15. srpna 2005

V demokracii žijeme už patnáct let, to je vcelku známá věc. Právě tak dlouho usilují o svůj domek sourozenci Lubomír a Marie, kteří o něj komunistickou zvůlí přišli před pádem minulého režimu, přesně v roce 1989. Komunisté tak ještě stihli dát poslední ránu rodině, kterou celá desetiletí pronásledovali. Marie a Lubomír ještě nechodili do školy, když jejich rodiče šli do vězení, a tak část svého dětství strávili v rodinách u příbuzných. Příchod nových poměrů sourozenci uvítali jako příslib nápravy starých křivd. Jenomže ta se jaksi nekonala do té doby, než se o případ začal zajímat náš reportér Tomáš Šponar.

Sociální pracovnice to nemají lehké. Když rozhodnou o odebrání dětí problematických rodičům, snese se na ně smršť kritiky. V následujícím případě však úřednice děti vrátila z ústavu do rodiny. Na první pohled tedy správné rozhodnutí. Jenže nejmladší dítě utrpělo ve vlastní rodině během pár týdnů několik vážných zranění. Teď jsou všichni čtyři sourozenci pohromadě v náhradní rodinné péči, ale stát se opět chystá zachovat macešsky. Chce je umístit do svých ústavů a sourozence rozdělit. Sociální úřednice mají nepochybně nevděčnou roli. Nemůžeme ale zapomínat na to, že jejich rozhodování určuje a poznamenává konkrétní dětské osudy. Jaké jsou osudy čtyř sester Šándorových uvidíte v reportáži Andrey Máslové.

V předchozí reportáži uvidíte, že státní úředníci raději umísťují děti do státních ústavů než do těch soukromých. Tuto praxi může podpořit i nejnovější návrh novely zákona o sociálně právní ochraně dětí. Podle jeho odpůrců zákon chod organizací rodinného typu, jakým je například Klokánek, přímo diskriminuje. Andrea Máslová proto navštívila oba typy zařízení, aby jejich péči o děti porovnala.