Paříkova architektura
Pařík tvořil jak v duchu teorií romantického, tak i přísného historismu. V jeho projektech se buď propojují byzantské a islámské vzory s kubistickým stylem vídeňské architektury, nebo snoubí byzantské a islámské vlivy s jinými styly podle teorií romantického historismu. Velmi důkladně se seznámil s architekturou Španělska a severní Afriky, což mu dost výrazně pomohlo již při prvních projektech pro Sarajevo. Významný je jeho přínos tzv. „bosenskému stylu“. Hlouběji se ponořil do prostorové kvality regionální, tj. osmansko-turecké architektury se specifickými rysy bosensko-hercegovské architektury. Tím si vytvořil osobní vztah k interpretovanému tématu. Tak výborně se mu podařilo proniknout do podstaty osmansko-turecké architektury, že mu ke stavbě úředního objektu (ulema-medžlis) postaveného před tzv. Císařovou mešitou v roce 1910 a 1911 nebylo zapotřebí jakýchkoliv dekorativních prvků vypůjčených z jiných architektur. Vše vytvořil v klasickém stylu těchto staveb Bosny 16. století. A to v takovém souladu, že budova, sídlo reis-l-ulemy (hlavy islámského společenství v Bosně a Hercegovině) je v nejpřirozenějším celku s nádhernou Císařovou mešitou. Řada lidí si dodnes myslí, že vše pochází jako celek ze 16. století, ačkoliv jsou obě stavby od sebe dobou vzniku vzdáleny téměř 400 let.
V Paříkově architektuře historismu hrají nejdůležitější roli průčelí, na nich je možné vystopovat vývojové tvary renesanční architektury. Nejelegantnější řešení vždy našel pro objekty veřejného zájmu. Tento stylový výraz se v Sarajevu stal rozpoznávacím znakem jeho staveb.
Svobodný výběr stylového vyjádření nachází své uplatnění v největší míře v projektech rodinných domů, kde kombinoval prvky evropského středověku s motivy alpsko-tyrolské dřevěné architektury. Novobarokní prvky použil pro stavby některých nájemních domů a též evangelického kostela z roku 1899.
Pevné přidržování se zásad historismu poznamenalo i další Paříkova díla, což je možné vysvětlit jen tím, že nikdy plně nepřijal secesní svobodu výrazu a její architektonickou výzvu.
Kompozice jeho průčelí je vždy plně symetricky statická. Okolo roku 1900 koketuje se secesí, toho je příkladem společný projekt, kdy s Františkem Blažkem stavěl tzv. Filipovićeva kasárna v nejužším centru města. Nebránil se sice tvořit v duchu secese, ale ohraničil se výhradně na problematiku artikulace průčelí, pro něž však nachází jen jediné řešení. Vždy se nicméně od secese vrací zpět k historismu.
zdroj: Jiří Kuděla – Branka Dimitrijević – Ivo Vacík, Architekt Karel Pařík: Čech, který stavěl evropské Sarajevo, Ambasáda České republiky v Bosně a Hercegovině, 2007.