Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Eduard Bass — Lidé — Česká televize

spisovatel, textař

* 1. ledna 1888

† 2. října 1946

Český humoristicko-satirický spisovatel, dramatik, publicista, herec, konferenciér, textař a zpěvák Eduard Bass se narodil jako Eduard Schmidt v roce 1888 v Praze na Malé Straně majiteli smíchovské kartáčnické firmy. V hlavním městě absolvoval v roce 1905 Staroměstskou reálku, poté studoval na Pražské polytechnice chemii a zároveň se v otcově obchodě vyučil kartáčníkem. Dočasně studoval i ve Švýcarsku (Curych). Jako obchodní zástupce otcovy firmy jezdil mladý Schmidt v letech 1906–1916 do zahraničí: navštívil Mnichov, Itálii, Berlín, Vídeň. Zároveň měl ale úplně protikladné zájmy – braly ho různé formy lidové zábavy jako kabarety, šantány, hospody a jejich písně. Proto také už v roce 1907 vystupoval jako zpěvák a zejména recitátor v Schöblově kabaretu v domě U Bílé labuti. Zde také získal svůj umělecký pseudonym Bass, jelikož měl hluboký znělý hlas. Od roku 1912 dělal konferenciéra v sále zatím ještě rozestavěné Lucerny, následně se v letech 1913–1920 stal spolutvůrcem a jedním z účinkujících v kabaretu Červená sedma. Vzhledem ke zdravotním potížím nebyl odveden do první světové války a stal se písařem ve vojenské nemocnici na Hradčanech. V roce 1915 se Eduard oženil s herečkou (a budoucí sochařkou) Táňou Krykovou. A protože následně zkrachovala otcova firma (a otec hned poté zemřel), mohl se Bass věnovat svému koníčku kabaretního umělce v plném rozsahu.

V letech 1916–1917 se stal zároveň ředitelem kabaretu Rokoko a psal do různých novin a časopisů, například Právo lidu, Nová doba, Kopřivy, Humoristické listy atd. Během jediného roku (1917) vyšly knižně tři jeho texty: teoretická příručka plná rad a úvah o zákonech „lehké múzy“ pod názvem Jak se dělá kabaret?, hra s všeříkajícím názvem Náhrdelník: Detektivní komedie o jednom aktu a povídkový sborník Fanynka a jiné humoresky. V letech 1917–1919 vycházel v rámci Červené sedmy satirický týdeník Letáky a Bassovy texty pak byly v roce 1920 vydány ve spisku s jednoduchým názvem Letáky 1917–1919. Po zániku Sedmy vytvářel spisovatel s jejím protagonistou Jiřím Červeným a dalšími spolupracovníky kabaretní a satirické texty v rámci edice Syrinx, kterou řídil. V letech 1919–1921 zase redigoval satirický časopis Šibeničky, přičemž toto období je zaznamenáno v povídkových sbornících Letohrádek Jeho Milosti a 20 jiných humoresek z vojny vojenské a občanskéPřípad čísla 128 a jiné historky, obou z roku 1921. V té době spisovatel nastoupil do Lidových novin, kam psal následujících dvacet let. Zde se seznámil a spřátelil se slavnými kolegy – s Karlem Poláčkem, bratry Josefem a Karlem Čapkovými, v redakci se potkával třeba s Rudolfem Těsnohlídkem, Ondřejem Sekorou, v lidovkách publikovali třeba Vítězslav Nezval nebo František Halas. Bass pak rád zašel s přáteli do pražského podniku Café Montmartre v domě U Tří divých mužů v Řetězově ulici. V LN pak publikoval různé fejetony, soudničky, reportáže, zprávy z kultury, divadelní kritiky a rozhlásky (veršované komentáře) – většinou vše v humorném duchu. Přitom byl velmi důsledný a svědomitý: archiv svých poznámek a textů vedl perfektně katalogizovaný jako ti nejlepší historici.

Autorovým prvním zásadním dílem je humorný pohádkový příběh Klapzubova jedenáctka (1922), který svým způsobem reflektuje dobu vzestupu našeho fotbalu na mezinárodním poli. Jde o příběh otce-trenéra Klapzuby, který ze svých jedenácti synů vytvoří neporazitelný fotbalový tým, který se nejprve s výrazným náskokem stane mistrem země a poté se jme dobývat Evropu a posléze celý svět. Bassovou další knižně vydanou publikací jsou Potulky pražského reportéra (1929), což je soubor reportáží, které psal do lidovek a které určitým způsobem ukazují proměny Prahy ve dvacátých letech. Na konci dekády pak spisovatel vedl krátce časopis Světozor. Rok 1930 byl pro něj opět plodný z hlediska publikování: mj. mu vyšel povídkový sborník Šest děvčat Williamsonových a jiné historky. Poté spisovatel Adolf Branald sesbíral většinu Bassových veršovaných prací (písňové texty, popěvky, kuplety plus překlady francouzských a německých songů) a shromáždil je v knize s názvem To Arbes nenapsal, Vrchlický nezbásnil. Dalším vydaným spiskem byli Umělci, mecenáši a jiná čeládka, humorné texty a anekdoty o významných českých velikánech kulturního života.

V roce 1934 vyšla Bassova reportáž Divoký život Alexandra Staviského o podnikateli-podvodníkovi a jedné z největších osobností francouzského podsvětí 20. a 30. let. To už byl spisovatel bezmála rok šéfredaktorem Lidových novin. Společně s Čapkem se jim snažili vtisknout liberální a antifašistický ráz. V roce 1940 vyšla Bassova kniha Čtení o roce osmačtyřicátém, jakási kronika z let, které předcházely revoluci v roce 1848 i samotného revolučního roku. V roce 1941 se objevuje v knihkupectvích další Bassovo stěžejní dílo, román Cirkus Humberto, který spisovatel začal psát v prvních dnech okupace. Zhruba v rozpětí padesáti let zachycuje proměny, vzestupy a pády jednoho cirkusu a sleduje životy principála a artistů s ním spjatých. Zejména pak život mladíka Vaška Karase, který se postupně naučí všem cirkusovým dovednostem a posléze se stane přímo ředitelem cirku. Pro všechny čtenáře, kteří byli románem nadšeni, pak Bass připravil knihu povídek s názvem Lidé z maringotek (1942). Tématem všech příběhů je opět manéž, a jelikož jsou vyprávěny muži, druhým tématem je samozřejmě opačné pohlaví.

V roce 1941 musel Bass vzhledem k okupaci opustit LN, a tím pádem i novinařinu. Tehdy se věnoval pouze spisovatelské činnosti: většinou se jednalo o texty posilující české národní vědomí. Vyšel mu třeba výbor z povídek Pod kohoutkem svatovítským (1942) obsahující jeho prózy z posledních dvaceti let. Velkou ranou pro něj bylo, když mu ke konci druhé světové války zemřela manželka. Po skončení války byl krátce ve vedení Svobodných novin (nové označení Lidových novin), ale ze zdravotních důvodů se raději vrátil k práci běžného redaktora. Jeho posledním spiskem, který vyšel ještě za jeho života, byla Kázáníčka (1946), soubor kritických fejetonů z jeho působení v Lidových novinách. Eduard Bass zemřel v říjnu 1946 ve věku pouhých osmapadesáti let.

Posmrtně pak vyšla řada jeho dalších povídkových souborů jako třeba Křižovatka u Prašné brány (1947), Povídky (1956), Pražské a jiné historie (1968), sbírka pohádek Na lodi za pohádkou (1969), dále výbor z povídek Kukátko (1970), poté drobné črty a prózy o spisovatelových přátelích (Hašek, Čapek, Těsnohlídek, Mahen) a různých pražských figurkách, to celé pod názvem Postavy a siluety (1971) či autobiografická vzpomínková koláž z pozůstalosti Moje kronika (1985). Některá jeho díla byla i zfilmována a třeba Klapzubova jedenáctka hned dvakrát – poprvé už v roce 1938 režisérem Ladislavem Bromem, podruhé pak Eduardem Hofmanem v osmašedesátém jako seriál pro televizi. Velmi oblíbeným se stal i TV seriál Cirkus Humberto natočený v roce 1988 Františkem Filipem dle stejnojmenného románu. Ale pravděpodobně nejoceňovanějším převodem Bassova díla na stříbrné plátno je film Lidé z maringotek (1966) režiséra Martina Friče.

Odkazy