„Po střední jsem moc nevěděla, co dál, tak jsem si vybrala tu nejjednodušší variantu a šla studovat na Vyšší odbornou školu, tentokrát obor sociálně právní. V prvním semestru jsem došla k rozhodnutí, že to, co se na VOŠ učí, vlastně znám už ze střední a studium jsem ukončila. Pak nastalo v mém životě „období temna“. Byla jsem v evidenci Úřadu práce a hledala jsem si zaměstnání. Chtěla jsem pracovat jako terénní pracovník. Zkoušela jsem to v nadaci Člověk v tísni, ale tam mě odmítli s tím, že nemají dostatek finančních prostředků. Tak jsem si našla brigádu v restauraci, kde jsem pracovala jako servírka.“
Jak jste se dostala k hlavní roli ve filmu Indián a sestřička?
Od svého strýce Jana Horvátha jsem se dozvěděla, že se koná konkurz. Strýc mě vlastně přemluvil k tomu, abych se ho zúčastnila. Vážně jsem tomu nedávala velkou naději, protože jsem žádné zkušenosti s hraním neměla, ani s divadelním ani s jakýmkoli jiným. Navíc jsem se strašně styděla… Bylo to zvláštní, před úplně cizími lidmi předvádět narychlo připravené scénky…. Adeptek bylo čím dál méně, a když jsme zbyly jen tri, tak jsem si stejně říkala, že mi to nedaj… A když mi pak Dan (režisér Wlodarczyk) volal a řekl mi, že tu roli mám, měla jsem neuvěřitelnou radost.
Jaké byly vaše první pocity před kamerou?
Vlastně jsem žádný zvláštní pocity ani nemela. Natáčení se hodně podobalo zkouškám, které jsme dělali ještě před tím. Akorát tam bylo víc lidí. Celej ten filmovej štáb byl v pohodě, nikdo na mě nekřičel a do ničeho nenutil. Práce s Danem byla výborná, i když měl občas "své dny". Celý natáčení bylo příjemnou zkušeností. Strašně mě bavilo to, jak se celá ta kopa lidí musela synchronizovat a pracovat společně, aby všechno klaplo. To bylo super.
Co jste si pomyslela, když jste poprvé přečetla scénář?
Bylo několik verzí scénáře, ale podstata zůstala stejná. No, abych pravdu řekla, tak jsem Marii moc nepochopila. Její chování mi připadalo takové dětinské, ona se sice tvářila tak, že ví, co chce, ale v jádru ty věci neměla promyšlený a ve svých rozhodnutích si nebyla jistá. Postupem času jsem si na ni ale zvykla a dokázala ji pochopit. Hlavní bylo to, že se řídila srdcem a taky byla dost odvážná…
Myslíte, že je vám Marie podobná?
Nevím, možná v tom, že je taky takovou tou bílou vránou mezi Romy. Má nějaké vzdělání a zaměstnání zdravotní sestry. Je jiná, než ostatní Romové.
Chtěla jste někdy být zdravotní sestřičkou? Kdybyste se mohla úplně svobodně rozhodnout, jaká profese by vás nejvíc zajímala?
Když mi bylo míň, tak se mi strašně líbilo, jak ty zdravotní sestřičky lítaj po nemocnici v sexy krátkých šatičkách a zachraňují životy druhých…To by mě taky bavilo. Kdybych se mohla úplně svobodně rozhodnout o svém povolání, tak bych chtěla pracovat ve školství. Postarat se o to, aby malí Romové měli stejné možnosti vzděláni jako ostatní děti. Dodat jim víc sebevědomí a sebedůvěry. Ukázat, že i Rom může být doktorem nebo právníkem.
Indián a sestřička je především filmem o lásce, ale také o předsudcích a nenávisti k jinakosti. Setkáváte se v běžném životě s podobnými problémy?
Je to zvláštní, asi mam v životě štěstí, ale já osobně jsem se nestkala se žádnou extremní situací, ve které by mě někdo odsuzoval za to, že jsem Romka. S předsudky se setkávám denně, ale to ňák neřeším. Určitě jsem zažila nějaké menší incidenty, ale ty už mi nepřipadají nijak zvláštní. Třeba když jsme večer jeli s přítelem v tramvaji a přistoupili dva náckové, tak mi nebylo zrovna nejlíp, ale s tím se prostě člověk musí nějak vyrovnat.
Myslíte, že takový film jako Indián a sestřička přiláká do kina i romské diváky?
Jo, já myslím, že určitě. Už jen proto, že českých filmů, kde by sami Romové hráli nějakou větší roli než „křovi“, není moc. Mně se na našem filmu líbí to, že ukazuje, jak Romové žijou život normálních lidi. Že jen netančí a nehrají na hudební nástroje, že pracují a nežiji jen ze sociálních dávek.
Vaši filmoví rodiče – Ladislav Goral a Rozita Mertová – jsou už zkušenými herci – pomohli vám s nějakými hereckými „fígly“?
S mými filmovými rodiči to nebylo o filmových fíglech. Po dobu natáčení to byli moji opravdoví rodiče, ať se točilo, nebo ne. Pana Gorala mam v mobilním telefonu uloženýho jako „TATA Goral“. Ten už se mě jako dcery nezbaví…
Co momentálně děláte?
Nyní pracuji v krámku pro turisty v centru Prahy. Není to nic tvůrčího ani nijak zábavnýho, ale z něčeho člověk žít musí.
A co vás doopravdy baví?
Baví mě hudba, od latinskoamerických rytmů, přes vážnou hudbu, disco až k tradiční romské hudbě. Miluju taky film, třeba mafiánské gangsterky… Obzvlášť mě baví pivní filozofování o smyslu života s mými přáteli…