Porod v Německu 2

Eliška Dunowski porodila první dítě – syna Paula – před pěti lety v Brně a druhé – dcerku Idu – loni v dubnu v severním Německu v porodnici Osterholz-Scharmbeck. Takhle na to vzpomíná…

Milí,

pořad 4 v tom sleduji s velkým nadšením už od jeho první série. Právě také z toho důvodu, že v době vysílání první série jsem byla sama těhotná s naším synem, kterému bude 5 let. Já jsem Češka, manžel Němec. Paul, naše první dítě, se narodil v porodnici na Obilním trhu v Brně. Naše dcera Ida se narodila loni v dubnu v malé porodnici Osterholz-Scharmbeck v Německu. První porod se stal noční můrou. Dodnes když zajedeme do Brna a pohybujeme se v blízkosti „Obilňáku“, mi naskočí husí kůže a začnou mi drkotat zuby. S právě aktuálními prvními narozeninami naší Idy hodně vzpomínáme na její příchod a oba se s manželem vždy shodneme na tom, že to bylo jako dovolená.

U Pavlíčka jsem měla krásné, bezproblémové těhotenství, s denní dvojitou snídaní u McDonalds (ty vajíčka tam jsou vážně úžasný!) a nakonec téměř více než 30 kg navíc. V 39.tt se mi však objevila preeklampsie, takže nás moje gynekoložka poslala rovnou do porodnice. Tam si mě po několika hodinách čekání na příjmu nechali, že porod vyvoláme. Už jen přístup zdravotního personálu, kdy mi lékař velmi neochotně vysvětlil, co se vlastně děje (mluvil se mnou jako s blbcem! – asi proto, že jsem si do občanského průkazu nenechala zapsat vysokoškolské tituly, což pro mě bylo vždycky směšné. Nicméně v porodnici na Obilním trhu se tituly u některých pacientek vážně objevují na cedulkách u dveří pokojů! Přičemž vážně nikdo mě tam během týdenního pobytu neoslovil ani jménem, všechny jsme byly oslovovány „mamko“ nebo „maminko!).

Vyvolávaný porod byl hrozný, porodní asistentka mě během celého porodu dost nepříjemně okřikovala, že to mám jen prodýchávat. Já jsem už ale bolestí a vyčerpáním ani nevěděla o světě a chtěla (zatím poprvé a naposled, ale skutečně vážně) umřít. Manžel čekal na chodbě (já jsem ho vevnitř nechtěla), ale s tím se vůbec nikdo nebavil. (Možná i kvůli tomu, že česky mluvil v té době málo. A anglicky byla ochotná se s ním až po velmi dlouhé době – možná po výměně směny - bavit dětská lékařka.) Porod byl zakončen císařským řezem s plnou narkózou. Dodnes ani nevím, co přesně byl ten důvod (kromě toho, že jsem hodiny prosila, ať už to někdo ukončí). Pavlíček se narodil v 14.20 h. Já jsem se probrala v 17.50, kdy jsem prosila sestřičky, jestli mi ho přinesou ukázat. Přinesli mi ho až po osmé večer. Pooperační péče byla z odborného zdravotnického hlediska jistě perfektní. Ale lidský faktor chyběl. Některé sestřičky byly moc hodné a ochotné. Ale měly tolik práce, že na spoustu věci neměly prostě čas ani sílu (třeba nás oslovovat jménem).

V porodnici jsme byli týden. Dlouho, protože nám nešlo kojení a nikdo mně moc neřekl, co můžu dělat. Nebyl čas. Během týdenního pobytu v porodnici jsem vystřídala celkem 4 pokoje plus porodní sál. Nejvíce času jsme ale trávili v „kojícím pokoji“, kde jsme s ostatními „mamkami“ seděly na tvrdých starých židlích do půlkruhu. A měly jsme se rozkojit. Čemuž všechno a všichni velmi napomáhali. Vrcholem všeho bylo, kdy mě jako pacientku z porodnice propustili (podepsala jsem i propouštěcí zprávu, protože jsem se moc těšila domů) a druhý den ráno mi oznámili, že já už nejsem pacientka porodnice, ale syna domů ještě nepustí, protože málo přibírá a já nejsem rozkojená. Ještě jedna poznámka: můj manžel o tomto porodu nikdy nemluví. Co jsem si během těch pěti let poskládala: hodiny tam seděl na chodbě a v parku, čekal, pak mu řekli, že nás převáží na operační sál. Pak čekal, dali mu malého do náručí, a on hodiny nevěděl, kde jsem já, jak mi je, jestli jsem ještě vůbec naživu. Na tomto místě vyprávění o prvním porodu zakončím. Oba jsme to ve zdraví přežili a Paul je tak krásný a šikovný kluk!

Těhotenství s Idunkou probíhalo už v Německu a bylo to utrpení od začátku až do konce. Kromě jiného jsem celé těhotenství musela kvůli předešlé preeklampsii nosit každý den kompresní punčochy a píchat si injekce na ředění krve do břicha. I když jsem se tentokrát McDonalds vyhýbala okruhem, protože jsem nechtěla opět vážit 105 kg, vážila jsem tentokrát pouhých 102. Vědět to dopředu, dopřeju si všechno.

V celkové narkóze už jsem rodit nechtěla v žádném případě, chtěla jsem být „u toho“, když se malá narodí. Vybrali jsme si s manželem porodnici podle velikosti – tu nejmenší v okolí. A bylo to úžasné od začátku až do konce. I když je porodnice známá tím, že propaguje (jako teď ostatně ale asi všechny porodnice) všechno „přirozeně“, nikdo se mě ani neptal nebo nechoval ke mně s despektem, že jsem přirozenou cestu odmítla. Přála jsem si rodit plánovaným císařským řezem v nejbližším možném termínu. Nechtěla jsem čekat ani na termín, ani na kontrakce, ani na plodovou vodu. A všichni mé přání respektovali. Díkybohu!

Idunka se totiž narodila tak, jak jsem si přála, v 38.tt bez jediné kontrakce. Ale se zelenou plodovou vodou a 11 prsty na rukou. Nejdřív si ji vzala porodní asistentka bokem a my jsme neslyšeli žádný pláč. Manžel říkal, že Pavli taky hned neplakal. To já bohužel nevím. Idunka se ale brzo „zmátořila“ a plakala a plakala. A já jsem ji hned dostala do náruče a tam zůstala i následující dva dny téměř nepřetržitě. Porodní asistentka říkala, že mě prostě potřebuje. Veškerý zdravotnický personál – při přípravě na operaci, v průběhu operace, po operaci, v průběhu celého opět týdenního pobytu – byl skvělý. Absolutně klidný, příjemný, vstřícný. Všichni nás oslovovali jménem, nikdo se nás neptal na dosažené vzdělání. Než se manžel převlékl a došel na operační sál, držela mě za ruku sestřička Ineke. Já jsem se strašně bála, nešla nám napíchnout spinální anestezie, jak jsem se klepala. Ale paní doktorka z anestezie byla úplně klidná, pohladila mě, řekla, že to nevadí a že to zkusíme znova. Měla jsem dojem, že všichni tam dělají svou práci rádi, že mají rádi své pacienty a mají na ně čas.

Idunka první dny také málo přibírala a já jsem nebyla „rozkojená“. Jenže kojící místnost v této porodnici měla 4 pohodlná křesla, s podložkou pod nohy a kojícími polštáři. Nápoji a klidem. Rozkojit se mi sice nepodařilo, ale na propuštění nás obou najednou jsme se domlouvali s lékařským personálem společně, co by nám doporučili, a jak to vidíme my. Domů jsme se vrátily odpočaté a „v pohodě“. A manžel mohl být s námi celou dobu. A Pavlíček tam mohl být celé dny s námi. Za nic jsme neměli zvláštní finanční výdaje a máme tady státní zdravotní pojištění.

Idunka minulý týden oslavila první narozeniny a je to samozřejmě krásná a šikovná holka! Na podzim nás čeká operace v Hamburgu, kde jí ten jeden prst navíc odstraní.

Musím říct, že další rozdíl v porodnictví mezi Českem a Německem vidím sama za sebe v „přípravě“ na porod a poporodní péči. V Německu totiž každá zdravotní pojišťovna hradí těhotným ženám předporodní kurs a porodní asistentku. Předporodní kurs vede porodní asistentka a trvá ca 8 večerů po 90 minutách. A pak má každá nastávající a čerstvá maminka porodní asistentku, která před porodem o ženu pečuje spolu s lékařem. V praxi to znamená: ke konci těhotenství chodí žena na prohlídku každé dva týdny k lékaři, za další dva týdny k porodní asistentce, nebo asistentka k ní domů. Ale to nejdůležitější: celé šestinedělí, a až vlastně do 8. měsíce po porodu navštěvuje porodní asistentka maminku a miminko doma. Podle potřeby. Nejdřív každý den, pak obden, za 3-4 dny, za týden. Miminko váží, pomáhá s kojením, s různými nesnázemi, které nečekaně přijdou, kontroluje dělohu, poradí se vším. A po šestinedělí je péče zakončená kursem gymnastických cvičení (opět 8 večerů nebo dopolední po 90 minutách), abychom se daly zase „do kupy“ (jak by řekla moje maminka). Sice je v současné době těžké porodní asistentku najít, je jich málo, jsou špatně placené. Ale když ji najdete, je to pomoc k nezaplacení.

Na druhou stranu jsou ale ohledně rodičovství právě v Česku skvělé věci: mateřská/rodičovská dovolená do 4 let věku dítěte je absolutní luxus! Naše Idunka sotva oslavovala první narozeniny, musím chvátat do práce. Rodičovská tu končí 12. měsícem věku dítěte. Sice mají oba rodiče dohromady nárok na 14 měsíců, které si mohou rozdělit. Ale jeden rodič má nárok na maximálně 12 měsíců. Takže i když porodnictví má v Česku ve srovnání s jinými zeměmi rezervy, porodem rodičovství nekončí. Na to bychom možná také neměli zapomínat.

Ještě poslední poznámka k porodům doma. V Německu jsou porody doma sice legální. Ale pokud se nejedná o překotný porod, neslyšela jsem v celém svém okolí ani o jednom. Má porodní asistentka říkala, že by to právě i z porodních asistentek málokterá riskla. Porodní domy jsou populární, ale plné. Je těžké tam dostat místo. Populární jsou ale ambulantní porody – miminko se narodí v porodnici a pokud je vše v pořádku a maminka se cítí dobře, jdou po pár hodinách domů.

Přeji všem bezproblémové otěhotnění, pohodové těhotenství, porod podle přání, a hlavně zdravé děti! To je všechno štěstí světa :o)

Srdečně

Eliška Dunowski