Porod ve Švédsku
Alena Štěpánková porodila svou první dceru Jenni ve Švédsku, jsou to už tři měsíce. Ona a její partner Tobbe to měli do nejbližší porodnice 120 kilometrů, bydlí totiž za polárním kruhem. „Hlavní rozdíl je v tom, že ve Švédsku doktora jen tak nepotkáte,“ napsala nám a vy si celý její příběh můžete přečíst tady. Moc za něj děkujeme a přejeme hodně zdraví celé rodině!
Do Švédska jsem poprvé přišla v červnu 2014 pracovat pro českou firmu. Za dva roky jsem se rozhodla tam zůstat a našla si práci, a poté i přítele. K Tobbemu jsem se nastěhovala těsně před Vánocemi 2016. Hned jsme si řekli, že chceme dítě, a na začátku března 2017 jsem zjistila, že jsem těhotná.
Bydlíme v Kiruně, městě ležícím 150 km za polárním kruhem, které žije hlavně z těžby železné rudy. Rozebírat detailně systém švédského zdravotnictví by bylo na další kapitolu, jen musím zdůraznit, že je to opravdu jiné než v České republice. Pro oba to bylo naše první dítě, takže jsem měla pouze teoretické informace z domu od sester a kamarádek. A to byl ze začátku kámen úrazu, pořád jsem srovnávala a byla nešťastná z toho, že nemám takovou péči jako v ČR.
Hlavní rozdíl je, že doktora jen tak nepotkáte. Celou dobu, pokud je tedy samozřejmě vše v pořádku, chodí žena k tzv. barnmorsce, porodní bábě. První schůzku jsem absolvovala cca v 7 tt. Strávili jsme s přítelem u barnmorsky dvě hodiny, během kterých mi změřila tlak, zjistila hladinu cukru v krvi a zbytek času povídala o tom, co mám a nemám jíst. Ptala jsem se, jestli se na mě někdo podívá, ověří mé těhotenství a jestli je tam uvnitř všechno v pořádku. Ne, nedostala jsem menstruaci, tak jsem přece těhotná. Těhotenské průkazy se také nevedou. Odcházela jsem odtamtud dost psychicky zlomená.
Ultrazvuk pouze jeden ve 20 tt, jedny krevní testy na zjištění krevní skupiny, žloutenky, AIDS… Kontroly probíhaly jednou měsíčně, poslední tři měsíce každé dva týdny. Postupem času jsem se naučila nesrovnávat a nemyslet na to, jak to probíhá v ČR. Na každé kontrole mi byl změřen tlak, někdy brán vzorek moči, test na hladinu cukru a železa v krvi, poslech srdíčka miminka, pohmatem měřená velikost dělohy. Poslední dva měsíce jsem mohla zdarma chodit na vodní aerobic a měli jsme 6 hodin rodičovského kurzu.
Termín porodu byl určen z toho jediného UTZ na 29. 10. 2017. V Kiruně porodnice není, děti se rodí nejblíže v Gällivare, což je město cca 120 km vzdálené. Ne nadarmo se říká, že na této cestě se rodí nejvíce dětí. Další možnost v Luleå, vzdáleném 350 km. Nikdo se mě ani neptal, jestli si chci něco vybrat. Protože šlo o můj první porod, nevěděla jsem, co a jak, bála jsem se, jak poznám, že už je čas jet, a ještě když je to taková dálka. A v listopadu už taky plno sněhu. Naštěstí byla možnost čekat přímo v Gällivae ve firemním bytě, a tak jsme tam s přítelem v podstatě v den termínu odjeli. Čekali jsme ještě dva a půl týdne! Praxe je taková, že až dva týdny po termínu „se na vás někdo podívá“. Byla jsem z toho už dost psychicky rozložená, k tomu věčné dotazy a rady od českého okolí. Po dvou týdnech mě tedy vyšetřil na UTZ doktor, napojili mě na monitor, zjistili, jak se otvírám. Za dva dny to samé, za další dva dny už jsem přišla s taškou. Výhodou malé porodnice, nebo porodnice „v divočině“ je, že jste tam v podstatě sama. V průměru tři porody denně. A tedy i dostatečná lůžková kapacita, partner tedy mohl být celou dobu se mnou.
Přišli jsme ráno a opět po vyšetření a monitoringu jsem cca v 9 dostala první prášek. Takhle to po dvou až třech hodinách probíhalo celý den. Až kolem šesté hodiny večer jsem už zřetelně kontrakce cítila, ve 21 byl naplánován poslední monitoring, který měl rozhodnout, jestli budeme ve vyvolávání pokračovat, nebo se to na noc utne. Asi v 19 mi praskla voda a začaly ty pravé kontrakce, tak ještě monitoring, v devět už jsem tak tak došla na porodní sál, dcera Jenni se narodila těsně před půlnocí. U porodu byly dvě porodní asistentky.
Porodní plán jsem neměla žádný, ptají se akorát, zda máte nějaké speciální požadavky a zda si přejete nějaké léky. Zpětně mi připadá, že i kdybych měla nějaký plán, neměla jsem vůbec čas nebo myšlenky ho realizovat. Jediné, co jsem chtěla, byl rajský plyn, poté jsem ještě volala po epiduralu, ale otevřela jsem se tak rychle, že se to nestihlo. Když už dcera „koukala“ z půlky ven, mohla jsem si sáhnout. Nakonec se narodila v pořádku, cca 4 hod od prasknutí vody. Hned mi ji dali na prsa a po chvíli jsem začala kojit. Donesli nám občerstvení a nechali nás užívat si první společné momenty. Dceru zvážili a změřili asi až po dvou hodinách ve stejné místnosti (3885 g, 51 cm). Celou dobu jsme byli všichni tři spolu. Měli jsme svůj pokoj a koupelnu. Maminka má plnou stravu, tatínek snídaně a celodenní možnost kávy. V porodnici jsme strávili tři dny, a mohli jsme se vydat opět na stodvacetikilometrovou cestu domů.
Celkovou atmosféru v porodnici, péči a přístup hodnotím velice kladně, snad to není jen tím, že v podstatě bylo vše v pořádku. Je zde jiný systém, nezbývá tedy než se s tím smířit. My jsme zvyklí z ČR, že se dělají všemožné testy a vše se pořád kontroluje, tady pokud vám nic není, nechají vás na pokoji. Vím, že jakmile by byl problém, začali by ihned vše řešit. Samozřejmě jsem se bála jazykové bariéry, protože rozhodně nemluvím perfektně švédsky, ale většinová znalost angličtiny a přítel Švéd nablízku mi pomohli vše zvládnout. Jediné, co jsme museli hradit nad rámec pojištění, byl pobyt v porodnici, ale zase jsme dostali nějakou kompenzaci nákladů spojených s dopravou.
Dnes dcera už oslavila třetí měsíc, chodíme na kontroly, opět ne k lékaři, ale k dětské sestře... Plánujeme druhé dítě, tak doufám, že vše bude opět v pořádku.
S pozdravem
Alena Štěpánková, Jenni a Tobbe
