Objektiv

Sibiř: Pátrání po táborech Gulagu

Ruska už jezdím nějakých dvacet let. Zpočátku mé cesty vedly do velkých měst, do Moskvy a Petrohradu, ale postupně jsem se odvažoval dál a dál na východ a na sever. Fascinovaly mě obrovské, nekonečné prostory kdesi za Uralem a severním polárním kruhem. Jak to tam vypadá, kdo tam bydlí, to všechno jsem chtěl poznat na vlastní oči. Vlakem do Vorkuty, pak parníkem po obrovském Obu. Solověcké ostrovy, Murmansk, Bajkal, ale i přenádherný Kavkaz na jihu. Třítýdenní pouť vlakem po Transsibiřské i Bajkalsko-amurské magistrále, autobusem do Jakutsku, lodí po Leně a zbylých 2000 kilometrů stopem do Magadanu na Kolymě.

Všechna tato místa, která mě přitahovala, měla ještě jednoho společného jmenovatele – Gulag. Od 20. do 50. let minulého století právě do těchto nejodlehlejších končin posílal sovětský režim miliony nevinných na otrocké práce. Bylo jich na 18 milionů, nejméně 1,6 milionu z nich nepřežilo. A mezi vězni bylo i 25 tisíc československých občanů a další desítky tisíc lidí z evropských zemí i Ameriky. Čím více jsem tuto problematiku studoval a čím více míst spojených s děsivou minulostí sovětských koncentráků jsem navštěvoval, tím záhadnější mi přišlo, že tato výrazná kapitola dějin je v ruské i naší společnosti jakoby odsunuta mimo reálný svět. Stalo se kdysi a kdesi, proč to teď připomínat. Jenže ty pozůstatky táborů v odlehlých sibiřských končinách dodnes existují, jako jen o nich téměř nikdo neví a nikdo se o ně nestará (umíte si představit, že bychom se takto chovali k Osvětimi či Buchenwaldu?).

Online muzeum Gulagu

A tak jsem si jednoho dne řekl, že se to pokusím aspoň trochu změnit. Když jsem na satelitních snímcích objevil pozůstatky táborů podél opuštěné železnice ze Salechardu do Igarky, tzv. Mrtvé trati, která vedla téměř 1500 kilometrů podél severního polárního kruhu mezi řekami Ob a Jenisej, bylo mi hned jasné, co bude dalším cílem mých výprav. Tu železnici stavělo na 100 tisíc vězňů Gulagu a hned po smrti Stalina stavbu opustili a prázdné tábory tam tlí dodnes. Jen nikdo neví, jak vypadají. A to jsem se právě rozhodl změnit.

V srpnu 2009 jsme zorganizovali první expedici k Jeniseji, během níž jsme objevili tři opuštěné tábory. O dva roky později v březnu jsme se vydali na západní úsek trati, kde jsme zmapovali čtyři zasněžené lágry. Mnohé z táborů byly ve velmi zachovalém stavu, nalezli jsme v nich dokonce řadu předmětů denní potřeby vězňů, lžíce, misky, oblečení, nožík, dopisy a různé dokumenty. Jen tak tábory nafotit a natočit dokument mi ale přišlo málo, a proto jsme se v září 2013 vydali na místa opuštěných táborů ještě jednou. Tentokrát již s lepším vybavením a jasným záměrem – vytvořit 3D model tábora a nafotit jej technologií panoramatických fotografií. V tom pomohl především fotograf, dobrodruh, polárník a technická hračička Pavel Blažek, kterého se nám podařilo na poslední chvíli zlákat k účasti.

A právě na tři reportáže z naší poslední výpravy se nyní můžete v Objektivu podívat. Nejsou jen o našem bloudění tajgou a mapování temných gulagů, ale také o krásné sibiřské přírodě a lidech, které jsme na naší výpravě potkali. I to mě fascinuje – jak jde život dál v končinách, které znamenaly nedobrovolnou smrt pro tolik nevinných lidí.. A jak naše expedice dopadla? Prozradím, že úspěšně, přivezli jsme spoustu materiálů a dokumentace. První výstupy můžete vidět na našem webu www.gulag.cz a máte-li chuť, tak nám můžete pomoct vybudovat z toho všeho velké Online muzeum Gulagu: www.hithit.cz/gulag.