kontaktu.

00:20:1814 dní zpátky, co jsem za ním jela. Vezla jsem kamarády do Plzně,

00:20:23takže jsem se rovnou stavila i za tím malým.

00:20:27Byla jsem tam jen dvě hodiny, ale lepší než nic.

00:20:32-A žijete teď v azylovém domě?
-Hm.

00:20:36-Jak jste tam dlouho teď?
-Ježiš! Přes dva měsíce už.

00:20:42Vás sem vlastně i doprovodili právě lidé,

00:20:45kteří se o vás starají v azylovém domě. Dobrý večer, vítám vás.

00:20:48-Dobrý večer.
-Tady vedoucí azylového domu,

00:20:50vás jsme viděli i v reportáži, a také sociální pracovnice.

00:20:54-Dobrý večer.
-Dobrý večer.

00:21:01Já vám moc děkuju za tu práci, kterou děláte,

00:21:03protože jak slyšíme příběh Katky, to musí být záchrana pro ty lidi,

00:21:06že mají kam jít. Je ten příběh Katky něčím jiný,

00:21:09nebo je to vlastně hodně podobné, ty klientky,

00:21:12které jsou u vás v azylovém domě?

00:21:14Ty příběhy se hodně opakují. Samozřejmě že každý ten příběh

00:21:18má nějakou svoji linii, ale většinou se to hodně opakuje.

00:21:23Do jaké míry je to zásadní pro ty lidi,

00:21:26že mají kde bydlet, a jak dlouho u vás můžou zůstat

00:21:29v tom azylovém domě?
-U nás můžou zůstat zpravidla rok.

00:21:33Ve chvíli, kdy víme, že ta klientka má jako měsíc do toho,

00:21:40než by si našla vlastní bydlení, tak ji tam necháme samozřejmě.

00:21:44Ale myslím si, že pro ty klienty, který jsou na ulici,

00:21:47je bydlení to nejzásadnější.

00:21:49Hodně se to potom odvíjí, že se jim zlepší psychický stav,

00:21:53že už ví, že už nemusí být na ulici a že jí pomůžeme.

00:21:58Máte možnost nějak Katku povzbudit, podpořit v tom,

00:22:01aby se restartovala, aby našla bydlení, aby našla práci?

00:22:05Určitě. Katka je teď zodpovědná a opravdu si nastavila nějaký cíl,

00:22:08za kterým si fakt jde. Takže my se všichni snažíme

00:22:11vlastně ji v tom podržet a pomáhat.

00:22:14Co jste říkaly na to, že se rozhodla jít do Pošty pro tebe

00:22:17a poděkovat vychovatelce?

00:22:20No, tak bylo to její rozhodnutí. A je to dobře.

00:22:23Jestliže Katka to tak cítí, že by měla udělat nějaký kroky k tomu,

00:22:29aby vyřešila svoji minulost, tak je to v pořádku.

00:22:33Já to tak, Katko, taky vnímám. Ještě se znovu vrátím k tomu.

00:22:38Vy jste se rozhodla pozvat vychovatelku. Jak se jmenuje?

00:22:41-Radka.
-Já jsem moc ráda, že jste tady,

00:22:44protože je to potvrzením toho, jak je důležité potkat ty správné

00:22:47lidi v životě, jak můžou ten život posunout a ovlivnit.

00:22:52No tak se podíváme na reportáž s vaší vychovatelkou Radkou.

00:22:57Prosím!

00:23:05Katko, Radku vám samozřejmě nemusím představovat,

00:23:08protože ji velice dobře znáte. Co si ale troufám tvrdit,

00:23:11že netušíte, jak bude reagovat, až se u ní objeví pošťák Ondra.

00:23:15Tak se na to pojďte podívat.

00:23:18Paní Radka by měla bydlet, teda pracovat tady.

00:23:22Tak, teďka uvidíme.

00:23:26Dobrý den. Pošťák Ondra, Česká televize, pořad Pošta pro tebe.

00:23:29-Radka jste? -No.
-Radko, kontrolní otázka.

00:23:32-Hm.
-Máte dvě dcery - Adélu, Báru?

00:23:35-Mám. -Tak tady máte pozvání do pořadu Pošta pro tebe.

00:23:39-Znáte ten pořad, viděla jste ho?
-No, Ježiš, znám.

00:23:43Takže tušíte, že když jsem tady já, že vás asi někdo hledá.

00:23:46-Kdo by to mohl být?
-To já fakt nevím.

00:23:49Možná nějaký děti, který jsem měla, protože už jsem tady 15 let.

00:23:53-Tam se nic nedozvíte, nebojte.
-Ne?

00:23:56Protože už tady jsem 15 let a myslím si,

00:23:59že možná nějaký děti. Kdo by mě jinak hledal? Dcery mě nehledaj.

00:24:04-Kolik dětí vám prošlo pod rukama?
-Strašně moc. Já to nepočítám.

00:24:08-Jako třeba stovky, tisíce?
-To ne. Do stovky možná.

00:24:15No a co když si nějaké vzpomnělo a chtělo by vám říct:

00:24:18-Tady jsem, mám se dobře a děkuju.
-No, to bych byla ráda.

00:24:23Už se jich víc ozvalo a už nás i tady navštěvujou,

00:24:26takže z toho mám vždycky radost, že se jim daří.

00:24:30Je fakt, že někdo se vrátit nechce, protože chce zapomenout vlastně.

00:24:34Ale kdo přijde, tak je ráda vždycky uvidím.

00:24:37A uvidíte toho neznámého, nebo tu neznámou také ráda u nás v Poště?

00:24:43-Určitě.
-Přijedete? -Jo, určitě.

00:24:46Radko, děkuju, mějte se krásně. Ještě se rozloučíme do kamery.

00:24:50Radka přijede.

00:25:03Na Radce je vidět i z reportáže, že je moc milá.

00:25:06-Jo, vždycky byla.
-Rovnou i řekla, že určitě přijede.

00:25:10Vždycky byla. Akorát my jsme to nedávali asi najevo hodně.

00:25:13-Tak proto jste tady, abyste to napravila? -Jo.

00:25:16Tak já věřím, že k tomu budete mít příležitost.

00:25:19Zeptám se pošťáka Ondry, jestli je Radka tady.

00:25:25Jak jsem říkala, tak činím. Jdu se tě zeptat, jestli je tady Radka.

00:25:29Ale dopředu věřím tomu, že tvoje odpověď bude ano.

00:25:32Ester, když už jsi přišla se mě zeptat, tak se mě zeptej.

00:25:37-Prosím tebe, je tady Radka?
-Radka je tady.

00:25:41Bezva, díky.

00:25:49-Já vás toho zbavím. Dobrý večer.
-Dobrý večer.

00:25:54-Tak a ještě já. Dobrý večer.
-Dobrý večer.

00:25:57Vítám vás. Prosím, posaďte se.

00:26:04Díky za to, že jste tady. Mám z toho radost

00:26:06a už z té reportáže jsem věřila tomu, že určitě přijedete.

00:26:11-Děkuju.
-Jste nervózní?

00:26:13Trošku jo, ale ono to přejde za chvilku.

00:26:16Věřím tomu, že určitě ano. Kde vás to pošťák Ondra našel?

00:26:19-Kde pracujete?
-V Dětským domově v Lipový.

00:26:22Jsme vlastně nejsevernější dětský domov v Český republice.

00:26:26-Pro jak velké děti?
-Od 3 do 26 tam můžou být děti.

00:26:31Pokud studujou vysokou školu, tak tam můžou zůstat po dobu

00:26:34toho studia vysoký školy.
-Tak to je dobře, že mají

00:26:38to zázemí takhle dlouho.
-Určitě.

00:26:40Je tam hodně takových dětí, které to dotáhnou až na vysokou školu?

00:26:44Měli jsme tam dvě, ale to po kolika letech.

00:26:48Jedna udělala magistru a jedna bakaláře.

00:26:51Stane se to málokdy jako, ale dvě byly.

00:26:55Se můžeme chlubit, to se málokdy stává.

00:26:58Co u vás rozhodlo, že jste začala pracovat v dětském domově?

00:27:02Nebo kdy jste se rozhodla pro tuhle práci?

00:27:05No, mě vždycky bavilo prostě pracovat s dětma,

00:27:08ale vystudovala jsem střední ekonomickou školu a zjistila jsem,

00:27:12že mě vlastně vůbec nebaví někde bejt v kanceláři a to.

00:27:17Nic se neděje, nad papírama.

00:27:19A pak jsem říkala: Musím prostě dělat s dětma.

00:27:21Tak jsem dělala na internátě pár let

00:27:24a pak jsem se šla ucházet o práci v dětským domově.

00:27:28A náhodou mi to vyšlo a jsem tam do teďka,

00:27:31jsem tam 15 let, jsem spokojená, nedělala bych nic jinýho.

00:27:35-Ne?
-Ne. Tu práci musíte mít ráda.

00:27:38Protože to by se nedalo, to byste nevydržela.

00:27:40K tomu musíte mít vztah. Jinak by to nešlo dělat.

00:27:44To věřím, to si myslím, že stoprocentně.

00:27:47Vy pracujete s různě starými dětmi, nebo máte skupinu určitého věku?

00:27:50My máme v dětském domově 7 skupin po 8 dětech,

00:27:54takže máme kapacitu 56 dětí.

00:27:57A máme teda ve skupině 8 dětí

00:28:00a máme tam rozmezí prostě jako v rodinách.

00:28:03Může tam bejt tříletý, ale i dvacetiletý.

00:28:06První stupeň, druhej stupeň, prostě je to namíchaný.

00:28:08Tam není, že je skupina malých dětí, skupina větších, vůbec ne.

00:28:12Jako je to prostě v rodinách.

00:28:14Že se tam jako nahrazuje to reálné prostředí,

00:28:17aby byly smíšené věkově.

00:28:20Dá se říct, že nějaké období je třeba těžší pro ty děti,

00:28:23a tím pádem i pro vás? Třeba když přijdou jako malé,

00:28:26nebo naopak potom puberta?

00:28:29Já si myslím, že když přijdou zase jako malé,

00:28:32tak mají šanci se prostě vzdělávat, věnovat se jim

00:28:36a je větší šance, že z nich jednou něco bude.

00:28:40Protože my jim to zázemí dáme, školu, vyučení, všechno,

00:28:44co někdy z těch rodin oni nemají. Když pak vám přijde dítě

00:28:47třeba v 15-16 letech, je těžko ho převychovávat.

00:28:51Ale myslela jsem, že i když tam přijdou jako malé, pak se dostanou

00:28:55do toho období puberty, jestli to potom není těžké.

00:28:58No to víte. To je jak u koho. U někoho to je docela drsný,

00:29:03ale u někoho to proběhne dobře. Ale to je jako doma.

00:29:07To je prostě úplně stejný. Jsou to děti jako děti.

00:29:10-Vás sem i někdo doprovodil?
-Jo, to je dcera.

00:29:13Ještě mám doma jednu, ale ony už jsou dospělé,

00:29:17takže už se můžu naplno věnovat tady těm, který mě potřebujou.

00:29:20Radko, určitě jste přemýšlela, kdo si vás mohl pozvat

00:29:23do Pošty pro tebe. My teď hodně mluvíme jenom o té vaší práci,

00:29:26ale co když to bude z jiné oblasti?
-Já si myslím, že nebude.

00:29:29-Myslíte, že ne?
-Já si myslím, že ne.

00:29:32Myslím, protože já svou rodinu znám, myslím si, že...

00:29:35I když ono člověk nikdy neví, že jo, ale myslím si,

00:29:38že to bude z těch dětí na 99 procent.

00:29:42-A nějaký konkrétní tip nemáte?
-No, měla jsem, na Kateřinu.

00:29:46-Aha?
-Ona byla taková dost problémová.

00:29:49My jsme spolu docela bojovaly. Ona byla taková vzpurná a to.

00:29:54A pořád jako jsem si myslela, že k sobě si nemůžeme najít cestu.

00:29:58A ona potom po těch letech asi pochopila,

00:30:02že prostě jsem to myslela dobře.

00:30:05No, tak uvidíte, Už to uvidíte za malý okamžik.

00:30:07Vy jste říkala, že Poštu znáte, takže víte, jak to tady chodí,

00:30:11že na té obrazovce uvidíte člověka, který si vás pozval. Prosím!

00:30:22Tak jsem to odhadla.

00:30:24-Ahoj.
-Ahoj, Kačko.

00:30:26Já jsem si tě pozvala proto... Já nevím.

00:30:48Kačko!

00:30:53Těžko se mluví, Katko?

00:31:03Abych ti poděkovala.

00:31:06A hlavně se omluvila za všechno, co jsem ti prováděla v tom děcáku.

00:31:15Ty sis to nezasloužila, že jsi se snažila pomáhat,

00:31:20a já jsem si toho nikdy nevážila.

00:31:33Kačko, ty jsi byla v tom období prostě toho pubertálního věku

00:31:37a tady to si člověk musí odžít, aby to potom pochopil zpětně.

00:31:41Nemusíš se za nic omlouvat přece. To poznáme každej až tím životem.

00:31:48Tak už nebreč. A pojď už ke mně.

00:31:51Takže můžu odstranit stěnu? Pojďme ji rychle dát pryč.

00:31:54Prosím!

00:31:58-Ahoj.
-Ahoj!

00:32:05Tak už nebreč.

00:32:07To byla holčina, která mně teda opravdu dávala zabrat.

00:32:10To se přiznám. A vidíte to.

00:32:13A na to taky hodně vzpomínám, protože to máte vyryto v paměti.

00:32:16-To nejde zapomenout.
-Nejde, no.

00:32:19Ale ona prostě už přišla asi v 15, nebo, viď, Kačko, už dlouho,

00:32:23takže už taky takovej věk.
-Měla toho za sebou hodně.

00:32:27A měla toho za sebou hodně, takže co to s ní může udělat?

00:32:31Katka mluvila o tom, že to pro ni moc bylo důležité

00:32:35a že vlastně neuměla asi přijímat tu vaši laskavost,

00:32:38protože do tý doby ji moc neznala. Ale teď si to všechno uvědomuje.

00:32:42Je to tak?

00:32:44Tak já moc děkuju za to, že jste přišly obě dvě.

00:32:48Katko, vám moc držím palce, aby se vám splnily vaše sny,

00:32:51aby ten váš život se začal odvíjet lépe.

00:32:56-Moc vám držím palce. -Děkuju.
-Mějte se hezky. Na shledanou.

00:32:59-Na shledanou.-Děkujeme za to, že jste přišla, i za to, co děláte.

00:33:01-Díky. -Jo. Na shledanou.
-Na shledanou. Prosím.

00:33:16Irenka je aktivní, veselá a milá žena se srdcem na dlani.

00:33:20Miluje život a dokáže z něj vytěžit každou vteřinu.

00:33:23S takovou výbavou hravě zvládne všechny překážky.

00:33:34Pod slováckým vinohradem

00:33:40búdy kamenné...

00:33:44Dobrý den, jmenuji se Irena. Bydlím tady od narození v Hodoníně.

00:33:50Tohle je můj byteček,

00:33:53v kterém bydlím tady s mojím přítelem Františkem.

00:33:59Hodně mně pomáhá. Aj o mě pečuje, dělá mi takového pečovatele.

00:34:04Jsem ráda, že ho mám. Je vedle mě,

00:34:08takže si rozumíme a nahrazuje mně hlavně zrak,

00:34:12což je dobré, to jsem si přála mít přítele,

00:34:15který aspoň trošku vidí, je slabozraký,

00:34:17takže se můžeme doplňovat zase třeba v jiných věcech.

00:34:21Malovala malérečka...

00:34:26My dva jsme se dali dohromady takovým stylem,

00:34:28chodili jsme do jedné klubovny v Brně organizace pro nevidomé

00:34:33a slabozraké a tam nás dala dohromady hudba.

00:34:39Jsem nevidomá od narození, ale přesto žiji plnohodnotný život,

00:34:44mám hodně životních koníčků.

00:34:48No a takový nejdůležitější je práce s dětmi.

00:34:52Taky dělám po školách osvěty a besedy

00:34:56o našem světě nevidomých a slabozrakých.

00:35:00Potom další takový je hlavně hudba, kdy zpívám v pěveckém souboru

00:35:07a nejraději hraji na akordeon,

00:35:11klávesové nástroje a nechybí ani zobcová flétna.

00:35:16No a s Františkem taky si zahrajeme a on hraje na baskytaru.

00:35:22Naleješ mu do džbánečka vínko z Moravy.

00:35:31V červenci jsem měla těžký úraz nohy.

00:35:34Teď se teda rehabilituji a hojí se mně.

00:35:38Ale ještě než se mně to stalo, když jsem byla zdravá,

00:35:41tak jsem prováděla po našem městě Hodoníně

00:35:46a nejraději na takové ty nejzajímavější místa,

00:35:50které je na náměstí, na Masarykovu náměstí,

00:35:53kde je velmi pěkná radnice, je tam hrající, zpívající fontána,

00:35:59kostel svatého Vavřince a hlavně známý Masarykův dům

00:36:04neboli zámeček, kde přímo Masaryk vyrůstal.

00:36:08A provádím i v lázních, to je mně nejbližší,

00:36:11protože jsem tam pracovala 8 let.

00:36:14I když teď špatně chodím, přesto není pro mě žádný problém

00:36:19se setkávat se svými přáteli a lidmi,

00:36:23i do vzdálenějších míst za nimi přijet.

00:36:27A teď se chystám do Prahy, kam se moc těším.

00:36:36Přivítejte Irenku!

00:36:40-Dobrý večer. -Dobrý večer.
-Dobrý večer, Irenko.

00:36:43-Moc vás srdečně zdravím.
-Já vás taky. Jsem moc ráda,

00:36:45že jste tady. Vy žijete neskutečně aktivním životem.

00:36:49To bylo patrné už z té reportáže. Irenko, koho byste měla ráda

00:36:53tady v Poště pro tebe?
-Já bych měla tady ráda,

00:36:56mě tak napadlo napsat, moji spolužačku ze základní školy

00:37:00Julianu Koutnou.

00:37:03Chodily jsme spolu od mateřské školky až do 8.třídy.

00:37:08Chodily jsme do Brna do školy. To byla škola pro nevidomé

00:37:12a slabozraké. Stejná výuka jako v běžných základních školách

00:37:16u vidících dětí, ale měli jsme učebnice v našem Braillově

00:37:20slepeckém písmu. A právě ona byla pro mě taková veliká kamarádka,

00:37:25skoro nejlepší ze třídy, potom mně i hodně pomáhala

00:37:30třeba při domácích úkolech, když jsme dělali,

00:37:33nebo když jsem něčemu nerozuměla, tak ona, protože ona byla opravdu

00:37:36hodně nadaná na učení, tak mně pomáhala,

00:37:39vysvětlovala mně to.

00:37:41Když jsme měli ve třídě takové, no, jednoho takového kluka,

00:37:46který mně docela dělal naschvály, tak se mě aj zastávala.

00:37:50Prostě taková moje veliká a věrná kamarádka,

00:37:53ochránkyně a všechno dohromady.

00:37:55Vy jste se, Irenko, potom po škole už nevídaly spolu?

00:37:59My jsme se ještě potkaly... Já teď nevím.

00:38:03Jo, v roce 1997. Nebo 1998?

00:38:09Jo. V roce 1998 byl třídní sraz, takže tam.

00:38:13Vlastně od roku 87 až do toho 97 jsme se neviděly,

00:38:18potom jenom na třídním srazu, kde jako každý jsme o sobě něco řekli,

00:38:23co kdo dělal. A potom zas, jak jsme se rozešli,

00:38:27rozjeli se dom, tak už potom jsem to brala tak jako běžně,

00:38:32jestli se s ní někdy setkám. Potom jsem chtěla ji hledat,

00:38:35ale neměla jsem na ni kontakt. Prý že byla na různých místech.

00:38:39Nikdo jiný ze spolužáků o ní taky nevěděl.

00:38:43Prostě bylo to úplně takové pro mě ztracené

00:38:47a furt jsem ale na ni myslela, vzpomínala.

00:38:50Irenko, jak vy jste vyrůstala? Jaké bylo vaše dětství?

00:38:53Vy už jste se narodila se zrakovým postižením?

00:38:56Já jsem se narodila se zrakovým postižením krátkozrakost,

00:39:00která je dědičná u nás v rodině.

00:39:04Ale ještě jsem jako viděla údajně prý jako obrysy, všechno.

00:39:08Vnímala jsem okolí, lidi i obličeje dokonce, všechno.

00:39:13No ale potom mě často bolívaly oči a byly často červené,

00:39:17tak když mně bylo 6 týdnů, ještě novorozeně vlastně,

00:39:21tak doktoři se rozhodli na očním v Brně, že to budou operovat.

00:39:25No, šestiměsíční, pardon, šestitýdenní miminko,

00:39:29žádné kapky, nic, no a že na operaci.

00:39:33No a v tom případě... První teda nechtěly rodiny a tak,

00:39:36ale to musí být, jinak nebude vůbec vidět.

00:39:40No, byl to úplný opak. Zasáhli takovému miminu do očí

00:39:43a všecko mně tam poničili, takže jsem potom teprve neviděla,

00:39:47jenom světlo a tmu, obrysy a větší překážky, jako je zeď

00:39:51anebo kamion třeba, nebo něco, co bylo opravdu velikánské.

00:39:57No a potom jsem při základní škole kromě tělocviku

00:40:01ještě ráda sportovala aktivní sport, atletiku, běh na 60 metrů,

00:40:06hod kriketovým míčkem a potom ještě plavání.

00:40:10Oni neřekli lékaři, že nesmím cvičit,

00:40:13že nesmím běhat, nic dělat, takže já jsem to dělala.

00:40:16A jak jsem měla těch 14-15 roků, tak jsem pozorovala,

00:40:20že mě víc bolí oči a ztrácím zrak.

00:40:22No a potom jsem skákala a prásk. Praskly mně sítnice.

00:40:28Takže vlastně sport mě připravil pak úplně o oči.

00:40:31Vy jste říkala, že chodíte na přednášky do škol,

00:40:34kde mluvíte o tom vašem světě. V čem si myslíte,

00:40:37že je ten základní rozdíl? Co je v tom vašem světě nejdůležitější?

00:40:41Tak v tom našem světě nejdůležitější?

00:40:46Snad odpovím správně. Já vlastně dělám přednášku o našem světě

00:40:50nevidomých, slabozrakých, jak vnímáme svět.

00:40:53Že teda hmat a sluch máme hlavně, to jsou naše oči, ruce a sluch.

00:40:58No a že teda se orientujeme s tou bílou holí.

00:41:00I to ukazuji. Ukazuji teda i dokonce, jak čteme z těch knížek,

00:41:05jak píšeme na speciálním stroji. A vše do domácnosti.

00:41:09Jak zalíváme podle pomůcky. Mluvící počítač,

00:41:14mluvící mobily předvedu. Všecko to, co my nejvíc

00:41:17ke každodennímu prostě používání potřebujeme.

00:41:21No a potom jim aj ukazuju, jak jako si hledáme věci,

00:41:26protože já když mám plno pomůcek kompenzačních na stole

00:41:30a teďka je beru, zase si to v rychlosti dám někde inde,

00:41:34takže si udělám pěkný zmatek v tom.

00:41:36A když mám něco vzít, tak potom to tam hledám.

00:41:39A oni z toho mají některé děti srandu, že aspoň vidí,

00:41:42jak my nevidomí hledáme něco.

00:41:44Irenko, my jsme viděli v reportáži taky, jaký máte hezký vztah se svým

00:41:48přítelem Františkem a František vás doprovodil sem i dnes.

00:41:51-No, je tady František.
-Dobrý večer, Františku.

00:41:58Jak vás tak poslouchám, tak vy máte ten život opravdu pestrý a bohatý.

00:42:01Máte spoustu přátel. Přesto jste si vzpomněla na tu Julianu z dětství.

00:42:05Já doufám, že ji pošťák Ondra našel, a podíváme se na reportáž.

00:42:10-Prosím.
-Děkuju.

00:42:19Ireno, chtěl jsem vás poprosit, abyste mi držela hledání palce

00:42:22při hledání paní Juliany, protože si myslím, že to nebude

00:42:25zcela jednoduché. Ale uvidíme, pošťák prej je šikovnej.

00:42:31Dobrý den. Já vás zdravím. Nezlobte se na mě, že obtěžuju.

00:42:34Pošťák Ondra, Česká televize, pořad Pošta pro tebe.

00:42:37-Mluvím s paní Julianou?
-Ano.

00:42:39-Já vás zdravím. Máte klíče?
-Mám. -Nevadí, že si zabouchnete?

00:42:43-Nevadí.-Pojďte udělat dva kroky za mnou, abychom na vás viděli.

00:42:47Já tady máme totiž pana kameramana, Takže si na vás svítíme

00:42:50a točíme vás. Já tu pro vás mám pozvání do pořadu Pošta pro tebe.

00:42:55Ale pouze pokud správně zodpovíte kontrolní otázku, která zní,

00:42:58zdali jste studovala Deylovu hudební konzervatoř. -Ano.

00:43:03-V Praze tady.
-V Praze, přesně tak.

00:43:06Akorát je to Konzervatoř Jana Deyla, správný název.

00:43:09Konzervatoř Jana Deyla. Tak to se omlouvám za tu nepatrnou chybu.

00:43:13-Já vám dám do ruky s dovolením tu obálku. -Děkuju.

00:43:16Tady ji máte. Kdo, si myslíte, Juliano, že vás může hledat?

00:43:22No, upřímně, nevím, protože si myslím, že v dnešní době

00:43:26internetu a Googlu není těžký si někoho dohledat,

00:43:29speciálně mě, takže mě to docela zaskočilo, musím říct.

00:43:33-Jste známá osobnost?
-No, já nevím, jestli jsem známá,

00:43:35ale určitě si mě podle jména jde docela dobře dohledat, si myslím.

00:43:40Paní Juliano, poslední otázka, zdali přijmete to pozvání

00:43:43a přijdete k nám do studia, anebo ne.

00:43:45No, asi jako... Já jsem zvědavá, takže jo.

00:43:49-Tak já se s váma rozloučím.
-Já mockrát děkuju.

00:43:52Mockrát děkuju také, mějte se krásně, ještě mi chvilinku vydržte.

00:43:55-Já zmizím z kamery a už bude záběr čistě jenom na vás. -Aha.

00:43:58-Paní Juliana.
-Děkuju.

00:44:04-Tak se to povedlo. -No, já právě neumím na Facebooku se pohybovat

00:44:08a na internetu vyhledávat. To právě neumím,

00:44:11to se přiznám dobrovolně. Jako přečíst maily,

00:44:14nebo si něco vygooglovat, třeba co je co nebo kde je to,

00:44:18ale vyhledávat lidi to fakt neumím, tak se omlouvám.

00:44:21A děkuju Ondrovi pošťákovi, že mně ji našel.

00:44:24Je to tak, jak říkal, je šikovný. To je moc dobře, že se to povedlo.

00:44:28-Když to neumím já. -Zeptala bych se, jestli byste Julianu poznala,

00:44:32ale vlastně nevím, jestli je to správná otázka.

00:44:34Jestli třeba podle hlasu. Ale ten se musel hodně změnit.

00:44:37No, má ho skoro stejný. Malilinko nepatrně hlubší.

00:44:41Nevím, jestli je to teda spíš těma reproduktorama,

00:44:46nebo jak bych to řekla, tím zvukem z nějakých obrazovek,

00:44:49nebo to, ale má takový... Tak je to rozdíl.

00:44:52Nakonec tam byla děcko a jako mladá slečna,

00:44:56a teď už je to paní taky starší, no ono se jí možná hlas...

00:44:59Má takový maličko změněný hlas.

00:45:02Irenko, já jdu zjistit, jestli je Juliana tady. Tak držte palce.

00:45:05Děkuji moc.

00:45:11Ondro, já jsem velmi zvědavá, jestli Juliana dorazila,

00:45:14jestli se tady budou moci potkat spolužačky po hodně let.

00:45:18Udělám takovou nepatrnou výjimku, Ester. Nebudu tě napínat,

00:45:21protože samotný příchod nám trošičku zabere.

00:45:24-Juliana je tady.
-Tak to mám velkou radost. Díky.

00:45:40-Já vás zbavím těch sluchátek. Dobrý večer. -Dobrý večer.

00:45:43-A převezme si vás, Ester.
-Ano.

00:45:47Já si vás převezmu. Děkuju, Ondro. Dobrý večer, Juliano. Moc mě těší.

00:45:52Můžu vám pomoct? Z druhé strany? Je to tak lepší?

00:45:55Tak, jak jste zvyklá. Teď tady budeme mít schůdek, pozor!

00:45:59Ano, výborně.

00:46:02-A tady už budeme u pohovky. Můžete se posadit. -Děkuju.

00:46:06-Ještě jednou dobrý večer.
-Dobrý večer.

00:46:08Juliano, já se vás zeptám, abych věděla, jak se tady orientujete

00:46:12v prostoru: Jaké máte zrakové postižení?

00:46:15-Vidíte mě, když si spolu povídáme?
-Ne, já jsem úplně nevidomá.

00:46:19Úplně nevidomá. To od narození, nebo se to postupně zhoršilo?

00:46:23Ne. Od 6 let.

00:46:25-Takže do 6 let jste viděla?
-Ano.

00:46:29Potom jste měla nějaký úraz, nebo co se stalo?

00:46:31Nemoc. Následkem nemoci.

00:46:35To musí být v tom dětství asi hrozně těžké.

00:46:38Já přemýšlím někdy, jestli je těžší se už narodit jako nevidomý,

00:46:41nebo o zrak přijít. Nevím, jestli se to dá takhle vůbec srovnat.

00:46:44Já myslím, že to záleží strašně na povaze.

00:46:48A taky další věc je samozřejmě, že ten, kdo nevidí od narození,

00:46:54tak neví o co přichází. Na druhou stranu zas ten,

00:46:56který viděl, tak z toho, co viděl, může těžit.

00:47:00Takže je to asi opravdu hodně o povaze a taky o tom,

00:47:03na co je ten člověk zaměřený.

00:47:06Vy jste chodila do speciální školy?

00:47:09Když vám bylo 6 let, tak to bylo období,

00:47:11kdy jste asi měla nastupovat do školy. -Přesně tak.

00:47:14Takže jsem nastoupila na speciální školu,

00:47:16nebo na školu pro děti se speciálními nároky.

00:47:20Jaké to bylo v té škole?

00:47:23No, já musím říct, že pro mě hrozný.

00:47:26Pro mě absolutně katastrofální, protože jsem změnila razantně

00:47:32prostředí, takže jak to, že jsem byla odtržena od rodiny,

00:47:36protože v té době nefungovala žádná integrace, nic.

00:47:40Takže jsem musela na internátní školu.

00:47:43A to jsem měla na rozdíl od spousty svých spolužáků obrovský štěstí,

00:47:47že moje maminka šla se mnou do toho města,

00:47:50kde ta škola byla. A byť ne hned, ale prostě

00:47:54jednak si tam hledala práci podle telefonního seznamu

00:47:57a druhak se snažila sehnat byt, takže já jsem na tom intru byla

00:48:00po minimálně nutnou dobu, což i tak ale byly 3 roky.

00:48:05Vyměníte jakoukoli intimitu za neustálé skupinové soužití.

00:48:10A navíc jsem změnila prostředí, i co se regionu týká,

00:48:15protože já jsem rodilý Pražák, bydleli jsme v Mariánských Lázních

00:48:18potom, moje babička s dědou byli na Vysočině,

00:48:24nebo v České Kanadě, v Dačicích. A já jsem se najednou octla v Brně,

00:48:27kde se jinak mluví. Prostě pro mě to byl absolutní šok

00:48:31a musím říct, že jako jsem se s tím vlastně nesrovnala,

00:48:35dá se říct.

00:48:38To muselo být hrozně těžké, že vy jste vlastně přišla o zrak,

00:48:40ale zároveň jste teda přišla i o domov, o zázemí,

00:48:43o tu společnost, na kterou jste byla zvyklá.

00:48:46Že to vlastně byl úplně jiný svět.

00:48:49Našla jste si tam potom nějaké kamarádky, kamarády, blízké lidi,

00:48:53nebo jste se spíš uzavírala do sebe a byla jste spíš s maminkou?

00:48:57Ani jedno, ani druhý.

00:49:00Já bych řekla, že kamarády jsem si našla až spíš jako starší.

00:49:05Jako ve skupině jsem asi fungovala normálně,

00:49:08ale jako nepatřila jsem zrovna k oblíbeným dětem, takže...

00:49:13Myslíte tím, že jste byla jako jiná?

00:49:16No, byla jsem hodně jiná. Byl jsem jiná, bych řekla,

00:49:19ve velké části v tom, že se o mě rodina zajímala

00:49:23a nestyděla se za to, že má hendikepovaný dítě.

00:49:26Ale každopádně neměla jsem pozici nějaký hvězdy mezi dětma.

00:49:32Měla jsem spíš takový zajímavý kamarády,

00:49:35takový prazvláštní, když to srovnávám dneska.

00:49:38Tenkrát mi to nepřišlo. A já bych si troufla říct,

00:49:43že jako opravdu na tý jako, když to vezmu zpětně,

00:49:48tak ze základky vlastně nemám kamarády žádný.

00:49:53Takže potom až z té střední školy, z té konzervatoře Jana Deyla?

00:49:56-Buď. Nebo spíš až potom z vysoký.
-Jakou jste studovala vysokou?

00:50:00-Práva. -Práva?
-Ale nedostudovala.

00:50:04-Proč ne? -No, už potom se sešlo moc věcí najednou.

00:50:08Rodina. Maminka byla nemocná. Tak prostě už jsem věděla,

00:50:13že to nejsem schopná, že už tomu nemůžu dát tolik,

00:50:18co to potřebuje. Takže jsem si řekla,

00:50:21že o jednoho právníka míň, nebo víc, tak jsem vrátila index.

00:50:24-V jakém ročníku jste skončila?
-To nechtějte vědět.

00:50:28-Těsně před koncem, že ano?
-No, přesně tak.

00:50:33A čemu se věnujete v životě? Čemu se věnujete teď?

00:50:36No, já pracuju jednak jako průvodce na Neviditelné výstavě.

00:50:41-A potom...
-To jsme se tam mohli potkat.

00:50:45No. A potom určitě... Teď ten projekt skončil.

00:50:51Jmenuje se Návštěvy potmě. Je to projekt,

00:50:54který byl podporovaný,

00:50:56nebo byl po záštitou Nadačního fondu Českého rozhlasu.

00:51:00A my jsme ten projekt teď překulili do formy zapsaného ústavu,

00:51:05takže od této chvíle, v těchto jsme založili ústav,

00:51:09který je vlastně sociálním podnikem,

00:51:12který poskytuje neustále tu službu Návštěvy potmě,

00:51:16což je práce se seniory, kdy zrakově postižení pracují

00:51:20se seniory na jejich aktivizaci, obzvláště v momentě,

00:51:24kdy jsou osamělí, nebo jsou nemohoucí,

00:51:27ať jsou v domácnosti, nebo v zařízeních pro seniory,

00:51:31nebo i v denních stacionářích, chodíme a děláme aktivizace

00:51:34skupinové nebo individuální.

00:51:37Tak to je velmi zajímavý projekt, zajímavá práce.

00:51:40-A máte rodinu?
-Mám. Mám 2 syny.

00:51:44-Jak staré?
-Staršímu je 16 a mladšímu jsou 3.

00:51:49-Tak to je veliký rozptyl.
-Je, je.

00:51:51Tak je vidět, že žijete velmi aktivním a naplněným životem.

00:51:57Kdo, si myslíte, že si vás mohl pozvat do Pošty pro tebe?

00:52:01Kdo je ten, s kým třeba nejste v kontaktu?

00:52:04Nebo napadl vás někdo? Určitě jste o tom přemýšlela.

00:52:06No, přemýšlela jsem hodně, ale jak jsem to říkala,

00:52:09když mi pošťák Ondra přinesl obálku.

00:52:11V dnešní době netuším, kdo mě takhle shání.

00:52:16Vždycky když jsem začala o tom přemýšlet, tak jsem si říkala:

00:52:20Nechám se překvapit. Protože prostě z té selekce

00:52:23mi vždycky vyšlo to stejné. Že ti, kteří se mnou chtějí být

00:52:28nebo se mnou mluvit, tak si mě dokážou najít.

00:52:32A že jinak jako vůbec nevím, kdo by jinak chtěl.

00:52:37Tak, vy jste si říkala, že se necháte překvapit.

00:52:40-No. -Tak teď už je ten okamžik toho překvapení.

00:52:43Zůstaňte tam, kde jste, a přes obrazovku vás pozdraví ten,

00:52:46kdo si vás pozval. Tak vydržte.

00:52:57Ahoj, Juli! Já tě moc zdravím. Nevím, jestli mě poznáváš.

00:53:02-Irena Kratochvílová.
-Ahoj.

00:53:06Já se ti omlouvám, že tě zvu touhle cestou do televize,

00:53:10ale já se přiznám dobrovolně, já přes takové ty Facebooky

00:53:13a tady ty vyhledávače pro jména nebo lidi neumím.

00:53:18A moc jsem si přála si tě pozvat.

00:53:23Říkala jsem tady, jak jsme spolu chodily vlastně do třídy,

00:53:26že až do té osmé třídy. A žes byla pro mě takovým vzorem,

00:53:31že jsem tě měla ráda, že jsem tě brala za velkou kamarádku.

00:53:35Nakonec jsem si aj vzpomněla, žes mně někdy i sem tam,

00:53:38jestli ty jsi vzpomínáš, pomáhala třeba něco vysvětlit z předmětu,

00:53:42když jsem něčemu nerozuměla. A prostě vím,

00:53:46že ses mě aj několikrát zastala před...

00:53:50Já nevím, jestli můžu jmenovat, jedním takovým spolužákem,

00:53:53který mně dělal naschvál.

00:53:55A tak jestli se nezlobíš, tak mě napadlo, protože furt tě mám ráda,

00:53:59tak jsem si říkala, jestli si budeš chtít ještě jako vrátit v dětství,

00:54:03že i teď udržovat kontakt, nebo jestli můžu to přátelství.

00:54:09Jo, tak určitě. Mě jenom nenapadlo, že opravdu zas až tak

00:54:14to s těmi úkoly nebo... To jsem pomáhala ledaskomu.

00:54:21No právě! Ty jsi byla taková šikovná, chytrá a mně se to líbilo.

00:54:25Uměla jsi to vysvětlit. Potom vlastně jsme byli takto,

00:54:29jsme si povídali, že ty s Katkou, že jste byly takový jako nejlepší,

00:54:33že jsme si takto rozuměly.

00:54:36Juliano, setkání ze základní školy jste asi nepředpokládala?

00:54:40-Ne. -Pamatujete si na Irenku?
-Pamatuju. Samozřejmě.

00:54:42Tak se vás zeptám, jestli můžu nechat odstranit stěnu,

00:54:46která je mezi vámi. -Určitě.
-Tak prosím, dejme ji pryč.

00:54:49-A jestli vás můžu doprovodit?
-Ano.

00:54:52-Tak, tady z té strany. Já jsem si říkala. -Pardon.

00:54:56Pozor, schod máme teď před sebou.

00:55:00Doprovodím vás, protože Irenka má trošku problémy i s nohama.

00:55:04Je po úraze. Pozor, máme teď schody nahoru.

00:55:06Jeden a ještě druhý.

00:55:09-Tak ahoj, já jsem tady.
-Ahoj. Moc tě zdravím.

00:55:12-Jsem ráda, že jsme se potkaly.
-Já taky.

00:55:15Já teď mám dočasný úraz, tak jsem tady na vozíku, víš a tak.

00:55:18-Jasný.
-Jako jinak potom, až budu chodit,

00:55:21klidně můžeš dojet, nebo já za tebou, jestli můžem.

00:55:25-A děkuju, že jsi přišla. To je důležité. -Tak to jsem ráda.

00:55:28-Já mám radost. -Já mám taky radost, že jsem ti ji udělala.

00:55:31-Já si s dovolením sednu.
-Určitě.

00:55:33Juliana si může taky ještě na chvilku sednout tady.

00:55:36Tak, trošku dozadu. A já se s váma, dámy, rozloučím.

00:55:40-Juliano, moc mě těšilo. -Mě taky.
-Já jsem vás posadila předčasně.

00:55:44-Moc mě těšilo. Bylo to s vámi zajímavé povídání. -Děkuju.

00:55:49-Irenko, taky mě moc těšilo.
-Esterko, ať se vám moc daří.

00:55:52-Děkuju. Hlavně ať jsou ty nohy brzo v pořádku. -Děkuju za přání.

00:55:56A vám hodně štěstí přeju. Na shledanou!

00:56:09I dnešní vysílání končí výzvou. A tentokrát je to hodně zajímavé.

00:56:44Jména dalších hledaných jsou pro vás připravena na našich webových

00:56:47a facebookových stránkách a také na stránkách časopisu TV magazín.

00:56:51Přeji vám krásný zbytek večera a těším se na shledanou!

00:56:56Skryté titulky: Jaroslav Švagr Česká televize 2020