Zlaté umění

Bedřich Dlouhý (*2. 8. 1932 – † 30. 5. 2025) byl jedním z těch autorů, kteří tvořili podstatu českého neoficiálního umění šedesátých let. Programu zformulovanému koncem let padesátých, který obsahuje i kánon divnosti a kromě abstrakce sledoval i linii figurální malby, zůstal Dlouhý věrný po celé své tvůrčí období. Patřil do skupiny umělců, kteří si říkali Šmidrové. Společně s ním v ní působili Jan Koblasa, Rudolf Komorous, Karel Nepraš, Naděžda Plíšková či Jaroslav Vožniak. Tito výtvarní umělci již na počátku své tvorby kombinovali strukturální malbu s útržky viděné reality. Vznikala tak velmi osobitá forma, osobitá i v kontextu světovém. Technika používala různých technik, koláže, malby, iluzivních efektů, včleňování reálných objektů. Vyprávěla vlastně v obraze jakési příběhy. Význam pro konečný artefakt měl i název. Dlouhý nikdy neopustil své přístupy a nevzdal se své někdy surové a syrové podstaty, a tak položil základy k celistvosti svého zralého díla. K veřejnosti však měl dosah omezený po značnou část normalizačního období. První příležitost představit své dílo v Praze se mu naskytla až roku 1983 v Galerii Vincence Kramáře. Výrazněji se prosazoval po roce 1989 i díky pětiletému profesorskému působení na pražské Akademii výtvarných umění. Jeho díla jsou zastoupená v předních českých a světových galeriích včetně Centre Georges Pompidous v Paříži.