Historie

Československá televize

Dějiny televizního vysílání v Československu do roku 1992

ČT na MFF Karlovy Vary 2017

Provizorní vysílací pracoviště na Petřinách — Televize v srpnu 1968 — Období 1968–1969 — Československá televize do roku 1992 — Historie — Vše o ČT — Česká televize

Zbývající přenosová technika se podle našich dispozic přemístila do areálu Lhotka s vyřazenými synchronizátory. Hledaly se možnosti, jak dopravit televizní signál na některý z vysílačů při obsazení Strahova, kde bylo umístěno centrum retranslační distribuční trasy.

V té době byly téměř všechny vozy mobilní retranslační techniky mimo Prahu. Vedoucí mobilní retranslační techniky Ing. Gustav Vogt prováděl v té době řadu zkoušek zařízení v terénu. Návrat této techniky zpět na základnu nebyl uskutečněn, okupační vojska vozy prostě nepustila zpět do Prahy.

Naštěstí se podařilo navázat spojení se dvěma nejzkušenějšími pracovníky mobilní techniky L. Hradeckým a A. Buriánkem, kteří po řadu let úzce spolupracovali s našimi „přenosáky“ a společně realizovali řadu technicky náročných pořadů v minulosti. Ti věděli o tom, že jeden z mobilních retranslačních vozů se pro poruchu motoru zkoušek v terénu nezúčastnil a byl ukryt v Praze. Byla tedy k dispozici jedna retranslační souprava MT – 11, která umožňovala přenášet televizní signál na vysílač. Bylo zapotřebí zvážit reálné možnosti odkud vysílat, tedy kde umístit televizní provizorní vysílací pracoviště spolu s retranslačním zařízením a na který vysílač televizní signál nasměrovat. Zkušení translačníci doporučili realizovat takzvaný retranslační skok z Petřin na vysílač Buková Hora. Návrh spojařů byl přijat a přistoupeno k realizaci. Zatímco retranslačníci zahájili práce nad spojením v té době nejvyššího bodu na Petřinách v nedostavěném hotelovém domě s vysílačem Buková Hora, připravoval V. Zvelebil jeden kamerový řetěz a příslušné zařízení obrazové a zvukové techniky k přepravě tohoto zařízení přes Vltavu na smíchovskou stranu.

Tato neobvyklá varianta přepravy zařízení byla vynucena tím, že přísné kontroly okupačních vojsk na všech mostech přes Vltavu přepravu televizní kamery a další techniky suchou cestou zcela vylučovaly.

V nejbližší loděnici (dříve SKEP) místní vodáci nám zařídili převoz zařízení. Stejně ochotně a samozřejmě nám „teta“ správcová z loděnice Tatry na druhém břehu zařízení uschovala do příjezdu našeho „Roburu“. Pak následoval převoz zařízení do čerstvě dostavěného hotelového domu a jeho umístění v posledním patře.

Provizorní vysílací pracoviště na Petřinách bylo vybaveno jednou kamerou a synchronizátorem, zvukovým mixážním pultem, promítačkou 16 mm a televizním přijímačem s NF výstupem, který umožňoval signál z různých místních vysílání propojit do výkonného vysílače na Bukové Hoře. Střihové operace se prováděly přepojováním kabelů, aktuální filmové reportáže se promítaly na stěnu místnosti a snímaly kamerou – tím byl základní účel naplněn.

Retranslační spojení Petřiny – Buková Hora pracovalo perfektně. Signál z vysílače Buková Hora pokrýval nejen území severních Čech. Perfektní příjem signálu byl nejen v Praze, ale i ve středních Čechách.

Na vybavení zařízení provizorního vysílacího pracoviště a jeho provozu se podíleli pánové Vladimír Zvelebil, František Gutman, Švehla, Karel Tunzer…

Je na místě ze vzpomínek V. Zvelebila uvést: „Jinak jsme fungovali nejvíce jako jakési diskusní studio. Naším trvalým patronem byl Emil Zátopek, který díky své popularitě zařídil naše střežení příslušníky VB z nedaleké stanice. Kromě toho přiváděl před naší kameru řadu zajímavých hostů. Často se u nás objevoval pan Luděk Pachman, který přiváděl hosty i ze zahraničí. K hostům, na které vzpomínáme nejraději, patřil Jaromír Hanzlík, který se na místě přesvědčil v jakých podmínkách pracujeme a ocenil naší práci. Byl to jeden z prvních signálů odezvy, že děláme prospěšnou práci, kterou lidé ‚venku‘ oceňují.

Zajímavá byla i návštěva švédských novinářů, kteří nemohli pochopit, že po několika dnech okupace existují ještě „televizní studia“ v provozu.

Ostatně podpisy všech spolupracovníků i hostů jsou na pamětní listině, kterou pro budoucnost uchoval Karel Tunzer – zvukový technik, mikrofonista a mistr zvuku v jedné osobě.

Zásobování potravinami zajišťovala jedna ze sestřiček z kuchyně vojenské nemocnice, ovšem jen tak dlouho, než to odhalily její kolegyně a napadly ji, že zásobuje Rusy. Pak musela s pravdou ven a od té doby nás doslova rozmazlovaly všechny, takže jsme mohli přilepšovat i kolegům na ostatních “štacích„, kteří neměli takové štěstí jako my.

Vzpomínám ještě na chování našich lidí v té době vůbec.

Když jsem převážel náhradní díly řídce obsazenou tramvají, těsně před kontrolou na mostě několik cestujících vstalo, postavilo se ke mně tak, že kontrolující neviděl, co neměl, a než jsem se vzpamatoval natolik, abych poděkoval, už zase všichni seděli na svých místech a tvářili se zcela nezúčastněně.

Nebo řidič městského autobusu, který změnil se souhlasem všech cestujících trasu, aby nám odvezl proviant, kterého nám připravily již zmíněné sestřičky ten den až příliš.“

Tolik vzpomínky pamětníka, avšak přístup lidí k nám na všech místech našeho působení na provizorních vysílacích pracovištích, v Jeremenkově ulici, byl prostě fantastický.

V každém případě tím, že:

  • Petřiny byly díky spojařům jedním skokem úspěšně napojeny na vysílač Buková Hora;
  • že vysílač svým výkonem pokryl značnou část okupovaného území Čech televizním signálem;
  • že vysílač byl umístěn v kopcovitém terénu, mimo hlavní komunikace se podařilo odvysílat od 23. 8. – až do návratu československé delegace z Moskvy několik desítek relací.