Sama doma

Záznam chatu z úterý 21. ledna

sylva: „Dobrý den, syn 11 let nechává všechno na poslední chvíli. Dříve byl ve škole jednička dvojkař, nyní říká, že ho škola nebaví. Pokud na něj nezatlačím tak na školu kašle a nosí trojky. Doma hraje na počítači sleduje YouTubery přinutit ho si udělat přípravu je pro mě už strašně moc vyčerpávající je to furt dokola ,protože ho nechci fyzicky trestat,tak jediné co na něj zabírá je že ho odstřihnu od internetu. Na to reaguje ale velice vztekle. Nepomáhá už ani: první povinnosti potom zábava. To že píše z něčeho test se většinou dozvím až po testu to že se má naučit básničku se dozvím pět dní předem. Máte nějakou dobrou radu jak nastavit pravidla a tresty u puberťáku?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Dobrý den, děkuji za dotaz. Obecně platí, že důležité je nastavovat pravidla v co nejranějším věku.V případě "puberťáka" je to těžší. Zkusila bych s ním nastavit dohodu - pravidla a důsledku, ve spolupráci s ním. Aby si sám zkusil nastavit, co bude následovat. Také bych do pravidel zařadila jasné strukturování školních povinností. Zkusila bych také pracovat s nějakým cílem, čeho by chtěl dosáhnout. K čemu by vlastně měl důvod se více snažit. Období není jednoduché, je důležité vyjít z toho, co mu jde, na tom stavět. Také je důležité věnovat čas sám sobě jako rodič, abyste si více odpočinula. Tresty u dospívajících bych vyměnila za logický důsledek z toho, co se děje. Někdy jako rodiče děti příliš chráníme, ono je důležité, aby zažili diskomfort z toho, že něco neudělali... ale pak se musíme jako rodiče naučit, že za děti vše nemůžeme řešit, protože pak dítě necítí dobře důsledky toho, že něco neudělali. Budeme v dalších dílech mluvit i o dospívajících konkrétně.“

Pájka: „Vážená paní doktorko, vždy umíte skvěle poradit, jsem zoufalá z toho , kam má výchova či naše dospěla a nyní hledáme řešení, moc ráda bych poprosila o radu jak si najít cestu k dceři bohužel nemáme spolu dobrý vztah, nemá potřebu s náma s rodiči cokoliv sdílet , je jí už 19 let ale vyzrálá tak na 12 let zařídili jsme jí bydlení,aby měla klid na učení a neposlouchá naše hádky nyní studuje VŠ, ale máme s tím problém jelikož dcera vůbec nedbá na úklid, ale hlavně řešíme údržbu bytu, aby se o něj starala, koš si není schopna odnést do polepnice, který má hned před domem,a přitom když se jí nabídnu, že ji s tím pomohu, tak to odmítne. je to zoufalé,co doporučujete jak moc do toho zasáhnout, jelikož studuje tak nájem apod. neplatí , ale chová se k těm věcem příšerně , chtěli jsem ji dopřát, ale stejně si ničeho neváží i psa dostala , ale nechce s ním chodit ani ven, má ho jen na mazlení, maximálně ho pustí na zahradu, brzdí ji neskutečná lenost, nezavolá sama od sebe jen tak , nepříjde, jen když potřebuje peníze tak se ozve,že když se jí podaří zkouška jestli ji přispějeme na něco apod., jak jí otevřít oči, ocenila bych kdyby s náma trávila nějaký čas, když si najde kluka tak se na něho hned upne, je na něm hned citově závislá, vím, že v mnoha ohledech za to může naše výchova,a mám hrozné výčitky vůči sobě, jak jsem měla spoustu věcí udělat jinak , ale co teď je nějaká a jaká cesta ? Otázka zní jak do toho všeho moct zasáhnout je potřeba vyvodit z toho nějaké důsledky / nestará se o byt o psa, a nás úplně přehlíží, je chladná, odtažitá, věčně protivná , brzdí ji lenost úplně ve všem , k nám úplný nezájem a to mě bolí,a jak se k tomu všemu postavit jako rodič, máte prosím pro nás nějakou radu?Moc Vás prosím o pomoc a radu?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, milá paní posluchačko, děkuji za důvěru. Vždy je nějaké řešení, zde je hodně závislé na rozhodnutí dcery něco pro změnu udělat. Doporučila bych zkusit, i přes věk dcery rodinnou terapii, odborníka, který by s vámi prošel to, co může v dceři zůstávat jako blok, který ji brání se posunout. Existují i poněkud alternativnější cesty - možná pro dceru přijatelnější - rodinné konstelace. Může pomoci dohoda mezi vámi - s čím můžete pomoc vy, jaké kroky, asi zatím postupné, bude dělat dcera. Píšete o hádkách, to může v dceři blokovat cestu k dospělosti - proto doporučuji odbornou pomoc. Obrátit se lze na různá zařízení, můžete zkusit např. místní poradny (zeptat se v místní PPP, lékaře, doporučí místa), v Praze lze zkusit obrátit se na Lociku např. Držím palce.“

Pajá: „Dobrý den, jak syna podpořit a naučit ho zvládat emoce, hned přejde do vzteku, když ho někdo kritizuje nebo má někdo na něj jakoukoliv negativní poznámku,nepříjmá jakoukoliv kritiku ale opravdu vůbec, tak to vůbec v sobě neumí ovládnout a jde hned do agresivity, co s tím, i když já mu nejdu dobrým příkladem, tak co i mě můžete prosím poradit ? A jak by se vůbec mělo reagovat na člověka, který má dnes a dnenně uštěpačné jízlové a nepříjemné poznámky - co mu konkrétně říct ? A co by mohlo pomoct na zvlánutí emocí a kritiky vůči mě a vůči synovi co mu já mohu poradit?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, děkuji za dotaz. Vlastně část odpovědi je ve vaší otázce... prvně jít dítěti příkladem - tedy pracovat s vlastními emocemi sám. Dále mu lze doporučit nějaký - říkáme společensky přijatelný způsob ventilace vzteku - např. boxovací pytel, polštář, sport, techniku řev lva (specifická relaxační technika). Ono i ironie a uštěpačné poznámky jsou v podstatě agrese... zde radím tzv. selektivní ignoraci - prostě na to nereagovat a reagovat na přijatelnou komunikaci. Asi mluvíte o dalším členovi rodiny, který se tak i chová, zde je nutné jasně (a mimo dítě) nastavit pravidla, že takto si komunikaci nepředstavujete. Není to v pořádku, lze se obrátit na odborníka, který poradí, jak si máte i s partnerem nastavit pravidla soužití. Pokud dítě nepřijímá kritiku, může už být kritiky příliš, působí jako ohrožení, je potřeba výchovně působit vyváženě, dávat dítěti jistotu, že má důležitou hodnotu, že jej máme rádi, najít oblasti, v nichž je dítě šikovné, co mu jde, na tom stavět další posun. Držím palce.“

Petra: „Dobrý den, zajímalo by mě, kolik procent lidí si asi myslí, že jsou tělesné tresty potřeba. Myslím si, že je to stále poměrně dost lidí…. Neumím si představit, jak bych tělesný trest našemu 3,5l synovi zdůvodnila, je to absurdní. Děkuji“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Dobrý den, bohužel máte pravdu, je to stále dost velký počet lidí - zejména se s tímto názorem setkáváme u střední a starší generace. Mladí rodiče jsou více ochotní připustit, že výchova se bez tělesných trestů obejde. Zde ale jdou do druhého extrému- nenastavují pravidla, nekontrolují je a nedbají na důsledky, které dítě pocítit musí. Ano, tělesně potrestat dítě je absurdní, nikam to pozitivně nevede.“

Barbora: „dobry den. ráda bych se vas zeptala . mam ve své péči syna. synovi byli 2 roky když jsme se rozvedli s byvalym manželem a soudem bylo určeno vyživne na 2 500kč.po 6 letech poprvé bych ráda zažádala o navýšení výživného . bývalý manžel povýšil ve svém zaměstnaní vyplata bude cinit 100 000kc až 150 000. mou otázkou zní .o kolik penež bych mela dat navrh soudu a požadat i zpětně treba 3 roky? a co vše doložit.momentalně jsme oba v insolvenci.bývalý muž cerstvě a ja cca 2 roky.jsem v invalidním duchodu ,pracuji na castečný uvazek. podotýkam že jsme spolu žily. a vychovavali společně syna.nyní jsem se rozhodla po konfliktním vztahu se odstěhovat . a zažadat soud o navysení. děkuji za vasi odpověd barbora holcová“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, toto je nutné řešit s právníkem, pokud jste v situaci, kdy si právního zástupce nemůžete dovolit, existují různé poradny pro občany v rámci podporahových zařízení, obrátit se lze na různé dobrovolnické instituce, manželkskou poradnu. Pomoci by mohlo o Oddělení péče o dítě, tam vás určitě nasměrují, podpoří ve vašem požadavku v zájmu dítěte.Děkuji za pochopení.“

Jiří: „Dobrý den. Vnuk v páté třídě/sestra o rok starší/ ve škole neustále něco zapomíná a je mu to úplně jedno. Při vyučování jsou okamžiky, kdy mají něco dělat samostatně a vůbec se nevěnuje tomu co má dělat. Co s ním dělat? Rodiče jsou rozvedené a děti jsou u otce. Lže a nemluví pravdu a snad i tomu sám věří. Děkuji za odpověď.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, děkuji za otázku. Prvně bych se zajímala o to, proč stále něco zapomíná? Je v pohodě? Cítí se dobře? Je dost odpočatý? Není ve stresu? Pak proč nemluví pravdu? Třeba to přesně tak potřebuje mít, jak to říká. Ohrožuje ho něco? Zároveň mám zkušenost, když dětí působí, že jim je to jedno, že to je jen maska a není to tak ve skutečnosti. Ale má pocit, že opravdu někoho zajímá, co cítí, co potřebuje? Nesetkává se s tím, že když něco řekne, mávne se v okolí rukou, že to jsou prkotiny? Nemyslím to vůbec špatně, je to časté, problémy dětí dospělým často připadají jako prkotiny, a často přeskočí to co pro dítě je zcela zásadní. Myslím, že z vaší otázky je zřejmé, že dítě potřebuje hlavně cítit pohodu a klid. V páté třídě je už dítě schopné o řadě věcí mluvit, ale musí cítit bezpečí. Je např. ve škole školní psycholog? Někdo nezávislý, ke komu by dítě mělo důvěru? Aby mohlo říci, jak se cítí, co by potřeboval. Zkuste mu nabídnout, jestli si s někým nechce popovídat (vy, psycholog, výchovný poradce, třídní učitelka)... POmoci může i pedagogicko-psychologická poradna. Držím palce.“

Dana: „Dobrý den, jaký máte názor na rodiče a hlavně matky, které na děti nejdřív mluví mluví pak křičí a křičí, nicméně nejsou důsledné a ve výsledku to vypadá tak,že to co po dítěti chtěli nechají tak se slovy on mě nechce poslechnout. Tudíž dítě 2-7let vyhrává a i když máma křičí stejně je pak po jeho a může si dělat co chce. A s věkem se to zhoršuje. Neměli by rodiče před rodičovství, ale i v průběhu chodit na kurz rodičovství? Za mě ano. Vidíme to s postupem let v naší MŠ, jak se to zhoršuje a hodně rodičů neumí být rodiči.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Myslím si, že je potřeba, aby takový rodič hlavně zklidnil sám sebe. Mám dobrou zkušenost s tím, že v MŠ a ZŠ, kde spolupracuji,se dělají workshopy pro rodiče- jak nastavovat hranice, jak je dodržovat, jak spolupracovat s mš, jak relaxovat. Prostě někdy rodiče potřebují pomoc, protože sami si s tím nevědí rady. A když je to "schované" do workshopu, přednášky pro rodiče obecně, oni si tam někteří rodiče najdou ty důležité rady i pro sebe. Kurz rodičovství zní hezky, ale buďme fér, ono u učitelů, kteří na to studují let také vidíme často různá selhání:). A některé osobnosti dětí, nebo zkušenosti rodičů z jejich dětství, jsou hodně limitující a výchovně prostě náročné. Držím palce a věřím, že kurzy, které pro rodiče připravíte, je dobrá cesta.“

Martina: „Dobrý den, paní docentko, děkuji za toto téma a chtěla bych se zeptat na radu. Syn 9 let je velmi tvrdohlavý, nechce dělat nic, co mu není po chuti. Nejvíce bojujeme, když se má učit a nechce, tak dlouho se mnou diskutuje, odmlouvá a neučí se, až mi občas rupnou nervy a dostane pohlavek. Jak na něj? Běžná domluva, rozprava nepomáhá. Dodávám, že je ve škole bezproblémový, premiant.. Moc děkuji. Martina“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, milá paní Martino (s dovolením), děkuji za dotaz. Já začnu od konce - je premiant (tedy mu stačí látku poslouchat ze školy, má dobré učitele). Nechce se učit - řešila bych, co přesně má dělat a jakými postupy - domluvila bych se s ním, jak by mohla vypadat příprava do školy, aby se mu líbila, když jí v podstatě nepotřebuje (ale víme, že s nároky dalších ročníků asi už přípava bude nutná, tak aby na systém byl připravený). Doporučovala bych v tomto případě začít používat mentální mapy, to chytré děti baví. Pak tvrdohlavost - to je osobnostní rys. Zde už v jeho letech je možné jasně domluvit pravidla - na čem se bude podílet, kdy to udělá, jaké důsledky budou, když neudělá. Také mě napadá, zda prostě nechce více vaší pozornosti. Je to paradoxní, ale některé děti tím upoutávají pozornost rodiče. Zkusila bych pozornost dát jinou formou a zkusila bych několik dní neřešit školu. CO se stane? Třeba se chlapec půjde učit sám, a může mu vadit neustálá kontrola. Třeba vám to dokáže říct sám, když mu nabídnete konstruktivní dialog. Držím palce:)“

Eva: „Dobrý den. Mám dvě vnučky 8 a 10 roků, obě drzé, zvláště na dceru, mámu. Zeť jim stále jen domlouvá, nic nepomáhá. Dcera jim dává úkoly, mají povinnosti, zákazy kamarádek, zákaz televize, věnuje se jim hodně. Často si říkám, neuškodilo by pár facek. Jaký je Váš názor? Děkuji za odpověď. Zdraví Vás Eva.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, paní Evo, děkuji za dotaz. Vidím, že vnučky mají povinnosti, důležité ale je, jak rodiče lpí na jejich dodržování, jaké jsou nastavené důsledky. Ono je důležité propojit činy s výhodami a nevýhodami (důsledky). Domluva někdy působí jako přemlouvání - to je neefektivní. Jasně nastavené pravidlo má vždy jasně nastavený důsledek. Rovněž, když dítě komunikuje drze, doporučuje se na to nereagovat vůbec. Reagovat, až když děti mluví slušně. Možná by pomohlo, kdyby děti úkoloval tatínek a maminka si mohla odpočinout. Facky nemyslím, že něco zmohou, často děti zablokují, způsobí vzdor a zvyšují agresivitu. Důležité je soulad obou rodičů, stejné působení. Zkuste si také všímat, zda někdo v rodině nepoužívá podobný způsob komunikace, zda to vnučky nemají odkoukané, zda jim někdo v okolí neodsekává... VZor zde také hodně pomůže. A jak píšu výše, když je dítě drzé, "vypnout uši", a "zapnout" je, až když dítě mluví hezky. Držím palce.“

Petra (prosím nezveřejňovat): „Dobrý den paní doktorko, jaký přístup je nejlepší zvolit u 7-letého hyperaktivního chlapce, který má "svou hlavu", často "nevnímá", "neposlouchá" (ačkoliv slyší), aby si plnil své "povinnosti" - mimo přípravy do školy i obvyklé denní kroky (mytí, čištění zubů, jídlo,...). Jak na takovouto "osobnost"? Je možné se k Vám objednat na případné konzultace? Děkuji, pěkný den.“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, jak píšete, zde jde o komplexní přístup - pracovat s hyperaktivitou, pracovat s pozorností, nastavit viditelná pravidla - povinnosti. Myslím, že pomoci by pomhlo, aby povinnost dělal po svém (nejsou pravidla příliš úzká?). Pomáhá klid, vzor rodiče- jdu dělat to stejné - řadu denních kroků můžeme dělat s dítětem společně. Pomoci může odfiltrovat více podnětů, aby měl syn více prostor na podnět od nás. Více mu poskytovat prostor pro odpočinek. Hodně pomáhá pravidelnost, opakující se denní režim, který přejde do automatizovaného chování. Objednat se ke mě lze, doporučuji si mě najít na stránkách školy. Něco společně vymyslíme:)“

Nikola: „Dobrý den, 2lety syn řeší některé situace s o 2roky starším sourozencem kousnutím/ stipnutim. Ten pak pláče. Jak tyto situace řešit, aby se neopakovaly? Jak to komunikovat?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Dobrý den, vhodné je jasně dát najevo, že tato cesta je nepřijatelná, krátce a jasně, důrazně sdělit,že kousat se nesmí. Zkusila bych se podívat, co předchází této reakci, proč dítě k takové reakci sáhne. Nebrání se něčemu od staršího sourozence ? Pokud je to jen prosazení sebe, je důležité, aby dítě následně vidělo, že ničeho pozitivního nedosáhlo, pokud je to projev agresivity, nabídla bych k ventilaci agresivity polštářek, hračku - ventilace je důležitá.“

Linda: „Dobrý den, někdy je teda velice obtížné koukat se na vnučky které se ve svých 7 a 4 letech hádají, kříčí, občas i perou a škaredě titulují. Mladší je průbojnější a provokuje, starší jen křičí a řve. Já chci být hodná babička a ne ta, co je bude kárat. Co s tím, když pak rodiče, když už je toho moc straší čertem a vařečkou. Nikdy jsem neviděla, že by dostaly na zadek. Říkala jsem jim jen, že i v královské rodině mají gauč, kde si vše musí vyříkat a nesmí se u nich křičet. Nevím. Děkuji“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den. Vlastně problém vidím v tom, když rodiče vyhrožují, ale pak to neudělají. Je to začarovaný kruh. Zásadní je zvolit takové formy důsledků (případně trestů), které ale pak jsme jako rodiče schopni dodržet. Nebála bych se nastavovat pravidla, to nesouvisí s tím, že nebudete hodná babička. Možná vnučky řeknou, že nejste, ale obě víme, že právě hodné babičce jde o to, aby děti se naučili něco důležitého. Navrhuji místo kárání nabídnout přímo ten způsob, jak říkáte - mám tady u sebe tajemné místo, kde se vše dá vyřešit - ale musí se tam mluvit tiše, klidně, mluví každý postupně. Lze přidat i nějaký předmět - kamínek, kytičku, kdy mluví jen ten, kdo ho má. Začala bych touto cestou, příkladem. A někdy pomáhá prostě nereagovat, když si dítě snaží něco vykřičet. Pak je ale důležité reagovat hned, jak začne mluvit normálně, aniž bychom ale začali mentorovat - typu - vidíš, že to jde. Prostě jen posilujeme moment, kdy se dítě chová tak, jak chceme. Držím palce.“

Josef: „Dobrý den, jak prosím reagovat když se Vás to osobně sice netýká, ale někdo je například slovně bičován či přes zprávy je v pořádku aniž by se Vás někdo ptal do toho hovoru vstoupit a pomoci mu se obhajovat nebo do toho nijak nezasahovat, děkuji“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Dobrý den, to je hodně obecné, pokud mluvíme o dospělé osobě, která je zdravá a může se bránit, nevstupovala bych do toho. Dospělého se lze mimo uváděnou situaci zeptat, zda nepotřebuje pomoci. Pokud jde o dítě, pak je nutné řešit přes příslušné instituce.“

Hana: „Dobrý den, po narození mého bratra a mého nástupu do školy se výchova během dětství hodně změnila. Nastal čas, kdy jsem se bála chodit ze školy domů. Vždy když jsem přišla ze školy začala se mnou mamka dělat úkoly a nějakou další práci navíc do školy. Pokaždé když jsem měla problém něco opakovaně pochopit nastal trest - ledová sprcha i s oblečením. Doposud jsem nepochopila, proč to dělala a ani jsem ji to neodpustila. Jaký by měl být dle Vás v takové situaci ideální postup?“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, milá paní Hanko, to samozřejmě vůbec není v pořádku, co jste zažila. Pokud se s tím těžko dosud vyrovnáváte, navrhuji vyhledat terapeuta, s jeho pomocí se se zážitky vyrovnat. Někdy pomáhá vyslechnout si příklady osobností, které prošly traumatizujícím dětstvím, a našli cestu, jak zážitky zpracovat, jak se vyvarovat podobných chyb. Když mám takové případy dětí ve škole, snažím se jim ukázat, že je to problém dospělého, něco ho trápí, něco ho ohrožuje, což vůbec často nesouvisí s dítětem (parnterské neshody, nenaplněné sny). Je neomluvitelné, když rodiče takto postupují, ale na selhání máme v podstatě nárok každý. Hledejte cestu k sobě, věřím, že to hodně pomůže.Držím palce.“

Petra: „Dobrý den, jak reagovat na ironii a slovní útoky? Jak mám hned ragovat, když potřebuji na to reagovat nejde mi dělat, že to neslyším. Děkuji“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Pokud na to potřebujete reagovat - předpokládám, že pokračujeme v již předchozím chatu, pak je vhodné asertivně říci - a dost, nechci/nebudu takto komunikovat, přestaň.“

Hanka: „dnes rodiče nemají na děti čas, někdy jsou pod vlivem a pak mlátí bezdůvodně, někdy jsou týrány a nikdo jim nepomůže. u normálních lidí je ta rána lepší než domluva. Já dostala v 9-ti přes hubu, protože jsem přišla pozdě domů,už jsem to neopakovala, pamatuji si to dodnes. Co vy na to? Děkuji“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, myslíte, že by nepomohlo, kdyby vám rodiče řekli,že o vás měli velký strach? že by to pro vás nebylo dostatečné? Pro mě ano, nechtěla bych, aby rodiče měli strach. Jinak ano, mnozí rodiče čas nemají, mnozí ano. Není to vše možné házet do jednoho pytle:). Osobně si myslím, že u normálních lidí je domluva lepší než rána. Přeji pěkný den:)“

Iva: „Dobrý den paní doktorko, mám syna 11 let s ADD a LMR. Poslední dobou je drzý a při učení ho musím velmi motivovat, aby mi vůbec něco napsal, spočítal nebo přečetl. Už mi dochází trpělivost a začnu na něho křičet. Jak mám zvládnout tyto emoce a být nad věcí. Děkuji“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, milá paní posluchačko, pro mě je důležité, že píšete, že dítě má LMR. Má prostě své limity, v houževnatosti, v chápání. Možná drzostí prostě dává najevo, že už nemůže, je tlakem na to, co chcete "ohrožen", je u svých limitů. Nemáte jednoduchou situaci, zkusila bych probrat situaci ve škole- jak výkon dítěte vnímá učitel, jak dítě zvládá minimální výstupy, jak působí ve škole (radostně? má kamarády? zapojuje se?). Pak bych dále řešila i s poradnou, zda jsou nastavená pravidla adekvátní situaci. Držím palce“

Radka: „Dobrý den. Mohu se zeptat co jsou hranice? Můžete prosím vysvětlit? Nevím, jestli dobře rozumím významu ve výchově nebo vnímání druhých k sobě . Protože pro mě je to hrozně subjektivní vnímání mantinely. Děkuji a přeji pěkné dny“

doc. PhDr. Markéta Švamberk Šauerová: „Hezký den, ano hranice vnímáme jako mantinely. Co dítě smí a co nesmí. A je to subjektivní z hlediska každé rodiny, na druhou stranu jako základní mantinely lze uvést - dítě pozdraví, poděkuje, uklidí si hračky, nebouchá druhé, čistí si zoubky.... s tím ale souvisí, že to kontrolujeme, pomáháme dítěti mantinely dodržovat. Čím je dítě mladší, tím užší mantinely potřebuje - aby na ně vidělo, vázat na konkrétní činnosti dítěte. Výborně pomáhá vzor. Hranice je pojem, který zastupuje konkrétní pravidlo. To tedy znamená, že mluvíme o výchově s pravidly.“