S historikem filmu Věroslavem Hábou o Hitchcockovi

Pane Hábo, kdy jste se poprvé setkal se jménem Alfred Hitchcock?

Už si přesně nevzpomínám, ale muselo to být v souvislosti s jeho filmy uváděnými v Českoslovenku v 60. letech, což bylo Psycho a Ptáci. Rozhodně to ale nebylo tak, že by do mě jméno Hitchcock udeřilo jako blesk a já ho od té doby sledoval. Jeho filmy jsou jednak prvoplánově divácky vděčné, ale také nabízí bohatě vrstevnatou interpretaci. Čím více je člověk díky vlastním znalostem filmového jazyka schopen proniknout k autorovu záměru, tím více oceňuje jeho tvořivost. Vzniká tak vztah, který podněcuje k dalšímu studiu, a tím i k dalšímu poznávání. A tak se najednou ocitnete na cestě, která vás neustále někam vede, což je velice vzrušující…

Jaké měl Hitchcock dětství?

Dá se říct, že osamělé, i když nebyl jedináček. Nejspíš to bylo kvůli jeho osobnosti, nepatřil totiž k těm, kteří automaticky navazují přátelství. Vždycky byl malý a silnější, nesportoval a do klukovských her se nezapojoval. Vlastně sám o sobě říkal, že i doma vždycky sedával někde stranou a pozoroval, co dělají jiní.

Jak vycházel s rodiči?

S otcem příliš vřelý a otevřený vztah neměl. Jeho matka byla dominantní, ale zároveň na něm byla i v dospělosti do jisté míry závislá. Vzájemný vztah Hitchcock promítl i do svých filmů.

Například?

Klikněte pro větší obrázek Třeba Psycho. Pro psychopatického Normana představuje jeho matka svrchovanou autoritu, která vede až k patologickým proměnám jeho osobnosti. V obrazné rovině Hitchcock v tomto filmu využil vlastní prožitky a pocity, samozřejmě završené dramatickou licencí.

Byla pro něj jeho matka problémem i v pozdějším životě, třeba když se oženil?

Má-li muž nedořešený vztah k matce, nutně se musí dostat do problémů se svými partnerkami. Tím, že Hitchcock později žil v Americe a jeho matka zůstala v Anglii, nemohl být ten vliv tak intenzivní, nicméně „přítomnost matky“ v jeho mysli přetrvávala.

Podařilo se mu někdy od ní úplně oprostit?

Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že Hitchcockova matka zemřela, když byl v Americe a nemohl se včas vrátit, aby mezi nimi došlo k určitému významovému uspořádání jejich vztahu. Ale i kdyby se mu podařilo být jí v tom okamžiku nablízku, zřejmě by při své emocionální uzavřenosti a nekomunikativnosti nebyl něčeho takového schopný.

Jaký měl vztah k jiným ženám?

Komplikovaný. Sám říkal, že měl s manželkou Almou jenom jeden sexuální zážitek, aby zplodil dítě. Pak už se jejich vztah odehrával v platonické rovině. Alma pro něj nebyla symbolem krásy, ten představovaly blonďaté krásky v jeho filmech.

Vraťme se zpět v čase. Proč Hitchcock vystudoval technickou školu?

Klikněte pro větší obrázek Hitchcock nejprve navštěvoval internátní katolickou školu pro chlapce, což byla obdoba současné základní školy. Pak prošel několika večerními kurzy pořádanými univerzitami. Šlo o předměty jako fyzika a matematika, které ho podvědomě zajímaly víc než ty ostatní. Nejednalo se o klasické, ucelené vzdělání. Ty kurzy byly velmi krátkodobé. Nakonec se ale dostal ke kreslení, malování a poznávání výtvarného umění.

Od něj bylo k němému filmu přeci jenom blíž…

Než se k němu dostal, ještě to chvíli trvalo. Když mu během první světové války zemřel otec, musel začít pracovat. Nastoupil do firmy, která se zabývala výrobou a montáží telegrafických a kabelových sítí, kde začínal s výpočty a statistikou. Čím víc ho ale lákalo umění, tím častěji si o přestávkách maloval do svého bloku. A když firma založila časopis, stal se jeho výtvarníkem a částečně i redaktorem. Díky tomu si postupně uvědomil, že ho umění zajímá víc než síla kabelu a napětí v něm.

Jak do jeho života vstoupil film?

Jednou si v novinách všiml inzerátu americké filmové společnosti Famous Players-Lasky, dnešního Paramountu, která otevírala v Londýně pobočku. Prošel konkurzem a dostal práci v oddělení mezititulků. Ty se při větších a náročnějších projektech dělaly kreslené a různě doplňovaly obrazový děj. Takový byl jeho skutečný začátek u filmu.

A k režii se propracoval jak?

Klikněte pro větší obrázek Ve studiu dělal, co bylo třeba. Pracoval od rána do večera, protože jiný život prakticky neměl. Dostal báječnou školu, protože Famous Players-Lasky byla profesionální firma. Když Američané později odešli, studio pod vedením producentů Herberta Wilcoxe a Michaela Balconyho fungovalo dál. Hitchcock se snažil, byl iniciativní a dostal šanci. Režisér Graham Cutts v něm ale viděl nežádoucí konkurenci, a také proto Balcon režisérského novice Hitchcocka „uklidil“ do Německa. To byla pro něj obrovská zkušenost, protože Německo tehdy prožívalo svá nejlepší filmová léta.

O kterém jeho prvním filmu se dá říct, že má klasické „hitchcockovké“ rysy?

Asi o Příšerném hostu z roku 1926. Jak provedením, tak tématem. Poprvé se v něm objevuje motiv pronásledovaného muže, který musí pronásledovat někoho jiného, aby dokázal svoji nevinu. Poprvé taky obsadil blondýnku, které považoval za symbol ženství. A konečně divákovi poprvé předvedl i svou vizuální vynalézavost. Třeba v sekvenci, která se odehrává ve dvou podlažích současně. Hitchcock zde použil podhled přes skleněný strop na děj v místnosti nad aktuální scénou. Po pokoji v prvním patře nervózně přechází z vraždy podezřívaný muž, který tuší, že bude spáchán další zločin. O patro níž je rodina, která v obavách, že má v domě vraha, napjatě sleduje houpající se lustr. Prostě celý film se výrazně lišil od tehdejší běžné produkce.

Hitchcock v mnoha filmech využíval jako místo závěrečné honičky známé historické budovy nebo místa. Co ho k tomu vedlo?

Ano. Jistě máte na mysli kupoli londýnského Britského muzea, Sochu svobody nebo Památník prezidentů na hoře Rushmore v USA. Uvědomoval si, že taková notoricky známá místa budou divácky atraktivní, že jeho filmu dodají punc mimořádnosti. Divákovi tím navíc nabídl možnost dostat se, byť zprostředkovaně a trikem, i do běžně nedostupných míst. Hitchcock se vždy snažil zakomponovat do děje svých filmů něco mimořádného nebo senzačního. Věděl, že originalita a osobitost jsou nejlepší reklamní prostředky, jak vzbudit diváckou pozornost.

Vystupoval ve svých filmech se stejným záměrem? I když byl nesmělý?

Klikněte pro větší obrázek Společensky plachý do jisté míry byl, ale byl také nesmírně asertivní a ambiciózní. Od samého začátku své kariéry jako režisér prosazoval, že lidé musí režiséra znát, že nestačí, aby chodili na filmy jen podle hereckého obsazení. Snažil se, aby jméno režiséra mělo stejný zvuk jako jméno hereckých hvězd. Ty štěky vznikly jako žert, postupem času se ale staly neodmyslitelnou pečetí každého jeho filmu. Hitchcock uvažoval moderně, dnes bychom řekli, že měl přirozený smysl pro marketing.

A co soukromé skandály?

Na negativní reklamu si nepotrpěl. Spíš se snažil upozorňovat svérázností a svébytností a neobvyklým přístupem k novinářům. Tisk měl obvykle od jeho propagačního oddělení jasné instrukce.

Jaké?

Hitchcock zásadně odmítal přijmout skupinu novinářů nebo fotografů, chodili hezky jeden po druhém. Neexistovalo, aby rozhovor probíhal v ložnici nebo v hotelové restauraci, vždycky v jeho apartmá, aby působil jako důstojná osoba. Hitchcock uměl s tiskem pracovat a cílevědomě budoval svoji image. Pomáhal mu k tomu jeho zjev i malířské umění. Kreslil vlastní karikatury, kterých byly plné noviny.

Jaký měl vztah k hercům?

Věděl, že je potřebuje, ale nejdůležitějším nástrojem pro něj nebyli. Vědomě spolupracoval s hvězdami, protože mu bylo jasné, že se divák snadněji identifikuje se slavným představitelem, než s někým neznámým, tedy bezvýznamným. Legendární se stal jeho výrok, který pronesl někdy v 50. letech při rozhovoru s jedním indickým novinářem. Prohlásil, že herci jsou jako dobytek, a tak je také třeba s nimi zacházet. Ve svém tehdejším zaujatém rozpoložení ještě urážlivě dodal, že pro muže je ponižující, když kvůli tomu, aby si vydělal na živobytí a zajistil rodinu, musí si patlat na obličej šminkami. Ovšem takové výroky je třeba brát s rezervou, protože třeba Cary Grant nebo Gregory Peck působili na plátně jako jeho vlastní alter ego.

Jak se choval při natáčení? Rozčiloval se?

Klikněte pro větší obrázek Vůbec. Detailně si předem připravoval každý záběr. Pracoval tiše a seděl jako Buddha. Všechno sledoval a dával najevo, že ho všechny ty směšné záležitosti vůbec nezajímají, dokonce často předstíral spánek. Samotné natáčení ho totiž nebavilo, to pravé vzrušení zažíval tehdy, kdy se mu film včetně těch nejmenších detailů rodil v hlavě. Byl manipulativním typem režiséra a dokázal navodit takové momenty, aby dostal z herců to, co chtěl. Nedával jim možnost hrát víc, než museli. Anne Baxterová, která s ním točila film Zpovídám se, prohlásila: „V jednom okamžiku jsem si uvědomila, že pro Hitchcocka není důležité, jestli herec hraje, protože to očekával od kamery. Ta pro něj byla nejdůležitější.“

Spolupráce s ním tedy jednoduchá nebyla…

Přesto s ním mnozí spolupracovali rádi, i když Hitchcock spoléhal především sám na sebe a u druhých inspiraci příliš nehledal. Spíš vyžadoval, aby jeho spolupracovníci, ať už scenárista, kameraman nebo střihač naplnili především jeho představu. Například slavný autor detektivek Raymond Chandler to nedokázal. Proto také nebyl podepsaný pod scénářem Cizinců ve vlaku. Naopak výtvarník Saul Bass, který pro Hitchcocka dělal výtvarné podklady úvodních titulků pro filmy Vertigo a Na sever severozápadní linkou, natočil nejproslulejší pasáž Psycha sám. Kromě záběru nože, který proniká do břicha oběti, a okamžiku, kdy se krev začíná mísit s vodou ve výlevce sprchy. Dokázal dokonale naplnit Hitchcockovu představu této slavné montáže – od návrhu až po provedení.

Lidi jeho filmy milovali, ale kritika ho ze začátku moc nebrala. Proč?

Klikněte pro větší obrázek Ne všechny filmy měly u diváků úspěch, ale je pravda, že ty opravdu úspěšné mu hodně pomohly. S novináři to měl těžké. Jak už jsem říkal, byl manipulativní a neměl rád, když mu někdo do něčeho zasahoval. Byl přesvědčený, a svým způsobem měl pravdu, že je mimořádný tvůrce, a proto nesnášel jakoukoli kritiku. Když uváděl Psycho, nikdo nesměl do sálu po začátku filmu, ani novináři. Ti pak hned po premiéře napsali, jak mizerný snímek Hitchcock natočil.

Proto taky nikdy nedosáhl na Oscara, i když nominací měl hodně?

Pří udělování Oscarů hodně záleží na postoji studia. Hitchcock například pracoval pro Warner Brothers. Oni mu v podstatě platili film, ale všechna práva měl v ruce Hitchcock. To producenty nesmírně štvalo, protože nebyli pány situace. Proto rozehrávali zákulisní hry a při udělování cen upřednostňovali filmy, které skutečně produkovali. Byli to prostě zákulisní hry plné machinací. Jen málokdo měl v Hollywoodu tolik svobody jako Hitchcock. Jen málokdo si dokázal vydobýt výsadu, že práva budou po prvním uvedení patřit režisérovi. Hitchcock byl nesmírně bohatý a lidé mu záviděli, žárlili na něho.

Přesáhla jeho značka i hranice stříbrného plátna?

Zlatým dolem byla pro Hitchcocka televize. Jakmile jí propůjčil svoje jméno, bylo ho všude plno. Stal se pevnou součástí domácností a dokázal s tím bravurně pracovat. Dá se říct, že vytvořil takový samochodný stroj, jakési perpetuum mobile.

Věnoval se charitativním projektům?

Přiznám se, že jsem o tom nikdy neslyšel. Hitchcock byl v tomto směru opatrný a nedá se říct, že by byl vůči jiným přejícný.

Do Ameriky nepřicházel jako nezkušený zelenáč, ale jako uznávaný tvůrce. Který film přesvědčil kritiku o tom, že má skutečně mimořádné kvality?

Klikněte pro větší obrázek Váhal bych říci jeden konkrétní titul. Uznání nejpřednějšího filmového režiséra Anglie 30. let nebylo pro kritiky zcela všeplatné. Například jeho poslední anglický film Hospoda Jamajka u kritiky, ostatně i v kinech, zcela neuspěl, stejně tak měli recenzenti výhrady i k jeho převážně melodramaticky laděným společenským dramatům typu …a neuveď nás v pokušení (s českou herečkou Anny Ondrákovou) nebo Juno a páv. Jeho renomé se opíralo hlavně o snímky s kriminální tématikou, která využívá napětí kořeněné humorem, jako byla Její zpověď, Sabotáž nebo Třicet devět stupňů. Každopádně Hitchcock dokázal upoutat veřejnost i kritiku svou schopností přizpůsobit se novým trendům. Třeba když skončila éra němého filmu a filmaři dělali první krůčky se zvukem, on byl jedním z prvních, kdo s ním uměl pracovat a dokázal z něj udělat rovnocennou složku obrazu.

Zřejmě nejznámějším Hitchcockovým filmem je Psycho, které jste už zmiňoval. Je pravda, že vzniklo tak trochu natruc?

Klikněte pro větší obrázek V podstatě ano. Hitchcock chtěl hodit rukavici kritikům, ale i veřejnosti, protože jeho posledním dvěma filmům, Vertigo a Na sever severozápadní linkou, se nedostalo také odezvy, kterou právoplatně očekával. Šlo totiž o filmy obsahově obzvlášť bohaté a zajímavé. Na Psychu chtěl dokázat, že i film natáčený jako „béčko“, tedy lacině a rychle, za nějakých pouhých osm set tisíc dolarů, může být formalisticky vyhraněný a přitom i divácky přitažlivý. Proto také Psycho natáčel se svým televizním a nikoli obvyklým filmovým štábem, tedy kromě střihače George Thomassiniho a hudebního skladatele Bernarda Herrmana. První dojem z Psycha může být skutečně zavádějící, že jde pouze o hororový příběh. Přitom láme hollywoodské konvence v použití hereckých hvězd, dokonale prolíná formu s obsahem, bohatě využívá rafinovaně motivovanou symboliku, žánrovému vymezení nabízí překvapivé variace a hluboce proniká do existenciálních témat příznačných moderní společnosti. Při diváckých návratech k tomuto filmu člověk opakovaně zjišťuje, že v něm lze stále něco objevovat.

Řečeno s nadsázkou, třeba spláchnutí záchodu. Poprvé v historii amerického filmu…

Americká cenzura ve 30. až 50. letech byla velice prudérní a pro filmaře panovala přísná pravidla. Etický Haysův kodex, který si schválili sami producenti, jasně určoval, co na plátně nesmí být. Žádné manželské postele vedle sebe, žádné tělesné funkce, žádný dlouhý polibek… Koncem 50. let se měnila společenská situace a hranice povolnosti se posouvaly. Hitchcock z toho měl samozřejmě radost, protože intimita ho zajímala a provokovala. V Psychu tak konečně mohl nejenom ukázat splachující klozet, ale dokonce ho nechal i zaznít. Nijak neskrýval, že zvlášť tato scéna mu přinášela určité uspokojení a satisfakci.

Zmínil jste Vertigo. Dvě nominace, ale Oscar žádný…

Klikněte pro větší obrázek Podle mě Hitchcock do tohoto kriminálního dramatu kromě jiného také zašifroval svůj komplikovaný vztah k manželce Almě. Na veřejnosti vystupovali jako harmonický pár, v soukromí ale často prožívali vyhrocené spory. Profesně spolupracovali, dlouhá léta manželství je učinila na sobě navzájem závislé, ale ideální vztah to nebyl. Navíc Hitchcock potřeboval a také bezvýhradně spoléhal na umělecké instinkty své ženy, přičemž se neustále stylizoval do podoby neomylného tvůrce. Z toho všeho vyplývá, že pojem feminity pro Hitchcocka skrýval palčivé rozpory. Představa dokonalé ženy ho zaměstnávala neustále. Ideál ženské krásy v podobě blondýnek typu Grace Kellyové nebo Kim Novakové v jejich andělské líbeznosti i dráždivé smyslnosti ho přitahoval, zároveň ale i zastrašoval k nekonečnému respektu. Přesto jeho nejsilnějším impulsem byla potřeba je přetvářet podle svých představ. A také se jim mstít… smrt, nejraději uškrcením, považoval za vhodný trest, tedy alespoň ve fiktivních příbězích. Ovšem ve Vertigu překvapivě připouští i svou slabinu.

Jakou?

Připouští, že za obrazem ideální ženské bytosti může být prázdnota. Že romantické naplnění vztahu se ženou, kterou si muž modeluje výhradně do své vysněné podoby, jíž nedovolí, aby byla sama sebou, není možné. A protože hrdina filmu je vlastně současně zneužitý přítelem k zakrytí jeho zločinu, aniž to on samozřejmě tuší, jde vlastně o filmový esej o manipulovativní povaze mezilidských vztahů, čehož se Hitchcock dopouštěl až příliš často, a to nejen z podstaty své režisérské profese.

Je tento film nějak zajímavý i po technické stránce?

Klikněte pro větší obrázek Hitchcock v něm použil trombonový zoom. Hlavní hrdina trpí panickým strachem z výšek. Když stoupá po schodišti zvonice, podívá se pod sebe. Hitchcock chtěl vyjádřit obrazem hrdinovy pocity závratě při pohledu do hloubky (subjektivní pohled kamery patří k jeho oblíbeným) a podařilo se mu to právě díky tomuto trikovému záběru. Kamera jede šachtou schodiště směrem nahoru k herci, zatímco čočka se rychlým zoomem přibližuje ke dnu. Jde vlastně o dva protisměrné pohyby naráz. Výsledek je velmi působivý.

Jaký byl Hitchcock v soukromí, co měl rád?

Potrpěl si na dobré jídlo a pití, proto měl problémy s váhou. A taky moc rád cestoval do luxusních letovisek nebo do Paříže. Rád třeba jezdil na Vánoce do Švýcarska.

Bral Ameriku jako svůj domov?

Stejně jako Chaplin nikdy nepřijal americké občanství. Nezapomínal na svoje londýnské kořeny, ale potřebu stýkat se s příbuznými neměl. Dokonce jedna anglická herečka, se kterou za války v Americe točil, byla v šoku, když viděla jeho dům. Všude byly obrovské zásoby toaletního papíru a dalších nejběžnějších věcí. A Hitchcocka přitom ani nenapadlo, aby něco poslal do válkou sužované Anglie. Jeden z kritiků napsal, a do jisté míry měl pravdu, že Hitchcocka nezajímají sociální témata. Že si v Americe všiml jenom perfektně vybavených studií, ve kterých se dá dělat dokonalá filmařina.

Co byste ještě řekl o jeho povaze?

Uměl být nemilosrdný vůči lidem. Kdosi o něm stejně jako o Churchillovi prohlásil, že je nemilosrdný, ale zároveň jemný. Hitchcock měl rád kanadské žertíky. Když točil se svou dcerou Cizince ve vlaku, dovedl jeden z vtípků až k drastickému konci. Posadil dceru na ruské kolo a nechal ji vyvézt až na nejvyšší příčku. Pak nechal zhasnout světla a odešel točit do jiné části Hollywoodu. Nechal ji tam snad půl dne, až propadala panice. Bylo to neomluvitelné a zničující, ale i to byl Hitchcock. Různí lidé, se kterými spolupracoval, říkali, že si vždycky vybral někoho, na kom si vybíjel nechuť a nespokojenost.

Měl někdy opravdového přítele?

Klikněte pro větší obrázek Jako v případě každého mocného a úspěšného člověka se i kolem Hitchcocka pohybovalo mnoho lidí. Myslím, že v různých dobách své kariéry měl kolem sebe i hodně velmi loajálních jedinců. Třeba producent Lew Wasserman nebo produkční Joan Harrisonová patřili mezi jeho věrnými k neochvějně vytrvalým. Ale obecně vzato se Hitchcock narodil jako samotář, který nebyl pro důvěrné přátelství „lidsky ustrojen“. Za intimitu přátelství neuměl přijmout zodpovědnost. Nepochybně byl výjimečný, ale také velmi rozporuplný člověk. Sdílet s ním život muselo být velmi, ale velmi nesnadné, protože jeho sebestřednost neznala mezí. Je-li právě to podmínkou tvůrčí jedinečnosti, těžko říci.

V čem je vám osobně Hitchcock nejbližší?

Asi svým rozsahem a současně invencí. Dokázal tvořit v několika zásadních údobích vývoje kinematografie, neustále přicházet s něčím novým a zároveň být věrný svému stylu. Jeho variace existenciálních témat jsou brilantní. I při opakovaných setkáních mají Hitchcockovy filmy velmi vzácnou schopnost přesvědčit i překvapit.