Rád si dělá věci po svém
18. 7. 2008
„V anglicky mluvících zemích pro to, o co se u nás snažím já, používají slovo comedian.“
Dovoluji si tvrdit, že opravdu všichni znají Jana Krause. V obecném povědomí lidí se zapsal jako pohotový a ironický profík s drzým obličejem. Málokdo už ale ví, že dokáže být doma milý a usměvavý a že řeší problémy jako každý normální smrtelník.
Když přišel Jan Kraus do divadla Ponec na natáčení pořadu Uvolněte se, prosím, všem svým známým nabízel celozrnný chleba. Prý ho po cestě do divadla od někoho jen tak dostal. Že by jeho pověst vždy nekompromisního a rozhněvaného muže byla jen fáma?
To máte vždycky tak dobrou náladu?
Před a při natáčení Uvolněte se, prosím vždycky! Nedivte se, měl jsem kdysi sen dělat pořad, jako je právě tento, a vyšlo to. Když jsem měl předtím možnost uvádět cokoliv jiného, tak jsem si říkal, že to je taková zkouška. Uvolněte se, prosím ale vzniklo jen souhrou náhod. A víte, v čem je hlavní kouzlo tohoto pořadu? Ve svobodě moderátora.
Vy asi svobodu potřebujte k životu dost nutně?
To ano. Já si rád dělám věci po svém. V práci i doma.
Možná proto se vás všichni bojí…
Není třeba pátrat proč. Na to asi stejně není odpověď.
Vaše partnerka Ivana Chýlková se v jednom rozhovoru mimo jiné zmínila o tom, jak jste doma milý a že vůbec nechápe, proč právě z vás mají lidi strach.
Už jsem jí vysvětlil, že si na to musí zvyknout. Já to znám v podstatě už od dětství, že se mě skoro všichni tak trošku obávají…
Možná to bude i vaším obličejem…
Určitě. Podobný případ jako já je svým způsobem i Paroubek. Ten to má ale ještě o něco těžší.
Protože má pihu?
Jasně. Navíc je malý, tlustší než já… Proto jsem alergický, když lidi někoho posuzují podle toho, jak vypadá. Šíleně mě to štve.
Co vás ještě rozčiluje?
Dobrý základ pro naštvanost je, když jsem hladovej. To je pak hodně špatný. S Ivanou často oba zkoumáme ledničku, jestli je to opravdu pravda, že tam téměř nic nemáme. Naštěstí existuje v takových situacích záchranné řešení: voláme, ať okamžitě přivezou pizzu. Jinak mě vždycky bezkonkurenčně naštve, když někdo lže, podvádí. Ale úplně nejhorší je, v médiích se to často objevuje, když toho někdo málo ví, a přesto káže, má snahu někoho vychovávat.
A jak jste na tom vy s výchovou svého nejmladšího syna Jáchyma?
V podstatě je jedno, co bude dělat, pro co se jednou rozhodne. Pro mě bude vždycky nejdůležitější, jestli je šťastný. Jáchym určitě nezapře, že je můj syn. Je mu osm let a má už vypěstovaný velmi dobrý cit pro ironii, to nemá ani leckterý šedesátník. Dělá mi tím obrovskou radost.
Patrně se doma v ironii cvičíte celá rodina?
To se tedy necvičíme. To buď v člověku je, nebo není. Je zábavné Jáchyma pozorovat.
Co je pro vás ještě zábavné?
Internet, moderní technologie. Nebo jen tak v tichu relaxovat na chalupě. Potřebuji si občas od lidí odpočinout. Stačí mi k tomu klid a má hudba.
Jakou nejraději posloucháte?
Dnes je taková doba, že se nemluví o tom, co posloucháme, ale o tom, kolik giga hudby máme. Mám asi dvacet giga hudby, kterou poslouchám.
A kolik giga rozhovorů máte uloženo v hlavě?
Paměť mozková se liší od té komputerové v tom, že mozek má velmi slušnou kapacitu, ale má tam špatně jeden důležitý parametr: vybavovací dobu. Rozlišuje tedy informaci podle stáří a tím se bohužel liší od komputeru. Takže žádná velká sláva. Komputerům se pamětní kapacita zvětšuje, zato naše paměť si občas něco nevybavuje a její kapacita se navíc postupně zmenšuje. Ale myslím si, že až jednou přidají lidem s alzheimerem do vlasů čip, na který nahrají alespoň základní informace, vrátí lidi do normálu.
Pojďme radši od zapomínání ke vzpomínání. Na co rád vzpomínáte?
Nijak zásadně se tematicky k ničemu nevracím.
Četla jsem o vás, že rád zaznamenáváte různé rodinné akce a sešlosti...
Baví mě točit, co se u nás v rodině děje. Ani ne tak narozeninovou party, jako třeba hodinovou diskusi na téma, kde má stát stůl. Natáčet celou rodinu, a že je nás doopravdy hodně, jak všichni u stolu zcela vážně a zaníceně probíráme daný problém, kde by měl stůl stát, je přesně to, co miluju. Když pak záznam sleduji s odstupem času na videu, dostávám u toho šílené záchvaty smíchu. A tak je to s humorem vůbec, musí se předkládat naprosto autenticky a seriózně.
Mohu se vás seriózně zeptat, co pro vás znamená rodina?
Je pro mě všechno. Pevnost, ze které jsem vzešel a do které se i vracím.
Kdo je u vás hlava rodiny?
Maminka. Tatínek už umřel. Myslím teď v té staré rodině. No a u nás doma já, protože jsem živ… Ale hlava rodiny je zjednodušující výraz, protože rodina bez matky, ale ani bez otce neexistuje. Oba plní jinou funkci, velmi důležitou funkci. Ale kdyby opravdu mělo jít o tu hlavu, která se nastrčí do nebezpečí, tak by to měl být určitě otec. A jsme znovu u toho, tedy já.
A co vaše Ivana?
Žena by měla být pro dítě chodící láska. Chlap by měl být ztělesněním respektu a spravedlnosti.
Jak nejraději jako celá rodina trávíte volný čas?
Jakkoliv. Nám stačí, když máme volno a všichni se sejdeme. Zasmějeme se. My se smějeme prakticky pořád. Nejvíce a nejčastěji rodinným věcem. Třeba tomu, jak mě Jáchym předvádí.
Jak?
Je to dítě, takže forma předvádění je dětská, ale obsahově výborné, naprosto přesné. Celý já.
Bez čeho si svůj život nedokážete představit?
Bez rodiny, přátel. Bez všeho, co jsem zažil.
Jak byste představil divákům ve svém pořadu sám sebe?
Rozhodně bych neřekl Jan Kraus – moderátor. Tím já nejsem. Moderátorem je pro mě třeba Moravec. V anglicky mluvících zemích pro to, o co se u nás snažím já, používají slovo comedian. Jo, slovo komediant je celkem trefný.
Působíte hodně sebevědomě. Jste sebevědomý, nebo to jen na všechny hrajete?
Já jsem hodně sebevědomej a nemám důvod nebýt. Sebevědomí není vada. Člověk by měl být sebevědomej, protože jinak mu život kradou ti druzí. A to já se rozhodně o svůj život připravit nenechám.
Monika Zaťková
Převzato z časopisu ČT+