iVysílání

stránky pořadu
Premiéra:
15. 2. 2007
20:00 na ČT2

1 2 3 4 5

233 hlasů
87627
zhlédnutí

Přežili jsme svoje děti

Ztráta dítěte je největší bolest, kterou člověk může prožít. Lze se vůbec s touto skutečností vyrovnat? Režie Olga Sommerová

56 min | další Dokumenty »

upozorňovat

do playlistu

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...

Přežili jsme svoje děti

  • 00:00:03 HUDBA
  • 00:00:08 KRÁKÁNÍ VRAN
  • 00:00:20 Jsem se opřela o zeď
    a kácel se se mnou barák
  • 00:00:24 a celý svět se točil.
  • 00:00:27 Jako kdybych spadla
    do nějaké hluboké propasti,
  • 00:00:29 jako do nějaké černé jámy.
  • 00:00:33 Bylo to kruté.
  • 00:00:35 Já jsem se nemohla
    vůbec vzpamatovat,
  • 00:00:38 ani plakat jsem nemohla.
    Bylo to tak šokující.
  • 00:00:44 My jsme nebrečeli,
    my jsme křičeli.
  • 00:00:47 My jsme opravdu takovou
    nějakou hrůzou křičeli.
  • 00:00:53 Střídavě jsem
    na něj mluvila,
  • 00:00:54 střídavě jsem se mu
    omlouvala za všechno,
  • 00:00:57 co jsem mu kdy
    provedla nechtěně.
  • 00:01:01 Já jsem tomu nevěřila.
  • 00:01:03 Vím, že jsem se tady
    svíjela v bolestech, v šoku.
  • 00:01:09 To je událost, která člověka
    provází jako takový temný stín
  • 00:01:13 po zbytek života.
  • 00:01:15 Protože to je taková osudová
    nespravedlnost bych řekl.
  • 00:01:20 Smrt dítěte je absurdní.
    Absurdní prostě.
  • 00:01:24 Já tomu říkám teď
    život po životě.
  • 00:01:26 Protože je to úplně
    naprosto jiný život
  • 00:01:29 a už nikdy nic nemůže být
    jako bylo před tím
  • 00:01:32 než ten Dan prožíval tu nemoc
    a než potom umřel.
  • 00:01:38 To je úplně jiný život.
  • 00:01:40 Víš, já jsem o tom
    s mojí mámou nikdy nemluvila.
  • 00:01:45 Ona přišla o dva syny.
  • 00:01:47 O jednoho, když mu byl rok
    a o druhého, když mu bylo 23.
  • 00:01:52 A já jsem vlastně od ní nikdy
    neslyšela, jaká je to bolest.
  • 00:01:58 Ale cítila jsem tu tragédii
    přes toho bratra.
  • 00:02:03 Jako celoživotně
    to bylo moje téma,
  • 00:02:05 a proto jsem se teď rozhodla
    natočit o tom film.
  • 00:02:10 A pak když můj syn točil film,
  • 00:02:13 který se jmenoval
    "Život na hřbitově",
  • 00:02:14 tak tam byla moje máma,
    říkala:
  • 00:02:17 "Nejvíc se mě v životě
    dotkla smrt mého syna."
  • 00:02:20 A já na to koukala,
  • 00:02:22 protože my jsme o tom
    vlastně nikdy nemluvili.
  • 00:02:25 Nejvíc se mně dotkla
    smrt mého syna,
  • 00:02:27 páč právě zemřel
    takový mladý, takový...
  • 00:02:31 No, chtělo se mu žít,
    a takhle to skončí.
  • 00:02:37 To je taková nespravedlnost.
    Takoví mladí lidé, aby umírali.
  • 00:02:41 A staří lidé jako jsem já
    tady jsou pořád a jsou k ničemu.
  • 00:02:46 No, je to hrozná věc.
  • 00:02:50 Nerada o tom mluvím.
  • 00:02:54 HUDBA
  • 00:03:04 Já mám pocit,
  • 00:03:06 jako kdyby najednou půlka mě
    se nějak odtrhla, ztratila.
  • 00:03:10 Ten Dan mi strašně chybí
    v životě ve všem,
  • 00:03:14 protože on byl se mnou spjatý
    nějak...
  • 00:03:17 To je jak se říká
    jedna duše.
  • 00:03:19 To nebyla ta opičí láska,
  • 00:03:21 ale my jsme zkrátka
    byli už na sebe napojení.
  • 00:03:25 Rozumněli jsme si,
    bylo to zlaté dítě.
  • 00:03:30 Byl to takový veselý chlapec,
    upřímný.
  • 00:03:32 A pracovitý.
  • 00:03:36 Bylo to moje sluníčko.
  • 00:03:38 Měla jsem velké naděje na něj.
  • 00:03:42 On byl opravdu takový
    můj ochránce.
  • 00:03:48 Mohla jsem se
    na něj spolehnout.
  • 00:03:51 I třeba moje tři dcery říkaly,
    že mu naddržuji.
  • 00:03:57 Ale zase říkám,
    je to jediný syn.
  • 00:04:00 Až ony budou mít svoje děti,
    tak to také poznají.
  • 00:04:06 No, on byl dost šikovný.
  • 00:04:08 Skutečně těch hřiven
    dostal do života hodně.
  • 00:04:12 On měl strašně rád děti,
  • 00:04:13 on měl strašně rád Marcelu,
    svoji manželku.
  • 00:04:16 A hrozně rád dělal svoji práci.
    On proto opravdu žil.
  • 00:04:20 Já si ji každý den připomínám.
  • 00:04:23 A když já ji mám v té mysli,
  • 00:04:25 a připomínat tu ruku,
    která ji hladí.
  • 00:04:29 Její smích...
  • 00:04:31 To je nezopakovatelný smích.
  • 00:04:34 A ty její hlášky,
    takové ty holčičí.
  • 00:04:39 Nejlepší holka jakou znám.
    Žádná jiná se jí nevyrovná.
  • 00:04:44 Nenašla jsem takovou.
  • 00:04:46 No, ani nemohou být takové
    jako byla ona,
  • 00:04:49 protože ona byla moje.
  • 00:04:51 Vždycky vaše vlastní dítě
    je to nejlepší, co máte.
  • 00:04:55 Mimořádná osobnost vzhledem
    k věku, kterého se dožil.
  • 00:05:00 Myslím si,
    že byl výrazný básník.
  • 00:05:04 Byl velmi talentovaný.
  • 00:05:06 A myslím si, že by z něj byl
    přinejmenším výborný novinář,
  • 00:05:09 ne-li spisovatel.
    Ale to těžko říct.
  • 00:05:14 No, tak v tomhle sborníku
  • 00:05:16 je jakási literární pozůstalost
    po Filipovi.
  • 00:05:20 Začíná to příznačným textem
    "Rekviem".
  • 00:05:23 "Mrzne mi na ruce,
    mrzne i tobě.
  • 00:05:26 Až všechno přebolí,
    už budem v hrobě.
  • 00:05:29 Slova jsou vyřčena,
    nenašla spásu.
  • 00:05:32 Už se nepovede uniknout času."
  • 00:05:35 K té knížce jsme vydali cédéčko,
  • 00:05:38 a ta hudební skupina nahrála
    na naše přání, ve studiu,
  • 00:05:45 část těch jeho skladeb.
  • 00:05:47 HUDBA A ZPĚV
  • 00:05:49 "Ve vaně, už jsi na dně.
  • 00:05:50 Nemáš sílu.
    Ztratils víru.
  • 00:05:54 Už toho máš
    plný zuby.
  • 00:05:58 Smrt se zubí,
    smrt se zubí.
  • 00:06:01 Říkáš si jen,
    říkáš si jen,
  • 00:06:05 že smrt je blízko."
  • 00:06:09 Stalo se to v metru
    na stanici Dejvická,
  • 00:06:12 kde se shromáždil
    větší počet mladých lidí,
  • 00:06:15 kteří šli z nějakého
    rockového koncertu.
  • 00:06:18 Kde byl napadený nějaký kluk
    skupinou skinů,
  • 00:06:21 ze které se rekrutoval ten
    Skála, který zabil mého syna.
  • 00:06:25 A Filip se ho zastal údajně.
  • 00:06:28 A ten ho kopl do hlavy
    naprosto nepřipraveného.
  • 00:06:33 Dostal 9 let,
    a vlastně už je venku.
  • 00:06:36 Nikdy se ani neomluvil.
  • 00:06:40 Každá smrt mladého člověka
    je tragédie.
  • 00:06:43 Ale jestliže to je zapříčiněno
    takovýmhle vnějším zásahem,
  • 00:06:47 a není tady nějaká nemoc
  • 00:06:49 nebo automobilová havárie
    nebo úraz.
  • 00:06:55 Ale jestliže to je
    takováhle situace,
  • 00:06:57 kdy někdo někoho zabije
    vlastně bezdůvodně,
  • 00:07:01 tak to je něco,
    co se ani rozumem nedá pochopit.
  • 00:07:05 A když jde zvlášť o nadaného
    člověka nebo perspektivního,
  • 00:07:10 tak to tedy mrzí dvojnásobně.
  • 00:07:13 Protože člověk kolem sebe
    vidí tolik lemplů a tolik lotrů,
  • 00:07:18 že si člověk říká:
    "Proč zrovna on?"
  • 00:07:24 Teď v květnu
    to vlastně bylo 6 let.
  • 00:07:28 Nádherné květnové dny
    byly před tím.
  • 00:07:32 A v sousedním městě
    byla pouť Letohradská.
  • 00:07:37 Nic nečekáš, nic netušíš.
  • 00:07:39 Nikolka je jenom
    ve vedlejším městě na pouti.
  • 00:07:44 Vůbec si nepřipouštíš,
    že by se něco mohlo stát.
  • 00:07:49 My jsme si šli s Petrem lehnout.
  • 00:07:51 A chviličku jsme leželi,
    já jsem ještě nespala, a zvonek.
  • 00:07:57 Ale takový divný zvonek.
  • 00:07:59 HUDBA
  • 00:08:01 A věta:
  • 00:08:03 "Nahoře u komína
    se stala bouračka.
  • 00:08:05 Je tam Viktorovo auto,
  • 00:08:07 nemohla by jet náhodou
    Nikča s Viktorem?"
  • 00:08:13 No, a tam prostě Petr křičel,
  • 00:08:17 protože tam byl šrumec
    na té silnici.
  • 00:08:19 Tak já...
  • 00:08:21 To nezapomeneš tohle.
  • 00:08:23 Prostě řekl dvakrát:
    "Měli jsme Nikolku."
  • 00:08:27 Hrůza, prostě.
  • 00:08:29 My jsme s Péťou stáli
    v těch místech
  • 00:08:32 a my jsme nebrečeli,
    my jsme křičeli.
  • 00:08:36 My jsme opravdu takovou
    nějakou hrůzou křičeli.
  • 00:08:43 Já vím, že jsem si držela
    ty spánky, chodila jsem po bytě.
  • 00:08:47 Já jsem vůbec nevěděla,
    co mám dělat.
  • 00:08:51 To jsi dezorientovaná.
  • 00:08:53 Jako když ti někdo
    oderve kus srdce.
  • 00:08:59 Všude jsou její věci,
    na věšáku bundy, boty.
  • 00:09:05 A říkáš si:
    "Ona nepřijde."
  • 00:09:07 To je zoufalé.
  • 00:09:09 Ty to nechceš tohleto vůbec.
  • 00:09:11 Ale už tam jsou ty záblesky,
    že to musíš prostě vydržet.
  • 00:09:25 Byla to nešťastná náhoda.
  • 00:09:27 Elektrickým proudem.
  • 00:09:30 Jestli se kluci
    o něco vsadili...
  • 00:09:33 V sedm hodin večer
    jsme spolu telefonovali,
  • 00:09:38 ptala jsem se,
    jestli je v pořádku,
  • 00:09:40 jak se má.
  • 00:09:43 A čtyři hodiny na to...
  • 00:09:47 Se stane to nejhorší,
    co se mohlo stát.
  • 00:09:54 Šílela jsem bolestí,
    chtěla jsem jít za Jirkou.
  • 00:10:01 Ticho, o ničem nevědět.
  • 00:10:06 V nestřeženém okamžiku
    jsem skočila z okna.
  • 00:10:21 Říkám si, že Bůh naloží
    na každého člověka tolik,
  • 00:10:27 kolik je schopen unést.
  • 00:10:30 A nemám právo s tím životem
    zacházet tak, jak jsem zkusila.
  • 00:10:39 Tak toto je Pavel s Šimonem
    v Indii.
  • 00:10:41 Ve výšce pětitisíc stopadesáti
    metrů nad mořem.
  • 00:10:46 A toto je taková idylka z Indie,
    která se Pavlovi strašně líbila.
  • 00:10:51 A tak ji daroval
    jako dárek Hance.
  • 00:10:54 Máme takovou památku.
  • 00:10:56 Dlouho jsme při ní brečeli tedy.
  • 00:11:01 Začínal samozřejmě v Tatrách,
    Kavkaz, Amir, Mont Blanc.
  • 00:11:07 A takovéhle tyhle ty,
    to byly pro něj jenom hory.
  • 00:11:10 Tak to jsem neměla strach.
  • 00:11:14 Ale teď to byl strach jiný.
  • 00:11:24 No, ptala jsem se,
    jestli by to chtěl změnit.
  • 00:11:29 On prostě všechno bral
    tak jako v legraci
  • 00:11:31 a tak jako v pohodě:
  • 00:11:33 "Vždyť se nemůže nic stát.
    Neboj, uvidíme se."
  • 00:11:39 Tak jsem se ním rozloučila.
  • 00:11:45 Oni nějak při tom sestupu,
    až když bylo špatné počasí.
  • 00:11:49 A na tom nejhorším místě
    na tom ledovci...
  • 00:11:56 Prostě ten Martin se najednou
    otočil a Pavel nebyl.
  • 00:12:00 Asi nějak špatně šlápnul,
    to se neví.
  • 00:12:03 A našli ho vlastně šerpové
    nějak brzy ráno,
  • 00:12:08 když zase šli s další výpravou.
  • 00:12:12 Ještě dýchal.
    Ještě měl...
  • 00:12:14 Mysleli, že ho donesou.
    Dali ho pod kyslík.
  • 00:12:20 Ale prostě než ho snesli,
  • 00:12:22 protože ty podmínky tam
    byly tak tvrdé...
  • 00:12:25 Že prostě do rána zemřel.
  • 00:12:29 HUDBA
  • 00:12:42 Slyšela jsem, že Dan tak
    zvláštně vedle v pokoji heká.
  • 00:12:45 Tak jsem vstala,
    šla jsem se podívat, co se děje.
  • 00:12:48 Myslela jsem, že se mu něco zdá.
  • 00:12:51 A on říkal:
    "Mami, mě bolí na prsou."
  • 00:12:54 Tak nějak ukazoval.
  • 00:12:56 Po několika dnech vyšetření
    nám řekli,
  • 00:12:59 že je to malobuněčný
    karcinom na plicích.
  • 00:13:02 Když Danovi řekli...
  • 00:13:04 Protože on chtěl,
    on řekl paní doktorce:
  • 00:13:06 "Takže mám rakovinu?"
    A ona mu na to kývla.
  • 00:13:09 To jsou momenty,
    které se nedají zapomenout.
  • 00:13:13 A já si vzpomínám,
  • 00:13:15 že to bych nikdy u kluka
    zdravého nečekala,
  • 00:13:18 že se bude dívat na stromy
    a říkat:
  • 00:13:21 "Ty stromy jsou krásné."
  • 00:13:22 Z okna té nemocnice,
    slzy v očích.
  • 00:13:25 Já jsem viděla, že on se bojí,
    že opouští tenhle ten svět.
  • 00:13:31 A to jsou ty nejstrašnější
    vzpomínky na to všechno.
  • 00:13:35 Protože člověk viděl
    to dítě trpět.
  • 00:13:38 A nemůžeš mu pomoct.
  • 00:13:42 HUDBA
  • 00:13:44 Toho devátého srpna jsme ho
    dopoledne vezli do nemocnice,
  • 00:13:50 protože měl strašně
    vysokou horečku.
  • 00:13:54 Už jsme viděly s Petrou,
    že umírá, zůstával bez sebe.
  • 00:13:57 To je přesně teď 4 roky,
    kdy jsme jely do té nemocnice.
  • 00:14:01 -Dneska?
    -Dneska.
  • 00:14:04 Devátého srpna.
  • 00:14:07 Dopoledne jsme volaly
    tu záchranku.
  • 00:14:09 A Dan někdy kolem půl jedné umřel.
  • 00:14:13 Neumím to popsat.
  • 00:14:15 Já jsem byla v šoku,
  • 00:14:16 já jsem nevěděla,
    co mám dělat v tu chvíli.
  • 00:14:19 Tak jsem střídavě
    na něj mluvila,
  • 00:14:22 střídavě jsem telefonovala
    paradoxně.
  • 00:14:28 Kamarádům, že Dan umřel.
  • 00:14:31 Střídavě jsem se mu
    omlouvala za všechno,
  • 00:14:33 co jsem mu kdy provedla
    nechtěně.
  • 00:14:39 No, a tak.
    Šok prostě.
  • 00:14:45 Přestože jsem to věděla,
  • 00:14:47 přes to jsem pořád jestě
    v té nemocnici
  • 00:14:50 do poslední chvíle doufala,
    že se něco stane.
  • 00:14:53 Ten zázrak se tedy nestal
    bohužel.
  • 00:14:55 Ale člověk ho čeká.
    Čeká ho.
  • 00:15:00 HUDBA
  • 00:15:11 Přesně ve třičtvrtě na šest ráno
    se to stalo.
  • 00:15:15 Přesně ve třičtvrtě na šest
    já jsem se vzbudila,
  • 00:15:17 sedla jsem si na posteli.
  • 00:15:19 A to byl...
  • 00:15:20 Rychle jsem si sedla.
  • 00:15:21 Ne, že jsem se nějak
    pomaličku probudila.
  • 00:15:23 Ne, že jsem se pomaličku
    probouzela.
  • 00:15:24 Jako, když mě někdo strčí.
  • 00:15:27 A vstala jsem,
    šla jsem do jeho pokoje,
  • 00:15:29 podívala jsem se na hodiny,
  • 00:15:30 a ony se zastavily
    přesně v tuhle dobu.
  • 00:15:33 Tak už jsem věděla,
    že se něco bude dít.
  • 00:15:37 Oni stáli venku
    dva mladí chlapi:
  • 00:15:41 "Jste paní Procházková?"
    Já říkám: "Jo."
  • 00:15:46 "Váš syn je mrtev."
    Takhle mi to rovnou řekli.
  • 00:15:54 Jsem se opřela o zeď
    a kácel se se mnou barák
  • 00:15:58 a celý svět se točil.
  • 00:16:02 Nevěřila jsem tomu.
  • 00:16:05 Byla jsem v takovém šoku,
    že jsem ani nebrečela, nic.
  • 00:16:08 Jen jsem řvala:
  • 00:16:10 "Bože, bože,
    co se to stalo?!
  • 00:16:12 Bože, bože!"
  • 00:16:15 HUDBA A PLÁČ
  • 00:16:25 Oni jeli z diskotéky
    a dvě zatáčky projeli.
  • 00:16:30 A prý jeli velkou rychlostí,
  • 00:16:32 a ve třetí zatáčce
    narazili do stromu.
  • 00:16:37 A Bohdan byl spolujezdec.
  • 00:16:42 HUDBA A PLÁČ
  • 00:16:45 "Ježísi!
    Ach Bohdan!"
  • 00:16:49 PLÁČ A KŘIK
  • 00:16:54 Na jedné straně toho lituji,
    že se neotevřela rakev,
  • 00:16:57 že jsem se s ním nerozloučila,
    že jsem ho neobejmula.
  • 00:17:00 Na druhé straně jsem říkala,
    že bych tam asi umřela,
  • 00:17:03 kdybych viděla jeho zmrzačeného.
  • 00:17:07 To bych asi nezvládla.
  • 00:17:10 Asi bych skočila
    rovnou za ním do té jámy.
  • 00:17:14 HUDBA
  • 00:17:20 Naráz slyším takové
    zvonění úpěnlivé,
  • 00:17:23 otevřela jsem a Veronika
    pustila ty tašky
  • 00:17:26 a padla mi dovnitř,
    do té naší malé předsíňky.
  • 00:17:30 Omdlela.
  • 00:17:32 Po týdnu byly výsledky,
    a pan doktor, řekl mi to jasně:
  • 00:17:36 "Verunce zbývá jenom do Vánoc."
  • 00:17:43 Bylo to kruté, já jsem se
    nemohla vůbec vzpamatovat.
  • 00:17:49 Ani plakat jsem nemohla.
  • 00:17:50 Bylo to tak šokující,
    že jsem šla domů úplně omámená.
  • 00:17:57 A řekla jsem,
    že Verunka nám zemře.
  • 00:18:01 A s tím jsme začali žít.
  • 00:18:04 A bylo to opravdu těžké.
  • 00:18:09 Tak těžké, že to dovede
    pochopit jenom ten,
  • 00:18:12 kdo to prožívá...
  • 00:18:15 Ať to radši nikdo neprožije.
  • 00:18:19 Nevěděli jsme vůbec,
    co je to akutní leukémie.
  • 00:18:22 Prostě to byl
    ten nejtvrdší postih.
  • 00:18:26 Ale vzpomínám si na Silvestra,
    primář Černý říká:
  • 00:18:29 "Pane Hudeček,
    můžete tady spát."
  • 00:18:33 Tak jsme si dali
    postele k sobě s Verunkou.
  • 00:18:37 Tak jsme se drželi za ruce
    a říkala Verunka:
  • 00:18:41 "Tatínku, jeď za maminkou."
  • 00:18:46 Promiňte.
  • 00:18:48 To chci říct,
    že to bylo kouzelné.
  • 00:19:00 Když jsem byla
    s Verunkou naposledy
  • 00:19:05 než jsem jela do té Prahy.
  • 00:19:08 Tak Veronika zestárla
    na pětatřicetiletou ženu.
  • 00:19:14 Hluboké oči, šedé.
  • 00:19:19 Krev se ztratí...
  • 00:19:21 Takový výraz už všeho,
    co se jí vzdaluje.
  • 00:19:28 I to, co by si přála.
  • 00:19:30 A dovedla se ještě
    na mě usmívat a objímat mě.
  • 00:19:34 A říkat mi:
  • 00:19:35 "Maminko, já tě mám ráda.
    Pozdravuj Dominička a tatínka."
  • 00:19:53 Tady už jsem Verunku dělal,
    dá se říct zpaměti
  • 00:19:58 a při takové vzpomínce.
  • 00:20:00 Chtěl jsem si ji
    zase přiblížit.
  • 00:20:04 HUDBA
  • 00:20:07 Mám jedinou hlavičku, portrét,
    kdy se vrátila z Bratislavy,
  • 00:20:12 už v době té těžké nemoci.
  • 00:20:15 Už měla po těch lécích,
    už byla kulatější.
  • 00:20:18 A to je poslední hlavička,
  • 00:20:20 kterou máme na výstavě
    v Karolinu.
  • 00:20:25 Tam máme celou rodinu.
  • 00:20:26 Já jako autoportrét,
    Olinka, Verunka a Dominik.
  • 00:20:31 Takže, to je taková ta rodina.
  • 00:20:44 Dominik dělal stejnou školu
    jako Veronika,
  • 00:20:47 ale oddělelní grafiky
    a průmyslového výtvarnictví.
  • 00:20:52 Začal restaurovat,
    takže na Vyšehradě dělal.
  • 00:20:56 -V Rudolfinu.
    -Na Mírovém náměstí.
  • 00:20:59 Takže, když tam jdeme,
  • 00:21:01 tak my víme,
    kde Dominik pracoval.
  • 00:21:04 Co je jeho práce a tak.
  • 00:21:08 Dominik se musel dostat
    do situací,
  • 00:21:11 které ho musely velice
    psychicky zdeptat,
  • 00:21:15 urazit jeho mužství.
  • 00:21:19 Muselo to být v tom okamžiku
    tak silné,
  • 00:21:22 že on reagoval
    naprosto jednoznačně...
  • 00:21:27 Zkratově.
  • 00:21:28 Naprosto jednoznačně
    a nevratně.
  • 00:21:31 Naráz mi volá telefon
    a sousedka, co se to přihodilo.
  • 00:21:36 Říká:
    "Mirku, víte, co se stalo?"
  • 00:21:40 Já říkám: "Copak?"
    "Dominik zemřel."
  • 00:21:45 A to bylo...
    To byl prostě...
  • 00:21:48 Já jsem přijmul vzkazy
    od Verunky i od Dominika.
  • 00:21:57 Je to těžké, no.
  • 00:22:06 Vy jste si neříkali:
  • 00:22:08 "Proč zrovna my jsme
    museli dvakrát tohle prožít?
  • 00:22:11 Jak je to možné?"
  • 00:22:12 -Ne.
    -Ne.
  • 00:22:14 Obejmuli jsme se
    a byli jsme tiší jako myšky.
  • 00:22:21 Tak, chtělo by se mi
    někdy křičet na lesy.
  • 00:22:26 -I po šestadvaceti letech.
    -Ano.
  • 00:22:29 Tedy vždycky to prožívám
    velice silně.
  • 00:22:31 A říkám si,
    že tam to bylo zbytečné.
  • 00:22:36 Veronika zemřít musela.
    Té nebylo pomoci.
  • 00:22:40 Ale u Dominička...
    Ten mohl žít a mohl pracovat.
  • 00:22:43 Byl nadaný.
  • 00:22:45 HUDBA
  • 00:22:56 Co byste za to dali,
    kdyby ty děti mohly být zpátky?
  • 00:22:59 Všechno, všechno.
  • 00:23:01 Sebe.
  • 00:23:02 Cokoliv, prostě cokoliv.
  • 00:23:04 Kdybych věděla, že někde
    budu v chatrči v lese
  • 00:23:09 bez jídla do smrti,
    tak člověk by to vyměnil...
  • 00:23:12 Ale Olgo ne jenom za to,
    aby žil, ale třeba jenom za to,
  • 00:23:17 aby nemusel prožít
    tu půlroční hrůzu.
  • 00:23:23 Dala bych za to svůj život.
  • 00:23:25 Vyměnil by jsi s ním
    ten svůj život za jeho?
  • 00:23:28 Jistě.
  • 00:23:30 Okamžitě.
  • 00:23:32 Dala bych cokoliv.
  • 00:23:34 Kdybych měla deset životů,
    tak bych každý život dala,
  • 00:23:38 aby on žil.
  • 00:23:41 Ani na vteřinu
    bych se nezamyslela.
  • 00:23:43 Ani na vteřinu.
  • 00:23:45 Hned bych se s ním vyměnila.
  • 00:23:51 Já myslím, že by to
    udělala každá matka.
  • 00:23:58 My jsme měly obě dvě
    nemocné děti.
  • 00:24:01 Byly jsme v nemocnici,
    tam jsme se obě seznámily.
  • 00:24:04 A potom, když vlastně mně
    zemřel syn a Bibi holčička,
  • 00:24:08 tak nám strašně,
    strašně pomáhalo,
  • 00:24:10 že jsme si spolu
    o tom mohly povídat.
  • 00:24:13 O tom, jaké byly naše pocity,
    pocity v rodině.
  • 00:24:17 Že jsme se mohly navzájem
    podpořit a trošku síly si dodat.
  • 00:24:23 Po tom všem.
  • 00:24:26 Na onkologickém oddělení,
    tam jsme se dozvěděli,
  • 00:24:30 že Alžbětka má nádor v ruce.
  • 00:24:33 To byl takový šok, to člověk
    cítí úplně bolest v srdci.
  • 00:24:39 Tu nejmenší část,
    to prostě nejde vyslovit.
  • 00:24:45 Diagnóza byla "monhočkyn"
    lymfom typu B.
  • 00:24:48 Laicky řečeno
    rakovina mízních uzlin.
  • 00:24:52 Byly to prostě potoky slz,
    potoky slz.
  • 00:24:55 Bylo to fakt strašně špatné.
  • 00:25:00 Ono to úmrtí dítěte,
    ať to zní paradoxně,
  • 00:25:04 není to nejhorší,
    ta vlastní smrt.
  • 00:25:06 Nejhorší je to umírání
    nebo to sdělení,
  • 00:25:08 že už jsme na konci,
    že nemáme už co dělat.
  • 00:25:12 To je asi to nejtěžší.
  • 00:25:14 A pak samozřejmě
    další těžké je to,
  • 00:25:16 kdy oni vidí, jak to dítě
    chátrá, jak strádá.
  • 00:25:20 Buď na základě bolestí,
    nebo vysloveně chřadne
  • 00:25:24 a ten nádor nad ním vítězí.
  • 00:25:26 A to je potom strašně
    těžké období pro ty rodiče.
  • 00:25:29 A měl jsem rodiče,
    kteří si přáli,
  • 00:25:32 aby to skončilo,
  • 00:25:33 protože to pro ně
    bylo vysvobození.
  • 00:25:36 I pro to dítě
    to tak brali.
  • 00:25:38 Takže ta vlastní smrt,
    pokud je to tento případ,
  • 00:25:41 pokud to není ta náhlá,
    tak je paradoxně úlevou.
  • 00:25:48 My jsme byli v nemocnici,
    byli jsme sami na pokoji.
  • 00:25:51 A v momentě,
    kdy přestal dýchat,
  • 00:25:55 tak já jsem cítila strašný klid,
    strašný klid.
  • 00:26:00 Řekla jsem si v té chvíli:
  • 00:26:02 "Tak konečně
    je konec tomu trápení.
  • 00:26:05 Tak konečně je opravdu..."
  • 00:26:12 Ticho, klid, žádná bolest.
  • 00:26:15 Vzala jsem to tak,
    že se jí ulevilo.
  • 00:26:17 Hlavně se ulevilo jí.
  • 00:26:19 Měla nemocné plíce,
    kašlala krev, bylo jí zle.
  • 00:26:24 A prostě brala jsem to tak,
  • 00:26:26 že hlavně pro ni
    je to obrovská úleva.
  • 00:26:31 A že je to pořád s námi,
    že se nic neděje.
  • 00:26:35 Že to musíme zvládnout,
    když to zvládla ona.
  • 00:26:39 HUDBA
  • 00:26:43 Já si myslím,
    že to byla terapie.
  • 00:26:46 Já jsem nejdřív vydala
    Nikolčiny básně,
  • 00:26:49 a pak jsem měla pocit,
  • 00:26:51 když jsem vybalila její nitro
    a její soukromí,
  • 00:26:54 tak ať je to spravedlivé.
    Že i já jdu do toho.
  • 00:26:59 A vlastně jsem seděla
    u počítače a psala jsem,
  • 00:27:02 jak jsem to prožívala,
    jak to šlo.
  • 00:27:05 Myslím si, že mně to pomohlo.
  • 00:27:09 Doslechla jsem se,
    že to pomohlo i hodně lidem.
  • 00:27:14 Já sama jsem ochotná,
    dát svoji mailovou adresu lidem,
  • 00:27:18 kteří jsou na začátku.
  • 00:27:19 A kdykoliv bych tady pro ně
    chtěla být a odpovědět jim.
  • 00:27:24 Třeba: "Jak jsi tohle dělala?
    Jak jsi tohle zvládla?
  • 00:27:26 Jaké tohle bylo?"
  • 00:27:29 Myslím si, že to by mělo
    potom velký smysl tohle.
  • 00:27:36 My jsme opravdu poznaly,
    že to pomáhá,
  • 00:27:39 když si člověk může
    popovídat s někým,
  • 00:27:41 kdo má podobné zkušenosti
    a kdo má podobné trápení.
  • 00:27:44 Tak jsme chtěly,
  • 00:27:46 aby i třeba ti rodiče,
    kteří tu možnost nemají,
  • 00:27:50 tak aby si nás nějak našli
    a mohli si s námi popovídat.
  • 00:27:54 Protože kolikrát ty maminky
    potřebují odbornější pomoc
  • 00:27:57 než si jenom povídat s námi.
  • 00:28:00 Tak jsme sháněly
    nějakou psycholožku,
  • 00:28:02 která má zkušenosti s rodinou,
    se vztahy v rodině.
  • 00:28:06 Nechám tu mámu, nebo toho,
    kdo za mnou přichází,
  • 00:28:09 úplně se vypovídat,
    úplně se vybrečet.
  • 00:28:11 Někdy třeba se dostane
    i do té fáze,
  • 00:28:14 že se to jakoby nestalo.
  • 00:28:16 Žije v nějakém bludu,
    ta máma nebo ten táta,
  • 00:28:19 že možná, že ten syn
    nebo dcera přijede.
  • 00:28:23 Čili, je potřeba je
    z toho dostat, z této fáze.
  • 00:28:26 A začít pomalinku,
    pomalinku jakoby nově žít.
  • 00:28:30 Čili, je to dlouhá cesta,
    tak jak se jmenuje sdružení.
  • 00:28:35 I to naše sdružení
    bychom chtěly,
  • 00:28:37 aby ti rodiče ten život
    prožili trochu se štěstím
  • 00:28:42 a radovali se z malých věcí.
  • 00:28:45 Protože trápit se můžeme,
    když chceme, ale nemusíme.
  • 00:28:48 Protože s tím
    nemůžeme už nic dělat.
  • 00:29:09 Ahoj.
  • 00:29:14 Už jsem zase tady, víš.
  • 00:29:27 Je to pořád stejné.
  • 00:29:33 Podívej, na blbinky,
    to tě užije.
  • 00:29:38 Být u nás,
    tak bych to měla za zády, viď.
  • 00:29:42 Taky takový zvědavý.
  • 00:29:47 No, utíkej do přírody.
  • 00:29:53 Tak tu nejsi sám.
  • 00:29:59 Jsem prostě máma Jirky,
    a mojí povinností sem je jet.
  • 00:30:05 Ale strašně to bolí,
    ta beznaděj...
  • 00:30:11 Tu pochopí jenom ten,
    kdo to prožil.
  • 00:30:28 HUDBA
  • 00:31:24 Strašně ráda bych tam třeba
    měla nějakou blbinu, nejde to.
  • 00:31:29 Tak tam mám toho Jirku.
  • 00:31:35 Člověk musí najít sílu
    naučit se s tím žít, ano.
  • 00:31:41 Žít pro ty druhé.
  • 00:31:43 A nebýt nikomu na obtíž
    tou svoj bolestí.
  • 00:31:49 Teť zatím ještě je
    tolik nehlídám,
  • 00:31:53 ale myslím, že budou jezdit
    rádi na prázdniny k rodičům.
  • 00:31:56 Tak já si myslím, že babička
    to zvládá, že se snaží, viď.
  • 00:32:02 Lukáška jí necháme
    i na víc dní, na 4, 5 dnů.
  • 00:32:06 Vždycky je spokojená,
    dostane energii.
  • 00:32:10 Myslím, že vnoučátka
    ji hodně nabijí
  • 00:32:13 a dodají jí takovou tu sílu.
  • 00:32:20 Probudím se ráno, a vždycky
    je první ta myšlenka:
  • 00:32:23 Dan je mrtvý.
  • 00:32:25 Já si takhle připadám
    mezi lidmi na ulicích,
  • 00:32:28 jako když jsem trochu
    za nějakým sklem.
  • 00:32:31 A tam za tím sklem jsou ti lidé,
    chodí, gestikulují,
  • 00:32:35 mluví a smějí se,
    ale k tobě to nejde.
  • 00:32:40 To neznamená, že já chodím
    po ulicích a že bych plakala.
  • 00:32:44 A že bych chodila
    mezi své kolegy
  • 00:32:46 a že bych působila nešťastně.
    Já musím normálně pracovat.
  • 00:32:49 Já moderuji pořady na jevišti,
    tam nikdo není zvědavý na to,
  • 00:32:53 abych já tam přišla
    s nějakým tragickým výrazem.
  • 00:32:56 Já musím normálně žít.
  • 00:33:00 HUDBA
  • 00:33:03 Dan byl u nás osvětlovač
    v divadle.
  • 00:33:05 On svítil všechna představení.
  • 00:33:07 A když Dan umřel,
    tak jeden náš kolega říkal:
  • 00:33:13 "Já mám kamaráda
    a on také svítil divadlo."
  • 00:33:20 Tak mi přivedl představit Pavla.
  • 00:33:25 To bylo týden po Danově pohřbu.
  • 00:33:30 HUDBA
  • 00:33:35 Je to opravdu,
  • 00:33:37 jako kdyby ten Dan mi poslal
    za sebe nejen osvětlovače,
  • 00:33:40 ale jako kdyby mi
    poslal někoho,
  • 00:33:42 kdo tady má se mnou
    v tom životě být.
  • 00:33:46 HUDBA
  • 00:33:57 Když jsme sem přijeli,
    tak já nevím proč,
  • 00:33:59 táhlo mě to na hřbitov.
  • 00:34:01 Strašně se mi tu líbilo,
  • 00:34:03 že jsou tady
    tak udržované hroby.
  • 00:34:06 Protože my jako česká komunita,
    když jsme bydleli na Ukrajině,
  • 00:34:10 taky jsme se starali
    o své hroby.
  • 00:34:14 Až když jsem tady byla poprvé,
    tak jsem si myslela,
  • 00:34:18 že jsou tu starší lidé,
    tak kdo tady bude pro ně, že.
  • 00:34:23 No, a stalo se to tak,
    že ten nejmladší...
  • 00:34:26 Ne nejmladší, ale ten,
    kdo sem ještě nepatřil.
  • 00:34:30 HUDBA
  • 00:34:34 Támhle ten panelák,
    tam jsme se nastěhovali,
  • 00:34:37 když jsme přijeli.
  • 00:34:39 A celá ta naše komunita
    tam bydlela,
  • 00:34:41 i dcera tam dostala byt.
  • 00:34:45 HUDBA
  • 00:34:47 Já jsem se cítila jako doma.
    Byla jsem fakt šťastná.
  • 00:34:51 Až do té chvíle,
  • 00:34:52 dokud se nestalo to neštěstí
    s mým dítětem.
  • 00:34:57 Já jsem dlouhou dobu
    byla v šoku,
  • 00:34:59 Já jsem nějakou dobu vůbec
    nevěřila, že se to stalo.
  • 00:35:02 Já jsem pořád na něj čekala,
    že přijde, že přijede,
  • 00:35:05 že se to změní.
  • 00:35:13 KRÁKÁNÍ VRAN
  • 00:35:24 Já nevím, jestli přešla
    ta nejkrutější bolest.
  • 00:35:27 Mně se chvílemi zdá, že čím víc
    se můj život chýlí ke konci,
  • 00:35:31 tak tím víc to bolí.
  • 00:35:35 Člověk děti rodí proto,
    aby žily.
  • 00:35:38 Aby ten osud prožily,
  • 00:35:40 aby měly lehký život,
    těžký život,
  • 00:35:43 to už by bylo na osudu.
    Ale aby ten život žil.
  • 00:35:48 Že by se radoval,
    že by se trápil,
  • 00:35:50 jako každý člověk na té zemi.
  • 00:35:52 Ale že to prostě nepoznal.
  • 00:35:56 HUDBA
  • 00:36:04 Dvanáct roků s tím žiji,
  • 00:36:06 to se ti vybaví
    každou chvilku něco.
  • 00:36:09 Jeho postava, jeho obličej,
    jeho slova nějaká.
  • 00:36:13 A to ti to projede po srdci
    jako nůž.
  • 00:36:20 Já se snažím,
    abych nějak normálně žila,
  • 00:36:26 ale to chvílemi nejde.
  • 00:36:29 HUDBA
  • 00:36:38 Tak tady je Pavel s Liborem,
    s mladším bráchou,
  • 00:36:41 u našeho hrobu, kde vlastně
    dneska má Pavel památku.
  • 00:36:50 On by lezl dál, to vím.
    On by neposlechl.
  • 00:36:54 Já jsem ho prosila mockrát.
    Prosila.
  • 00:36:58 To bylo v něm.
  • 00:37:00 Moje přání bylo,
    aby byl Pavel houslista.
  • 00:37:04 Kdyby chodil s houslemi
    a někde hrál večer na housle
  • 00:37:09 a nikam by nesměl jezdit
    a nikde by nesměl lézt.
  • 00:37:14 Bylo to těžké,
    ale změnila jsem se moc.
  • 00:37:18 O 180 stupňů.
  • 00:37:21 Mávám rukama
    nad takovými blbostmi,
  • 00:37:23 nad kterými bych
    dřív přemýšlela.
  • 00:37:26 Snažila bych se...
    Já nevím co všechno.
  • 00:37:30 Já jsem se dostala blíž k Bohu,
  • 00:37:33 protože opravdu vím,
    že ten Pavel u toho Boha je.
  • 00:37:37 A tak nějak spíš jsme
    s ním spojeni.
  • 00:37:40 Věříme, že je tam nahoře.
    A že nám pomáhá.
  • 00:37:46 Já si myslím, že nejtěžší
    chvíle prožívá matka.
  • 00:37:51 To jsme jako poznali.
  • 00:37:54 Samozřejmě, že pro toho otce
    je to také velká rána,
  • 00:37:57 ty city jsou podobné.
  • 00:37:59 Ale přece jenom jsem cítil,
  • 00:38:02 že ta matka vlastně
    to dítě nosí.
  • 00:38:11 Podporoval jste ji?
  • 00:38:13 Matka nosí to dítě pod srdcem,
  • 00:38:15 a to si myslím,
    že hraje největší roli.
  • 00:38:20 Já jsem třeba strašně
    chtěla umřít, když se to stalo.
  • 00:38:23 Strašně jít s ním pryč.
  • 00:38:28 Člověk se s tím musí vyrovnat,
    protože život pokračuje dál.
  • 00:38:32 A my se nemůžeme zastavit.
  • 00:38:37 Je tady rodina,
    jsou tady vnoučata.
  • 00:38:39 A my chceme pomáhat tady v tom.
  • 00:38:44 DISKO HUDBA
  • 00:38:48 Tak tohle vlastně byly
    poslední záběry na Nikolku.
  • 00:38:53 Tak tohle je Nikolka.
  • 00:38:56 V těch brýlích.
  • 00:38:57 Vysmátá, veselá, vidíš.
  • 00:39:01 Ona se mi narodila vlastně
    v pět hodin ráno, v neděli,
  • 00:39:05 na Letohradskou pouť.
  • 00:39:09 A vlastně pár minut po půlnoci
    v neděli na Letohradskou pouť
  • 00:39:13 zemřela.
  • 00:39:17 Kevínku!
  • 00:39:21 Jdeš ke mně Kevínku?
    Tak pojď. Pojď ke mně.
  • 00:39:25 Jak se mě ptali lidé,
    jestli můžu spát.
  • 00:39:27 Já jsem ti byla za ten den
    vždycky tak umlácená,
  • 00:39:30 že já jsem usínala.
  • 00:39:32 Ale mně se nechtělo probouzet.
  • 00:39:34 Já vím, že jsem si říkala:
    "Kdybych se neprobudila."
  • 00:39:38 Je úžasný, viď.
  • 00:39:43 -Máš takové mimino.
    -Mimino naše.
  • 00:39:46 To máme takovou mezifázi,
    čekání na vnoučata.
  • 00:39:50 SMÍCH
  • 00:39:52 Tak běž.
  • 00:39:54 My jsme tady na chodbě ještě
    měli na botníku závěs,
  • 00:39:57 a já nevím proč, já jsem
    vždycky za ten závěs koukla,
  • 00:40:00 jestli tam není ta Nikolka.
  • 00:40:03 Ale víš, co, o tom jsem
    také přemýšlela.
  • 00:40:07 Protože potom jsem se setkala
    se dvěma maminkama,
  • 00:40:10 které se na ty děti šly podívat,
    na tu pohřební službu.
  • 00:40:16 Jak já jsem odmítla.
  • 00:40:17 Že si chci pamatovat Nikolku
    tak, jak odcházela.
  • 00:40:21 Ale asi to tam pro ně
    bylo dobré v tom,
  • 00:40:27 že ony přijaly, že se jim
    to dítě nevrátí, rozumíš.
  • 00:40:33 Mně Nikolka odešla na pouť,
  • 00:40:35 takže já jsem ji potom
    tak jako čekala.
  • 00:40:46 A já ze začátku jsem i říkala:
    "Vrať se mi prosím tě zpátky."
  • 00:40:51 Teď s tím odstupem, to co vím,
    prostě jsem jí tím i ubližovala.
  • 00:40:56 Byl to nesmysl,
    nikdo se nemůže vrátit zpátky.
  • 00:41:02 Já jsem tam tak nechtěla jít,
  • 00:41:05 tak vím, že mě Petr s Péťou
    každý vzal z jedné strany.
  • 00:41:09 A tam já jsem si říkala:
  • 00:41:11 "Já bych chtěla úplně zmizet
    z tohohle hnusného světa."
  • 00:41:17 No, a pak spoustu lidí
    nás přišlo obejmout.
  • 00:41:20 Mně ta jejich objetí
    tak pomáhala. Neskutečně.
  • 00:41:24 Každý mě prostě pochoval
    v tom náručí...
  • 00:41:28 Prostě jako:
    "Dej mi trošku té bolesti."
  • 00:41:30 I ti chlapi velcí...
  • 00:41:32 A já jsem si uvědomovala,
  • 00:41:35 jak jsem tam viděla ta děcka,
    co tam chodila, jak jsou krásná.
  • 00:41:38 Prostě mladí, plní života.
  • 00:41:39 A tam vždycky přišla ta chvilka
    a říkala jsem si:
  • 00:41:42 "Vždyť ta Nikča také...
    To byl život a ona tady není.
  • 00:41:47 Oni jí jsou na pohřbu."
  • 00:41:50 HUDBA
  • 00:41:53 Všichni tě objímají, ale ty víš,
    že to takhle nebude pořád.
  • 00:41:57 Že ty jsi tady sama za sebe.
  • 00:41:59 A že to budeš muset
    zvládnout za každou cenu,
  • 00:42:03 protože chceš to zvládnout.
  • 00:42:07 Ten pokojíček byl vlastně
    jinak než je dneska.
  • 00:42:10 Támhle měla Nikolka postel.
  • 00:42:12 Tady byl stůl, a tady si
    udělala ten kouteček,
  • 00:42:16 který byl vlastně její jediný
    zásah do toho nového pokojíčku,
  • 00:42:21 stihla.
  • 00:42:22 A tam ležela ta knížka hřbetem,
    a když jsem ji otevřela,
  • 00:42:27 tak tam se vlastně popisovalo,
    co se děje s duší
  • 00:42:32 po fyzické smrti.
  • 00:42:35 A myslím si, že ta knížka
    tady byla takhle nachystaná,
  • 00:42:38 připravená pro mě.
  • 00:42:40 A že to bylo našlápnutí
    na tu cestu,
  • 00:42:44 po které jsem se potom šla,
    a která mi pomohla to zvládnout.
  • 00:42:48 A děkuji za to Nikolce.
  • 00:42:51 HUDBA
  • 00:42:56 Já myslím, že v době,
    kdy jsme si začínali rozumět,
  • 00:42:59 tak to trvalo tak poslední rok
    jeho života,
  • 00:43:01 protože to byl takový
    mladý bouřlivák.
  • 00:43:04 A k tomu mládí a k tomu jeho
    vnímání světa patří revolta,
  • 00:43:09 takže jsem byl pro něj
    takový konformista.
  • 00:43:11 Což se mi
    na jedné straně líbilo,
  • 00:43:13 že mě tak jako nebral.
  • 00:43:16 Prostě byl svůj
    a hájil určité principy,
  • 00:43:20 se kterými se dostával
    do konfliktu
  • 00:43:22 s nějakou konformitou.
  • 00:43:31 Ten vrah mého syna byl člověk,
    který prošel cizineckou legií.
  • 00:43:36 Což znamená,
    že byl cvičený k zabíjení,
  • 00:43:39 když to zjednoduším.
  • 00:43:44 Vlastně v tom světě, kde žijeme,
    člověk vyznává nějaké,
  • 00:43:47 říkejme tomu nadčasové hodnoty,
    podle kterých vystupuje,
  • 00:43:53 tak je v takovém permanentním
    hrožení života.
  • 00:43:59 A žijeme ve světě,
  • 00:44:01 kdy jaksi agresivita a násilí
    je na denním pořádku, že.
  • 00:44:09 To je takové to
    zvláštní pravidlo,
  • 00:44:12 že všechno špatné
    je pro něco dobré.
  • 00:44:15 Ale to špatné
    bylo velmi špatné.
  • 00:44:18 Nicméně,
  • 00:44:19 člověk na to musí reagovat
    nějakým pozitivním činem,
  • 00:44:24 aby se tedy nezbláznil.
  • 00:44:27 A jednou to vezme za své
    a pochopí,
  • 00:44:29 že vlastně je to kolem nás
  • 00:44:30 a že je to naše občanská
    spoluzodpovědnost za to,
  • 00:44:33 co se v té společnosti děje.
  • 00:44:37 Díky Filipovi
    jsem založil nadaci.
  • 00:44:41 To se jmenuje Nadační fond
    Filipa Venclíka.
  • 00:44:43 Slouží to jako pomoc obětem
    trestných činnů a pozůstalým.
  • 00:44:50 Ten emblém
    je jakási jeho malůvka.
  • 00:44:52 My jsme z toho, z té malůvky
    vyšli pro znak té nadace.
  • 00:44:58 Tady to je ten emblém,
    můžu ukázat...
  • 00:45:01 To je tady, a to je
    vlastně takový terčík,
  • 00:45:04 který vyšel z toho.
  • 00:45:08 Tady musím zdůraznit,
  • 00:45:09 že podstatné nejsou peníze,
    které ti lidé dostanou,
  • 00:45:11 ale podstatný je
    ten pocit solidarity.
  • 00:45:15 Lidé takto otřesení
    po takovéhle události
  • 00:45:18 se potřebují někomu svěřit
  • 00:45:19 a potřebují mít pocit,
    že v tom nejsou sami.
  • 00:45:22 A v tom si myslím,
    že to je to nejdůležitější.
  • 00:45:26 Cenu "Via Bona"
  • 00:45:27 pro individuálního dárce,
    mecenáše,
  • 00:45:30 získává pan magistr
    Vlastimil Venclík.
  • 00:45:34 POTLESK
  • 00:45:51 Tak, já bych tady citoval
    francouzského filozofa Pascala,
  • 00:45:55 který řekl, že smysl Boha
    je pouze v tom,
  • 00:45:59 aby z něj bylo štědře rozdáváno.
  • 00:46:02 Nevím, jestli rozdávám štědře,
    ale rozdávám rád.
  • 00:46:06 A byl bych rád,
    kdybyste věřili tomu,
  • 00:46:07 že to člověk nedělá proto,
    aby dostal nějakou cenu,
  • 00:46:11 ale že to dělá proto,
    aby byl lepší.
  • 00:46:14 Protože čím jsem starší,
    tím víc se vyznávám v tom,
  • 00:46:17 co říkali staří Řekové:
  • 00:46:20 "Chceš-li změnit svět,
    změň sám sebe."
  • 00:46:23 POTLESK
  • 00:46:36 Na těch fotografiích
    je Veronika, to už byla nemocná.
  • 00:46:40 A dostávala léky,
    které ten organizmus...
  • 00:46:44 Ty tvářičky nabobtnají,
    jsou takové baculaté,
  • 00:46:48 což se Veronice
    nikdy nelíbilo.
  • 00:46:51 Tady hned nahoře,
    to jsou Dominikovi věci,
  • 00:46:54 to dělal novoročenky.
  • 00:46:56 To dělal 7 let, 8 let,
    9 let...
  • 00:47:00 Je to všechny dětský věk,
    kolem těch šesti, sedmi roků.
  • 00:47:04 Tady jsou Verunčiny plastiky.
  • 00:47:07 Tatínek s kocourem
    a maminka s miminkem.
  • 00:47:12 Tady Dominik v devíti letech
    dělal orchideje
  • 00:47:14 a vlastně pannu Marii.
  • 00:47:18 To jsme měli doma tu orchidej.
  • 00:47:21 Verunka byla pracovitá
    obrovsky, houževnatá.
  • 00:47:24 To Dominik zase neměl,
    to byl takový gejzír kreseb.
  • 00:47:32 Veronika, Dominik.
  • 00:47:37 Moje tvorba, Mirkova tvorba,
    společná tvorba.
  • 00:47:43 Říkala jsem si,
    když si tu knihu děláme sami,
  • 00:47:47 tak proč bych tam nedala
    i naše děti.
  • 00:47:51 Když vlastně byly také tvůrčí
    a patří do našeho života
  • 00:47:55 a nedají se vymazat.
  • 00:47:58 To jsou všechny věci,
    které nás v životě spojily
  • 00:48:02 a asi budou i nadále spojovat.
  • 00:48:06 I přes našeho vzácného
    Komenského,
  • 00:48:09 který nám dal mnoho síly.
  • 00:48:12 Prošel tolika utrpeními,
  • 00:48:14 přišel dvakrát o rodinu
    a znovu vstal a šel.
  • 00:48:20 Takže, ho chceme následovat,
    musíme jít.
  • 00:48:27 HUDBA
  • 00:49:21 My jsme si nepomáhali,
  • 00:49:23 my jsme byli jedna duše,
    jedno tělo.
  • 00:49:26 To se nedá říct.
  • 00:49:28 Kdy někdo klesnul,
    druhý zase byl tak nějak nahoře.
  • 00:49:32 Ano, vždycky někdo pomohl.
  • 00:49:34 Nebo pak, když Olinka zase,
    tak já jsem jí nějak držel...
  • 00:49:37 Prostě to vyvažování
    bylo nutné,
  • 00:49:40 protože jsou situace,
    kdy někdo by to třeba nevydržel.
  • 00:49:45 Ale nás to posilovalo.
  • 00:49:48 Ještě víc stmelilo, bych řekla.
  • 00:49:51 Že jsme měli společnou bolest
  • 00:49:54 a společně jsme s tím bojovali,
    abychom přežili.
  • 00:50:19 Vidíš Jiří, jak se ti tady
    rozrostl ten petrklíč.
  • 00:50:21 Teď koukám teprve.
    Jsem si toho ani nevšimla.
  • 00:50:27 Když se mě někdo snaží
    utěšit nebo povzbudit,
  • 00:50:31 tak to nedokážu ještě přijmout.
  • 00:50:34 Protože se nikdy nesmířím
    s tou bolestí a ztrátou.
  • 00:50:42 Abych se s tím smířila,
    to nejde.
  • 00:50:45 Já nevím, jak bych se mohla
    smířit se smrtí svého dítěte,
  • 00:50:48 to je absurdní.
  • 00:50:51 A žádná filozofie,
    žádná esoterika,
  • 00:50:55 žádné vysvětlení tohoto druhu,
    pro mě není dostatečné,
  • 00:50:59 aby mohlo nějak ospravedlnit
    tuhle krutost osudu.
  • 00:51:06 To je něco,
    co vnímám jako křivdu osudovou.
  • 00:51:10 Protože to podstatné,
    co nám život dává, je čas.
  • 00:51:14 A jestliže ten čas
    nám někdo ukradne, vezme navždy,
  • 00:51:17 tak to je vlastně
    to nejstrašnější,
  • 00:51:19 co nás může potkat.
  • 00:51:20 Protože v tom čase, který máme
    k dispozici, můžeme leccos,
  • 00:51:24 ale když ho nemáme,
    tak nemůžeme nic.
  • 00:51:26 Stojíme bezradní
    před hrůzou, no.
  • 00:51:30 O smíření se snad
    ani nedá mluvit, nebo...
  • 00:51:36 Člověk musí na to přistoupit.
  • 00:51:40 -Protože se to stalo...
    -To by bylo tak...
  • 00:51:43 Musí mít v sobě tu pokoru,
    aby to přijmul...
  • 00:51:47 Člověk se s tím prostě
    naučil žít. Jinak to nejde.
  • 00:51:52 Bolí to stejně.
  • 00:51:55 Ale je to taková beznaděj,
    že člověk s tím prostě musí žít.
  • 00:52:02 V srdci se nikdy
    s tím nesmířím, ne.
  • 00:52:09 To v životě má člověk
    vždycky dvě možnosti,
  • 00:52:12 když se setká s něčím,
    co ho ničí.
  • 00:52:17 Buď pokračovat v životě,
    vzít to na vědomí.
  • 00:52:20 Anebo se oběsit,
    spáchat sebevraždu.
  • 00:52:23 Tak daleko to nedošlo.
  • 00:52:25 Ale je potřeba říct,
    že člověkem to otřese silně.
  • 00:52:28 A já vlastně život dělím na to,
  • 00:52:30 co bylo před tím
    a co bylo potom.
  • 00:52:33 A mnohé věci přestaly
    být pro mě důležité.
  • 00:52:36 Jako je třeba kariéra
    nebo úspěch v práci.
  • 00:52:39 Člověk vidí pomíjivost
    těch hodnot a marnost také.
  • 00:52:44 HUDBA
  • 00:52:47 Už nikdy nic nemůže být
    jako bylo dřív. To nejde.
  • 00:52:50 Protože ono tím prožitkem
    toho utrpení
  • 00:52:53 se člověku zostří vidění
    různých věcí,
  • 00:52:57 které před tím
    vůbec nijak nevnímal
  • 00:52:59 nebo si je nepřipouštěl,
    neuvědomoval si je.
  • 00:53:01 Prostě najednou na celý život,
    na všechno se díváš úplně jinak.
  • 00:53:08 Pokud se vám dobře daří,
  • 00:53:10 tak se dělá kolem srdce
    takový škraloup.
  • 00:53:13 A když vás postihnou
    takovéhle "jobovy rány",
  • 00:53:17 tak začnete vnímat svět
    daleko citlivěji.
  • 00:53:22 Že dovedu pochopit věci,
    které dřív by mě byly míjely.
  • 00:53:28 Teď já ten život,
    já ho tak jinak pozoruji,
  • 00:53:32 tak jako jemněji.
  • 00:53:35 Já vnímám věci,
    které bych dřív nevnímala.
  • 00:53:39 Já bych chtěla jít pozitivně,
    kvůli Nikče,
  • 00:53:42 kvůli těm jejím kamarádům,
    kteří mě tady potkávají.
  • 00:53:45 Aby si mohli říct:
  • 00:53:47 "Hele, to je ta Nikolčina mamka,
    ona to fakt zvládla."
  • 00:53:53 HUDBA
  • 00:53:55 Člověk si říká:
    "Vzít si život."
  • 00:53:57 Ne, nevezmu si život.
  • 00:53:58 Já bych si ho vzít mohla,
    já bych na to sílu našla.
  • 00:54:02 Ale zase udělat
    dětem takovéhle...
  • 00:54:05 Já si myslím,
    že to je i ostuda, jo.
  • 00:54:10 Člověk prostě
    s tím životem musí...
  • 00:54:12 Dokud žije,
    tak se s ním musí prát.
  • 00:54:17 Tady symbolicky máme
    Dominika, muzikální...
  • 00:54:20 Verunka spíš taneční.
  • 00:54:23 Takže tyhle plastiky...
  • 00:54:25 Až my odejdeme,
    tak by tady měly zůstat.
  • 00:54:29 Když někoho jste milovala,
  • 00:54:31 tak ta intenzita
    je pořád ve vás.
  • 00:54:34 I to, když jste poznala,
    co to je odcházet.
  • 00:54:38 To odcházení...
  • 00:54:40 A nemůžete s tím nic udělat.
    To zoufalství, bezmocnost!
  • 00:54:45 A ten život je tak křehký!
  • 00:54:48 A tak to jde do ztracena
    a tak se vám to vzdaluje,
  • 00:54:52 že jsem pochopila
    zase jiné věci,
  • 00:54:56 kterými bych se
    vůbec nezabývala,
  • 00:54:59 kdybych nebyla nucena
    tohle prožít na vlastní kůži.
  • 00:55:04 Vlastně zase vděčím Veronice,
    že mi dala toto poznání.
  • 00:55:09 Nebo já jsem byla schopna
    to poznání přijmout a jít dál.
  • 00:55:15 HUDBA
  • 00:55:48 Titulky: Klára Derzsiová,
    Česká televize, 2006

Související