Sama doma

Záznam chatu z pondělí 11. listopadu 2024

DAYD: „Lze dítěti vysvětlit, že smrt je vlastně jediná spravedlnost, protože čeká všechny?“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, vaše tvrzení je jednoznačně pravdivé, domnívám se, že děti se s ním v různých kontextech během života setkají. Je dobře, pokud je komunikace v rodině a s rodiči otevřená, když téma smrti není tabuizováno a blízké osoby se i s dětmi baví o tom, jak každý člen rodiny smrt vnímá, prožívá - a třeba zmínit i motto, které jste zmiňoval ve vašem dotazu. Přeji pěkný den a zdravím z Kavčích hor. Veronika Šporclová“

Šárka: „Dobrý den paní doktorko, od jakého věku dítě chápe vše, co souvisí se smrtí? Je opravdu lepší neříkat, že zemřelý byl nemocný, protože by se bálo, že každý, kdo je nemocný zemře?“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Šárko, děkuji za váš dotaz. Jednoznačně platí, že dětem by se nemělo (v žádném tématu, nejen o smrti) lhát. Proto pokud byla osoba, která zemřela, nemocná, pak by to dítě mělo slyšet. Můžeme mu vysvětlit, že jsou různé bacily a různé nemoci. Že některé bacily nejsou nebezpečné (dát konkrétní příklady nemocí, které dítě již zná), ale že jsou taky nemoci a bacily, které mohou být těžké, nebezpečné a se kterými si ani lékaři nevědí rady. Už i malé dítě tak dokáže pochopit, že ne každá nemoc vede ke smrti a to může zmírnit jeho obavy. Oceňuji ale, že na tuto variantu myslíte, protože rozhovor s dítětem vedený bez strachu, ale s touto empatií, může mít na dítě blahodárný efekt. Děti začínají více chápat smrt (= konečnost našeho života) v mladším školním věk, ale i mladší děti dobře zachytí, že je to v určitém ohledu "magické" téma, setkávají se se smrtí v pohádkách a v okolí. Proto je důležité s dětmi i na toto téma otevřeně hovořit, aby se nezvyšoval jejich strach a případně i úzkost pramenící z uvědomění, že život nás všech jednou skončí. Se srdečným pozdravem a přáním hezkých podzimních dní Veronika Šporclová“

Ludmila: „Dobrý den pani psycholožko,jsem babička a chci se Vás zeptat,jak vysvětlit vnučce 9let,když se zeptá, jak se člověk vejde do urny,jak ji vysvětlit kremaci a uložení do urny .Je to citlivé dítě, tak aby nebyla v šoku.Dekuji moc.“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Ludmilo, děkuji za vaši upřímnou otázku. Velmi oceňuji, že vaše vnučka vám klade tyto zvídavé dotazy - znamená to, že se cítí bezpečně a že pravděpodobně ve vaší rodině není toto téma tabuizováno, není to téma, "o kterém se nemluví". Vždy zdůrazňujeme hovořit s dětmi pravdivě, otevřeně, srozumitelně, na úrovni věku. Je celkem běžné, že děti potřebují tyto pro ně "záhady" objasnit. Stejně, jako je zajímá, jak se děti dostanou na svět, zajímá je také, co se děje po smrti. A je na nás, dospělých, abychom dětem i tuto oblast citlivě a pravdivě vysvětlili. Nebála bych se hovořit upřímně, jak vypadá kremace a uložení do urny, proč je důležitý rituál pohřbu (rozloučení se životem, uctění až oslava života zemřelého..). Citlivě zvolená slova a nezabíhání do detailů dítěti pomůže beze strachu pochopit to, co je pro něj záhadou. A to, že se dokážete spolu bavit i o tématu, které je pro většinu lidí náročné a vyhýbají se mu, je obdivuhodné. S pozdravem a přáním pěkných podzimních dní Veronika Šporclová“

Veronika: „A jak je to u sebevraždy, jak to sdělit dítěti, když umře táta nebo máma. Děkuji.“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, sebevražda a úmrtí (ztráta) rodiče jsou pro dítě velmi náročná a ne zcela běžná. Klade to velký důraz jednak na druhého rodiče, který zůstává s dětmi, ale i na širší rodinu, která dokáže poskytnout dětem i druhému rodiči potřebnou oporu. Každý případ je velmi individuální a vždy záleží na potřebách a možnostem každého dítěte i rodiny. Co se ale osvědčuje se a vřele bych doporučovala využít služby odborníků a organizací, které mají velkou zkušenost s provázením dětí, kterým zemřel rodič, s podporou rodiny pro zvládnutí této extrémně náročné životní situace. Se srdečným pozdravem Veronika Šporclová“

Mirka Pořtová: „Dobrý den, sama si připadám, že trauma ze smrti mám, nejsem s ní srovnaná a přitom mě nikdo neopustil tak, abych z toho měla trauma. Mám děs z toho, že už nikdy nebudu. Synovi jsou 2 roky a myslím na to, že to budeme jednou řešit.. nechci na něj ale nic přenést. Měla bych raději zajít i já na terapii?“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Mirko, děkuji za vaši upřímnost a otevřenost. To, že si uvědomujete, jak je pro vás téma smrti až traumatizující, je první velmi důležitý krok pro zmírnění této silné úzkosti. Moc bych vám přála, abyste vaši úzkost třeba i s pomocí odborníků dokázala zmírnit. Nejen kvůli vašemu chlapečkovi, ale zejména kvůli vám, aby se vám žilo lehčeji a bez silných obav. Úzkost, kterou téma smrti vyvolává, je běžná, ale je důležité, aby nebyla paralyzující. A pokud vnímáte, že téma smrti je pro vás až traumatizující, pak se neostýchejte tomuto tématu věnovat v bezpečném terapeutickém prostoru. Srdečně zdravím a přeji vše dobré. Veronika Šporclová“

DAYD: „Hezky lze seznámit dětí se smrtí filmem Dařbuján a Pandrhola.“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, děkujeme za inspirativní tip. S pozdravem Veronika Šporclová“

Jana: „Dobrý den, v létě mi ze dne na den náhle umřela babička ( já jsem ji měla jako za svojí 2 mámu). Moje 12 letá dcera ji také více vnímala vic něž jen jako prababičku. Když se dcera dozvěděla že babička umřela byla z v šoku. Nechce se o tom se mnou bavit ani slovem, do místnosti kde babička bydlela nevkročí ani špičkou nohou, natož jít se mnou na hřbitov. Myslím si že s tím hodně zápasí a ráda bych ji nějak pomohla, ale nevím jak. Je pravda že já se z toho také nedovedu vzpamatovat.. stále čekám že se babička vrátí. Co by jste nám poradila? Předem děkuji za odpověď Jana“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Jano, děkuji za váš upřímný dotaz. Věřím, že ztráta babičky, která vám byla velmi blízká, vás nepochybně velmi silně zasáhla. Z vašeho dotazu je znát, že babička byla blízká i pro vaši dcerku. Respektovala bych, že se zatím nechce bavit o babičce, pravděpodobně je to pro ni velmi bolestivé a dá se předpokládat, že velmi dobře vnímá i vaše emoce a to, že i pro vás je zatím těžké se z této události vzpamatovat. Doporučovala bych vám obrátit se na odborníky, kteří by vám i vaší dceři mohli pomoct s provázením tímto velmi náročným obdobím. Smrt blízké osoby může vést k traumatu a rozvoji posttraumatické poruchy, proto pokud vnímáte, že se vám nedaří posouvat dál, pak by vám mohla psychologická podpora ulevit. Prospěšné mohou být i publikace nebo poradny, kde lze nalézt pomoc - např. organizace Cesta domů. Nemusíte na to být sami, pokud je těžké se se ztrátou blízké osoby vyrovnat. Držím vám pěsti a vše dobré, Veronika Šporclová“

Dagmar: „Dobrý den, je hezké že radíte na toto téma, ale jak s dětmi probrat. když probíhá pohřeb v kostele a pohřbívá se do hrobu. Mají se děti zúčastnit? Jak jim to vysvětlit, Děkuji“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Dagmar, děti by měly být součástí rozlučkového rituálu - pohřbu. Je dobré s dítětem hovořit o tom, co pohřeb je, k čemu je důležitý, jak bude probíhat včetně konkrétních informací - kde bude sedět, kdo bude vedle něj, upozornit ho, že lidé budou smutní a plakat, proč probíhá pohřeb v kostele a jak vypadá uložení rakve do hrobu. S dětmi hovoříme vždy otevřeně, upřímně, srozumitelně podle věku dítěte. Pro dítě je důležité, aby rozumělo celé události a aby se na to mohlo připravit. Také ujištění, že tam budou s ním další osoby, na které se může v případě potřeby obrátit, je pro dítě důležité. Je-li to možné, tak starší děti už doporučujeme zahrnout i do příprav pohřbu, ptát se jich na jejich názor, dát jim prostor pro otázky. S pozdravem Veronika Šporclová“

Mirka: „Dobrý den Veroniko, díky za tipy v přímém přenosu. Napjatě jsem poslouchala. :-) Před 4mi lety mi zemřel tatínek, dětem byly tehdy 3 a 8 let. Starší syn to, zdá se mi, až tak neprožíval. Tehdy tříletá dcera ano, trvalo velmi dlouho, než se s tím jakštakš vypořádala. Doma mluvíme o smrti otevřeně, dětem jsme vysvětlili, že dědeček byl hodně starý (skoro 90 let) a nemocný, téma jsme probírali několikrát, opakovaně v průběhu delší doby, tedy hlavně já s dcerou, když na ní přišly stesky a velký smutek. Že každý jednou umře, že ne na každou nemoc se umírá, že někdo věří, že s námi zemřelí zůstanou ve vzpomínkách, v nebíčku jako hvězdičky, které se na nás dívají. Myslím si, že osobní zkušenost, která přišla u dcery brzo, v ní způsobila daleko větší úzkost ze smrti, než u jiných předškolních dětí. Děti byly i na pohřbu, myslela jsem si, že pokud jim to člověk vysvětlí, neskrývá ani u sebe smutek, že je to zkrátka přirozená součást života a poberou to nakonec lépe než dospělí. I když u dcery si zpětně říkám, jestli jsme ji tam měli brát, jestli nebyla moc malá. A teď ještě dotaz :-). Vzhledem k tomu, že máme další dva prarodiče ve vysokém věku a bojíme se, kdy se co sesmekne, chtěla bych se zeptat, jestli Vás napadá ještě něco, jak postupovat po dalším úmrtí, protože se samozřejmě předem bojím, že u dcery nastane velký smutek. Samozřejmě se začla po smrti dědečka strašně bát, že umřu i já. Řekla jsem jí v podstatě to, co jste zmiňovala nyní v rozhovoru v ČT. Že každý..., ale že spolu budeme dlouho..., že já mám svojí maminku pořád a jsem už velká a dospělá, tak že se dcera nemusí teď tolik bát, protože to přijde za strašně dlouho atd. Je těžké vidět, jak se tím dítě trápí a připomíná mi to i můj obrovský strach ze smrti, i vlastní, když jsem byla malá. Díky i za tip na vyprávění o tom, jak jsme se s tím vypořádali my, když nám prarodiče zemřeli. Pokud Vás napadá ještě něco dalšího, předem moc děkuji. Hezký den a hodně síly do Vaší práce. :-) Mirka“

PhDr. Veronika Šporclová: „Milá Mirko, děkuji vám za váš vzkaz, který mě velmi potěšil. Myslím, že čtenáři (diváci) zde mohou nalézt příklad toho, jak vy konkrétně jste se ve vaší rodině vypořádali s tématem smrti. Považuji ho za příklad velmi dobré praxe, který může obohatit a inspirovat i další osoby. Pokud pro někoho setkání se smrtí blízké osoby vyvolala traumatizující zkušenost, je pochopitelné, že toto téma může vést k retraumatizaci. Proto je důležité a nezbytné tuto zkušenost dobře ošetřit a integrovat do dalšího života tak. Z vašeho dopisu jsem měla dojem, že se vám to u vašich dětí velmi dobře podařilo. To, že téma smrti není ve vaší rodině tabuizováno, že vaše děti mají možnost se ptát a nejsou na své pocity i myšlenky samy, je oceněníhodné. Když se ptáte, co lze ještě dělat jinak a jak případně vaší dcerce pomoct zmírnit strach ze smrti, pak je vhodné se o tomto tématu citlivě, ale otevřeně bavit. Moje zkušenost je, že když dospělí otevřou téma smrti, jsou často překvapeni, jak děti o tomto tématu přemýšlí a že se mu nevyhýbají. Když dáte dětem prostor pro otázky, které jim pomůže objasnit některé nejasnosti a záhady, které mohou mít se smrtí spojený, může to mít úlevný efekt. Není potřeba zacházet do detailů, ale poskytovat dítěti reálné a pravdivé informace. A nehovořit pouze o smrti, ale také o tom, jak si můžeme společný čas např. s prarodiči užít, bavit se o hezkých společných zážitcích - což je něco, co zůstane i po smrti. Kdybyste měla pocit, že vás nebo vaši dcerku úzkost ze smrti paralyzuje, neostýchejte se případně obrátit na psychologa nebo organizace, které se zabývají tématem smrti a provázení v období truchlení. Srdečně zdravím a přeji vám a celé vaší rodině hodně zdraví a hezkých společných zážitků. Veronika Šporclová“

Kateřina: „Dobrý den, mám 5-ti letá dvojčata - holčičky a v posledním roce jedna z nich mluví často o smrti. Že nechce umřít, že je to nespravedlivé, že chce žít navždy, někdy se kvůli tomu před spaním i rozpláče. Je to v tomto věku normální? Snažím se jí to v klidu vysvětlit, ale ne vždy ji to přejde. Děkuji“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, na otázku, zda je "normální", že dítě v 5 letech hovoří o smrti, odpovídám, že ano. Děti se setkávají s tématem smrti i v tomto věku - vzpomínky na zemřelé v období "Dušiček", v pohádkách, někdy mohou mít i ve svém okolí někoho, kdo zemřel. Je také pochopitelné, že se "rozčiluje" nad nespravedlností a nechce nikdy umřít. Lze to využít jako hezký podnět k rozhovoru - citlivém a srozumitelném. Nechejte dítěti prostor pro to, aby vám samo řeklo, jak smrt vnímá, čeho se bojí a na tyto obavy pravdivě reagujte. Nebojte se zvídavých otázek dítěte, ale také zdůrazněte všechny jistoty a radosti, které v tuto chvíli má. S pozdravem a přáním klidných podzimních dní Veronika Šporclová“

Vlastimil: „V určitém věku, už nevím kolika let, jsem si pravidelně před spáním přestavoval, že moji rodiče a ti, které mám rád zemřou. A bylo to hrozné, cítil jsem strašnou bezmoc.“

PhDr. Veronika Šporclová: „Dobrý den, Vlastimile, děkuji za váš dotaz. Se zkušeností, kterou popisujete, se setkávám. A i na základě těchto zkušeností doporučujeme, aby téma smrti nebylo v rodinách tabuizováno, aby dítě nebylo na své myšlenky, pocity a otázky samo, jak se často děje. Pocity bezmoci a strachu, které dítě autenticky zažívá, mohou být velmi nepříjemné a dospělí by měli být laskavými průvodci, kteří dítě i s tímto náročným tématem seznámí a jeho obavy zmírní. I proto bylo toto téma otevřeno v pořadu Sama doma. Podle množství dotazů, které přišly, se domnívám, že je to téma, které vyvolalo v posluchačích zájem, že je to téma, o kterém je potřeba hovořit. Ještě jednou děkuji za vaši otevřenost a přeji pěkný den, Veronika Šporclová“