iVysílání

stránky pořadu
Premiéra:
11. 6. 2016
01:00 na ČT2

1 2 3 4 5

11 hlasů
24033
zhlédnutí

Dobré konce

Žádná situace v životě není předem ztracená. Talk show Mirky Zlatníkové

37 min | další Zábava »

upozorňovat

do playlistu

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...

Dobré konce

  • 00:00:12 V životě není vůbec žádná situace,
    která by byla předem ztracená.
  • 00:00:16 Není nic,
    z čeho byste se nemohli dostat ven.
  • 00:00:19 Štěstí se totiž
    umí zabydlet kdekoliv.
  • 00:00:22 Jenom pro tu situaci musíte
    najít recept, svůj vlastní recept.
  • 00:00:33 Narodila jsem se
    do zvláštní rodiny.
  • 00:00:36 Moc veselo u nás nebylo. Půlku
    dětství jsem proseděla na stromě
  • 00:00:40 a přemýšlela, jestli
    se štěstí dá nějak zařídit.
  • 00:00:45 Jenže jsem na to nepřišla.
  • 00:00:48 A tak jsem se stala novinářkou.
    Ptala jsem se úspěšných lidí.
  • 00:00:53 Pár z nich návod na štěstí mělo,
    ale většina spokojená nebyla,
  • 00:00:58 i když měli slávu a peníze.
  • 00:01:00 Pomalu mi došlo, že v životě není
    žádná situace předem zabitá.
  • 00:01:05 Nic, z čeho byste
    se nemohli dostat ven.
  • 00:01:08 Štěstí se umí zabydlet kdekoli.
  • 00:01:16 Tak třeba pan Petrouš.
    Je to vynikající atlet.
  • 00:01:19 Od něj jsem se naučila,
    že když něco nejde vydržet,
  • 00:01:23 je nejlepší to přestat zkoušet.
  • 00:01:26 Když vám něco překáží,
    tak se toho zbavte.
  • 00:01:29 -Dobrý den.
    -Dobrý den.
  • 00:01:32 Když mu bylo 18, rozdrtil mu
    těžký nákladní vozík levou nohu.
  • 00:01:37 Před 9 lety si stejnou nohu
    těžce zranil při sportu.
  • 00:01:48 Absolvoval jsem spoustu léčení
    v rehabilitačních centrech,
  • 00:01:52 ale nějak jsem se z toho dostal.
  • 00:01:55 Ten úraz v podstatě
    mě trošku zabrzdil v kariéře,
  • 00:01:58 protože já jsem rok předtím
    vlastně vyhrál
  • 00:02:02 mistrovství republiky
    v přípravě kávy.
  • 00:02:04 Pak následně v tom roce, kdy se mi
    stal ten úraz, jsem reprezentoval
  • 00:02:08 Českou republiku na mistrovství
    světa ve Spojených státech.
  • 00:02:11 Ale asi měsíc po tom návratu
    jsme u bývalého zaměstnavatele
  • 00:02:15 pořádali takovou adventure akci
    pro naše klienty
  • 00:02:20 a když jsem běžel,
    tak jsem periferně viděl výkop,
  • 00:02:23 tak jsem teda skočil.
    A už jsem teda nedoběh,
  • 00:02:27 protože se ozvala jenom hrozná rána
    a už jsem z toho výkopu nevylezl.
  • 00:02:32 Je to období, na který
    jako moc nerad vzpomínám,
  • 00:02:36 protože to byly 2 dva roky,
    který jsem já trávil...
  • 00:02:39 Operace, vyndání stehů
    a na několik měsíců do Kladrub
  • 00:02:44 do rebilitačního centra.
    Tam se vždycky zjistilo,
  • 00:02:48 že bohužel jako
    bez těch holí chodit nemůžeš,
  • 00:02:51 takže znova další reoperace.
    A takhle jsem vlastně
  • 00:02:54 byl asi čtyřikrát, pětkrát
    za sebou v těch Kladrubech.
  • 00:02:58 Bylo to v období,
    kdy se mi narodil syn,
  • 00:03:00 takže mě to trošku mrzelo, že jsem
    si ho nikdy nepovozil v kočárku.
  • 00:03:07 Možná i díky tomu, že od roku 2008
    jsem se začal věnovat atletice
  • 00:03:14 jako paralympijskýmu sportu
    ve vrhačských disciplínách,
  • 00:03:17 tak jsem měl možnost na těch
    evropských a světových kláních
  • 00:03:21 vidět spoustu amputářů.
    A tam začala uzrávat ta myšlenka,
  • 00:03:26 že tohle by třeba byla cesta,
    jak se z toho bludnýho kruhu,
  • 00:03:32 kterej prostě nemá žádnej konec,
    dostat.
  • 00:03:37 Když jsme se vrátili
    z Novýho Zélandu
  • 00:03:40 a přistáli jsme v Ruzyni na letišti,
    kde na mě čekala manželka,
  • 00:03:43 tak samozřejmě jsem ji nejdřív
    pozdravil, dal jsem jí pusu,
  • 00:03:45 ale druhá věta byla,
    že už jsem se rozhodl,
  • 00:03:48 že si tu nohu nechám amputovat.
  • 00:03:58 -Děkuji.
    -Tak mi povězte...
  • 00:04:01 Vy jste říkal, že jste
    začal uvažovat o protetice.
  • 00:04:06 Protetika,
    to je vlastně jako umělá noha?
  • 00:04:10 Protetika je obor,
    kterej se zabývá pomůckama,
  • 00:04:14 které vlastně nahrazují
    různé orgány a končetiny.
  • 00:04:18 Poslední, kterou jsem viděla,
    tak tu měl kapitán Flint,
  • 00:04:21 ten pirát, ta byla taková dřevěná
    a končila železem.
  • 00:04:25 -Ta teď asi už není?
    -To je moje oblíbená postava,
  • 00:04:28 ale naštěstí už dneska ty protézy
    vypadají mnohem sofistikovaněji.
  • 00:04:31 Mnohem složitěji.
    Ony vypadají takhle. Kolik to váží?
  • 00:04:37 Myslím si,
    že plus minus kolem 5 kilogramů.
  • 00:04:40 A můžete mi říct, z čeho to je
    vyrobený nebo jak to celý funguje?
  • 00:04:45 Je to jedna z nejlepších protéz,
    který se dneska na trhu dají koupit
  • 00:04:50 nebo získat a je to v podstatě
    takzvaná bionická protéza,
  • 00:04:55 která v sobě má mikroprocesory
    a která vám řídí tu hydrauliku
  • 00:05:00 a hodně pomáhá při chůzi.
    A ta chůze je daleko přirozenější.
  • 00:05:04 -To znamená, že je na baterky?
    -To znamená, že je na baterky
  • 00:05:08 a musíte ji nabíjet. -Co se stane,
    když tu nohu nenabiju?
  • 00:05:13 Už se mi samozřejmě několikrát
    stalo, že jsem to zapomněl.
  • 00:05:16 -Pak to funguje jako dlouhá sádra.
    -Nevadí vám, že vám sahám na nohu?
  • 00:05:20 Mně ne,
    ale musíme se pak zeptat ženy.
  • 00:05:22 Jestli jí to nevadí, že jo?
    Tam může sahat jenom ona.
  • 00:05:25 Takže, vy jste se rozhodl?
  • 00:05:31 -Vy jste se rozhodl? -Já jsem
    se dobrovolně rozhodl, ano.
  • 00:05:34 -Že si tu nohu necháte amputovat?
    -Že si nechám dobrovolně amputovat
  • 00:05:37 nohu, ano. Šel jsem si za tím.
    -A můžete mi říct, jak to vypadalo?
  • 00:05:41 Byl to nějakej okamžik,
    kdy jste se naštval a řekl jste si:
  • 00:05:44 Tebe já už nechci.
    Já si vezmu tuhle.
  • 00:05:49 Samozřejmě nebylo to rozhodnutí
    ze dne na den, to určitě ne.
  • 00:05:53 Tohle je nezvratný rozhodnutí,
    který když člověk učiní,
  • 00:05:57 tak musí být
    ne na 99 procent přesvědčenej,
  • 00:06:00 ale na 100 procent přesvědčenej.
  • 00:06:02 A já jsem ty zdravotní problémy
    měl spoustu let.
  • 00:06:05 Samozřejmě i můj ortoped
    a jeho kolegové se pokoušeli
  • 00:06:10 několika operacemi mi tu nohu
    nějakým způsobem zachránit,
  • 00:06:14 ale bohužel se nedařilo
    zbavit to tělo těch bolestí
  • 00:06:19 a inklinovalo to v to, že
    ty bolesti se staly permanentníma,
  • 00:06:22 dvacetičtyřhodinovýma,
    který se nedaly ničím utlumit.
  • 00:06:26 A ten můj život
    byl tím tak strašně ovlivněnej.
  • 00:06:29 Jak samozřejmě soukromej,
    kterej byl pro mě nejdůležitější,
  • 00:06:33 tak samozřejmě i profesní,
    ale i ten sportovní.
  • 00:06:36 Na to nefungovaly
    už vůbec žádný prášky?
  • 00:06:39 V podstatě já už jsem se stal
    takovou chodící lékárnou.
  • 00:06:42 Já jsem chodil
    na Centrum pro léčbu bolesti.
  • 00:06:44 Tam jsem jednou za čas došel
    a vyfasoval jsem igelitku prášků.
  • 00:06:47 A v podstatě to bylo
    na konci stadia,
  • 00:06:51 kdy jsem už řekl dost, tak
    to bylo přibližně 25 prášků denně.
  • 00:06:55 A v podstatě jedinou variantu
    léčení, kterou mi nabízeli...
  • 00:06:58 To jste musel být pořád v rauši.
  • 00:07:00 Víceméně ty prášky,
    ty nejsilnější, který jsem bral,
  • 00:07:05 tak to už byl vlastně
    ten poslední stupeň před morfiem.
  • 00:07:08 A ty už teda mi sakra ovlivňovaly
    vůbec ten můj chod života.
  • 00:07:13 Pak mi lékaři nabízeli jedinou
    možnost prostě morfium.
  • 00:07:16 A tenkrát mi bylo 33 let,
    když jsem si řekl:
  • 00:07:20 To ne prostě, to nechci.
  • 00:07:22 Byl nějakej okamžik,
    kdy to bylo fakt hrozný,
  • 00:07:25 kdy jste si říkal,
    že takhle nebudete žít.
  • 00:07:27 Ty okamžiky byly několikrát denně.
    Desetkrát, dvacetkrát za den.
  • 00:07:32 -Jaký byly nejhorší myšlenky vaše?
    -Úplně ty nejhorší?
  • 00:07:36 -Hm. Tak bohužel ty úplně
    nejhorší mě dohnaly k tomu,
  • 00:07:38 že jsem se pokusil o sebevraždu.
    Takže to asi vypovídá samo o sobě.
  • 00:07:43 Hrozně nerad na to vzpomínám,
    protože jsem tím nejvíc ublížil
  • 00:07:47 všem svým blízkým, manželce.
    Děti to naštěstí teda nevěděly.
  • 00:07:53 Samozřejmě rodiče
    tím strašně dlouho trpěli.
  • 00:07:57 A pak jsem si uvědomil,
    že zabalit to jenom kvůli tomu
  • 00:08:01 je blbost. A vlastně
    to byl takovej ten start,
  • 00:08:03 kdy jsem začal přemýšlet
    o nějakých alternativách.
  • 00:08:09 Fakt se nenašel nikdo,
    kdo by vám řekl, že jste cvok?
  • 00:08:12 Určitě. Moje maminka.
  • 00:08:17 -Přemýšlím o vaší mamince.
    -Hm.
  • 00:08:20 Mě by asi napadlo,
    že ta medicína jde pořád dál
  • 00:08:24 a že mohl být okamžik,
    kdy by ta noha šla vyléčit.
  • 00:08:28 Já vím, že by možná byla
    nějaká operace ještě v zahraničí,
  • 00:08:32 v Americe a ještě něco.
    To vám asi říkala, ne?
  • 00:08:35 Tohle byly hlavně slova mýho
    ortopeda pana doktora Staši,
  • 00:08:39 kterej se o mě staral od mého
    prvního úrazu, od 17 let.
  • 00:08:44 Měl možnost mě říznout
    možná patnáctkrát.
  • 00:08:47 A ten vždycky, když jsem
    teda přišel s tou myšlenkou,
  • 00:08:50 že bych to chtěl řešit jakoby
    radikálněji, tak mě prosil,
  • 00:08:54 ať vydržím, že v tý medicíně
    se na světě prostě investuje
  • 00:08:57 co nejvíc peněz
    a že zrovna můžou dělat
  • 00:09:01 na nějakém programu, kterej
    by řešil tady ten můj problém.
  • 00:09:05 Ale ono už to pak vlastně
    v tom finálním stadiu
  • 00:09:08 nebylo jenom o tý bolesti, ale i o
    tom, že ta noha vypovídala službu.
  • 00:09:12 A hlavně začala měnit tvar a barvu,
    takže to pak byl impuls pro něj,
  • 00:09:16 že on, kterej vždycky bojoval
    za to, abych byl statečnej
  • 00:09:19 a ještě vydržel,
    tak on tenkrát řekl, že ano,
  • 00:09:24 já ti seženu doktora.
    Protože on amputace nedělá.
  • 00:09:27 Já ti seženu doktora,
    kterej amputace dělá
  • 00:09:29 a kterej ti to udělá dobře.
    Tak se to stalo
  • 00:09:32 a já prostě neviděl rozdíl.
    Já prostě jsem ten svůj život
  • 00:09:37 už ty poslední měsíce žil
    bez té nohy, takže to,
  • 00:09:40 že tam najednou kouká
    jenom jedna noha, ne dvě,
  • 00:09:44 mně nečinilo žádné problémy.
  • 00:09:46 Bolelo to strašně, ale bolelo to
    jinak, než co to bolelo předtím,
  • 00:09:50 takže jsem svým způsobem věděl,
    že mám vyhráno.
  • 00:09:53 A prostě během, já nevím,
    10 dnů, kdy ty bolesti,
  • 00:09:57 samozřejmě je to obrovskej zákrok,
    kdy se přeříznou nervy a tkáně
  • 00:10:01 a samozřejmě kosti, tak po 10 dnech
    už jsem byl úplně v pohodě
  • 00:10:06 a už jsem se těšil na to,
    až budu mít tu protézu
  • 00:10:09 a budu moct se učit chodit.
  • 00:10:13 Co říkala máma,
    když vás viděla poprvé přijít?
  • 00:10:16 My jsme byli domluvení s maminkou,
    že do tý nemocnice za mnou nepůjde,
  • 00:10:20 že by to nedala.
    Ale pak ji sestra přemluvila,
  • 00:10:24 takže tam vlastně
    za mnou přijeli i s tátou.
  • 00:10:27 Tak táta ten prostě... To mám po
    něm, takže taky černej humor,
  • 00:10:31 že mi bude zima jenom na jednu nohu
    a takový různý připomínky,
  • 00:10:34 ale maminka tam přišla
    do toho pokoje a stála
  • 00:10:37 úplně prostě bílá, šedivá, zelená,
    tak jsem jí říkal:
  • 00:10:43 Hele, prosím tě, teď už to
    prostě takhle je. Sedni si.
  • 00:10:47 Tak sestra jí podala židli.
    Tak si sedla,
  • 00:10:49 já jsem odklopil peřinu, tak jsem
    tam viděl ty 3 vteřiny hrůzy.
  • 00:10:55 Takže slzičky proběhly samozřejmě.
  • 00:10:59 Vy jste udělal tohle rozhodnutí.
    To vás muselo změnit,
  • 00:11:04 myslím si, jako celkově.
    Bylo to osvobození do určitý míry?
  • 00:11:08 Já si myslím, že když se člověk
    rozhodne, že si uřízne nohu,
  • 00:11:12 tak ho pak opravdu nemůže rozházet,
    že si vyměňuje byt,
  • 00:11:17 rozbila se mu lednička
    a takovýhle věci, ne?
  • 00:11:20 Spousta lidí, kteří mě potkali
    pak třeba, já nevím, po 14 dnech
  • 00:11:23 nebo po těch 17 dnech,
    co mě pustili z nemocnice,
  • 00:11:26 tak říkali, že mám úplně jiný oči,
    než jsem měl ty poslední měsíce.
  • 00:11:30 -Ty rozzářený prostě.
    -Vy máte hrozně radostný oči.
  • 00:11:33 A ty tam nebyly prostě.
    Ty poslední měsíce
  • 00:11:35 před tou amputací
    ty byly hodně zakalený.
  • 00:11:38 Oni občas žijou různejma věcma.
    Že mají malý byt,
  • 00:11:41 špatnýho manžela, smradlavýho psa.
    Pořád si všichni stěžujou.
  • 00:11:45 A tohohle všeho by se mohli zbavit?
  • 00:11:48 Toho by se mohli zbavit, kdyby
    si mohli prožít něco podobnýho,
  • 00:11:51 což bych nikomu nepřál, ale
    když si něco takovýho prožijete,
  • 00:11:55 k něčemu takovýmu se rozhodnete,
    tak to je v podstatě ta situace,
  • 00:11:58 kdy si uvědomíte, že spoustu věcí,
    který jste řešila do tý doby,
  • 00:12:01 jsou prostě nesmysly, malichernosti
  • 00:12:04 a vůbec nemá smysl
    se kolikrát tím zabývat.
  • 00:12:06 Dokud se nám něco nestane,
    tak v podstatě to zdraví bereme
  • 00:12:09 jako automatický.
    Neumíme se k tomu chovat,
  • 00:12:12 neumíme se chovat sami k sobě,
    neumíme si toho vážit.
  • 00:12:16 Narodil jsem se zdravej
    a beru to jako automatický.
  • 00:12:19 Ale nemělo by to tak bejt.
    Měl by člověk bejt,
  • 00:12:22 i když je zdravej,
    tak by o sebe měl pečovat
  • 00:12:25 a měl by si toho vážit,
    že je zdravej.
  • 00:12:27 Jaroslave, já vám hrozně děkuju,
    rozloučím se s váma
  • 00:12:31 alespoň prozatím,
    my se uvidíme ještě večer.
  • 00:12:34 A teď vás propustím.
    Tak se mějte hezky.
  • 00:12:37 -Děkuju moc. Na shledanou.
    -Na shledanou. Hezkej den.
  • 00:12:40 Jo a jestli bych mohl poprosit
    tu nohu, abych mohl odejít.
  • 00:12:43 Děkuju.
  • 00:13:02 Dřív jsem žehlení nenáviděla
    a dneska ho mám ráda.
  • 00:13:06 Jak mi děti odchází z domu,
    je toho prádla pořád míň a míň.
  • 00:13:11 Jednou tady budu stát
    úplně sama s jedním tričkem.
  • 00:13:15 Co udělám pak? Skočím z okna?
    Budu dětem každý den telefonovat?
  • 00:13:21 Stane se ze mě taková
    ta otravná matka, co jí říkáte:
  • 00:13:24 Jo, mami. Ne, mami,
    teď nemůžu a zavolám ti zítra.
  • 00:13:29 Manželé Hláskovi
    pustili do světa už 11 dětí.
  • 00:13:32 Všem bylo míň než rok.
  • 00:13:35 Na lásku k dětem a pouštění
    do světa jsou totiž profíci.
  • 00:13:44 Dobrý den.
  • 00:13:47 Já vám pošlu dolů klíče
    a modrým si odemkněte hlavní vchod.
  • 00:13:54 Dohromady jsme v péči měli celkem
    10 dětí, které už jsme předali.
  • 00:13:58 Teď máme jedenácté.
    Miminka jsou sice tam na fotkách,
  • 00:14:03 ale paní režisérka mi slíbila,
    že budou dost rozostřený,
  • 00:14:06 aby na ně nebylo vidět,
    protože jedna z věcí,
  • 00:14:09 kterou těm dětem hrozně chráníme,
    je jejich soukromí.
  • 00:14:16 Těm dětem říkáme vlastně
    většinou co nejvíc neutrálně,
  • 00:14:20 dokud jsou takhle maličký.
    Kdyby bylo dítě větší,
  • 00:14:22 tak samozřejmě normálně jménem.
    Ale u těch úplně nejmenších,
  • 00:14:25 kdy není jistý, jestli si rodina,
    která si od nás dítě převezme,
  • 00:14:29 to jméno nechá, nebo nenenechá,
    tak se tomu snažíme vyhnout,
  • 00:14:32 protože člověk si i zjistil,
    že i rodiny,
  • 00:14:35 kterým se dítě narodí,
    tak najednou vlastně tomu dítěti
  • 00:14:40 neříkáte Jaroslav...
    DÍTĚ KŘIČÍ To víš, že máš pravdu.
  • 00:14:43 Neříkáte tomu dítěti Jaroslave,
    ale je to různě Jája a tak,
  • 00:14:47 takže i tady se snažíme
    udělat takovýho neutrálního.
  • 00:14:51 DÍTĚ KŘIČÍ
    -Kecám a nedělám jídlo, viď?
  • 00:14:53 Řekni: Nemluv, a vař.
  • 00:14:56 Ta pěstounská péče na přechodnou
    dobu přišla právě pro děti,
  • 00:14:59 které zůstávaly
    v ústavech jenom z toho důvodu,
  • 00:15:02 že nebylo možné vědět,
    co s nima bude.
  • 00:15:06 A tak musí příjít lidi,
    kteří vědí, že si vezmou miminko,
  • 00:15:09 které si nemohou nechat.
    A to je ten podstatný důvod.
  • 00:15:13 Jinak teda z tý emoční stránky
    tak to je daleko jednodušší asi,
  • 00:15:17 než si člověk myslí,
    pokud od začátku víte,
  • 00:15:20 že to dítě vlastně hlídáte,
    že mu vlastně poskytujete
  • 00:15:23 to rodinný prostředí,
    ale nenacpete se do role,
  • 00:15:27 že byste byli maminka, tatínek.
    I naše děti velký pracujou s tím,
  • 00:15:31 že vlastně vzhledem
    k tomu dítěti vyprávějí:
  • 00:15:33 Tohle ti podá Alžběta,
    Alžběta už chystá mlíčko,
  • 00:15:37 za chvilku přijde Vráťa.
    Ale neříkají máma, táta.
  • 00:15:41 Zatímco na nás mluví vždycky
    jako máma, táta,
  • 00:15:44 tak jakmile se komunikuje
    vzhledem k tomu dítěti,
  • 00:15:47 tak už vlastně pak tam máme jména.
    A máma s tátou přijdou,
  • 00:15:50 až se to vyřeší a až už
    to miminko nebude muset být u nás.
  • 00:15:54 Dneska tam nejsou žádný děti, viď?
    Ale ptáčkové jsou tam.
  • 00:16:01 Slyšíš ptáčky?
  • 00:16:08 -Tady jste. -Dobrý den.
    -Dobrý den. Já jsem Mirka.
  • 00:16:12 -Alžběta.
    -Dobrý den. Vráťa.
  • 00:16:14 -Těší mě. Kde jste nechali miminko?
    -Miminko jsme nechali s rodičema.
  • 00:16:18 -To už nejste vy?
    -To nejsme my.
  • 00:16:21 My jsme nikdy
    rodiče toho miminka nebyli.
  • 00:16:23 Miminko teď je s rodičema,
    se kterýma už bude vyrůstat.
  • 00:16:27 Máte nějaký rituál posledního dne?
  • 00:16:31 Zmatek.
  • 00:16:33 Já myslím, že ten rituál
    vždycky vyplyne spontánně,
  • 00:16:36 protože každá ta rodina,
    do který předáváme, je trošku jiná
  • 00:16:38 a pokaždý je to jiná situace.
    Pokaždý my musíme řešit
  • 00:16:41 i s našima dětma trošku,
    i něco je jinak trošičku,
  • 00:16:43 takže ono to vyplyne
    a to dítě si pokaždé jinak řekne,
  • 00:16:46 že potřebuje trošičku něco jinýho.
    -Ono celé předávání má svůj rituál.
  • 00:16:50 Je tam několik kroků,
    tedy je to proces,
  • 00:16:54 který monitoruje právě to,
    jak dítě vnímá to předávání,
  • 00:16:58 jak se cítí
    a přizpůsobuje se právě tomu,
  • 00:17:01 co to miminko
    nebo i starší dítě potřebuje.
  • 00:17:04 A šlo nějaký miminko do světa
    dramaticky, že by třeba
  • 00:17:07 plakalo tak zoufale,
    že by se k vám vrátilo?
  • 00:17:10 Kdyby plakalo tak zoufale,
    tak by nešlo.
  • 00:17:12 -Tak byste ho prostě nedali?
    -Ne že bychom ho nedali,
  • 00:17:15 ale byla by někde chyba,
    chyba v tom procesu předávání,
  • 00:17:19 protože předávat dítě v tomhle
    věku, to malinký dítě v době,
  • 00:17:23 kdy zoufale pláče, vlastně nejde.
    Je potřeba přejít i tu fázi.
  • 00:17:28 Některé děti mají zrovna
    fázi třeba nějakého navázání.
  • 00:17:34 Znáte to sama,
    když jste měla malé děti,
  • 00:17:36 byly chvíle, kdy vám utíkaly
    z ulice, možná by odešly s každým
  • 00:17:39 člověkem, ale pak byly chvíle...
    -Ano. Seděly před záchodem.
  • 00:17:42 ... kdy se držely za sukni
    a nechtěly se pustit.
  • 00:17:45 To znamená, je vždycky potřeba
    připravit to předávání,
  • 00:17:48 té konkrétní fázi to přizpůsobit,
    v které se zrovna to dítě nachází.
  • 00:17:52 My jim říkáme
    fáze odstředivé a dostředivé.
  • 00:17:56 Co vy tomu miminku dáváte na cestu?
  • 00:18:01 Je to zase pokaždý něco jiného,
  • 00:18:04 ale jsou tam nějaký věci,
    který jsou podobný.
  • 00:18:07 Vždycky dostane
    na cestu to základní,
  • 00:18:10 co vlastně s tou rodinou,
    která přebírá dítě,
  • 00:18:13 domluvíme, že potřebujou.
    To znamená především informace
  • 00:18:16 o tom, jakej je denní režim,
    co tomu dítěti vyhovuje,
  • 00:18:19 co ho uklidní,
    co mu pomáhá usnout,
  • 00:18:23 co jí zrovna, prostě velmi podrobnej
    scénář jednoho dne,
  • 00:18:28 jak zhruba vypadá.
    Dostanou možnost nám kdykoli
  • 00:18:32 i po předání potom zavolat, takže
    rozhodně dostávají naše maily,
  • 00:18:35 telefonní čísla
    už v průběhu toho předávání,
  • 00:18:38 aby na cokoli se mohli ptát.
    Takže oni se dozvědí nejenom,
  • 00:18:40 jak se dítě chová v tomhle věku,
    ale co konkrétně tohle dítě
  • 00:18:44 v týhle situaci
    zrovna jako potřebuje.
  • 00:18:48 -Nebo co by mu mohlo pomoct.
    -To by mi taky bodlo.
  • 00:18:51 A pak dostanou s sebou nějaký věci.
    A to zase vyplyne.
  • 00:18:56 Pokaždý je to trošku něco jinýho.
    Každý to dítě je nafixovaný
  • 00:18:59 úplně na jinou věc,
    ale v zásadě se snažíme,
  • 00:19:01 abychom vždycky zahrnuli to,
    že dítě má pět smyslů,
  • 00:19:04 to znamená, aby tam bylo vždycky
    navázání na chuťový vjemy,
  • 00:19:06 aby dostalo u nich podobnou stravu,
    jako jsme je chystali my.
  • 00:19:10 Potom na sluchový podměty
    zas nějakou zvukovou hračku
  • 00:19:13 nebo něco, co prostě mu ten zvuk
    pomůže třeba na usínání.
  • 00:19:17 -Písničku?-Písničku. Někdy to může
    bejt třeba i CD s něčím nahraným.
  • 00:19:21 Prostě spousta věcí,
    který tomu dítěti provazujou,
  • 00:19:26 aby ten přechod od tý naší péče
    k péči těch dalších lidí
  • 00:19:31 byl opravdu tak vlastně
    nenápadně napojený,
  • 00:19:34 že to dítě má co nejmíň změn.
    -To miminko, který my jsme viděli
  • 00:19:38 v reportáži, tak to vy teda říkáte,
    že teď už s váma bude
  • 00:19:41 pravděpodobně poslední měsíc.
    -No, už jako... -Přibližně tak.
  • 00:19:45 -Už má nové rodiče?
    -Už má nové rodiče.
  • 00:19:48 To je ta šťastnější část
    celého toho procesu,
  • 00:19:50 kdy už jsou vyřešené
    právní nejasnosti, nejistoty
  • 00:19:54 a už děláme to hezčí
    z toho procesu, už nezachraňujeme,
  • 00:19:57 ale už stabilizujeme,
    už předáváme dítě do něčeho,
  • 00:20:01 co je pro něj
    definitivní prostředí.
  • 00:20:03 -A ono dostane tenhle ten kufřík.
    -Mimo jiné. -Dostane kufřík.
  • 00:20:07 Tenhle kufřík jsme nezaložili my,
    ten založili ve vinohradský
  • 00:20:11 nemocnici,
    kde zahájili úplně úžasnou věc,
  • 00:20:14 že jakmile dítě se narodí a nemá
    rodinu, která by tu péči převzala,
  • 00:20:19 tak mu ihned založí kufřík
    a do něj začnou shromažďovat
  • 00:20:23 už v porodnici věci.
    Takže my vlastně ho přebereme
  • 00:20:26 a pak doplňujeme
    ten kufřík věcma dál tak,
  • 00:20:31 aby někde se to do nějakýho prostoru
    všechno shromáždilo.
  • 00:20:35 -Tady je zvukový signál.
    -Zvukový signál.
  • 00:20:38 Tohle je hračka, kterou
    zrovna tenhle ten chlapeček,
  • 00:20:41 kterýho máme v péči, hrozně miluje,
    protože si to snadno sám pouští.
  • 00:20:45 -On vystoupal na Sněžku?
    -Vystoupal na Sněžku.
  • 00:20:49 Byl jeden z prvních sta lidí,
  • 00:20:52 kteří vyjeli
    novou lanovku na Sněžku.
  • 00:20:55 Zrovna když jsme tam byli,
    otevřeli novou lanovku,
  • 00:20:58 takže byl u otvírání.
    -Tohle byl jeho lístek?
  • 00:21:01 -No, lístek on nepotřeboval.
    -Ale vy jste mu dali svůj.
  • 00:21:04 -Kojenci neplatí.
    -A je krásný datum, kdy tam vyjel.
  • 00:21:07 22.2.2014. To je teda úžasný.
  • 00:21:12 -A tohle to je?
    -Tohle to je deník dítěte,
  • 00:21:16 kterej vlastně děláme.
    Je to deníček,
  • 00:21:19 do kterýho shromažďujeme
    veškerý informace o tom,
  • 00:21:23 co dítě u nás prožilo, jak se mělo,
    jak zvládalo jednotlivý situace,
  • 00:21:27 jaký byly prohlídky, jak rostlo,
    kolik kdy vážilo.
  • 00:21:33 A hlavně návody trošičku i na to,
    když se někde zrovna mu nedařilo,
  • 00:21:38 tak co to dítě uklidnilo,
    co mu pomohlo, co ho těšilo,
  • 00:21:42 kde prostě mu bylo dobře.
    -Není to jenom formální záležitost,
  • 00:21:44 ale je to
    v podstatě náhrada paměti.
  • 00:21:47 Vy, když se vás vaše dítě zeptá,
    jak to bylo s prvním zoubkem,
  • 00:21:50 jak to bylo, když měl botičky,
    co dostal, jak vypadal,
  • 00:21:53 tak vy to víte,
    protože jste to s nima zažila.
  • 00:21:56 Děti se dostávají do rodin,
    ale k rodičům,
  • 00:21:59 kteří s nimi ty první měsíce života
    nemají žádný společný zážitek.
  • 00:22:04 To znamená,
    naše snaha je tu paměť jim předat.
  • 00:22:08 Když oni si nad tím sednou, tak už
    pak se jim to do těch vzpomínek
  • 00:22:11 skutečně dostane a budou si to moct
    odprožít s tím deníkem
  • 00:22:14 s tím dítětem
    i ti noví rodiče společně.
  • 00:22:17 Můžou si něco pamatovat
    z toho prvního roku?
  • 00:22:20 Já nevím, jestli dítě vůbec...
  • 00:22:22 Ono je to zajímavý.
    Co to je pamatovat a nepamatovat?
  • 00:22:24 Oni si musí pamatovat,
    protože se vytváří neurospoje
  • 00:22:29 a nové spoje a dokonce
    se pamatují ty nejhlubší věci,
  • 00:22:32 které se vytváří jenom v rámci
    raného vývoje nervové soustavy.
  • 00:22:37 To znamená, určitě si pamatujou
    a nejen pamatujou,
  • 00:22:40 ale podle toho taky žijou.
    Buď bezpečeně, nebo nebezpečně,
  • 00:22:42 třeba co se týče dalších citových
    vazeb s ostatními lidmi.
  • 00:22:47 Takže oni se učí
    vlastně milovat, věřit.
  • 00:22:50 A důvěřovat tomu,
    že si nemusím ty věci zasluhovat,
  • 00:22:55 že se vlastně dějou spontánně.
    Ty děti odcházejí vlastně ve stavu,
  • 00:23:00 kdy nemají potřebu
    opouštět to místo, kde jsou,
  • 00:23:05 na rozdíl od dětí, které
    třeba známe z těch ústavů,
  • 00:23:10 vztahují ručičky ke každému
    člověku, co přijde,
  • 00:23:13 mají vlastně ten deficit. Všichni
    říkají: Ono si mě to dítě vybralo,
  • 00:23:16 To bylo kouzelný, to bylo krásný.
    Hned vědělo, že jsem maminka.
  • 00:23:20 Ona nevěděla, že předtím
    tam byl instalatér, předtím další
  • 00:23:23 a taky dítě vztahovalo ručičky.
    Kdežto naše děti nemají potřebu
  • 00:23:26 vztahovat ručičky k nikomu,
    tam naopak ten rodič
  • 00:23:30 musí najít cestu k němu,
    takže ten proces toho poznávání
  • 00:23:34 je možná v tomhle tom
    jakoby mírně náročnější,
  • 00:23:39 ale je to náročnější
    proces toho začátku,
  • 00:23:42 ale pak je o to snazší
    proces zbytku toho života
  • 00:23:45 i té jejich rodinné pohody.
  • 00:23:49 Víte co? Já se tak snažím
    ty děti připravit na ten život,
  • 00:23:52 takže jim vlastně vyprávím o tom,
    jakou hodnotu mají peníze,
  • 00:23:55 komu můžou věřit, komu ne,
    a takovýhle věci všechny.
  • 00:23:59 Pořád mám pocit,
    že ještě nejsem hotová,
  • 00:24:02 že ještě by toho měly
    vědět mnohem víc. -To neskončí.
  • 00:24:05 A mě napadá, jestli bych
    se neměla připravit možná já.
  • 00:24:08 Je to tak.
    Většinou nejsme připraveni my.
  • 00:24:12 Hlavně člověk si musí uvědomit,
    že když se ty děti narodí,
  • 00:24:15 od tý chvíle už je nevlastním.
    To, co se mnou prožili naprosto
  • 00:24:18 společně, bylo možná to těhotenství,
    ale potom už to dítě
  • 00:24:22 musí si žít a člověk
    se na to nějak musí chystat
  • 00:24:26 už od tohohle okamžiku,
    že už je to samostatný dítě,
  • 00:24:30 že už vlastně jenom
    se zvyšuje míra tý samostatnosti,
  • 00:24:34 ale že vztahy nejsou o tom,
    jestli teda někoho vlastním.
  • 00:24:38 A možná ve chvíli, kdy to člověk
    pochopí, tak pak se mu snáz dělá
  • 00:24:42 i takováhle služba, jako je
    pěstounská péče na přechodnou dobu,
  • 00:24:45 protože když si člověk připustí,
    že ani partnera nevlastním,
  • 00:24:50 ani rodiče mě nevlastní,
    protože někdy jako odstřihnout se
  • 00:24:53 od rodičů, i když už je nám 40, to
    někdy taky nemáme dotažený úplně.
  • 00:24:58 Možná bychom měli pochopit rozdíl,
    jestli zůstává někdo něčí dcera
  • 00:25:03 nebo syn,
    anebo jestli je pořád jeho dítě.
  • 00:25:07 -A to je podstatný si uvědomit.
    -A jaký je v tom rozdíl?
  • 00:25:11 Dítě už není, je to dospělý člověk,
    ale dcerou a synem
  • 00:25:14 zůstává po celý život.
    Dítětem už ne.
  • 00:25:17 A to je důležitý si uvědomit.
    Přijmout je jako dospělé lidi,
  • 00:25:21 dát jim možnost
    i ten nos si natlouct sami,
  • 00:25:23 protože tím se naučí to, jak žít.
  • 00:25:26 Ona zanedbávající péče
    je samozřejmě špatná,
  • 00:25:30 ale přehnaně ochranářská péče
  • 00:25:33 se dopouští podobných
    problémů na dětech.
  • 00:25:35 Tak já vám mockrát děkuju,
    že jste přišli.
  • 00:25:38 -A Vráťa dokonce snědl tu bábovku.
    -Skoro celou.
  • 00:25:43 -Tak já vám moc děkuju a uvidíme se
    ještě večer. -Děkujem.
  • 00:26:04 Čtenářky ženských časopisů
    mají herečku Světlanu Nálepkovou
  • 00:26:08 moc rády. S muži měla problémy
    a nikdy se tím netajila.
  • 00:26:13 Bála se zůstat sama, a tak často
    vydržela víc trápení, než by měla.
  • 00:26:20 Dlouho si myslela,
    že má prostě jen smůlu
  • 00:26:22 a nemůže narazit na toho pravého.
  • 00:26:25 A pak zjistila,
    že je všechno trochu jinak.
  • 00:26:29 -Ahoj, Mirko.
    -Ahoj. Ty jsi opravdu přijela.
  • 00:26:33 No, tak když řeknu,
    slíbím, tak dodržím.
  • 00:26:37 A víš, kdy jsi to slíbila?
    Před pěti lety.
  • 00:26:39 -Opravdu? To už je tak dlouho?
    -Ano. To už je tak dlouho.
  • 00:26:42 -To není možný.
    -Ale jsi tady.
  • 00:26:44 -Jsem tady, ano.
    -Tak si jdeme sednout, pojď.
  • 00:26:57 Břéťa, s kterým
    jsem se seznámila po rozvodu,
  • 00:27:00 a vlastně jsme začali
    stavět ten dům, rekonstruovat.
  • 00:27:06 On byl hrozně šikovnej,
    takže mi strašně moc pomohl.
  • 00:27:09 Když jsme se rozešli,
  • 00:27:11 tak jsem začala žít
    s jedním Holanďanem,
  • 00:27:19 který se sem přistěhoval.
  • 00:27:22 Potom byl
    největší průšvih mýho života,
  • 00:27:26 který trval
    naštěstí jenom půl roku,
  • 00:27:29 ale ještě dlouho
    jsem se z toho vzpamatovávala,
  • 00:27:32 protože to byl opravdu omyl.
  • 00:27:34 No a pak jsem 3 roky
    žila s jedním sochařem.
  • 00:27:49 Že bych tady měla zůstat sama
    mě vlastně nenapadlo,
  • 00:27:52 nebo jsem o tom nepřemýšlela,
    protože tak jsem si říkala,
  • 00:27:55 že to už je stejně
    do konce života ten vztah,
  • 00:27:57 tak jako si to myslím vždycky,
  • 00:28:00 takže se samozřejmě nic nestane,
    že sama tady nebudu pochopitelně.
  • 00:28:08 Tak holandský dřevák tady zbyl
    po holandském příteli.
  • 00:28:13 A po Vojtovi, sochařovi
    tady zůstalo petangueové hřiště.
  • 00:28:17 A pořád to zarůstalo a zarůstalo
    a já jsem pořád chodila s tím
  • 00:28:20 a stříkala. A už mě to nebavilo, tak
    jsem říkala, nechám to zarůst,
  • 00:28:23 protože jsem se rozhodla,
    že tady postavím takovou pergolku,
  • 00:28:26 protože je tady nádhernej výhled.
  • 00:28:34 Kokeš mi udělal sochu.
    Já vám ji přinesu.
  • 00:28:38 K padesátinám.
  • 00:28:40 No, zatím sádrová. Slíbil,
    že mi ji nechá odlít do bronzu,
  • 00:28:44 ale k tomu už asi nedojde.
  • 00:28:52 No tak nakonec
    tady byli na návštěvě, že jo.
  • 00:28:59 Nebo to tak dopadlo,
    že tady byli na návštěvě.
  • 00:29:10 Já tam musím vlézt.
  • 00:29:13 Takhle a takhle.
  • 00:29:18 Jestli jsem si vytvářela
    nějakou představu
  • 00:29:21 nějakýho idylickýho
    vztahu nebo žití,
  • 00:29:26 protože jsem si asi myslela,
    že to bude nějak jako samozřejmý,
  • 00:29:31 že přijde někdo,
    toho si vezmu, budu s ním žít,
  • 00:29:34 budu s ním mít děti
    a pak společně umřeme.
  • 00:29:39 Možná. Já už si na to nepamatuju.
  • 00:29:48 Víš, o čem
    my si nejčastěji povídáme spolu?
  • 00:29:51 -No...
    -Jóga to není.
  • 00:29:53 -Jóga to není. I když někdy taky.
    -Někdy taky. Ale úplně nejčastěji?
  • 00:29:58 -O mužích?
    -No, o chlapech.
  • 00:30:00 -O životě? -O životě.
    A ty jsi většinou nadávala.
  • 00:30:05 -Jo? -Ty jsi většinou nadávala.
    -Jak se mi to mohlo stát?
  • 00:30:09 A já jsem si,
    člověče, našla rozhovor,
  • 00:30:12 kterej jsi dávala před lety,
    a tam se tě ptala ta redaktorka,
  • 00:30:16 jestli si nemyslíš,
    že bys za krach svých vztahů
  • 00:30:19 mohla z velký části sama.
    A co, myslíš, že jsi odpověděla?
  • 00:30:23 -Asi že ne.
    -No, že v žádným případě.
  • 00:30:27 -Teď si myslím pravej opak.
    -A co si myslíš teda teďka?
  • 00:30:30 Že za všechno si můžou lidi sami
    svojí nevědomosti.
  • 00:30:35 A jak jsi na to teda přišla?
  • 00:30:37 No, protože
    jsem začala nad tím přemýšlet,
  • 00:30:40 proč je to pořád
    to stále se opakující schéma.
  • 00:30:44 -To je pořád ten samý model.
    -Pořád ten samý model,
  • 00:30:47 což už o něčem tedy,
    to už něco značí,
  • 00:30:51 protože to není normální, když
    se člověku opakujou ty samý věci,
  • 00:30:54 a on není schopen to změnit.
    -Ano.
  • 00:30:57 -Teda sis jednoho dne řekla...
    -Jednoho dne jsem si řekla,
  • 00:31:00 že z toho chci vystoupit,
    z tohohle kruhu začarovanýho
  • 00:31:04 a že musím s tím něco udělat.
    A přišla mi do cesty,
  • 00:31:09 ne jistě náhodou,
    Hanička z Dobříše,
  • 00:31:12 u který moje dcera prodělal
    regresní terapii, a říkala:
  • 00:31:17 Mami, měla bys to zkusit.
    To je bezvadná věc.
  • 00:31:20 Většinou to v lidech
    vyvolává hrozný jakoby strach
  • 00:31:23 nebo něco, že to je něco podivnýho
    a čarodějnýho a takovýho.
  • 00:31:27 -No a...
    -Není. Je to psychoterapie.
  • 00:31:30 Je to vlastně psychoterapie. Ano.
  • 00:31:33 A já jsem tedy Haničku navštívila
    a řekla jsem, o co mi jde.
  • 00:31:39 A ona řekla:
    Dobře, tak na tom začneme pracovat.
  • 00:31:42 Vyplavou další věci,
    který jaksi máš na sobě léčit,
  • 00:31:46 to znamená
    ty závislosti a to lpění,
  • 00:31:49 ty pocity ponížení z toho,
    když to, proč se mi to stalo,
  • 00:31:53 proč tenhle ten člověk byl takovej,
    a já jsem to neodkryla,
  • 00:31:56 proč jsem neměla tu intuici,
    abych to věděla. -Ano, ano.
  • 00:32:00 No a to jsou všechny ty věci, který
    potom musíš si teda zpracovávat.
  • 00:32:03 -Jasně. Jasně.-A my jsme se
    posléze asi po čtyřech sezeních
  • 00:32:07 dostaly tedy k tomu mýmu dětství,
  • 00:32:11 který ona si pořád nechávala
    jako na pozdější dobu,
  • 00:32:15 protože věděla asi, že to tam
    nebude asi úplně v pořádku.
  • 00:32:18 No a tam vlastně jsme narazily
    na ten kardinální asi problém.
  • 00:32:23 Jednu z věcí, kterou můžeš
    teda odkrývat a léčit si,
  • 00:32:28 to znamená
    léčit si své vlastní dítě. -Ano.
  • 00:32:31 Tu malou Světlanku
    nebo tu malou Mirku.
  • 00:32:34 A když ona se teda odvážila
    konečně to se mnou udělat,
  • 00:32:38 tak zjistila,
    že já jsem se totálně odmítla.
  • 00:32:41 -Ale tak strašlivým způsobem...
    -Jak to zjistila, tohle to?
  • 00:32:44 Zjistila to tak, že... Na to je
    samozřejmě zase přesnej postup,
  • 00:32:49 metoda, kdy si vybavíš fotografii,
    kde ti je třeba 5 nebo 7 let,
  • 00:32:55 kde se sama sobě líbíš.
    -Tys musela bejt krásný dítě, ne?
  • 00:32:59 -Nevím. Prostě jsem byla nějaká.
    -Jako copánky, modrý oči.
  • 00:33:03 Prostě jsem byla blondýna malá.
    A ona říká:
  • 00:33:06 Teď si představ tu fotografii
    a teďka co cítíš k tý Světlance?
  • 00:33:11 -No?
    -A já jsem necítila vůbec nic.
  • 00:33:14 Úplná lhostejnost.
    Totálně mi to bylo jedno.
  • 00:33:16 -A já jsem říkala: Nic. -Takže ty
    jsi jako neměla sama sebe ráda?
  • 00:33:20 Naprostej nedostatek,
    absence sebelásky,
  • 00:33:23 totální absence sebelásky.
    -A jak jsi teda mohla čekat,
  • 00:33:26 když ty ses neměla ráda,
    že tě bude mít někdo ostatní.
  • 00:33:29 Tak to já jsem nevěděla tehdy.
    Nebo jsem byla na startu
  • 00:33:33 někdy před těmi 5 lety nebo 4 lety.
  • 00:33:36 A nevěděla jsem tehdy,
    že to je ten základ všeho.
  • 00:33:41 Že když člověk sám sebe nemá rád,
    tak proč by ho měl někdo jiný rád?
  • 00:33:45 Tak to byl velkej úkol
    tedy přede mnou.
  • 00:33:49 Hanička mi dokonce říkala, že se
    jí to stalo asi třikrát v životě,
  • 00:33:52 a že 2 ty pacientky její
    mají obě roztroušenou sklerózu
  • 00:33:57 z toho nepřijetí se. Tak říkala:
    Pozor, abys neonemocněla.
  • 00:34:00 Já se divím, že jsi zdravá.
  • 00:34:02 Takže za celou její praxi
    ona potkala jenom 3 lidi,
  • 00:34:05 kteří cítili takovou lhostejnost...
    -Úplnou lhostejnost.
  • 00:34:08 -K sobě samému.
    -Úplné nepřijetí, totální.
  • 00:34:11 Můžu se tě zeptat, takhle,
    jak ses ty postupně měnila,
  • 00:34:15 tak měnili se nějak
    muži kolem tebe?
  • 00:34:18 Ty jsi v tu dobu měla nějakého
    přítele, nebo jsi byla zrovna...
  • 00:34:22 Já jsem měla přítele,
    s kterým jsem trošku řešila
  • 00:34:25 ještě pořád to samý.
    A Hanička mi říkala:
  • 00:34:28 Hele, až se začneš mít ráda, tak
    tihle lidi přestanou přicházet
  • 00:34:32 do tvýho života.
    -Ano. Ale teda jestli...
  • 00:34:36 Nebo už to budeš umět,
    nebo už to rozpoznáš
  • 00:34:39 a budeš s tím umět pracovat.
    A už vím, že jaksi, když vezmu
  • 00:34:42 zodpovědnost sama za sebe,
    tak to mi přinese svobodu.
  • 00:34:45 Ale už ji nechci brát
    za někoho jinýho.
  • 00:34:47 Takže ať si každej dělá, co chce.
  • 00:34:49 Takže ty jsi
    prostě teďka šťastnější člověk?
  • 00:34:51 -Já myslím, že ano.
    -Víš, co je zajímavý?
  • 00:34:54 Možná že za to může
    těch 5 chlapů,
  • 00:34:56 kteří vlastně
    se nějakým způsobem chovali tak,
  • 00:34:59 že ty jsi došla až na regresní
    terapii a zjistila jsi,
  • 00:35:03 že máš mít ráda sama sebe.
    Nemáme jim být vlastně vděční?
  • 00:35:08 I tak se to dá říct,
    i tak se to dá říct,
  • 00:35:11 protože já si myslím,
    že není nic náhoda
  • 00:35:16 a že ti lidi prostě měli přijít
    a měli mně říct něco o mně samé.
  • 00:35:22 A asi to tak bylo správně,
    i když jsem si vždycky myslela,
  • 00:35:25 nebo ne vždycky myslela,
    ale kolikrát to opravdu bylo těžké
  • 00:35:28 to všechno prostě unést.
  • 00:35:32 Ale nakonec se ukázalo,
    že vás to opravdu posune.
  • 00:35:37 Hele, tak teďka, jo,
    soustřeď se, soustřeď se.
  • 00:35:41 Když si teďka představíš tu
    sedmiletou Světlanku na tý fotce,
  • 00:35:47 zelený oči, blonďatý vlásky,
    tak co k ní cítíš?
  • 00:35:51 Co k ní cítím? No, nemůžu říct,
    že by to byla bezpodmínečná láska,
  • 00:35:57 která by to měla být,
    ale pracuju na tom.
  • 00:36:02 Tak pracuj ještě.
  • 00:36:05 -Já ti moc děkuju, že jsi přišla.
    -Já děkuju za pozvání.
  • 00:36:08 -Já tě ještě pozvu na gril.
    -Opravdu?
  • 00:36:11 Teda ne že bych si tebe dala
    na gril, ale půjdeme grilovat.
  • 00:36:13 Máme tam ještě další hosty.
    Tak vezmeme si větev a jdeme.
  • 00:36:17 Beru si větev na přiložení.
  • 00:36:29 Dneska jsem
    se od svých hostů dozvěděla,
  • 00:36:32 že bych měla svým dětem dovolit,
    aby si natloukly nos.
  • 00:36:36 Když jsou dospělé,
    mají na to právo.
  • 00:36:39 Já si taky můžu natlouct,
    ale když mě něco bolí už dlouho,
  • 00:36:43 tak to nemusím snášet.
    Snášet utrpení je někdy hrdinství,
  • 00:36:48 ale někdy taky
    jenom nedostatek odvahy.
  • 00:36:51 A já bych odvahu mít měla,
    protože někde hluboko ve mně
  • 00:36:54 bydlí malá holka,
    kterou bych měla chránit.
  • 00:36:58 Nikdo jiný to za mě neudělá.
  • 00:37:12 Skryté titulky: Jaroslav Švagr
    Česká televize 2016

Související