Jako dokumentarista jste se programově zajímal o menšinové komunity (anarchisté, novicové atd.), takže ve svém celovečerním hraném debutu Indián a sestřička vlastně na tento svůj tvůrčí zájem navazujete…
S těmi subkulturami je to pravda, ale téma bylo ve scénáři obsaženo ještě předtím, než jsem jej vůbec dostal do ruky. Subkultury mají ten půvab, že se v nich společnost odráží jako v křivém zrcadle, problémy se vyjevují v ostřejším světle. Nicméně v Indiánovi nejsou subkultury hlavním tématem. Spíš bych ten film přirovnal k West Side Story nebo k úplně nejklasičtějšímu Romeu a Julii, kde Kapuleti a Montekové jsou holt gádžové a Romáci. Kdyby se ten film odehrával například v Kosovu, tak Franta je Srb a Marie je Albánka.
Kdy se vám dostal scénář Jana Stehlíka poprvé do ruky a jak se projekt vyvíjel? Spolupracovali jste spolu na konečné verzi textu (nemyslím technický scénář)?
Scénář jsem dostal v roce 2003, cca rok a půl nebo 2 roky před natáčením. Vzniklo ještě několik polo-verzí literárního scénáře, asi mezi pěti až deseti, a diskuse byly někdy dost razantní. Například v úplně první verzi měla Marie končit sebevraždou, hlavním hrdinou byl jednoznačně Franta, důraz byl na indiánech a jejich světě, Martin Duna byl spíš takový mafiánský týpek etc.
V československé a potažmo české kinematografii vznikla řada snímků nejrůznějších žánrů, kde vystupuje romská komunita nebo jednotliví romští hrdinové, ale téměř nikde se neobjevuje běžná realita jejich života. Který z nich máte nejraději?
Popravdě řečeno žádný, protože s výjimkou Mariána od Petra Václava si na žádný „romský“ film nevzpomínám. Z těch ostatních si tak letmo vybavuji Bony a klid, kde se mihnou Romové jako veksláci, ale fungují jako nepodstatný detail, ve Skřiváncích na niti je romská nevěsta vlastně taky jenom taková dějová koloratura. Každopádně, u filmů je mi jedno, jestli jsou o Romech, o válce nebo o lásce, hlavně když jsou dobrý. A co se Mariána týče, to je bezesporu po formální stránce úchvatně natočená věc.
Polovinu velkých rolí ve vašem filmu hrají Romové – někteří jsou profesionální herci, jako Rozita Mertová, ale většinou jde o neherce. Co bylo nejtěžší na práci s nimi? Přicházeli třeba s vlastními připomínkami typu – tak bychom to ale neřekli, neudělali…?
Rozita Mertová není v přísném slova smyslu až tak moc herečka, má JAMU, ale po škole už, podle vlastních slov, nikdy nehrála. Nicméně pracovalo se s ní jako s herečkou, tj. nabízela možnosti, má dobrou hlasovou techniku etc. Ostatní jsou neherci. Nejtěžší bylo ohlídat, aby byli pokud možno profesionální herci a neherci na stejné úrovni a ve stejné stylizaci. Takže spíš jsem se domlouval s profíky (gádži), aby se jim snažili přiblížit, tj. aby nehráli. Tady myslím velkou práci odvedl Tomáš Masopust, který to měl o to těžší, že věděl, že jeho postava mě vnitřně štve a já mu s ní během natáčení moc nepomůžu. Takže si interpretaci musel najít sám. Neherci měli výhodu, že o to víc hráli srdcem. Pokud jim situace seděla, tak se do ní prostě položili a já jsem jim pouze připomínal nebo objasňoval kontext situace, ve které se postava nachází: co se stalo v předešlém obraze, co už postava v tu chvíli ví a co neví, kontinuitu děje a vývoj postav. Jinak se dá říct, že hráli sami sebe v té které situaci, jak by se asi chovali, kdyby se jim to stalo v jejich životě. Ale oproti profíkům bych si netroufnul na převtělování do jiných charakterů, být někým jiným by patrně nezvládli. Proto se spousta scén a samozřejmě dialogů upravovala během hereckých zkoušek, přepracovávala se motivace postav, a některé situace se samozřejmě předělávaly, aby odpovídaly romáckým reáliím.
Představitelka hlavní role Marie – Denisa Demeterová – nikdy neměla s herectvím žádné zkušenosti. Proč jste si vybral v konkurzu právě ji?
Důvody? Věk, vzhled, inteligence, talent a autenticita projevu. Osobnost. Vcítění. Schopnost přemýšlet o scénáři. Na prvním konkurzu vybouchla, protože byla hrozně nervózní. Ale pak na sobě zapracovala tak, že jsem čuměl. I někteří z herců - profesionálů si často mysleli, že je herečka a ne naturščik. S Denisou jsem měl během natáčení jenom jediný problém – když ji ta která scéna nebavila, tak měla tendence ji odfláknout a musel jsem na ni občas od kamery houknout, aby se vzpamatovala. Víc ji bavily citově vypjaté scény, ve kterých byla lepší, než jsem vůbec doufal. Jinak, profesionální romští herci u nás v Čechách žádní nejsou (na Slovensku jsou 2), a konkurzy na obsazení se táhly víc než rok. Navíc bylo jasné, že bez vhodné představitelky Marie se do natáčení vůbec nemá smysl pouštět, příběh s ní stojí a padá. Váhal jsem pouze mezi Denisou a Klaudií Lavičkovou, a ve finálním rozhodnutí zahrál věk: postava Marie, vzhledem k problémům, kterým čelí a jak jim čelí, vyžadovala přeci jen pořád ještě „telecí“ roky.
Ve filmu zaznívá poměrně často romština, takže film musel být opatřen v těchto sekvencích titulky. Proč jste si takhle komplikoval už tak nesnadný úkol a nenechal Romy hovořit česky, což skoro všichni, které jste obsadil, umí.
Česky umí ne skoro všichni, ale úplně všichni, protože jsou to Češi! Naopak, Denisa, Mirek Kotlár (Duna) a paní Mertová se romsky museli naučit. A v romštině komplikaci nevidím, leda pro produkci, že bude muset zaplatit leptání titulků. Romštinu používají v emocionálně vypjatých situacích, kdy nechtějí, aby jim ostatní, tj. gádžové, rozuměli. Což je stejné, jako když jste v cizině, a nechcete, aby vám rozuměli, tak taky přejdete z angličtiny do češtiny.
Představitel Mariina bratra Tibora – Koloman Baláž, i jeho kamaráda Maroše - Mihok Benedikt – jsou zpěváky populární romské brněnské kapely Gulo Čar. Znal jste jejich tvorbu? Objevil jste je právě v kapele?
Na Gulo Čar mě upozornila Jarmila Balážová z časopisu Romano Vodí. Jejich manažer David Gajdečka mě obratem pozval na koncert a když jsem kluky viděl na jevišti, hned mě trklo. Na prvních konkurzech to sice vypadalo bledě, protože občas nepřijeli nebo přijeli nepřipravený, ale na poslední chvíli vždycky zapnuli a pak byli skvělí. Oba mě hrozně bavili jak během natáčení, tak ve střižně, a Tiborek je oblíbená postava jak střihače Marka Opatrnýho, tak mistra zvuku Lukáše Moudrýho.
Další „menšinou“ ve vašem filmu jsou „bílí indiáni“ – komunita dospělých lidí, kteří ve volném čase žijí v přírodě životem maximálně podobným indiánům. O nich toho většina společnosti moc neví, a pokud ano, má je přinejlepším za infantilní podivíny. Jak jste poznal tohle společenství vy? O co jim podle vás jde? Je to útěk od civilizace, forma duchovní obrody, návrat k přírodě, určitá inklinace k šamanství…?
Indiáni byli neuralgický bod mezi mnou a scenáristou Janem Stehlíkem. Mě indiáni bavěj a pokud jsem je poznal, tak jsou to fajn normální občani, kteří moc dobře vědí, že jsou v první řadě Evropané žijící uprostřed Evropy 21. století, a pak teprve euroindiáni. Co se infantility týče, když potkáte na Zvíkově historické šermíře, také je nepodezříváte z dětinskosti. Problém je, že zatímco nad tlupou rytířů se nepozastavíte, indiáni jsou pro nás nezařaditelní, a pokud je přenesete zkratkovitě na plátno, kde není čas vysvětlovat, jak vážně to myslej a jak moc indiánství věří nebo nevěří, vyleze hlavně ta bizarní nezvyklost a člověk má pocit, že kouká na okostýmované šílence nebo naivky. Honza, který je jejich velký fanda, byl na můj vkus až příliš nekritický v přenosu indiánského étosu do děje, tj. chápal indiánství jako autentickou duchovní hodnotu, která funguje sama o sobě a bude jí tak také rozuměno. Já naopak nevidím na plátně indiány, ale euroindiány, tj. bílý ksichty v převlecích, a kolem toho se točily všechny naše spory. Co se týče nějakého kulturologického výkladu euroindiánství, přijde mi, že je to jeden z dalších proudů v rámci neopohanského revivalu, který je obzvlášť u nás, v sekulárních Čechách, velmi silný, plus hledání osobní alternativy k přebyrokratizované společnosti. Ostatně, Češi jsou vůbec velcí fandové chataření, chalupaření, turistiky, vejletů do přírody, kempování, táboření a houbaření po lesích, asi se v tom odráží selská národní duše, která potřebuje vypadnout z města (cesta z města) a odpočinout si pohledem na „jihočeské rybníky, to stříbro v kraji rozlité“. Naprosto konkrétně, a to je fakt, má české euroindiánství kořeny v trampském hnutí 70. a 80. let, takže i výklad smyslu hnutí je možné hledat u trampů. Do lesů, vod a strání ženou euroindiány stejné pohnutky jako trampy z první republiky, a stejná je i ta fascinace Amerikou. Jenom ten „folklorní“ zájem se přesunul od osadníků k domorodcům.
V kontextu současné české filmové produkce je váš film určitě méně prvoplánově „zábavný“ – ani teenagerovská či lidová komedie, ani šok typu Švankmajerova Šílení, žádný útěk od reality – naopak obyčejný milostný příběh Romea a Julie dnešních doby. Jaké diváky jím chcete oslovit a přivést do kina?
Nevím, jak odpovědět. Snažili jsme se prostě o seriózní film.