Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Jiří Štaidl — Lidé — Česká televize

textař, hudebník

* 22. ledna 1943

† 9. října 1973

Textař, scénárista, divadelní manažér a fotograf Jiří Štaidl se narodil v roce 1943 do obchodnické rodiny Miloslavy a Ladislava Štaidlových. Měl ještě o dva roky mladšího bratra Ladislava, který se později stal hudebníkem a skladatelem. I Jiří chodil na soukromé hodiny klavíru k profesoru Františku Kubelíkovi, ale více ho bavilo psané slovo (například už v sedmi letech začal psát „román“). Zásadním zlomem se stal pro rodinu rok 1948 – prosperující otcovu firmu komunisté znárodnili a tzv. „buržoasní původ“ začal Jirkovi i bratrovi činit potíže: oba se zejména ve škole stávali terčem šikany. Je pravděpodobné, že byl i jedním z důvodů, proč po maturitě Jiřího nevzali na FAMU, kde chtěl studovat scenáristiku. On se ale se svým literárním talentem dokázal prosadit jinak: už na přelomu padesátých a šedesátých let začal, jen tak, sám pro sebe, psát české texty na staré americké šlágry, které měli jeho rodiče doma na deskách. A sám si je pak zkoušel zpívat a nahrávat na magnetofon. Mezitím pracoval jako dělník v Motorletu nebo jako kulisák v divadle Paravan. S nahrávkami posléze oslovil Karla Mareše, tehdy jednoho ze skladatelů a režisérů divadla Semafor. Nebyla to náhoda – Štaidl byl totiž velkým obdivovatelem textů Jiřího Suchého. Mareše tehdy dvacetiletý mladík zaujal už svým elegantním zjevem a určitým gentlemanským, až aristokratickým chováním. A tak ho přijal. Štaidlovými prvními semaforskými texty na Marešovu hudbu byly Padá hvězda pro zpěváka Waldemara Matušku a Tam za vodou v rákosí, z kterého se díky duetu Evy Pilarové a Matušky stal velký hit. Později následovala Hvězda na vrbě, kterou nazpívali Pavel Šváb a mladičký Bohumír Starka.

V rámci Semaforu pak Štaidl s Marešem vytvořili na konci roku 1963 písničkový pořad Ondráš podotýká, což byla inscenace vyloženě pro mladé – beatové songy zpívali mladí zpěváci (třeba Miki Volek, Yvonne Přenosilová, Pavel Bobek a další) a doprovod tvořila tehdy začínající skupina Olympic. Spojovacím faktorem byl malý ráčkující chlapec Ondráš, jenž mezi písničkami četl Štaidlův vtipný text. Vystoupení mělo takový úspěch, že s ním Semafor jezdil po celé republice. V rámci Ondráše Štaidl otextoval mj. songy Zloděj dobytka pro Mikiho Volka nebo Roň slzy pro Přenosilovou. V divadle, kde působil i jeho mladší bratr Ladislav, se Štaidl také poprvé setkal se zpěvákem Karlem Gottem a napsal pro něj text Adresát neznámý, což byl pravděpodobně první česky otextovaný cover skupiny Beatles. Ovšem ani v době tohoto svého prvotního úspěchu nebyl Štaidl profesionálním textařem: oficiálně se živil jako řidič Čs. pošty a vozil po Praze výběrčí poštovních schránek. Ale našlápnuto měl slušně – zaujal novou lyrikou, mladým pohledem na svět, navíc psal snadno a rychle.

Úspěch Jiřího Štaidla nabíjel natolik, že v roce 1965 společně s bratrem Ladislavem a Karlem Gottem ze Semaforu odešli a založili svoje divadlo Apollo. To dramaturgicky navazovalo na Ondráše – tudíž jeho podsekcí byla i beatová skupina Apollo. Ze Semaforu si trojka přetáhla i několik zpěváků jako třeba Yvonne Přenosilovou a Pavlínu Filipovskou a nadále pokračovala spolupráce s Karlem Marešem (v roce 1967 se stal v Apollu ředitelem). Z dalších zpěváků tu působili Karel Hála, Petr Spálený, Helena Blehárová nebo Jiří Štědroň, včetně herců Lubomíra Kostelky a Václava Štekla. Hudbu psali Mareš, Jaromír Klempíř a Ladislav Štaidl, později také Karel Svoboda, anebo byla převzatá. O texty se staral samozřejmě Jiří. Napsal také první dvě představení: Pouť pro dva byla průměr, Nešpory (1966) už mnohem lepší.

Talentovaný Jiří Štaidl měl dar „lehkého pera“, tzn. psal vcelku snadno, navíc dokázal vymyslet zapamatovatelný slogan, hlavu písně, což je vždy předpoklad budoucího hitu. Ovšem zároveň když se něco táhlo, vykašlal se na to – nedokázal text takříkajíc „vysedět“. Když ho nic nenapadalo, prostě zavolal jiným textařům s tím, že potřebuje buď pomoci s nějakým rýmem, anebo je rovnou nechal napsat text celý. A jelikož tvořil většinou v noci, oslovení (většinou textaři Rostislav Černý, Pavel Vrba nebo Vladimír Poštulka) se dozvídali o novém kšeftu telefonicky a v polospánku. Jiří měl také tu vlastnost, že texty odevzdával na poslední chvíli, těsně před tím, než měla být píseň nahrána, párkrát dokonce text telefonoval do studia přímo během natáčení. Ale většinou stály za to. V rámci Apolla vznikly v období 1965 -1968 mj. songy Bum bum bum, Cesta rájem, C´est la vie, Pošli to dál, Proč ptáci zpívají, Lady Carneval – všechny pro Karla Gotta, Kam letí ten čáp pro Pavlínu Filipovskou, Hádej, MatyldoDej mi pár okovů (s Rost. Černým), obě pro Karla Hálu, nebo Kdybys byl varhaník pro Vlastu Kahovcovou. Jiří psal i pro jiné zpěváky mimo Apollo – Pátá vznikla pro Helenu Vondráčkovou, stejně jako text Chytila jsem na pasece motýlka, Loudá se půlměsíc (spolu s R. Černým) zase pro Martu Kubišovou, Chrám svatého Víta pro Václava Neckáře.

Postupně ale Apollo začínalo mít potíže – ukázalo se, že divadelní forma je pro zpěváky svazující, a navíc publikum mělo raději samostatné koncerty, přičemž divadelní prvky a spojováky ho spíše vyrušovaly. Divadlo se tak potýkalo s čím dál menší návštěvností, a když Gott – hlavní pěvecká persona - odjel na několik měsíců zpívat do Las Vegas, už to vypadalo, že Apollo skončí. Štaidl tedy následně angažoval kapelu Hipps bratrů Petra a Jana Spálených, kterou pro potřeby divadla přejmenoval na Apollobeat (vznikl tak hit Plakalo bejby), a také skupinu Luďka Švábenského, která se změnila v Apollojazz. Divadlo se díky tomu ještě nějaký čas udrželo, jenomže Gott se po návratu z Ameriky rozhodl, že bude dělat běžné koncerty typu „one man show“. To už Apollo neustálo a v půli roku 1968 zaniklo. Nicméně čtveřice Gott – J. Štaidl – L. Štaidl – K. Svoboda spolupracovala i nadále.

Po vojenské okupaci Československa napsal Jiří Štaidl pro Gotta nikterak provokativní text Hej, páni konšelé. Přesto se píseň, mj. třetí na festivalu Bratislavská lyra ´69, nesměla hrát. Navíc, ač byl vyzýván, aby odvolal svůj podpis pod dokumentem pražského jara Dva tisíce slov, nikdy tak neučinil. Na druhé straně jako textař nebyl mediální tváří, takže k žádným postihům nakonec nedošlo. A tak i na přelomu šedesátých a sedmdesátých let psal Štaidl texty pro Gotta, z nichž se mnohé s hudbou Svobody nebo bratra Ladislava staly hity: Láska bláznivá, Já se tiše odporoučím, Hej, hej, bejby, Já se asi v létě ožením, Mistrál, Kávu si osladím či Já brány už otvírám.Kdepak ty ptáčku hnízdo máš, ústřední píseň nejslavnější české pohádky Tři oříšky pro Popelku je dnes v pravdě už nesmrtelnou. Jiří Štaidl s Karlem Svobodou pak napsali songy pro úspěšný filmový muzikál Noc na Karlštejně, přičemž jeden z nich, Lásko má, já stůňu (zpěv Helena Vondráčková) se stal opět velkým hitem. Poslední Jiřího prací byl mizerný filmový muzikál Hvězda padá vzhůru, dle námětu divadelní hry J. K. Tyla Strakonický dudák. Premiéry se už nedožil – se svým novým Renaultem 17 v říjnu roku 1973 u Říčan havaroval a tragicky zahynul.

Jeho smrt je vlastně paralelou k tomu, jaký Jiří Štaidl byl – on svým životem skutečně projížděl jako v závodním voze. Mladý sympaťák, co měl díky svým textům pro hvězdného Gotta spoustu peněz, byl klasickým bonvivánem: žil život rychle a užíval ho plnými doušky. Líbila se mu rychlá auta a krásné ženy – dle všech byl dobrým řidičem a velmi příjemným společníkem. Těžko by v něm tudíž kdokoli hledal vnitřně rozpolceného člověka-umělce. Jeho touhou bylo stát se váženým literátem, nejenom „pouhým“ autorem textů k hitům. Zároveň ale miloval slávu a úspěch. Tato rozpolcenost vedla k tomu, že si postupně přihýbal z láhví víc, než bylo potřeba: když se mu něco povedlo, dokázal kalit třeba tři dny v kuse – Karel Gott tomu říkal „kozácké jízdy“. Tím jak Jiřího sláva rostla a ženy se okolo něj začaly točit, snadno a často jim podléhal. Jeho první velkou láskou byla zpěvačka Vlasta Kahovcová, ale tou největší se stala až krasobruslařka Hana Mašková. Byli jako pár snů, ale jelikož Hana jezdila revue ve Francii, vídali se málo. Když pak v březnu 1972 zahynula při autonehodě, tak přestože již vztah ukončili, Štaidla její smrt hodně zasáhla. Začal ještě více pít a střídat ženy (chodil mj. s lyžařkou Ivanou Zelníčkovou nebo začínající herečkou Dagmar Patrasovou). A přitom pracoval jako o život. Který pak ale zákonitě ztratil…

V roce 2000 o Jiřím Štaidlovi natočil režisér Jordi Niubó dokument Teď nemám čas, možná jindy… z cyklu Nevyjasněná úmrtí, v roce 2010 napsal Jaroslav Kříženecký knižní biografii s prostým názvem Jiří Štaidl.

Odkazy