Autoři projektu – scenárista Jan Coufal a producenti Filip Bobiňski a Petr Šizling
Kde se vzal nápad na to zpracovat zrovna příběh výměny dětí?
Jan Coufal: Hledali jsme námět na silný emocionální příběh. Sami jsme všichni rodiče, takže když jsem to poprvé řekl nahlas, věděli jsme, že je to ono.
Filip Bobiňski: V Dramedy neustále máme týmové schůzky, kde se bavíme o tom, co nás zajímá a co by bylo dobré téma na seriál nebo film. Z toho vznikají náměty, které pak případně rozvíjíme dál. Vlastně je to jedna z činností, kterou mám na práci producenta nejraději – hledání nového projektu. Nicméně záměna dětí byl jednoznačně nápad, který vyřkl scenárista Honza Coufal. Myslím, že k tomu má vlastní historku.
Pane Coufale, myslel jste u psaní na to, jak byste v situaci rodičů pravděpodobně reagoval Vy?
Jan Coufal: Snažil jsem se představit si všechna možná řešení, protože každá z postav reaguje jinak. Chtěl jsem, aby všichni měli svůj uvěřitelný postoj.
Jak moc jste studoval případy výměny dětí, které se skutečně staly – viz například případ v Třebíči?
Jan Coufal: Skoro vůbec. Každá rodina je jedinečná, spolehl jsem se na vlastní fantazii a zkušenost.
Jak dlouho pak trval proces od námětu po hotový scénář? A kolik času posléze zabralo natáčení?
Jan Coufal: Od námětu po napsání posledního dílu uběhly skoro dva roky. Natáčelo se pak s přestávkami skoro rok.
Filip Bobiňski: Od idey k tomu, jak seriál nakonec vypadá, je to pak ještě dlouhá cesta. Když máte téma, je spousta cest, jak o něm vyprávět. A to se hledá nejvíce u pilotního scénáře, ale postupně i v dalších dílech, než si to sedne. Než najdete postavy, typy scén, přes které vyprávíme. Hledáte, jestli to má být více či méně napínavé, jestli tam má třeba i být humor. Paralelně mluvíme o dalších věcech, které dělají seriál tím, čím nakonec je, scénáře zasazujeme do prostředí, mluvíme o stylu snímání, až po styl kostýmů. Celkem bylo od nápadu na přípravu potřeba téměř dva roky práce. Samotné natáčení zabralo osmdesát dní, což se navíc zkomplikovalo nutnými přestávkami kvůli epidemii koronaviru.
Petr Šizling: Přerod myšlenky do psané formy a námětu trval delší dobou, ale samotné scénáře se začaly psát na konci roku 2018. V polovině roku 2019 byly zahájeny přípravné práce výroby a natáčet jsme začali v prosinci téhož roku. Původně jsme plánovali seriál dotočit v červnu 2020, ale díky jarní nucené přestávce jsme nakonec měli poslední natáčecí den až v září. Natáčení tedy zabralo zhruba devět měsíců.
V seriálu se obě rodiny znají, myslíte, že to jejich situaci ještě znesnadňuje?
Jan Coufal: Tohle je těžké, někdy je to plus, někdy mínus. Je pro ně snazší se domluvit a sejít, nejednoznačná společná minulost jim na druhou stranu vztahy zase ztěžuje.
Petr Šizling: Nemyslím, že situaci znesnadňuje to, že se znají, ale spíš to, jaký vztah mezi sebou obě rodiny mají. Mají totiž společnou minulost, která není jednoduchá a rozhodně nepomáhá k nalezení cesty, jak situaci řešit.
Vztahové propletence jsou v seriálu poměrně komplikované. Měli jste nějaké pravidlo, kterým jste se u scénářů řídili, aby se v tom divák neztratil?
Jan Coufal: Jsou to dvě rodiny, navíc hodně rozdílné. Nemám pocit, že by orientace měla být problém.
Filip Bobiňski: Každá z rodin je jiná. Mají spolu ale, jak už to na malém městě bývá, trochu společné minulosti, což se divák v příběhu postupně dozví. Minulost trochu poodkrýváme také vzpomínkami postav, které se objevují na začátku dílu, a někdy jsou až do osmdesátých let minulého století. Jinak je ale příběh snad poměrně jasný a sestává ze situací, které se nějak podobně dějí ve všech rodinách.
Pane Coufale, co se týče psaní extrémně vyhrocených scén, které v seriálu nastávají, například při zjištění výměny – existuje na ně nějaký autorský klíč?
Jan Coufal: Snažím se o empatie ke všem postavám v každé jednotlivé scéně. Pokud se to podaří a všem měříte stejně, výsledkem je silná, pravdivá a uvěřitelná emoce.
Přirostla vám nějaká z rodin během psaní více k srdci?
Jan Coufal: Mám rád všechny stejně.
Petr Šizling: Nelze říct, že by mi některá rodina nebo postava vysloveně přirostla k srdci, ale určitě je mi jednání a postoj některých postav sympatičtější a bližší. Říkám si, že tak bych možná jednal v takové situaci já. To je také otázka, která určitě každého ihned napadne: Jak bych se zachoval? Chtěl bych to vůbec vědět? Chtěl bych poznat to druhé“ dítě?
V jakých lokacích se převážně natáčelo?
Petr Šizling: Vzhledem k tomu, že se děj odehrává v létě a my začali natáčet v zimě, první část natáčení jsme strávili spíše v interiérech a do exteriéru jsme se dostali až při druhém bloku natáčení od května do září. Vnitřní části hlavních dekorací, domů a bytu hlavních postav, byly postaveny v ateliérech ČT. Dispozice byly upraveny tak, aby odpovídaly jejich venkovním protějškům, které jsou na různých místech Prahy a okolí, např. v Klánovicích a Hradové Střimelicích. Motokrosové závodiště je na Slapech.
V seriálu je kromě střetu tří generací zobrazena také konfrontace venkova a města – jde také o jedno z důležitých témat seriálu?
Jan Coufal: Je to spíš dobarvení jednotlivých rodin a charakterů, než že bychom z toho dělali téma.
Filip Bobiňski: Nenazval bych to konfrontací, ale přirozeně každá z našich rodin má jiné životní zkušenosti a zázemí, a to jsme v seriálu využili. Jedna rodina, byť je původem také z Hranic, fiktivního městečka, kde se seriál odehrává, tak jsou typičtí třicátníci z velkoměsta. Typově z pražských Holešovic, což je dynamicky se rozvíjející mladá pražská čtvrť. Druhá rodina je venkovská, velká rodina s více dětmi, táta jezdí s motoráčkem, máma vede malý krámek. Honza Coufal má malé město skvěle zažité, protože žije v Telči. A já mám slinou vazbu na Kutnou Horu, přestože žiju v Praze, takže život na malém městě či vesnici dobře známe.
Petr Šizling: Určitě. I když bych řekl, že na chování hlavních postav to zas tak zásadní vliv nemá.
Na kolik jste se chtěli nechat inspirovat událostí v Třebíči? Jsou ještě nějaké další případy výměny dětí, které jste v příběhu zohlednili?
Jan Coufal: Inspirací mi byla vlastní zkušenost. Mé mamince přinesli po porodu místo mě cizího kluka. Všimla si toho po pár minutách a zjednala nápravu. Když jsem pak jako malý zlobil, říkala, že si měla nechat toho jiného. Ta představa, že jsem u cizích ve mě asi nějak zůstala.
Petr Šizling: Výměna dětí v porodnici se netýká jen České republiky. Podobných události bylo v historii a ve světě více. Při psaní jsme se ale záměrně neinspirovali žádným jedním konkrétním případem. Jedná se o velice osobně komplikované události, které nemají jednoduché řešení, a i když se tak může stát, byli bychom neradi, aby byl náš příběh s někým přímo spojován nebo dokonce někoho negativně ovlivnil.
Mají Kukačky nějakou inspiraci mezi zahraničními seriály?
Jan Coufal: Podobné téma jsem zpracované neviděl, určitě jsme se ale inspirovali moderními formami natáčení.
Filip Bobiňski: Nikoli, nevím o tom, že by téma výměny dětí bylo někde takto zpracováno. Po stránce filmových postupů, se přirozeně inspirujeme neustále. Součástí práce producenta je sledovat jak současné způsoby psaní scénáře, tak způsoby práce s kamerou, vizuálního vyprávění, vedení herců… Když při přípravách natáčení probíráme s režisérem a dalšími profesemi to, jak chceme, aby seriál vypadal, ukazujeme si různé filmy a seriály a diskutujeme o tom, jak některé prvky třeba použijeme my.
Vzhledem k intimitě tématu i blízkosti postav, které tvoří dvě několikagenerační rodiny, podle jakého klíče probíhal výběr herců?
Jan Coufal: Podmínkou bylo, aby byli sami rodiče. Což se až na výjimky podařilo.
Filip Bobiňski: Od začátku jsme cítili, že herci musí dodat postavám ze scénáře další důležitou vrstvu. Být velmi autentičtí, prožívat s postavami emoce. A chtěli jsme, aby postavy, přestože třeba mají vyhraněný názor na to, co se s dětmi stalo, zůstaly vlastně sympatickými. Je to tak šílená situace, že každý má právo na svůj pohled na věc, a má také svou pravdu. Citlivě jsme vybírali a skládali herecké představitele k sobě, aby postavy byli lidé z masa a kostí. Tak, jak je známe ze svého okolí, z pozorování života.
Měli jste někdy v průběhu vzniku seriálu pochybnosti například o tom, zda jste si námět zvolili dobře?
Jan Coufal: Pochybnosti máte vždycky, bez nich tvořit nejde.
Filip Bobiňski: Ne. To téma je silné, skvělý základ pro vyprávění vztahů v rodině, v rodičovství, vztahů mezi generacemi, různých pohledů na život, na hodnoty podle věku… Jen když jsme s Honzou Coufalem pracovali na scénářích, tak jsme si říkali, že po práci na První republice si u seriálu ze současnosti trochu odpočineme. Ale nakonec jsme se do toho ponořili natolik, že to bylo náročné úplně stejně.
Kam pro diváky žánrově seriál zapadá? Jaká je ve vztahu k námětu práce s žánrem? Přijde vám, že jsou Kukačky v tomto směru jednoznačné?
Jan Coufal: Seriál se pohybuje v rámci rodinných žánrů – někdy se to víc drama, někdy komedie. Důležitější než žánr je pro mě celková věrohodnost a pravdivost.
Filip Bobiňski: Při práci na takovémto typu seriálu žánr není úplně vyhraněný. Kukačky jsou rodinný seriál, který v sobě spojuje jak drama, tak humor. Je o rodičovství, a to ve všech generacích. Rodičovský pohled v našem seriálu vnímáme také skrze dědečky a babičky, vlastně i skrze pra-prarodiče, ale i přes teprve dospívající postavy, kteří se rodičem brzo stát mohou, a to možná i neplánovaně. Co bych chtěl ale určitě zdůraznit, přestože to, co se v našem seriálu rodinám stalo je velmi silné, diváci se vůbec nemusí bát, že je u příběhu čekají těžké večery. V seriálu je spousta velmi silných emocionálních momentů, ale naše postavy a situace, ve kterých se díky zápletce ocitnou, jsou z normálního rodinného života, často humorné, a jejich sledování by mělo spíše pohladit. A ty chvíle s dětmi znají velmi dobře všichni rodiče.
V Kukačkách vystupují celkem tři generace – představuje podle vás generační střet jedno z témat série?
Jan Coufal: Tématem Kukaček je rodičovství. Každý z nás nějaké rodiče má, většina má děti. Vztahy nejsou vždy jednoznačné, vždycky jsou tam ale emoce.
Stejně jako Vyprávěj nebo První republika, i Kukačky jsou rodinným seriálem – přitahuje vás něčím tento žánr? Případně čím?
Filip Bobiňski: Vybíráme si v Dramedy témata podle toho, co si myslíme, že by diváky mohlo zajímat a co je blízké i nám. Ale máme rozpracované i projekty, které jsou řekněme žánrovější, a také jsou zaměřené na trochu jiného diváka, než toho, který je zvyklý na páteční seriál na České televizi. Je to spíš náhoda, že jsme pro toto vysílací okno zatím udělali nejvíce.
Pane Coufale, jako scenárista jste pracoval například na historickém seriálu První republika. Kukačky jsou naopak velmi osobní záležitost, dá se o nějaké z těchto poloh říct, že je Vám bližší?
Jan Coufal: První republika byla rodinná sága zasazená do historické období. V Kukačkách jde o současné vyprávění o rodičovství, sám mám tři děti, takže z tohohle hlediska to bylo jednodušší.
V sérii mají podstatnou roli také představitelé dětských rolí – nebáli jste se jejich obsazení? Jak jste postupovali při výběru?
Jan Coufal: Udělali jsme co nejširší konkurz a snažili se vybrat ty nejideálnější dětské herce. Myslím, že se nám to beze zbytku podařilo. Oba kluci jsou skvělí.
Filip Bobiňski: Byť je finální rozhodnutí o obsazení na autorsko-producentském týmu, tak Bisi, režisér, udělal obrovský předvýběr, a pak už jsme společně vybírali hlavně podle sympatií a typu. Nikdy sice úplně nevíte zda to, co dětský představitel dokázal při castingu, bude spolehlivě fungovat i při natáčení. Ale všichni máme už s dětmi řadu zkušeností, kdysi dávno už i ze seriálu Horákovi. Tak snad se nám to podařilo a divákům budou kluci sympatičtí.
Série měla v průběhu natáčení hned několik názvů – proč volba nakonec padla na Kukačky?
Jan Coufal: Kukačky vlastně popisují děj seriálu, jde o symbol, který ale nikdo v seriálu nezmíní. Je to název, který si každý snadno zapamatuje.
Filip Bobiňski: Tak v tom názvu je téma seriálu trochu skryté, a zároveň je název snad i trochu milý a dobře zapamatovatelný. Delší dobu jsme jen zvažovali, zda to nemá trochu negativní konotaci, proto nám to trvalo, než jsme řekli finálně, že je to ono.
Nebojíte se, že seriál zvedne vlnu žádostí o genetické testy?
Jan Coufal: Nebojím, po koronaviru budou mít všichni testů plné zuby.
Filip Bobiňski: Já myslím, že když diváci seriál uvidí, tak naopak. Zjistit to, co zjistit vlastně nechcete je natolik traumatizující pro všechny, že tady bych se držel hesla “Někdy je lepší nevědět”. A jak i v seriálu uvidíme, jestli je dítě geneticky vaše, nebo ne, ho ve výsledku ovlivňuje jen velmi málo. Nejdůležitější je prostředí, kde vyrůstá, a láska, kterou mu dáte.
Petr Šizling: Je to možné. I když si určitě každý položí otázku: Kdyby se to stalo mně, chtěl bych to vůbec vědět?“
Kujete už nějaké další Dramedy pikle? Prozradíte, na co se od vás diváci mohou těšit dále?
Jan Coufal: Držím se zásady, že co není jisté, o tom se mluvit nemá. Aby to člověk nezakřikl.
Filip Bobiňski: Ve vývoji máme rozpracováno paralelně několik projektů, ale na prozrazování je ještě moc brzy. Zvažujeme také nějaká knižní vydání příběhů postav z našich seriálů, na které se diváci ptají, a které jsme neodvyprávěli ve Vyprávěj a v První republice. A máme taky rozpracováno pokračování Kukaček.