Táňa Fischerová

herečka

* 6. června 1947

† 25. prosince 2019

Herečka, moderátorka, spisovatelka a politička Taťána Fischerová, zvaná Táňa, se narodila v roce 1947 v Praze v umělecké rodině. Otec Jan byl divadelním režisérem, matka Hana (rozená Meisslová) dělala balet a výrazový tanec, a oba si za války prošli koncentračními tábory v Terezíně a v Osvětimi. Má ještě o dva roky mladšího bratra Jana. Odmala mělo na Táňu rodinné prostředí vliv – zpívala v dětském pěveckém souboru, přičemž se s ním dostala i do rozhlasového studia. Po maturitě na jedenáctiletce udělala zkoušky na JAMU v Brně. Studovala dva roky, ale pak se díky filmovému natáčení seznámila s osobnostmi pražského Činoherního klubu, v kterém od sedmašedesátého začala hostovat. A od roku 1970 tam nastoupila do stálého angažmá. Hrála většinou v ruských klasikách – čechovovských dramatech Višňový sad, Strýček Váňa nebo v Gorkého dramatu Na dně. Často vystupovala s dvojící Vodňanský & Skoumal (například v představeních S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu), přičemž s Petrem Skoumalem chodila.

V Činoheráku byla Táňa do roku 1973, kdy jí (a ještě několika dalším hercům) nebyla prodloužena smlouva, takže byla nucena odejít. Dle různých názorů byla jedním z důvodů jejího odchodu z divadla osobnost otce Jana – ten se jevil tehdejším normalizátorům jako velmi nepohodlný. Fischerová následně různě hostovala, spolupracovala zejména s Janem Kačerem a Ewaldem Schormem. Nakonec získala angažmá v Divadle Jiřího Wolkera, kde působila čtyři roky (1973-1977) – hrála v klasických komediích, kterými byly například Moliérův Zdravý nemocný či shakespearovský Sen noci svatojánské. Pak se jí narodil syn Kryštof (jehož otcem byl Skoumal), a ona divadlo opustila: poté už byla jen na volné noze. Jako pro odpůrkyni bolševického režimu to pro ni bylo ovšem umělecky i ekonomicky dosti obtížné období. Navíc byl syn Kryštof od narození postižen dětskou mozkovou obrnou s častými epileptickými záchvaty, tudíž musel být upoután na invalidní vozík, a bylo jasné, že až do smrti bude vyžadovat každodenní péči. Tehdy neexistovaly stacionáře, ale pouze ústavy, proto bylo možné brát si syna domů pouze o různých prázdninách, z nichž nejdelší byly samozřejmě ty letní. V divadlech pak Táňa různě hostovala, například v Laterně magice (Černý mnich, Rváč) nebo ve Viole (Punčochář), na kraj zajížděla do Kolína.

Co se týče stříbrného plátna nebo televize, Fischerová se v těchto médiích až na výjimky objevovala většinou ve vedlejších nebo malých rolích. Pro svou štíhlou postavu a oduševnělou krásu měla splňovat spíše jen jakousi dekorativní funkci, ale režiséři si postupně všímali, že je opravdu dobrou herečkou. Poprvé se v celovečeráku mihla už jako čtrnáctiletá – v dramatu Kohout plaší smrt (1961). O čtyři roky později brala menší roli Heleny Jidášové, jedné ze šesti dívek středoškolského gangu Kill Kitten Clanu v povídkové krimi Zločin v dívčí škole (1965). Ve stejném roce se představila opět v negativní úloze tajemné dívky Evy-Věry, členky tria mladých drzounů v Bloudění, takto snímku české nové vlny. V roce 1966 už hrála jednu z hlavních rolí – Veroniku Pisingrovou, svůdnou femme fatale hlavního hrdiny, nešťastného básníka Hudce, v kafkovském podobenství Hotel pro cizince. V osmašedesátém byla Veronikou, jednou z přítelkyň hlavního hrdiny, filmového scénáristy v psychologickém dramatu Ohlédnutí, zahrála si i rozmařilou hraběnku v televizní inscenaci Moudrý Engelbert, nebo bohatou slečnu Irenu v TV-hudební komedii Josefina. V jednasedmdesátém dostala roli princezny v televizní orientální pohádce Uloupený princ, ale pak se určitý čas ve filmech a televizi přestala objevovat. A pokud už ano, jednalo se o malé role ve víceméně podprůměrných věcech. Jednou z nich byla i sexy dívka Lída Muršová v krimi-inscenaci Bláznova smrt (1973). Získala i jednu z hlavních úloh v TV-inscenaci Weberovy opery Čarostřelec (1976), kde si zahrála zamilovanou lesmistrovu dceru Agátu.

V osmdesátých letech rolí pro Táňu přibylo: hlavní úlohu Jeleny Koršunovové, paní domu, ztvárnila v televizní dramatizaci hry Čím kdo žije (1981). Na Slovensku pak dostala v kvalitním seriálu o lékaři Janu Jesseniovi Lekár umierajúcého času (1983) menší roli Floro, Jesseniovy milenky – seriál byl pak o sedm let později sestříhán do podoby celovečerního filmu. Ve čtyřiaosmdesátém si Fischerová v psychologickém filmu Prodloužený čas zahrála Alenu, přítelkyni hlavního hrdiny, stárnoucího profesora, jemuž byl diagnostikován zhoubný nádor. O rok později byla Nejbohatší princeznou v pohádce Spící princ (1985), v životopisném dramatu o Leoši Janáčkovi Lev s bílou hřívou (1986) se převtělila do spisovatelky a dramatičky Gabriely Preissové, a v TV-psychologickém dramatu Výsledek testu (1986) zase ztvárnila psycholožku PhDr. Malou. V dramatu Skřivánčí ticho (1989) pak brala větší roli spisovatelky Ireny, přítelkyně hlavního hrdiny, hudebního skladatele v tvůrčí krizi. V devětaosmdesátém herečka zcela samozřejmě podepsala dokument Několik vět, a na konci roku se pak aktivně zapojila do listopadových událostí, které posléze předznamenaly její další životní směřování.

V následné dekádě se Táňa totiž výrazně angažovala zejména v oblasti charity, ekologie, stala se členkou různých nezávislých sdružení a nadací (Amnesty International, Nadace Vize ´97), moderovala charitativní Adventní koncerty, které vysílala České televize. V rámci její umělecké tvorby ji vyšla povídková knížka Lydiiny dveře (1994) a kniha vzpomínek a úvah o životě a světě pod názvem Bílý den (1999). Našla si ale čas i na hereckou činnost: třeba ve filmovém dramatu Byli jsme to my? (1990) hraje překladatelku Alici, přítelkyni divadelního režiséra, který ač nemocen, snaží se připravit nezodpovědný herecký ansámbl na velkou premiéru, v televizním psychologickém snímku Modrý den (1994) zase přízrak bývalé židovské majitelky bytu, do kterého se po válce nastěhuje nafrněná herečka. V tomtéž roce ztvárnila klavíristku Lydii Guttenbergovou v seriálovém dramatu Konec velkých prázdnin (1994). Roli matky hlavní hrdinky ze židovské vsi kdesi v Podkarpatské Rusi si zahrála v romantickém filmu Hanele (1999), samu sebe pak ve válečném televizním dramatu O zlém snu (2000).

Vznikla i její biografická kniha Nežít jen pro sebe (2002), udělaná ve formě rozhovoru, v němž se herečky ptala se Dana Brůhová (v rozšířené reedici vyšla kniha ještě v roce 2012).

Hraběnku Eleanoru Kounicovou si zahrála v německém snímku o posledních dnech české spisovatelky Boženy Němcové A tou nocí nevidím ani jednu jedinou hvězdu (2004). V roce 2006 natočila o Fischerové dokument Česká televize v rámci cyklu 13. komnata. V tom čase se na knižních pultech objevily Světliny 2 – Putování k polednám (2006) neboli úvahy a rozjímání esoterických spisovatelů Karla Funka a Ludvíka Procházky a samozřejmě Táni Fischerové. Další dokument o Táně, tentokrát v rámci cyklu Neobyčejné životy, se objevil na obrazovkách České televize v roce 2011. O rok později pak vyšla kniha dialogů Táni a ekologa a esoterika Radomila Hradila, s názvem Láska nevládne, láska tvoří (2012).

V tom čase se ale herečka už dávno věnovala hlavně politice: v roce 2002 byla zvolena jako nezávislá za US-DEU do Parlamentu ČR, přičemž její mandát skončil v roce 2006. Od roku 2008 byla předsedkyní tzv. Klíčového hnutí, které prosazuje oddělení politiky, ekonomiky a kultury ve veřejném životě, plus rozvoj místních společenství. V roce 2013 neúspěšně kandidovala na prezidentku České republiky. Od stejného roku je předsedkyní Českého helsinského výboru, nevládní neziskové organizace.

Odkazy