Fero Fenič

GEN se po letech vrací na obrazovky České televize. Jak se rodila myšlenka na novou řadu?

Již po odvysílání úvodních dílů, v prvních dnech vzniku České republiky v lednu 1993, ukázal divácký zájem, že budování takové databáze by se mohlo stát důležitým programovým počinem veřejnoprávní televize. I když různé pořady, v různých formátech, už i předtím zachycovaly výrazné osobnosti národa, nešlo do té doby o soustředěnou a pravidelnou činnost, která by postupně, objektivně a napříč všemi oblastmi lidské činnosti systematicky shromažďovala a pro příští generace zachovávala audiovizuální dokumentaci potenciálu národa. Proto hned na první sérii sta dílů navázala další stodílná série, a to pod upraveným názvem GENUS. Stalo se tak proto, že původně se počítalo jen s jednou sérií, a tak měl GEN podtitul „Sto Čechů dneška“. Jeho naplněním jsem chtěl další sérii odlišit i názvem. Původní myšlenka vycházela především z potřeby napravit pokřivená kritéria zavedená předchozím režimem, kdy byli jako elita národa prezentováni takzvaní „hrdinové socialistické práce“ a skutečná elita byla zatracována nebo přehlížena. První sérií jsme tak především spláceli dluh těm žijícím mimořádným osobnostem, o kterých český národ věděl jen velmi málo anebo jen zkresleně. V průběhu realizace jsem ale pochopil, že je potřeba se dívat nejen zpět, ale i do budoucnosti a zmapovat i další potenciál, který začal růst a rozvíjet se s návratem demokracie. Cítil jsem však nebezpečí možnosti určité inflace, a tak jsem se po druhé sérii sám rozhodl k přestávce. Po pětileté pauze proto přišla třetí série osmdesáti dvou dílů. Teď mě k pokračování, kromě vedení ČT, vybídl i současný stav společnosti, kdy bulvární témata vytlačují z médií ty skutečně inspirativní osobnosti.

Kolik osobností plánujete představit a jak vůbec vypadá výběr osobností?

Máme předvýběr asi tří stovek osobností, nicméně bych byl rád, kdyby se, podle předchozí tradice, znovu podařilo zachytit sto osobností elity národa. Současný výběr vypadá tak, že předkládám své návrhy sedmičlenné radě renomovaných odborníků, kterou jmenoval generální ředitel ČT. Zatím se v drtivě většině mých návrhů shodujeme. Možná i proto, že nejde o můj subjektivní názor či pocit, ale důsledně se držím kritérií, která jsme si pro výběr stanovili. Je to takové desatero vzniklé ještě před samotnou realizací, které pomáhá „měřit všem stejným metrem“… Problém je v tom, že je mnoho osobností, které v nějaké oblasti dosáhly něčeho mimořádného, za co si zaslouží úctu a respekt – ale GEN musí být o těch, kteří mají přesah i přes svůj obor a také přes hranice naší země. To ho chrání, aby neupadl jen do lokálních kritérií.

Jsou osobnosti, u kterých Vás obzvlášť mrzí, že nebyly představeny v dřívějších řadách, a nyní to už nelze dohnat, protože už nežijí?

Ano, jsou osobnosti, které jsme zachytit nestihli, na druhé straně je více těch, které se ještě zaznamenat podařilo, často na poslední chvíli, třeba Rudolf Firkušný nebo Rafael Kubelík. V případě Olgy Havlové nebo Ester Krumbachové jde o jediný dokument, který o nich za jejich života vznikl. V jiných jsme zase české veřejnosti poprvé představili osobnosti, které do té doby nebyly ještě české veřejnosti dostatečně známé, například Bořek Šípek, Jan Kaplický, Eva Jiřičná, Václav Vojta nebo profesor Jan Švejnar…

A objevily se i osobnosti, které z jakýchkoliv důvodů nechtěly být zařazeny do GENu? Odmítl Vás někdo?

Samozřejmě, třeba Milan Kundera zásadně odmítá kontakt s médii a Ivanu Trumpovou, kterou jsme poprvé oslovili už před mnoha lety, nepřesvědčili ani její blízcí přátelé, které jsme požádali o pomoc. Už při prvním startu cyklu vyvolalo polemiku označení „elita národa“. To zase bylo důvodem u jiných osobností, které buď ve své skromnosti, nebo obavách z podráždění společnosti účast v cyklu nepřijaly. Na druhé straně mnozí přijali nabídku jako ocenění, a tak jsme mohli zaznamenat i ty, kteří jinak o svou medializaci nestojí.

Jaký je vlastně Váš cíl u GENu?

GENem bych rád diváky inspiroval k zájmu o pozitivní příklady naplnění lidského života. Získat z nich nové impulsy a u mladších diváků i vzory. Myslím, že je přínosné znát v jednotlivých oblastech lidské činnosti jejich vrcholy, tím spíš české, dokazující nejen to, co lze dokázat v našich místních podmínkách, ale i jak je překonat. V době internetu by GEN mohl být také podnětem k dalšímu nebo hlubšímu zájmu o danou osobnost, protože nepochybně mnohé z nich budou pro některé diváky objevem.

GEN je spojen i s celou řadou režisérů. Jsou mezi nimi i nějaká nová jména, která se na dřívějších sériích nepodílela?

První dvě řady byly spojené s největšími režisérskými osobnostmi té doby. GEN točili třeba Věra Chytilová, Jan Němec, Jiří Menzel, Jaromil Jireš, Jan Špáta, Otakar Vávra, Ester Krumbachová, Ladislav Smoljak, Juraj Jakubisko, jako režiséři dokumentu tehdy debutovali i Jiří Suchý a Michael Kocáb. I teď, vedle renomovaných dokumentaristů, se některé osobnosti za kameru postaví úplně poprvé. Třeba divadelní režiséři Jakub Špalek a Dan Špinar, kterému v době startu GENu bylo čtrnáct let, nebo muzikant Ondřej Brzobohatý, který měl tehdy deset let, zatímco Olze Špátové bylo jen devět let, ale na GENu se tehdy podíleli oba její rodiče. Nováčkem je i Jiří Strach, který už byl tehdy sice studentem, ale s dokumentem se setkává jen příležitostně, stejně jako výtvarník David Černý anebo Václav Marhoul. Režisérem debutujícím v dokumentu je i Jiří Mádl, kterému bylo jen sedm, a přece si prý dodnes pamatuje jeho znělku, kterou slýchával ve své dětské postýlce z obyváku, kde se dívali rodiče.

Proč jste oslovil i režiséry hraných filmů?

Chtěl jsem cyklus obohatit i o jiné pohledy, nesázet jen na jistoty a občas diváky i překvapovat. Sám jsem zvědavý, jak se s tímto úkolem vypořádají ti, kteří se dokumentu běžně nevěnují, nebo tvůrci z jiných oblastí umění. Domnívám se totiž, že to může být vzájemně obohacující a aspoň trochu se tím možná naruší určité stereotypy, které v současném dokumentu zdomácněly.

Říkáte, že některé díly budou režírovat osobnosti z jiných profesí. Můžete někoho jmenovat?

Dramaturgicky jsme se snažili vytvářet zajímavé kombinace, ať už lidí sobě blízkých, jako třeba David Koller, kterého točí David Černý, kardinál Dominik Duka, jehož portrét realizuje Jiří Strach, Vladimír Michálek, který se setká se svou kamarádkou Evou Herzigovou. Nebo Michal Herz natáčí svého otce Juraje Herze a Ondřej Brzobohatý svou manželku, první českou Miss World Taťánu Kuchařovou. Zatímco jazzman Martin Kratochvíl připravuje portrét jednoho z nejlepších světových jazzových kontrabasistů a baskytaristů Miroslava Vitouše. Na druhé straně například mladá divadelní osobnost Jakub Špalek se poprvé sejde a seznámí s divadelní legendou Ladislavem Smočkem, režisér Saša Gedeon s filmovým bardem Ivanem Passerem a vojenský fanda Václav Marhoul by měl poprvé natočit nejen dokument, ale i absolvovat s armádním generálem Petrem Pavlem cvičení NATO.

Vy sám jste natočil portrét Hany Zagorové…

Přiznám se, že původně jsem chtěl zůstat jen v pozici vedoucího projektu a sám do něho jako režisér nevstupovat. To je vždy trochu riskantní. Už tím, které tvůrce oslovuji a s jakou osobností je pouštím do realizace, to dramaturgicky ovlivňuji. Pak samozřejmě diskutujeme ve střižně nad natočeným materiálem a prvním sestřihem. Nechtěl jsem je svým vlastním režijním pohledem, i kdyby jen nechtěně, navádět k tomu, aby se připodobňovali, nebo naopak vůči mně vymezovali. Cyklus GEN má již svou ověřenou podobu, inspirace se dá hledat ve všech jeho 282 dílech… Ale nakonec jsem se nechal přesvědčit svým okolím, že když už jsem téměř patnáct let nic nenatočil, měl bych naopak právě teď ukázat, že jako režisér stále ještě něco umím a moji kolegové mi mohou důvěřovat a naslouchat bez obav…

Když se řekne Vaše jméno, většina lidí si vybaví Febiofest a právě dokumentární cyklus GEN. Co pro Vás osobně GEN znamená, třeba v profesním životě – ve Vaší kariéře?

GEN se pomalu a jistě stává jakýmsi mým osudovým životním projektem. Měl jsem kdysi úplně jiné představy o tom, co bych chtěl dělat a čeho dosáhnout. Od dokumentu jsem vlastně původně začal utíkat k hraným věcem. Porevoluční atmosféra a potřeba být užitečný mě však k dokumentu vrátila, protože v té době se tvorba hraných filmů nejen rozpadala, ale i zkomercionalizovala až k znicotnění. Naopak dokument, do té doby významný převážně jako propagační režijní nástroj, se díky potřebě vyrovnání se s minulostí a potřebě pomoci nalezení cesty k nové budoucnosti stal daleko důležitějším. Proto se moje studio Febio, které jsem si tehdy kvůli vytvoření vlastního svobodného prostoru založil, začalo věnovat hlavně dokumentu. Úspěch našich projektů pak časem vedl k tomu, že se pro nás stal tento žánr stěžejním. Hodnotu GENu jsem pochopil až po nějakém čase, kdy zanikl Krátký film. Různé národní instituce shromažďují svědectví o minulých generacích, uchovávají doklady o současnosti, ale v době rozvoje audiovizuálních nosičů nikdo systematicky nevytvářel a neshromažďoval audiovizuální svědectví o potenciálu národa ve vizuální podobě napříč všemi sociálními a profesními skupinami. Tehdejší divácký ohlas mi potvrdil, že to byl správný krok. I když dnes se už takový ohlas opakovat nemůže, cítím, že teď už nejde jen o jeho dnešní úspěch a sledovanost. Je to typ projektu, jehož hodnota může v toku času jen růst. A tak je klidně možné, že ze všeho, co jsem natočil, nakonec stejně přežije právě GEN a jeho historický odkaz. To už se v životě tvůrců stalo nejednou, že je přežilo spíše něco, čemu ve své tvorbě sami přisuzovali menší význam, než to, k čemu se upínali… Tak se s tím postupně začínám smiřovat.