Beat Groups na ostrovech i za mořem

Dekády: 60. léta

Žánry: Pop rock & Beat, Rhythm & Blues, Rock'n'roll

Autor: Petr Hrabalik

The Hollies, zleva Terry Sylvester, Bernie Calvert, Bobby Elliot, Allan Clarke, Tony Hicks, cca 1968

Jak už jsme si řekli v kapitole o Fab Four, „beatový styl začalo mnoho dalších skupin napodobovat i když je pravda, že některé s ním vyrukovaly souběžně s Beatles, jenom prostě neměly to štěstí a neprorazily". Nicméně díky „broukům“ se Mersey beat (anebo jen zkráceně beat) začal hrát prostě všude.

Na liverpoolské domácí půdě ho provozovaly kapely jako třeba hodně z rock´n´rollu vycházející Swinging Blue Jeans, (hity „Hippy Hippy Shake“, „You´re No Good“, „Good Golly Miss Molly“, dále např. „Now I Must Go“, „It Isn´t There“, „Don´t Make Me Over“), stejně jako Rory Storm & The Hurricanes, u nichž začínal třeba beatle Ringo (např. „I Can Tell“, „Beautiful Dreamer“, či Bernsteinova „America“). A ještě lépe Gerry & The Pacemakers které managoval beatlesovský Brian Epstein. V obsazení měli tehdy nepříliš běžné piano a často používali v pozadí „lesy smyčců a pikol“. Kapelu vedl  zpěvák a kytarista Gerry Marsden a měla hity jako How Do You Do It?“, „I Like It“, „I´m The One“, „Don´t Let The Sun /Catch You Crying/“, „Ferry Cross The Mersey“, „Walk Hand In Hand“, ale hlavně po svém přepracovala starou muzikálovou melodii „You´ll Never Walk Alone“, která se později stala hymnou fotbalového FC Liverpool. Skupina si též zahrála hlavní roli ve filmovém muzikálu, pojmenovaném dle jednoho jejího songu: „Ferry Cross The Mersey“ (1965, režie Jeremy Summers). Z jiných skupin můžeme ještě jmenovat třeba další Epsteinovu partu Billy Kramer & The Dakotas, která tak pochopitelně čerpala z repertoáru brouků („Do You Want To Know A Secret?“), ale i jiných autorů („Bad To Me“, „Little Children“).

Asi nejznámější z těchto kapel byli u nás The Searchers, které tvořili skladatel Mike Pender (lvoc, g), John McNally (rg, voc), Chris Curtis (voc, ds) a Tony Jackson (lvoc, bg), jehož někdy v roce 1964 nahradil Frank Allen (lvoc, bg). Měli pár velkých hitů (vlastních i převzatých) jako např. „Needles And Pins“ (pův. od Jackie de Shannon), „Sweets For My Sweet“ (pův. od Drifters), „Don´t Throw Your Love Away“ (pův. od The Orlons), „Sugar And Spice“, „When You Walk In The Room“ (pův. od Jackie de Shannon), „What Have They Done To The Rain“, „Goodbye My Love“, „When I Get Home“ (pův. od Bobby Darina)  a leiber-stollerovský cover „Love Potion No. 9“, u pamětníků v záhybech paměti možná uvázly písničky jako „It´s In Her Kiss“, „It´s All Been A Dream“, „Unhappy Girls“, „(I´ll Be) Missing You“, „So Far Away“ či „It´s Just The Way“ nebo „I´ll Cry Tomorrow“. A proč byli u nás nejznámější? Tož kvůli tomu, že si u nás ještě za socíku trsli (byť v době, kdy už byli mnoho let za zenitem). A také kvůli tomu, že si mnoho lidí u nás myslelo, že song „Needles And Pins“, který byl v tuzemsku znám zejména od Smokie (a Neckář ho zpíval česky jako „mýdlového prince“), pochází právě z dílny Searchers. No, nepocházel…

Ale i hosté překvapovali svojí předvedenou hrou – klasickým příkladem byli skvělí manchesterští The Hollies (neboli cesmíny – tj. takové ty kytky s ozdobnými listy), v jejichž čele stáli Allan Clarke (voc, g, harm), Graham Nash (g, voc) a Tony Hicks (g, ks, bg, bvoc). Skupinu dále tvořili Bobby Elliott (ds) a Eric Haydock (bg), kterého v roce 1966 vystřídal Bernie Calvert (bg, ks). Ač cizáci, v podstatě dotáhli liverpoolský beat k naprosté dokonalosti. Clarkův pronikavý, „beatlesovsky“ rošťácký hlas plus Nashovy a Hicksovy vysoké druhé vokály a harmonické protijízdy - to byly poznávací značky „cesmín“. Navíc v autorských věcech ohromovali úžasnými melodickými nápady a zvláštními harmonickými momenty a zvraty. Není divu, že měli Hollies tolik hitů (vlastních i coverů), stačí jen jmenovat „Just One Look“, „Here I Go Again“, „We´re Through“, „Yes, I Will“, „I´m Alive“, „Look Through Any Window“, „If I Needed Someone“, „I Can´t Let Go“, „Bus Stop“, „Stop Stop Stop“, „On A Carousel“, „Pay You Back With Interest“, „Hard Hard Year“, „Goodbye Tomorrow“, „Carrie Anne“, „Stop Right There“, „King Midas In Reverse“, „Dear Eloise“, „Jennifer Eccles“, „Listen To Me“ atd. atd. Také byli hned po Beatles druhou nejúspěšnější hitparádovou kapelou. A ani nepřekvapí, že nejúspěšnějším albem Hollies se stala kompilace „The Hollies Greatest“ (1968).

Za nejlepší řadová alba jsou považována „Evolution“ (1967, kromě výše zmíněných „Carrie Anne“, „Stop Right There“, ještě např. „Rain On The Window“, „The Games We Play“, „When Your Lights Turned On“) a snad ještě „Butterfly“ (1967, kromě výše zmíněné „Dear Eloise“, např. „Away Away Away“, „Would You Believe?“, „Elevated Observations“, „Step Inside“), ale jak již bylo řečeno, pro kapelu bylo důležitější vydávání singlů. Graham Nash, který toužil dělat progresivnější muziku, v roce 1968 skupinu opustil  a odstěhoval se do Kalifornie, kde se stal oporou folk-rockových Crosby, Stills & Nash a později ještě & Young. Hollies si však i po jeho odchodu - vystřídal ho Terry Sylvester ze Swinging Blue Jeans - drželi popularitu a přitom šlo o dobu, která kapelám jejich typu vlastně ani moc nepřála (hity „Sorry Suzanne“, „He Ain´t Heavy…, He´s My Brother“, „I Can´t Tell The Bottom From The Top“, „Gasoline Alley Brand“).

Z Manchesteru pocházeli také Freddie & The Dreamers - ti vynikali vcelku směšnými pohybovými kreacemi, které jim nejspíš vymýšlel malý obrýlený strajšpudlík, gumový zpěvák jménem Freddie Garrity. Zde je pár jejich „hitů“:  „I´m Telling You Now“, „You Were Made For Me“, „I Understand“ a „Do The Freddie“. Jestliže Hollies každému vřele doporučuji, tak „Bédu a snílky“ rozhodně nikoli - byli skutečně děsní. A ještě jednu partu bych uvedl - z města United (a City) pocházel i soubor Wayne Fontana & The Mindbenders, který měl hit „The Game Of Love“. Po odchodu zpěváka Fontany si zbytek kapely pod zkráceným názvem The Mindbenders začal vokály obstarávat sám, přičemž přibyl hit „A Groovy Kind Of Love“, a songy jako „You Don´t Know About Love“, „We´ll Talk About It Tomorrow“, „The Letter“ (pův. od The Box Tops), Coming Back“, „The Man Who Loved Trees“, včetně psychedelické skladby „My New Day And Age“. A také ucházející LP „With A Woman In Mind“ (1967, např. „Ashes To Ashes“, „Schoolgirl“, „Shotgun“, „I Want Her, She Wants Me“, „The Morning After“). To už se poslouchat jakž takž dalo. Poznámka: dva z členů The Mindbenders, jmenovitě Eric Stewart (voc, g) a Graham Gouldman (bg, voc) později, v 70. letech založil pop-rockový soubor 10cc.

Mimo Liverpool vyrukovala s mersey beatem ještě „fotbalová“ skupina Dave Clark Five z Londýna, kterou vedli bubeník Dave Clark a klávesista a zpěvák Mike Smith, majitel někdy dost hustého hlasu (někde mezi Paulem a Rogerem Daltreym). Zajímavostí bylo, že v nástrojovém obsazení měla také mezi beaťáky neoblíbený saxofon. Nicméně v letech 1964-66 skutečně skvěle „beatlesovsky“ válela, přičemž v té době vznikly hity „Glad All Over“, „Do You Love Me“, „Bits And Pieces“, „Can´t You See That She´s Mine“, „Come Home“, „Catch Us If You Can“, „Over And Over“, a songy jako např. „Because“, „Everybody Knows /I Still Love You/“, „Crying Over You“, „Don´t Be Take In“, „I Need Love“, „Try Too Hard“, „I´ll Be Yours My Love“, „Nineteen Days“, „At The Place“. DCF byli typickou singlovou kapelou, takže co se týče elpí, je nejlepší si obstarat nějaké to „bestofko“ nebo „greatesthitcko“. Patřili ke kapelám tzv. „britské invaze“, tedy těm, jimž se v závěsu za Beatles podařilo uspět v USA. V roce 1965 o ní budoucí režisérská hvězda John Boorman natočila film „Catch Us If You Can“. Po určitém období hledání (např. „Inside Out“, „Maze Of Love“) se kapela bohužel proměnila v takový ten vinárenský pop´n´roll, na který normální člověk tančí až po třech litrech ostravského Kahanu („You Got What It Takes“, „Good Old Rock´n´Roll“, „Live In The Sky“, „Put A Little Love In Your Heart“). Ani není divu, že se v roce 1970 rozešla.

Město na Temži reprezentovali v beatu i The Honeycombs, známí tím, že měli za bubny dívku. Jejich nejznámějším songem je „Have I The Right“, z dalších bych uvedl ještě „Please Don´t Pretend Again“, „That´s The Way“, všechny z let 1964-65. Z Londýna předměstí pocházeli také The Paramounts, jejichž vznik byl poznamenán mnoha různými přestupy, a dodnes v tom panuje určitý guláš. V kapele rozhodně působili Robin Trower (g), Gary Brooker (voc, p) a B.J. Wilson (ds), hudebně se pohybovala jak v beatu, tak v rhythm&blues. Ve třiašedesátém měla leiber-stollerovský hit „Poison Ivy“, z dalších songů možno vybrat třeba „A Certain Girl“, „I´m The One Who Loves You“, „Bad Blood“, „Blue Ribbons“, „Stupidity", „You Never Had It So Good“. V roce 1966 se kapela rozešla a všichni tři jmenovaní hudebníci založili mnohem slavnější skupinu Procol Harum.

U nás byli známí zejména The Tremeloes z Essexu, kteří se na konci 60. let objevili v Československu na Bratislavské lyře. V první půli sixties je vedl zpěvák Brian Poole, přičemž tehdy velmi neúspěšně soupeřili s Beatles. Přesto měli v letech 1963-64 pár převzatých hitů  jako třeba „Twist And Shout“, „Do You Love Me“, „Someone Someone“. Po odchodu Poola se skupina přestavěla, přičemž ji tvořili Alan Blakley (rg, ks, voc), Len „Chip“ Hawkes (bg, voc), Ricky West (g, voc) a Dave Munden (ds, voc) – tehdy začalo její krátké „golden“ období, kdy měla hity (převzaté i autorské) jak v Británii, tak občas dokonce i v Americe. Řadovými alby bych se ale být vámi raději moc neobtěžoval, většinou na nich byly tři, čtyři slušné songy a jinak vata, nehledě na fakt, že mnohé písně se často opakují: občas se totiž nedělal rozdíl mezi řadovkou a kompilací. No, možná snad LP „Alan, Dave, Rick And Chip“(1967). Přesto je lepší spíše zvolit nějakou tu „the best of…“ atd. Z písní jmenujme například „Here Comes My Baby“, „Round And Round“, „What A State I´m In“, „Negotiations In Soho Square“, „Running Out“, „Suddenly Winter“, „Silence Is Golden“ (ta je nejznámější), „Come On Home“, „Reach Out, I´ll Be There“, „Even The Bad Times Are Good“, „Suddenly You Love Me“, „My Little Lady“, „Call Me Number One“, „Me And My Life“, „By The Way“, „Right Wheel, Left Hammer, Sham!“ . No, vokály dobré, ale často trošku bigbítová estráda až bubble gum. 

V Birminghamu působící, „odechovaní“ a dosti příšerní Fortunes měli hity „You´ve Got Your Troubles“, „Here It Comes Again“, „Idol“, „Here Comes That Rainy Day Feeling Again“, „Freedom Come, Freedom Go“, „Storm In A Teacup“). Huh! S Beatles byla spojena i dvojka Peter And Gordon – často přebírala brouky interpretované songy a většinou je obalila do bombastických smyčcových a dechových aranžmá, což samé činila i s písněmi autorskými. Lze slyšet např. na nahrávkách z let 1964-66 jako třeba „A World Without Love“, „Nobody I Know“, „I Go To Pieces“ (pův. od Dela Shannona), „Woman“, „The Green Leaves Of Summer“. A v jen málo případech nechala „pouze kytary znít“ (např. „The Morning´s Calling“).

Pojďme na evropský kontinent.

Ex-člen Tornados, v Německu narozený baskytarista a zpěvák, vystupující pod přezdívkou Heinz se stal mužem jednoho hitu – „Just Like Eddie“ (1963). Co se týče samotného Německa, tam se představili s melodickým beatem The Rattles (písně „La La La“, „Come On And Sing“, „Stoppin´ In Las Vegas“, v době psychedelie pak hit „The Witch“), ve Španělsku zase Los Bravos u nichž ovšem stál za mikrofonem německý, značně exaltovaný zpěvák Mike Kogel. Elbéčka hráli takový… no, estrádní bigbít s trúbami, přičemž měli hit „Black Is Black“, který se objevil na desce „Black Is Black“ (1966, dále ještě např. „I Don´t Care“, „I Want A Name“, „I´m Cuttin´ Out“, „Baby, Believe Me“). A aj u nás boli takí ako beatlesi – bratislavská skupina The Beatmen se snažila hrát i vypadat přesně tak, jako jejich vzory z Liverpoolu. Za dva roky těchto snah po nich zbyl hit „Let´s Make A Summer“ (1965), něco singlů („Break It“, „Safety Arrived“, „The Enchanted Lie“) a účast ve filmu „Nylonový mesiac“ (1965, režie Eduard Grečner - Beatmen zde hrají píseň „That´s All Got To Do“).

V Itálii byla v té době trendy malá, ale výbušná zpěvačka Rita Pavone.Měla v sobě něco z Brendy Lee – takový ten poněkud živější, ukřičenější (někdy až dost nepříjemný) projev. V polovině sixties se prezentovala italským pojetím twistu a beatu, přičemž v té době byla známá i v USA (vystupovala i v populární Ed Sullivan Show) a v letech 1966 a 1967 získala popularitu i ve Velké Británii. Uveďme třeba její hity „La Partita Di Pallone“ a „Cuore“ (v angličtině známá jako „Heart“) nebo i některé další songy „Amore Twist“, „Clementine Cherie“, „Non É Facile Avere 18 Anni“, „Son Finite Le Vacanze“, „Che M´importa Del Mondo“, „L´amore Mio“, „Rememeber Me“, „Just Once More“, „La Zanzara“, „Dove Non So“, „Gira Gira“, „Try It And See“. Zahrála si samu sebe i v několika filmech, namátkou je možno zmínit „Rita, la figlia americana“ (1965, režie Piero Vivarelli), „La feldmarescialla“ (1967, režie Steno) nebo „Little Rita nel West“ (1967, režie Ferdinando Baldi).

Mersey beat za oceánem? Inu, proč ne, i když oni tomu tam pravděpodobně říkali jinak (nejspíš rock´n´roll, jak konec konců nazývají veškerý rock).

Jako první bych uvedl zejména inspirátory oněch proplétajících se vokálních linek, bez kterých by možná Brouci nebyli Brouky – bratrskou dvojici Dona a Phila Everlyovy (oba voc, g) z amerického Středovýchodu, takto The Everly Brothers. V 60. letech ovšem o ně zájem postupně opadal, nejspíš právě v souvislosti s Beatles, Hollies nebo americkými Beach Boys. Možná také proto, že klesala jejich autorská potence a čím dál více písní přejímali. Zde bych jako příklad uvedl LP „The Everly Brothers Sings Great Country Hits“ (1963, mj. „I Walk The Line“, pův. od Johnny Cashe, „I´m So „Silver Threads And Golden Needles“, pův. interpret Wanda Jackson, „Please Help Me, I´m Falling“, pův. interpret Hank Locklin, „Release Me“, pův. od Eddie Millera, později proslavil Engelbert Humperdinck).

Navíc se opět objevila reakce na reakci -  bratři se v polovině sixties nadchli pro sound beatových kapel, zejména těch, které vlastně oni dva sami předtím svým soundem ovlivnili. Od Everlyovcov bych v tomto punktu uvedl třeba songy „Fact Of Life“, „Love Is All I Need“, „Gone, Gone, Gone“, „Price Of Love“, Leave My Girl Alone“, „Bowling Dream“, „Mary Jane“ plus covery „That´ll Be The Day“, pův. od Buddy Holly & The Crickets, „Dancing In The Street“, pův. od Martha & The Vandellas, „I Got A Woman“, pův. od Ray Charlese, „Mama Tried“, pův. od Merle Haggarda. Anebo alba „Beat & Soul“ (1965, např. „Man With Money“, dále covery „Love Is Strange“, pův od Mickey & Sylvia, „C.C. Rider“, pův. od Ma Raineyové, „Hi-Heel Sneakers“, pův. od Tommy Tuckera, „Girl, Can´t Help It“, pův. interpretováni Little Richardem) a „Two Yanks In England“, kde jim většinu songů napsali členové Hollies pod pseudonymem L.Ransford (1966, např. „Kiss Your Man Goodbye“, „The Collector“, dále covery „Somebody Help Me“, pův. od Spencer Davis Group, „Hard Hard Year, pův. od Hollies).

V Indianě vznikla kapela The McCoys, kterou vedl zpěvák a kytarista Rick Derringer. Zpočátku normálně beatovala a v polovině sixties měla velký hit „Hang On Sloopy“. Z dalších písní dvouletky 1965-67 bych uvedl třeba cover „Fever“, pův. interpret Little Willie John, dále songy „Sorrow“, „Up And Down“, „Come On, Let´s Go“, „Smokey Joe´s Café“, „You Make Me Feel So Good“, „Don´t Worry Mother“, „Say Those Magic Words“. Později se Derringer stal význačným instrumentalistou a McCoys přešli na psychedelické rhythm&blues. A ještě později  hrál Rick třeba s bratry Edgarem a Johnny Winterovými. Do této kapitoly by patřily i začátky středně-proudého texaského výtržníka P. J. Probyho – vytáhl staré písně z 20. a 30. let a oblékl je do kabátu a la Beatles: nutno přiznat, že tyto songy „Hold Me“ či „Together“ patřily (hlavně v Británii) k jeho nejúspěšnějším. No, a v neposlední řadě musíme zmínit také předčasně zemřelého Texasana Bobby Fullera s jeho Four (songy „Love´s Made A Fool Of You“, „Another Sad And Lonely Night“ a hity „I Fought The Law“ od Crickets či „Let Her Dance“).

V polovině 60. let, když Beatles se svou tvorbou zamířili do jiných hudebních vod, vznikla po nich na trhu díra a tak se producenti předháněli v tom, jak ji zaplnit. V Americe, konkrétně v L.A. byla coby kopie Beatles vyrobena na objednávku pro TV-seriál skupina The Monkees. Tato čtveřice - Mike Nesmith (voc, g, bg), Peter Tork (voc, bg, g, ks, bjo), Mickey Dolenz (voc, ds), David Jones (voc, perc) měla zpočátku obrovský úspěch, ale muzikantům hodně vadilo, že jsou vlastně hračkami v rukách producentů a zcela v intencích názvu si připadali jako cvičené opice. Na druhé straně je fakt, že první elpíčka „The Monkees“ (1966) a „More Of The Monkees“ (1967) vykazovala multiplatinové prodeje. Přesto došlo k menší vzpouře a snaze natočit desky s vyšším procentem vlastních skladeb, anebo alespoň s větším vlivem na výběr coverů. To se podařilo zejména na LP „Headquarters“ (1967) a dle všeho nejlepším albu Monkees „Pisces, Aquarius, Capricorn & Jones Ltd.“ (1967). Kapela se postupně odchylovala od takové té komerční větve soundu a la Beatles a na jedné straně barokně popovala a na straně druhé se po beatlesovsku velice ochotně pouštěla do hrátek s psychedelic music, což bylo tehdy velmi in. Jenomže celkově se to tak nějak producentům i kapele samotné začalo vymykat z rukou. To je dobře vidět v ulítlé filmové koláži „The Head“ režiséra Boba Rafaelsona (1968), která přestože je dnes určitým kultem, tehdy totálně propadla.

A tak i když Monkees natáčeli vcelku zajímavé písničky poplatné atmosféře, kterou navodili hippies, časem o tuto partu veselých chlapíků přestal být zájem. Z největších hitů Monkees jmenujme „Last Train To Clarksville“, „I´m A Believer“ a „Daydream Believer“, dále ještě „/Theme From/ The Monkees”, „I´ll Be True To You“, „Saturday Child“, „Mary, Mary“, „I Don´t Think You Know Me“, „A Little Bit Me A Little Bit You“, „/I´m Not Your/ Steppin´ Stone“, „Forget That Girl“, „You Told Me“, „You Just May Be The One“, „No Time“, „Randy Scouse Git“, „The Door Into Summer“, „Words“, „Pleasant Valley Sunday“, „Love Is Only Sleeping“, „Daily Nightly“, „Valleri“, „Goin´ Down“, „Porpoise Song“, „Teardrops City“, „Heart & Soul“ či „Sometime In The Morning“ nebo „Can You Dig It“. Jako kapela se Monkees začali vnitřně rozkládat cirka od osmašedesátého (první odešel Tork), zbylé trio Nesmith-Jones-Dolenz se pak ještě nějaký čas snažilo fungovat, ale pohromadě je držely víceméně některé smluvní závazky. Oficiální ukončení kariéry nastalo v roce 1971. Už předtím natočil úspěšné album nejtalentovanější z Monkees Michael Nesmith – neslo se v duchu country rocku a mělo název „Magnetic South“ (1970, hit „Joanne“, dále např. „One Rose“, „Calico Girlfriend“, „Crippled Lion“).

U The Monkees se také poprvé projevil talent newyorského skladatele a zpěváka Neila Diamonda; hity „I´m A Believer“ a „A Little Bit…“ pocházejí totiž od něj. Ovšem hitmaker Neil sem do této škatule nepatří – najdete ho v kapitolce Ella, Nina, Mr. Dynamite, začátek funku a blue-eyed soul.

Z L.A. pocházela i další akvizice psychedelického beatu či pop-rocku, v Evropě méně známa skupina s vpravdě hipýzáckým názvem Strawberry Alarm Clock neboli SAC. Bylo to zasněné, acidicky jemně uhozené, s bohatými beatlesovskými vokály. V základní sestavě tehdy působili Randy Seol (ds, voc), George Bunnell (bg, voc), Ed King (lg, voc), Mark Weltz (ks, voc), Lee Freeman (rg, sitar, voc) a Steve Bartek (fl, g, bvoc), přičemž největší hit „Incense And Peppermints“ nazpíval hostující Greg Munford. Onen hit pak pochází ze stejnojmenného debutového alba „Incense And Peppermints“ (1966/1967, dále např. „The World´s On Fire“, „Birds In My Tree“, „Rainy Day Mushroom Pillow“, „Lose To Live“ plus instrumentálka „Pass Time With SAC“). I dvojka „Wake Up… It´s Tomorrow“ zněla podobně (1967/1968, hitík „Tomorrow“, dále např. „Pretty Song From Psych-Out“, „Sit With The Guru“, „They Saw The Fat One Coming“ plus suita „Black Butter“). Kapela se také objevila v hippie-filmu „Psych-Out“ (1968, režie Richard Rush).  Pak se začala měnit sestava, přitvrzovalo se, ale už to nějak nebylo ono. Z dalších songů SAC je možno zmínit třeba „Sea Shell“, „Barefoot In Baltimore“, „Miss Attraction“, „Write Your Name In Gold“, „Desiree“, či „California Day“. V roce 1971 pak „jahodový budík“ dotikal. Ed King následně přestoupil k „jižanům“ Lynyrd Skynyrd.

Další americkou beatovou akvizicí s názvuky psychedelie a funku byla například kapela Tommy James & Shondells, která působila v Detroitu a jíž vedl – jak je vidno – zpěvák a kytarista Tommy James. V jejím nejlepším období (1967-1970) za Tommym stáli Eddie Gray (g, bvoc), Mike Vale (bg, p, bvoc), Peter Lucia (ds, bvoc) a Ron Rosman (ks, bvoc). Skupina vynikala zejména výbornými sborovými vokály. Ještě dodnes jsou známy některé její hity jako třeba „Hanky Panky“, „Say I Am (What I Am)“, „Don´t Let My Love Pass You By“, „I Think We´re Alone Now“, „Mirage“, „Baby, Baby, I Can´t Take It No More“, „Gettin´ Together“, „Real Girl“, „Lost In Your Eyes“, „Mony, Mony“, „Gingerbread Man“, „Nighttime (I ´m a Lover)“, „Get Out Now“, „Crimson And Clover“, „Do Something To Me“,  „Breakaway“, „Crystal Blue Persuasion“, „Kathleen McArthur“, „Sweet Cherry Wine“, „Cellophane Symphony“, „Makin´ Good Time“, „Ball Of Fire“, „Tighter, Tighter“,  „Talkin´ & Signifyn´“, „Red Rover“, a to zejména proto, že jsou coverovány umělci z celého spektra rocku a popu. Na druhou stranu je třeba objektivně říci, že značnou část repertoáru kapely tvořily poněkud přiblblé bubblegumové (viz níže) popěvky. Proto bych alby spíše šetřil – snad tedy s přimhouřením očí „Mony Mony“ (1968) a „Crimson & Clover“ (1968). Po rozpadu kapely se zpěvák Tommy James vydal na sólovou dráhu (viz text Kdo po Beatles aneb pop rock).

V Austrálii vznikl sirup band Bee Gees bratří Barryho (voc, g), Robina (voc, g, ks, p) a Maurice (voc, bg, ks, g, harm) Gibbových, dalšími členy byli ještě Vince Melouney (g) a Colin Petersen (ds). Silným poznávacím znamením formace byly zejména barvy hlasů: Barryho jiskřivě „holliesovský“ (na jeho šílenou fistuli z pozdější disco-éry raději zapomeňte) a Robinův vysoký roztřesený s koncovým vibrátem. Nadměrně melodické písničky, v nich propracované vokály, jemný doprovod doplněný sladkými smyčci, a hlavně chorobná touha po slávě – vše uvedené je k ní nakonec dovedlo. Říkalo se jim také „australští Beatles“, přestože se bratři narodili na britském ostrově Man a vyrůstali v severoanglickém Manchesteru. Tam také založili svou první (dětskou) skiffle skupinu. V roce 1958 se Gibbovic rodina přestěhovala do Austrálie poblíž Brisbane, ale kluky hraní bavit nepřestalo ani tam – a místní rozhlasový dýdžej jim dokonce vymyslel název a to dle iniciál nejstaršího z bratří. Ale teprve když se přesunuli do většího a metropolitního Sydney, začala si jich všímat širší veřejnost a posléze celý svět. 

Za nejlepší alba jsou v období 1967-70 považována „Bee Gees 1st“ (1967), „Horizontal“ (1968) a zejména výborné doublealbum „Odessa“ (1969). Hity a songy ze sixties: v Austrálii „Spick And Specks“, celosvětově „New York Mining Disaster 1941“, „Holiday“, „To Love Somebody“, „Every Christian Lion Hearted Man Will Show You“, „Massachusetts“, „World“, „Words“, „Lemons Never Forget“, „Let There Be Love“, „I´ve Gotta Get A Message To You“, „I Started A Joke“, „Don´t Forget To Remember“, „Birdie Told Me“, „The Earnest Of Being Georgie“, „You´ll Never See My Face Again“, „Marley Purt Drive“, „Suddenly“, „Sound Of Love“, „Give Your Best“, „Never Say Never Again“, „Melody Fair“. Jak už jsem ale naznačil, silnou stránkou Bee Gees byl určitě cit pro vokální harmonii a tím vlastně melodičnost jejich písniček, ovšem minusem pak jejich až přílišná sladkost. Prostě - dostat se do vaší ledničky, promění váš fernet ve vaječný koňak dřív než by se řeklo Gibb!

Přes velký úspěch kapely v půli devětašedesátého zahřmělo – Robin se cítil být coby sólista (i jako skladatel) poněkud upozaděn a tak Bee Gees opustil a vrhl se na sólovou dráhu. Natočil jednu mizernou desku s úspěšným (a příznačně děsným) singlem a pak se zase do kapely vrátil.

Další, nikoliv tak slavnou, australskou akvizicí se stali The Easybeats, kteří fungovali zhruba pět let. Působil u nich mj. i starší brácha od „ácédécéčkových“ Malcolma a Anguse, kytarista a zpěvák George Young. Dalšími osobnostmi v ní byli kytarista Harry Vanda a zpěvák Stevie Wright, v kapele ještě působili Dick Diamonde (bg, voc) a Gordon „Snowy“ Feet (ds). Většina skladeb pak pocházela od prvních tří jmenovaných. Easybeats byli mnohem divočejší partou než hore bídžísáci: stáli někde na rozhraní mezi melodickým beatem a la Beatles a bílým britským rhythm&blues. Proto se prezentovali „liverpoolárnami“, jakými byly třeba písničky „Pretty Girl“, „I´m Gonna Tell Everybody“, „Made My Bed: Gonna Lie In It“, „Remember Sam“, „Hello, How Are You“ nebo „Falling Off The Edge Of The World“, dokázali ale hrát i dost tvrdě, kupříkladu v sonzích „She´s So Fine“, „Sorry“, „I´ll Make You Happy“, „Who´ll Be The One“, „Heaven And Hell“, „Bring A Little Lovin´“ či „Good Times“. V momentě, kdy to směřovalo k psychedelickému hard rocku (mj. songy „St. Louis“, „Peculiar Hole In The Sky“, „Can´t Find Love“) se kapela rozpadla. Její nejznámější skladbou se stala hitovka „Friday On My Mind“, z elpíček je možno zkusit třeba „Easy“ (1965/66), určitě „Good Friday“ (1966-67) a možná i „Vigil“ (1968).

V samotné Anglii se velké přízni teenagerů těšila v polovině sixties i „temná Ofélie“, zpěvačka s „folkovým“ hlasem Marianne Faithfull, dívka šlechtického původu. První album „Come My Way“ také bylo víceméně folkové (1965, mj. „Down In The Halley Garden“, „Come My Way“, „Bells Of Freedom“), později to šlo do takového toho pop-rocku obaleného bohatou orchestrální stránkou. Marianne se prosadila zejména songy, jako např. cover „As Tears Go By“, původně od Stounů, „Come And Stay With Me“, „In My Time Of Sorrow“, This Little Bird“, „Summer Nights“, „Something Better“, „Counting“ napůl se Stouny napsaný „Sister Morphine“ či „roztřesený“ cover „Yesterday“, pův. od Beatlů. Bohužel více než songy se ale „proslavila“ svými pozdějšími skandály se Stouny a slušnou frekvencí pokusů o sebevraždu. I mladičká vykulená Lulu byla nadějí – takovou britskou Brendou Lee, bohužel po pár víceméně beatových hitech („Shout“, „Leave A Little Love“, „The Boat That I Row“, „Dreary Nights And Days“, „Love Loves To Love Love“) se přes osmyčcovaný filmový song „To Sir, With You“ pomalu dostala do středního proudu.

Nyní takovou odbočku - za nového „beatla“ byl na konci sixties považován mladý londýnský zpěvák, pianista a skladatel Elton John (vl.jm. Reginald Kenneth Dwight). Pod přezdívkou „Reggie“ začínal v patnácti jako hospodský hráč na piano, poté založil skupinu Bluesology, která doprovázela americké soulové hvězdy na turné po Anglii a posléze se stala podpůrnou skupinou zpěváka Long John Baldryho. Pak se přes manažéra jednoho hudebního labelu dostal k textům teenagerského básníka Bernie Taupina a bylo rozhodnuto – Reggie s ním od těch časů (1967) začal spolupracovat a tato spolupráce trvala i v době po milleniu. Následně si zpěvák vybral nový pseudonym Elton John a společně s Taupinem pak psali songy pro jiné interprety (mj. např. pro Lulu „Living Without You“). Nu, a v letech 1968-69 konečně došlo na první singly „I´ve Been Loving You“, „Lady Samantha“, „It´s Me That You Need“ a „Just Like Strange Rain“ a v devětašedesátém na první LP „Empty Sky“, na němž důležitou roli sehrál Johnův parťák z Bluesology, kytarista Caleb Quaye (1969, např. „Empty Sky“, „Skyline Pigeon“, „Sails“, „Gulliver/Hay Chewed/Reprise“, „Val-Hala“). A o rok později vydané album „Elton John“ už se chytalo i v USA (1969/1970, hit „Your Song“, dále např. „I Need You To Turn To“, „Border Song“, „First Episode At Hienton“,). A proč na začátku tohoto odstavce hovoříme o odbočce? Je totiž nutné podotknout, že pokud se v rámci hudby mluvilo o Eltonu Johnovi jako o novém „beatlovi“, týkalo se to spíše psychedelického období brouků a nikoli jejich Mersey beatu z prvního období. A jak na tom byl EJ v seventies se dočtete v textu Kdo po Beatles aneb pop rock.

Takže tedy zpět k beatu.

Když se vrátíme ke kapelám, v Československu byli vcelku oblíbení Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich z Jižní Anglie. Tedy, oni byli oblíbení nejen kvůli muzice, ale také kvůli svému názvu - mezi teenagerskými školáky často probíhala soutěž, kdo ho zadrmolí nejrychleji, aniž by se spletl. Většinou to dopadalo takhle: dejdídzibikimikentič! Aby se nám to trochu vyjasnilo, pojďme si říci sestavu: David „Dave Dee“ J. Harman (voc), Trevor „Dozy“ L. Ward-Davies (bg), John „Beaky“ Dymond (g), Michael „Mick“ Wilson (ds) a Ian „Tich“ F. S. Amey (lg)… Hudebně se jednalo o spojení melodického beatu s bustrovanými kytarami a smyčci – v přeneseném významu jako by předcházeli ranným Sweet. Byla to jedna z kapel, které spíše klasicky spoléhaly na singly, alba u ní neměla tu důležitost. Přitom kupříkladu hned debut „Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich“ (1966) byl velmi slušný. A některé jejich hity a dobré songy? Tak třeba „You Make It Move“, „Hideaway“, „Here´s A Heart“, „We´ve Got A Good Thing Goin´“, „Frustration“, „Nose For Trouble“, „Hold Tight“, „Bend It“, „Save Me“, „Hard To Love You“, „Wreck Of Antoinette“, „Zabadak“, „The Legend Of Xanadu“, „Snake In The Grass“, „Tonight Today“A určitě byli poslouchatelnější než  HH (viz další odstavec).

Nu, a pak jsme tu měli melodické beatové ansámbly jako Herman´s Hermits s písničkami „I´m Into Something Good“, „Can´t You Hear My Heartbeat“, „Silhouettes“, „Mr. Brown, You´ve Got A Lovely Daughter“, „Wonderful World“, „I´m Henry Vlll., I Am“ , „Where Were You When I Needed You“, „A Must To Avoid“, „Listen People“ „No Milk Today“ (většinou neposlouchatelné sirupy). A samozřejmě nesmíme zapomenount na The HerdPeterem Framptonem, ještě než vstoupil do Humble Pie. Ze začátku estrádní bigboš, pak na krátký čas tvrdší melodická záležitost, jakýsi předstupeň Sweet (songy „I Can Fly“, „Understand Me“, „From The Underworld“, „I Don´t Want Our Loving To Die“, „Our Fairy Tale“, „Beauty Queen“ či „Miss Jones“).

Anebo The Marmalade ze Skotska, vedené kytaristou, klávesistou, zpěvákem a skladatelem Williamem Juniorem Campbellem, a nazývané některými českými máničkami též „mamrdlejt“. Zhruba od šestašedesátého se následujících cca pět let dostávali do podvědomí pop-beatovými songy jako „Lovin´ Things“, “, „It´s All Leading Up To Saturday“, „Reflection Of My Life“, „I See The Rain“, „Wait For Me Mary-Anne“, „Baby Make It Soon“, „Rainbow“, „My Little One“, „Radancer“ a coverem „Ob-La-Di Ob-La-Da“, pův, od Beatles. Brali i nějaká vyšší místa v domácí hitparádě (s tím broučím coverem měli dokonce číslo 1), občas se dostali i do té americké. Ale celkově to žádná sláva nebyla, což lze až na výjimky říci i o muzice. A nelze zapomenout (a občas i poslouchat) též Love Affair s trúbami a s občasným nákrokem k rhythm&blues (hit „Everlasting Love“ nebo songy „Rainbow Valley“, „Hush“, „Bringing On Back The Good Times“, „So Sorry“, „Let Me Know“, „Baby I Know“, „Step Inside“) nebo velšské Amen Corner s jejich hitem „(If Paradise) Half As Nice“ a songy jako „High In The Sky“, „Bend Me, Shape Me“, „Lady Riga“, „Hello Susie“. Huh!

Na konci šedesátých let získaly sladké melodické popěvky výše jmenovaných skupin dokonce svoje žánrové označení - dle písničky „Bubble Gum World“ se jim příznačně začalo říkat bubble gum music (nebo jen bubble gum). Není třeba připomínat, že nejlépe se jim dařilo v USA, vliv The Monkees byl rozhodně nezanedbatelný. Třeba bard Tommy Roe z Atlanty na nich postavil celou svou kariéru – už na začátku sixties měl výnosnou hitparádovou odrhovačku „Sheila“, na jejich konci pak bodoval hity „Dizzy“ a „Jam Up And Jelly Tight“. Možným předchůdcem bubble gumu je nejspíš romantický newyorský zpěvák Brian Hyland. Prosadil se coby 17letý svým prvním singlem, veselou písní „Itsy Bitsy Teenie Weenie Yellow Polka Dot Bikini“ (1960). Jeho dalším velkým hitem byl v dvaašedesátém song „Sealed With A Kiss“, původně interpretovaný skladateli Peterem Udellem a Gary Geldem. Jelikož Hyland žil v singlové době, pojďme vzpomenout některých jeho dalších songů z průběhu sixties jako třeba „If Mary´s There“, „I´m Afraid To Go Home“, „The Joker Went Wild“, „Holiday For Clowns“, „Get The Message“, „Could You Dig It“ plus cover „Gypsy Woman“, pův. od Curtise Mayfielda. Na nějaký větší úspěch ale Brian již nedosáhl.

V polovině sixties se na obrazovkách některých amerických TV-stanic objevil zpívající vousatý chlapík v turbanu, stojící za klávesami, a kapela oblečená v arabských hadrech. Jednalo se o mexického Texasana, vystupujícího pod pseudonymem Sam The Sham, a ta parta za ním se nazývala The Pharaohs. Hudebně to byla taková „rock´n´rollová skočná“, napůl běžné r´n´r halekačky s dětsky jednoduchým ústředním sloganem („wooly bully“), napůl šlapavý swamp s humornými texty. Rozhodně další předchůdce bubble gumu. Nejznámějším songem „klamavýho Sama a jeho faraónů“ byl song „Wooly Bully“ (1965), následně pak přišlo něco menších hitů – „Ju Ju Hand“, „Li´l Red Riding Hood“, „How Do You Catch A Girl“, „I Couldn´t Spell !!*@!“ - , a poté je pouštní písek hudební historie pomalu zavál…

Novou generaci „sirupářů“ pak odstartovala psychedelická skupina The Lemon Pipers se svým hitem „Green Tambourine“ (1967) a dalšími podobnými podobnými songy jako „Rice Is Nice“, „Jelly Jungle (Of Orange Marmelade)“, „The Shoemaker Of Leatherware Square“ či „Everything Is You“. „Zelenou tamburinu“ složil newyorský klávesista a producent Paul Leka. Ten posléze založil tak trochu jednohubku, zvanou  Steam a proslavil ji jedinou skladbou (proto ta jednohubka): „fotbalovým“ hitem „Na Na Hey Hey Kiss Him Goodbye“. Song se  pak objevil na albu „Steam“ (1969, dále např. „It´s The Magic In You Girl“, „Love And Affection“, „Come On Back And Love Me“). Mhmmm… Míchanice beatu, bubble gumu a funk-soulu.

Styl pak v tom čase zastupovaly další  americké skupiny jako Ohio Express (kolovrátky typu „Yummy Yummy Yummy“, „Chewy Chewy“, „Gimme Gimme“ či „Down At Lulu´s“),  pak ještě 1910 Fruitgum Company („Simon Says“, „May I Take A Giant Step“, „Sweet Lovin´“, „Bubble Gum World“), Professor Morrison´s Lollipop („You Got The Love“) nebo Crazy Elephant („Gimme Gimme Good Lovin´“, „Sunshine, Red Wine“) či Alive´n´Kickin´ („Tighter, Tighter“, „Sunday Morning“, „Just Let It Come“, „Mother Carey´s Chicken“, „Junction Creek“).

Dodnes nejznámější z nich jsou Archies - takto první animovaná kapela na světě, což příznivci Gorillaz určitě vědí. Vznikla pro potřeby kresleného seriálu „The Archie Show“, přičemž se jednalo se o producentský počin Dona Kirshnera. Který mu samozřejmě vyšel náramně, zejména se superhitem „Sugar Sugar“ (1969) - song pro Archies napsali skladatelé, producenti a zpěváci Jeff Barry a Andy Kim. Z dalších písní kreslené kapely lze uvést jinou hitovku „Jingle Jangle“ a pak celou řadu vlezlých pop-rockových songů, sekaných dle jednoho mustru jako třeba „Bang-Shang-A-Lang“, „Get On The Line“, „Over And Over“, „Feelin´ So Good /S.K.O.O.B.Y. D.O.O./“, „Sugar And Spice“ „A Time For Love“, „Who´s Your Baby?“, „Who´s Gonna Love Me?“„Sunshine“, „Together We Two“, „Everything´s Alright“ „Maybe I´m Wrong“…

Pokud opustíme Ameriku a vydáme se do Anglie, tak zde byl jakousi předzvěstí bubble-gumu producenty vytvořený soubor The Flower Pot Men. Byl sestaven i díky inspiraci hnutím hippies a po vzoru kalifornských west-coastových kapel se vyžíval v opulentních sborových vokálech, kterým vládl zpěvák Tony Burrows. Skupina se proslavila snad jen songem „Let´s Go To The San Francisco“ (1967) a skutečností, že si v ní krátce zašmrdlal na klávesy Jon Lord, a zabrumlal na basu Nick Simper, takto oba budoucí „párpli“. Vyplodila pak ještě několik víceméně podobných kusů, jako třeba „A Walk In The Sky“, „Man Without A Woman“ či „You Can Never Be Wrong“, které komerčně propadly, takže důvod její existence jaksi pominul. Respektive jejího názvu. Ten se v roce 1969 změnil na White Plains, a v čele stál opět chvilku zpěvák Burrows. To už byla skutečná estráda. Jakžtakž bodovaly singly „My Baby Loves Lovin´“ a „When You Are A King“. Pro rockery neposlouchatelné. Burrows mezitím svoje aktivity rozprostřel do několika dalších projektů, třeba do Edison Lighthouse.

Věřte nevěřte, ale i v britském pop-beatu existovala kapela, která se jmenovala Nirvana a vedli ji Patrick Campbell-Lyons (voc, g, ks) a Alex Spyropoulos (ks, p, voc). Se svou popovou psychedelií a barokním sirupovým soundem se to sice snažilo tvářit beatlesově-seržantovsky, ale invenčně to silně pokulhávalo. Nicméně jsou tací, kteří tvrdí, že byla jedním z předchůdců art rocku. No… Najděte si třeba singl „Pentecost Hotel“(1967) nebo LP „All Of Us“ (1968, např. „Rainbow Chaser“, „Tiny Goddess“, „All Of Us“, „Trapeze“, „The Show Must Go On“) a „To Markos III“ (1969, např. „World Is Cold Without You“, „Black Flower“, „Love Suite“, „Except From ´The Blind & The Beautiful´“). Eventuelně singl „Oh! Chat A Performance“ (1969). 

V rámci ostrovního bubble-gumu nás napadnou Christie Jeffa Christieho s popěvky „Yellow River“, „San Bernadino“, „Gotta Be Free“ (více v kapitole glam rock). Ovšem Jeff měl už před Christie partu The Outer Limits, s níž natočil něco pop-beatových singlů s písněmi jako třeba „Just One More Chance“ (1967) nebo „Great Train Robbery“ či „Sweet Freedom“ (oba 1968). Dále by se sem šikli třeba i (původně australští) folk-popoví New Seekers (songy „Look What Have They Done To My Song Ma?“, „Beautiful People“ /oba pův. od Melanie/, „Never Ending Song Of Love“ /pův. od Delaney & Bonnie/) a Middle Of The Road („Chirpy Chirpy Cheep Cheep“, „Tweedle Dee Tweedle Dum“, „Soley Soley“ – viz glam rock) včetně zpěváka Leapy Lee ho a jeho dětské písničky „Little Arrows“. Na druhou stranu – osmi až desetiletí holt také musí něco poslouchat.

Na evropském kontinentu se v Belgii objevila hudebně barokně naducaná pop-rocková partička Wallace Collection, která měla v nástrojovém obsazení kromě normální beatové sestavy navíc cello a husle. Prostě popina, co se tvářila jako cosi sofistikovaného. V roce 1969 ji proslavil hit „Daydream“, který se objevil na debutovém albu „Laughing Cavalier“ (dále např. „Fly Me To The Earth“, „Get That Girl“, „What´s Goin´ On“, „Laughing Cavalier“). Dvojka „Serenade“ v podstatě navazovala na první LP (1970, např. „Serenade“, „Dear Beloved Secretary“, „Love“, „We Gotta Do Something New“, „Let Me Love Her“). Skupina nahrála i soundtrack k filmu „La Maison“ s ústředním songem „Parlez-Moi d´Amour“ (1970, dále např. „Who Can Tell Me My Name“, „Single Man“). 

V Nederlandu smyčci obalovala svoje pop-beatové songy skupina The Cats, kterou vedl baskytarista a vokalista Arnold Mühren (pouhá shoda jmen s fotbalistou Ajaxu) a srdcervoucně v ní pěli kytaristé Cees Veerman a Piet Veerman. Hudebně to byli takoví holandští Bee Gees navíc téměř bez invence… Existuje LP (ale fakt ho nemusíte poslouchat, to je jen pro informaci) „Cats“ (1968, hitík „Time Were When“, dále např. „Lea“, „Excuse Me“, „Rainbow Tree“) a singly „Scarlet Ribbons“, „Why?“ a „Marian“. Mhmm, do Sopot s tím, kam jinam… Po další nizozemské kopírce „bídžísáků“ nazvané Tee-Set se zpěvákem Peterem Tetterloo zbyl jen vcelku úspěšný singl „Ma Belle Amie“ (1970) a pár podobných, dnes už leda tak úspěšně zapomenutých písní: „The Angels Coming“, „Finally In Love Again“, „Charmaine“ „She Likes Weeds“, „In Your Eyes (I Can See The Lies)“. Přitom, když v šestašedesátém začínali, hráli cosi jako rhythm & blues (např. „Don´t You Leave“, „Just Another Hour“). Jenže pak se to snažilo státi se trapně vlezlým (mj. „Tea Is Famous“), a tyto snahy byly nakonec úspěšné…

A do bubble-gumu se pustil také kdo jiný než táta mnichovského diska Giorgio Moroder, již tehdy zkušený taliánský producent žijící v Německu. Na přelomu 60.-70. let se pyšnil strašlivým mrožákem a toto svoje téměř zabijácké image přenesl i na TV-obrazovky, když na nich v roce 1969 pod polopseudonymem Giorgio odpěl zlatý song „Looky, Looky“ (u nás známý pod verbální markou „Ama-má-má, papa-ama-má-má“). Ten se pak objevil na příšerné desce plné příšerně zahraných coverů „That´s Bubble Gum, That´s Giorgio“ (1969, dále např. „Mercy“, „Make Me Your Baby“ plus cover „Mendocino“ , pův. od The Sir Douglas Quintet). Moroder měl opravdu obrovský cit pro to něco zmrvit, aby na tom pak vydělal. Jeho Looky Looky totiž vychází ze stejného nápadu jako popěvek „Mah Na Mah Na“ (u nás známý jako „manamana“). I toho se Giorgio chopil s elektronickou brutalitou sobě vlastní a zničil ho dokonale. Oproti odlehčené verzi původního interpreta Piera Umilianiho (nebo i skvělé klipovce z The Muppet Show), ta jeho působí jako když se slon (mrož) setká s porcelánem. Huh! 

A tuna bysme mohli urobit bodku za týmto antifutbalom.