Henri Verneuil

režisér

* 15. října 1920

† 11. ledna 2002

Režisér a scénárista Henri Verneuil se narodil jako Ashot Malakian v roce 1920 ve městě Rodosto (Tekirdağ), nacházejícím se na pobřeží Marmarského moře, a vzdáleného přes sto kilometrů od Istanbulu v tehdejší Osmanské říši. Jeho rodiče byli Arméni, otec byl rejdařem rybářské flotily. Po vzniku Turecka, a vhledem k častým „tureckým čistkám“ v řadách arménské menšiny se rodina i s malým Ashotem rozhodla emigrovat do Francie, konkrétně do Marseille. Během druhé světové války vystudoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Aix-en-Provence, když graduoval v roce 1943; o rok později se stal novinářem časopisu Horizons. Po válce začal točit krátké filmy, a aby se více vzdělal, odjel v roce 1949 do Paříže, kde získal místo pomocného režiséra u známého Roberta Vernaye – v tom čase už používal svůj francouzský pseudonym Henri Verneuil. Sám pak stále točil krátké humorné filmy, přičemž mu v nich hráli tehdy slavní herci (třeba Fernandel) nebo i ti méně známi (jako např. Jean Carmet). K některým snímkům si napsal i vlastní scénáře.

Jako režisér celovečerních filmů pak Verneuil debutoval komedií La Table-aux-Crevés (U tří buků, 1951), natočené podle knihy Marcela Aymého, v hlavní roli s Fernandelem – ten se ostatně stal režisérovým častým spolupracovníkem a v tomto období hrál hlavní úlohy hned v několika jeho filmech. Jako například v dramatu Le Fruit défendu (1952), prvním celovečeráku, ke kterému si Verneuil dle předlohy Georgese Simenona napsal také scénář, či v komedii Carnaval (1953). Nebo v další komedii Beránek s pěti nohama (1954), v kterém se Fernandel představil jak v roli otce paterčat, tak i jich samotných po čtyřiceti letech. Za zmínku stojí, že v cameu funebráka se zde objevil i budoucí hvězdný Louis de Funes. V šestapadesátém natočil režisér dle vlastního scénáře sentimentální drama Des gens sans importace, ve kterém obsadil slavného Jeana Gabina do hlavní role řidiče kamionu, jenž se pohybuje mezi dvěma ženami, manželkou a milenkou. O rok později podle předlohy Jamese Hadle Chaseho opět napsal scénář ke svému dramatu Une manche et la belle (1957), v němž se mladík Phillipe (hraje ho Henri Vidal), ožení se stárnoucí bohatou vdovou, ale vzápětí se zamiluje do její mladé sekretářky Evy (Mylène Demongeot), přičemž se s ní domluví, že manželku společně odstraní.

Prvním Vernouilovým celosvětovým úspěchem byla komedie Kráva a zajatec (1959), odehrávající se za druhé světové války: Fernandel hraje Charlese, uprchlíka z německého zajateckého tábora, jenž s krávou a kbelíkem na mléko nenápadně projde celým Německem až k francouzským hranicím. V režisérově další, tentokrát povídkové komedii Francouzka a láska (1960) se objevila celá plejáda francouzských hvězd, kupříkladu Pierre Mondy, Claude Rich, Annie Girardot, Yves Robert, zpěvačka Valérie Lagrange či Jean-Paul Belmondo. O rok později se Vernouil podílel na scénáři ke svému vynikajícímu politickému thrilleru Le Président (1961) podle předlohy Georgese Simenona: v hereckém koncertu Jeana Gabina v roli ex-premiéra Emile Beauforta, a Bernarda Bliera, v úloze jeho politického protihráče, nového premiéra Philipa Shalamona, vyplouvají na povrch události z minulosti, které oba politiky postavily proti sobě. V režisérově komedii Les lions sont lâchés (1961) má pak krásná, rozvedená Albertina (Claudia Cardinale) na výběr ze dvou nápadníků – snobského spisovatele Marezeho (Jean-Clauder Brialy) a váženého doktora Challengera (Lino Ventura).

Stejný úspěch jako Le Président mělo i další Verneuilovo komediální drama Opice v zimě (1962), ve kterém se představili Jean Gabin v úloze Alberta, majitele maloměstského penzionu, a Jean-Paul Belmondo v roli Gabriela, jenž do městečka přijel navštívit svou dcerku, která studuje v místní internátní škole, přičemž čas před setkáním s ní si krátí alkoholem – a alkohol oba rozdílné muže také sblíží. Francouzské ministerstvo zdravotnictví film odsoudilo coby oslavu alkoholismu, a požadovalo jeho stažení z distribuce. Dalším režisérovým kvalitním snímkem bylo krimi-drama Melodie podzemi (1963) s Jeanem Gabinem coby propuštěným vězněm Charlesem, jenž chce v letovisku Cannes udělat ještě jednu velkou loupež, aby sebe i manželku zabezpečil na stará kolena – jeho parťákem do akce je mladý začínající zloděj Francis (Alain Delon): vše je precizně naplánováno, ale kdoví jak to dopadne? I tento film potvrdil Vernouilovu světovou pověst, a byl v USA oceněn Zlatým glóbem pro Nejlepší cizojazyčný film.

Své oblíbené herce – Belmonda (Rocco) a Venturu (Marec) – režisér obsadil do hlavních rolí své dobrodružné komedie 100 000 dolarů na slunci (1964), odehrávající se v marocké poušti: mladý Rocco ukradne vůz spediční firmy s nákladem výše zmíněné hodnoty, takže majitel firmy si najme jeho staršího kamaráda Mareca, aby ho za tučnou provizi dohonil a vůz s nákladem dovezl zpět. Film získal nominaci na Oscara za Nejlepší cizojazyčný film. A Belmondo se objevil v hlavní úloze i v následném Verneuilově snímku, natočeném dle knihy Roberta Merleho, válečném dramatu Víkend na Zuydcoote (1964), ve kterém je v roli vojáka Juliena jedním z hrdinů francouzské pěchoty, jež drží pobřeží u města Dunkerque, aby se v rámci akce Dynamo stihlo evakuovat všechny britské jednotky do Anglie.

V roce 1967 natočil Verneuil další drama 25. hodina, odehrávající se za války a po válce: Anthony Quinn zde hraje rumunského úředníka Moritze, jenž díky svému původu musí narukovat do německé armády, přičemž po válce je kvůli tomu souzen jako válečný zločinec. V roli zupáckého důstojníka se ve své poslední filmové roli představil i český herec Jan Werich. Snímek byl opět chválen, zejména pro svůj silně protiválečný charakter. O dva roky později režisér do westernového dramatu Zbraně pro San Sebastian (1969), situovaného do Mexika osmnáctého století, znovu obsadil Anthony Quinna: tentokrát do úlohy rebela Leona, prchajícího před zákonem v přestrojení za mnicha, a snažícího se zachránit městečko před nájezdy Indiánů. V dalším svém snímku se Verneuil opět podílel na scénáři – jednalo se o krimi drama Sicilský klan (1969): v něm otec Vittorio (Jean Gabin), kápo klanu Manalesových, se svými lidmi osvobodí policií eskortovaného mladého zločince Rogera (Alain Delon), takto jiného člena klanu, aby spolu naplánovali a uskutečnili loupež šperků – v cestě jim ovšem stojí nesmlouvavý komisař Le Goff (Lino Ventura). A to vše doprovází hudba italského genia Ennio Morriconeho. Film se stal ve Francii absolutním kasaštykem.

Režisérovo další krimi-drama Kořist (1971) vrací na scénu Jean-Paula Belmonda v roli sympatického lupiče Azada, jenž odcizí značné množství diamantů v Aténách, a je po celém Řecku pronásledován šviháckým, ale zkorumpovaným policistou Zachariou (Omar Shariff). Následoval Verneuilův špionážní thriller Le serpent (1973), ve kterém se to jen hemží konspiracemi, falešnými spiknutími, a ruskými agenty – toho hlavního, na Západ přeběhnuvšího zaměstnance KGB Vlasova, hraje Yul Brynner. Jeho protihráči jsou pak šéfové francouzské (Philippe Noiret) a americké (Henry Fonda) tajné služby. V pětasedmdesátém šel do kin režisérův další krimi-thriller, u nás velmi oblíbený Strach nad městem (1975): kdy pařížský komisař Letellier (Jean-Paul Belmondo) pronásleduje v ulicích i po střechách domů sériového vraha žen.

Dalším výborným Verneuilovým snímkem, ke kterému si napsal scénář, byl politický thriller I jako Ikarus (1979): státní zástupce Volney (hraje ho Yves Montand) znovu otvírá nevyřešený případ atentátu na presidenta, což se určitým temným politickým silám vůbec nelíbí. Do krimi-thrilleru Tisíc miliard dolarů (1982) opět s vlastním scénářem, pak režisér obsadil do hlavní role Patricka Dewaereho – byl to hercův poslední film, po jeho dotočení spáchal sebevraždu. Ve snímku hraje neúplatného novináře Kerjeana, jenž naletí anonymovi, a zveřejní falešné informace, kompromitující jistého vysoce postaveného politika. Následovala další režisérova spolupráce s Jean-Paulem Belmondem – šlo o drsnou válečnou komedii Mrchožrouti (1984), odehrávající se v Tunisku: Sgt. Augagneur a další vojáci zvláštní jednotky francouzské cizinecké legie, mají za úkol zachránit před Němci zlato z malé tuniské banky, jenže nepřítel je zaskočí a při přestřelce jich několik padne – a tak zbylí obklíčení vojáci v čele se seržantem přemýšlí, jak se ze zapeklité situace dostat, a navíc získat ony zlaté cihly. Posledním Verneuilovým snímkem, samozřejmě s vlastním scénářem napsaným podle vlastního románu, bylo jeho autobiografické drama Mayrig (1991), vyprávějící příběh Araxi-Mayrig (Claudia Cardinale) a Hagopa (Omar Shariff) Zakarianových, arménských rodičů, prchajících s malým synkem z Turecka do francouzského exilu, a o jejich trpkých začátcích v nové vlasti.

Režisér Henri Verneuil, který získal v roce 1996 francouzskou cenu Cézar za celoživotní dílo, byl dvakrát ženatý: nejprve s herečkou Françoise Bonnot, s níž měl dvě děti, Paricka a Sophii (Patrick Malakian se stal též filmovým režisérem), a poté v již pokročilém věku s Veronique – z jejichž manželství vzešli dva potomci, syn Sevan a dcera Gayane.

Henri Verneuil zemřel v roce 2002 v Paříži.

Odkazy