Love story romské dívky a bílého kluka byla poměrně nedávno zpracována v televizním filmu Černý slzy. Čím vás tohle odvěké téma „Romea a Julie“ zaujalo?
Teď to bude vypadat, že si chci dělat takové lehce infantilní alibi, ale na scénáři k filmu Indián a sestřička jsem pracoval dřív, než došlo k natočení zmíněného televizního filmu. To, že příběh vychází z klasického shakespearovského tématu, je výsledkem dlouhodobého vývoje scénáře. V počátku šlo spíše o příběh mladíka, který žije na vsi a jeho zájem o kulturu severoamerických indiánů pro něj není pouze koníčkem, ale životní filosofií. Ta se pak promítá i do životních situací, kdy je svým okolím vcelku logicky považován za podivína. Přemýšlení o tom, kudy by se měl příběh tohoto hrdiny ubírat, pak dospěl do fáze, v níž se setká s dívkou, představující skutečné a svébytné etnikum. Není to indiánka, ale Romka. Schéma 'Romea a Julie' se pak samo nabízelo. Nakonec se stalo základní páteří celého příběhu.
Proč i František náleží k menšině – komunitě „bílých indiánů“ považovaných většinou přinejmenším za podivíny? Nestačí, když ona je jiná?
Odpověď je obsažena už v té předchozí. Každopádně mě zaujalo střetnutí a následně i milostný vztah člověka, který se snaží – aniž by si toho byl vědom – vykořenit, přijmout za vlastní jinou kulturu, než ve které byl vychován. A člověka, který, ač do jisté míry vykořeněný, nikdy se své kultury nezřekne a naopak je k ní silně poután. I když si je vědom, jaké stigma sebou tato kultura v majoritní gadžovské společnosti nese.
Jak jste získával reálie ze života v romské komunitě – měl jste nějakého poradce, aby scénář byl co nejvěrnější?
Romská rodina, v níž Marie – hlavní ženská představitelka filmu – žije, je spíše asimilovanou rodinou. Tudíž nelze hovořit o romské komunitě v tom obecně chápaném slova smyslu. Ale každopádně jsme s Danem Wlodarczykem (on nepochybně ve větší míře než já) konzultovali určité motivace romských postav v příběhu a upravovali je pak na základě těchto rozhovorů nebo písemných korespondencí. Například s Ladislavem Goralem, Martinou Pokutovou, Klaudií Lavičkovou, Milenou Hübschmannovou a celou řadou dalších. Své ke scénáři řekli pochopitelně i samotní herečtí protagonisté. Z toho také vyplývá, že nejprve vzniknul scénář a teprve pak se radilo a konzultovalo.
Jak jste si rozuměl s režisérem Danem Wlodarczykem? Měli jste na něco zásadně jiný pohled? A jak jste „ideové střety“ řešili?
Dan příběhu nepochybně hodně pomohl svým precizním přístupem a nápaditostí. Jeho spolupráce na scénáři byla – mám-li to takto akademicky hodnotit – nezpochybnitelným přínosem. To na čem jsme se od počátku neshodli, je pohled na společenství euroindiánů. Nechci naši při nějak rozpitvávat, zkrátka měli jsme a máme na lidi se zájmem o indiány a indiánskou kulturu rozdílný pohled.
Účastnil jste se natáčení a zasahoval na place třeba do dialogů?
Čestmír Kopecký mi před pár lety řekl, že jako scenárista mám po odevzdání scénáře na film zapomenout a v žádném případě si nekazit svou představu o tom, jak film bude vypadat tím, že bych jezdil na natáčení. Je to vůči filmovým režisérům hodně ostré, ale je v tom hodně pravdy. Scenárista si představuje pod jím napsanými slovy jinou intonaci herců, než režisér, vidí jiné lokace, cítí jinou atmosféru. Ve výsledku možná řekne 'jsem příjemně překvapen', ale často to dělá jen z loajality k dílu a z přátelství k lidem ze štábu. V skrytu duše se mu promítá úplně jiný film. Navíc nejsem ten typ, který by režisérovi na place říkal, co je dobře a co špatně. Takže jsem byl jen jednou a dost.
Komedie Doblba!, na jejímž scénáři jste se podílel, zaznamenala slušný divácký úspěch. Jaký divácký potenciál má podle vás filmový příběh o lásce Romky a 'bílého indiána', kde nehrají žádné známé tváře a polovinu obsazení tvoří romští neherci?
Upřímně řečeno v kontextu toho, co se rozumí pod 'diváckým potenciálem', nevelkou. Lidi do kina přestávají chodit. A když už jdou, nechtějí se trápit něčími problémy a pokud ano, musí to být známé tváře, které mají rádi a kteří je jen utvrzují v tom, že co se odehrává na plátně, je skutečně jen iluze. Na druhou stranu proč bychom ale měli vycházet vstříc poptávce, když máme co říct, že?
Vím, že film není o začlenění romské komunity do většinové společnosti, ale o předsudcích, odlišných kulturách, mentalitách a rodinných a rodových vazbách. Přesto nedávné události ve Francii ukázaly, že soužití sociálně a kulturně odlišných komunit může být opravdu těžko řešitelný problém. Co si myslíte o tom, že váš příběh dostal tímto ještě nové souvislosti?
Před časem jsem byl na festivalu v Benátkách a mluvil s mladými lidmi, které bych osobně zařadil mezi standardní filmové intelektuály. A jak jsem byl překvapený, když jsem se dozvěděl, že krajně pravicový nacionalista Jean – Marie Le Pen není tím, za koho bych očekával, že jej budou mít. Naopak, otevřeně se hlásili k tomu, že jim je jeho politika sympatická. To jsou pro mě nové souvislosti. Jedna věc je naše představa o světě a druhá je realita. A stejně tak i náš film je pouze naší představou, příběhem, který může a nemusí být vnímán v kontextu toho, co se nám včera stalo, nebo co jsme četli v novinách. Rozhodně jsme se nesnažili příběhem ukázat nějaká řešení nebo cestu k nim. To by byl nesmysl.