Ve filmu Indián a sestřička se jedná především o vztah dvou lidí, kteří nepatří ke konvenční majoritní většině společnosti – ona Romka, on tíhne k „bílým indiánům“ – a přece se ani tyhle dvě vyčleněné komunity nedokáží dohodnout. Proč k sobě nejsou tolerantnější?
Myslím, že není důležité, z jaké pocházejí komunity ani to jestli je tato komunita konvenční, majoritní nebo ne. Neporozumí si prostě jako dva normální lidi. Je to vztah kluka a holky a tady přeci platí úplně jiný pravidla ne?
Jak vnímáte společenství „bílých indiánů“ – je to hra, útěk od konvencí, nějaká nová verze hippies ze 60. let?
Vnímám to jako naprosto svobodný rozhodnutí každýho, kdo k tomu tíhne. Je to způsob trávení volnýho času, pro některý je to životní styl. Nechápu to jako únik od něčeho. Někdo je třeba trempík, někdo dělá sport a někdo něco úplně jinýho. Poznal jsem při natáčení jen jednu skupinu těchto lidí a byl jsem jimi nadšen především jako lidma, vůbec jsem neměl pocit, že by dělali něco mimo. Jak by se potom mohli dívat oni na mě, když dělám herectví?
Jak byste charakterizoval svého hrdinu Wagana?
Já jsem tu postavu chápal, jako úplně normálního vesnickýho kluka, kterej nemá žádný přehnaný ambice a je snad spokojenej s tím, jak žije, kde žije a s kým žije. Myslím, že má všechny neduhy, jaký může takovej kluk mít, cigarety, alkohol, možná rvačky, holky. Má přirozenou autoritu a řeší problémy prostě normálně selským rozumem.
Velkou část hereckého obsazení tvoří romští neherci. Jak vypadá práce na place – mohli jste jim jako profesionální herci nějak pomoci?
Já jsem se vlastně setkal jenom s klukama z Gulo Čaru a vůbec nemám pocit, že bych jim nějak pomáhal. Dokonce si myslím, že bych ani nevěděl jak. Oni jsou sví, přirození a tak se vlastně můžu přiučit já. V tomto případě jsme se spíš společně učili od kaskadéra Petra Drozdy, jak si dát do drž… A to bylo nový pro nás pro všechny stejně.