Objektiv

O krokodýlech, lidech, lenosti a strachu

To co nejvíce lidé řeší na krokodýlech je bohužel většinou jejich nebezpečnost. Příliš je nezajímá, že jsou krokodýli užiteční a že vrcholové predátory bychom si měli všeobecně na planetě hýčkat.

Tady na západním pobřeží Mexika je nejrozšířenější Crocodylus acutus, Krokodýl americký, Cocodrilo del río. A jen co se tady populace krokodýlů trochu zotavila z masivního vybíjení v 50. letech minulého století, už je tady zase člověk. Tentokrát má – považte – z krokodýlů strach. Člověk ovládající, pán tvorstva a má strach? Člověk bojící se. Samozřejmě, že strach je náš nejpřirozenější instinkt, který umožňuje přežít. Lidé a to nejen tady v Mexiku si ale žel navykli na poněkud líný způsob života. Vždy je pohodlnější se krokodýla bát a třeba ho zabít, poškodit, něco ošklivého o něm šířit, nebo ho prostě vytlačit z jeho habitatu. Z jeho původního prostředí. Vše to jsou příliš jednoduchá řešení, příliš pohodlná, příliš líná. A krokodýl je vždy nablízku, obývá lukrativní pozemky za pláží a nemůže se lidem plošně bránit.

Na druhé straně pak stojí touha člověka, se zařadit zpět do přírody, do svého sktečného přirozeného prostředí. Být blíže i krokodýlům a zajímat se o ně protože jsou nejen užiteční, ale byli tady o mnoho set milonů let dříve než lidé. Měli bychom se od nich učit. Učit se, jak s nimi žít. Ale lenost a strach vítězí.

Tím, že se lidé v Mexiku snaží v mnoha věcech podobat Spojeným státům americkým (Mexiko se ve skutečnosti jmenuje Spojené státy mexické) a jejich americkým snům, přebrali velice rychle i pohodlně obtloustlý způsob života. A to zřejmě ještě mnohem silněji. A skutečně jen to nejhorší. Coca cola se tu pije v obrovských množstvích a mnohalitrových nestandardních lahvích, z každé polorozbořené chatrče („cha-trč“ zřejmě od slova trčit) tady trčí jeden až dva satelity s velikou dávkou toho nejplytšího co televize nabízejí. Mezi jiným jsou to prvoplánové dokumenty, třeba také o krokodýlech.

Obyčejný mexičan kouká, pije colu a jí. Hodně moc jí… Maso. A vidí monstra, která zabíjejí, žerou, jsou vydrážděná k nepříčetnosti a mají obrovské zuby. Samozřejmě první signální se nabaží, strach při sezení na sofa vznikne a vzhledem ke strachu televizních společností, které sami sledují vystrašeně pouze sledovanost, se už nikdo nedozví, jak se má ke krokodýlům chovat a jak jsou pro člověka užiteční. Takový dokument by nikoho nezajímal… Nezajímal?

V našem filmu Dotek modrého krokodýla mluví jeden z obyčejných mexičanů o tom, že by se měli krokodýli vychytat a dát je někam do oplocené rezervace. Aby neotravovali lidi. To mi připomělo dětskou encyklopedii Bohumila Říhy, z roku 1971. Pod heslem žralok tam nevinné děcko našlo památnou větu: „Žraloky by měli námořníci úplně vychytat, aby byl od nich pokoj.“ Uf! Kolik českých dětí si to asi zafixovalo jako pravdu?

Takový postoj (není žel ojedinělý) je plodem/výplodem strachu. Bojíme se tolik a rozpínáme se tolik, že možná nikdy neobjevíme a neodhalíme mnohá tajemství přírody. Možná ani ta krokodýlí. Kolem přirozeně otevřených mangrovů se vztyčují ploty. Krokodýl, na jehož jídelníčku nejsme a který omylem někdy napadne neukázněného člověka, za lidskou chybu platí mnohdy svým životem. Člověk se mstí. Ale mstí se neprávem. Mstí se z lenosti, protože se o krokodýlech nenanučil více. A vlezl mu v podstatě až k zubům. Kdyby se lépe učil, mohl i tu nohu, nebo ruku, stále mít.

Krokodýl naštěstí má v Mexiku naději. Stále jsou tu místa jako La Manzanilla o kterém byl poslední Objektiv, kde se lidé naučili klidně spolužít s krokodýly. Stále si můžete vyjít do mangrovů a klidně sledovat majestátní těla obrovských draků brázdících hladinu tam a zpět. V našem filmu se ozývá hlas z druhého břehu: „I“ když mají lidé mnoho místa jinde, stále okupují prostor, který patří krokodýlům. Ti škůdci jsme mi – lidé, ne krokodýli.“

Ano, líní a vystrašení lidé krokodýlům (a nejen jim) škodí. Ale zaplať Bůh, lidé mají velký potenciál ke změně. Pokud nebudou líní. Mnohá místa jsou naštěstí lidem zcela skrytá. Zatím. Pokud by tam ale člověk chtěl vstupovat vybaven jen strachem, a protipřírodními záměry, plnými chtění ovládat, a ničit, neměl by tam mít nikdy přístup. Vidím oplocené lidské rezervace, kam by se takoví lidé umisťovali. Aspoň by byl od nich pokoj.

A teď už jsou na řadě slibovaní krokodýli. Umíte si představit, že byste se k nim přiblížili tak blízko jako někteří odvážlivci, které uvidíte v reportáži Petra Tomaidese? Objektiv vás teď zavede do Mexika, kde je krokodýl americký ohroženým druhem. I když ve městečku La manzanilla to tak vůbec nevypadá.