Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Jaromír Klempíř — Lidé — Česká televize

hudební skladatel, klavírista

* 5. června 1944

† 13. července 2016

Pianista a skladatel Jaromír Klempíř se narodil v roce 1944 ve Velké Chuchli u Prahy. Měl ještě staršího bratra Jaroslava, později také hudebníka, etnografa a cestovatele. Od dětství hrál Jaromír na klavír, navštěvoval hudební školu. Po maturitě na gymnasiu začal studovat Státní konzervatoř, obory bicí, skladbu a dirigování. Ještě během studií přibližně v roce 1961 začal mlátit do piana rock´n´roll v kapele EP Hi-Fi Pavla Sedláčka. Když pak zpěvák nastoupil do divadla Semafor, opuštěná skupina se stala součástí Karlínského kulturního kabaretu (Karkulka) a v průběhu roku 1963 se přejmenovala na Olympic. A stejně jako Sedláček i ona následně získala angažmá v Semaforu, zejména kvůli nové (big beatové) hře Ondráš podotýká. Během krátkého působení v tomto populárním divadle se Klempíř seznámil s textařem Jiřím Štaidlem, což bylo pro jeho další kariéru nesmírně důležité. Když totiž Ondráš skončil a (tehdy už Jandův) Olympic redukoval svoji sestavu, nezbylo v ní na Jaromíra místo. A právě Štaidl ho oslovil, zdali nechce doprovázet tehdy už slavného zpěváka Karla Gotta – s ním a svým bratrem Ladislavem totiž právě zakládali divadlo a kapelu Apollo. Klempíř na nabídku pochopitelně kývl.

V kapele Apollo také začal skládat svoje první písničky, přičemž většinu textů mu samozřejmě psal Jiří Štaidl. Hudebně se jednalo o standardní pop music, tu s prvky jazzu (Klempířovým velkým idolem byl jazzový pianista Oscar Peterson), tu s prvky beatu (letěli přece Beatles). Jaromírův první autorský song pro zlatého slavíka vznikl v roce 1965 a jmenoval se Láska až za hrob. V šestašedesátém následovaly další: duet Gotta s Karlem Hálou Už mě leccos neláká, a pak čistě jen pro Gotta C´est la viePošli to dál, ze kterých se tehdy staly velké hity. Psal ale i pro další interprety spojené s divadlem Apollo, pro Vlastu Kahovcovou (Kdybys byl varhaník) a Pavlínu Filipovskou (Kam letí ten čáp, inspirováno beatlesovským Norwegian Wood). V roce 1967, dva dny před odjezdem skupiny Apollo na půlroční angažmá do Las Vegas, se Klempíř těžce zranil při autonehodě a prakticky téměř rok byl upoután na lůžko. Navzdory tomu skládal další písně, jako třeba Poutníče příští (pro Jiřího Štědroně) nebo Lipovou alejí (pro Helenu Vondráčkovou). Po návratu Karla Gotta z USA sice spolupráce s ním pokračovala, ale nebyla už tak intenzivní. Přesto se ještě zrodilo několik hitů, jako třeba Proč ptáci zpívajíHej páni konšelé. Klempíř se pak zaměřil i na další zpěváky – na Karla Hálu (Síť houpací), Hanu Pazeltovou (Půjdu dál), a na budoucí Golden Kids (Kdyby na sůl nebylo). Pro Václava Neckáře napsal několik písní do filmu Kulhavý ďábel (1968), hudbu složil i pro filmovou komedii Slasti otce vlasti (1969). Zároveň od konce 60. let pracoval jako redaktor v Supraphonu, a působil v kapelách Swing Quartet a Jazz Revue.

V normalizované pop music první poloviny sedmdesátých let jeho písničky zpívaly třeba Hana Zagorová (Devět poupat), Jana Matysová (Kouzelný proutek), Božena Medková (Hrušky sládnou) nebo Miluška Voborníková (Dobře, že tě, mámo, mám). Napsal také hudbu k údajně nejhoršímu filmu české kinematografie Hroch (1973). Od roku 1974 byl Klempíř členem Orchestru Československé televize, neboli bývalého orchestru Václava Zahradníka, kde vydržel celých šestnáct let. Ke kuriózní situaci došlo v polovině sedmdesátek: když skladatel začal psát písničky pro zpěváka Waldemara Matušku, dostával kvůli tomu hanlivé a vulgární dopisy v tom smyslu, že zradil Karla Gotta. Z těch známějších songů pro Matušku lze uvést například Kluci do nepohody, Dým nad střechami nebo Jen se přiznej, že ti scházím, z písní pro další interprety pak Co je to svět (V. Neckář & Bacily), Knihovna přání (vokální skupina Planety), Už se nevrátíš (Felix Slováček & Orchestr L. Štaidla). Na konci dekády začal Klempíř spolupracovat s Hanou Zagorovou – výsledkem pak byly písničky typu Čas nezralých malin, a zejména „mezinárodní“ song Setkání, duet Hany a Drupiho, jejího pěveckého kamaráda z Itálie.

Od osmdesátých let se Klempíř zaměřoval na psaní hudby k televizním filmům, inscenacím a zejména pohádkám, jmenujme třeba Pohádku z šafránové louky (1980), O brokátové růži a slavíku z perleti (1982) seriál Doktor z vejminku (1982; ústřední píseň Když jdou na mužskýho léta zazpíval tehdy opět W. Matuška), sportovní snímek Daleko od stromu (1982), drama Podivná přátelství herce Jesenia (1985). Dost se také věnoval i psaní dětských písniček (třeba pro Malý televizní kabaret, například Píseň o morčeti). Samozřejmě, že skládal songy i do „dospělé“ pop music, ale tím, jak si vytvořil svůj vlastní skladatelský mustr, se ve svých kompozicích už dost opakoval. Navíc pop se v té době poněkud proměnil…

Od devadesátých let Klempíř vystupoval v divadle Semafor, byl však bez stálého angažmá – hlavně pomáhal Jiřímu Suchému a Jitce Molavcové realizovat samostatné koncerty a také skládal písně k různým divadelním hrám. V roce 2009 se podílel na hudbě k filmu Zemský ráj to napohled. Celkově složil něco přes stovku písní, které vyšly na zvukových nosičích.

Pianista a hudební skladatel Jaromír Klempíř zemřel na rakovinu v roce 2016.

Odkazy