Zápisky z cest
Čína: Jeskynní obydlí
Napsat cestopis o čínském Hobitově je pro mne velká výzva. A je to asi jeden z nejtěžších článků, které sem kdy psal. Síla stojícího času a ztracené pýchy dělá Li-ťia-šan mým nejoblíbenějším místem v Číně. Dá se něco tak výjimečného zaznamenat slovy a fotografií? Nedá. Já to ale přesto zkusím.
Stojím v provincii Šan-si na břehu Žluté řeky. Právě tato oblast je rodným místem čínské civilizace, tady Čína vznikla. Krajina je tu drsná, rozbitá Žlutou řekou, která po tisíciletí mění svůj tok. Pohled na nekonečné zjizvené hory vzbuzuje obdiv k lidem, kteří tady žijí více než 5000 let. V některých obdobích tu až čtvrtina obyvatelstva žila v jeskyních. Ještě dnes tak bydlí dvanáctina obyvatelů této provincie.
Vzhůru do Hobitova
Čínský Hobitov se nachází nedaleko bývalého obchodního centra, města Čchi-kchou. Na tomto území se Žlutá řeka zužovala natolik, že přeprava tovaru po ní už nebyla možná. Proto se Čchi-kchou stal hlavním obchodním přístavem dávných časů. V období jeho největší slávy tu žilo 600 velkých rodin a tisíce dělníků. Dnes je tu rodin 40, ve škole sedí poslední čtyři žáci. Černý drak, který měl toto bohaté město chránit, vypelichal. Jeho majestátní chrám se ale dále tyčí na vysokém útese nad řekou.
Jeho sláva zašla stejně jako sláva tohoto města. Místní lidé i tak stále kladou oběti. Ovoce, či lacinou pálenku z malého supermarketu. Jinak je tady už jenom prach a vnitřek ožívá kvílením silného větru. Udržované sály pořád budí respekt. Z chrámové zdi s dvěma bronzovými zvony vidím nekonečnou scenérii provincie Šan-si. Právě tímto směrem se nachází bývalé sídlo rodinného klanu Li – čínské hobití město Li-ťia-šan. A právě tam teď vyrážím.
Z městečka Čchi-kchou je to asi hodinová procházka do místních jeskynních obydlí. Li-ťia-šan doslova znamená Hora rodiny Li. Na první pohled je vidět, že tady žádní chudáci nežili. I tady jsou prosté jeskyně, většina má ale nádherné kamenné vchody a často rozlehlé dvorečky. Dnes už jenom vzpomínka na bohatství. Všichni odešli. Nejvíc lidí prchalo během války s Japonci. Ti se sem sice nakonec nedostali, ale strach z nich i tak vyhnal obyvatele pryč. Většina se už nikdy nevrátila zpátky, zůstaly po nich už jenom hroby předků. Li-ťia-šan upadl v zapomnění a zaspal bouřlivé dějiny Číny. Nezasáhlo ho pustošení Rudých gard během Kulturní revoluce. Díky tomu jsou všechna tato nádherná obydlí neporušená. Jediné, co se jich dotklo, je čas.
Drsný život
Dnes tady žije jenom pár starých lidí. Vedou drsné životy na prahu svých malých domů vyhloubených do hory. Ráno s východem slunce kráčí na pole a celý den tráví pod žhnoucím sluncem. Když jsem brzo ráno vstal, abych východ slunce vyfotil, ani zdaleka jsem nebyl první na nohou. Ještě dřív než slunce jsem zahlédl starého pána, jak opouští svůj hobití domeček s nářadím naloženým na zádech. Za dvě hodiny jsem ho viděl na protilehlém vzdáleném kopci, jak konečně došel na svoje malé políčko a začal kopat do tvrdé země. Až potom přiletěla první kukačka a až za další chvíli jsem se dočkal východu slunce, na který jsem čekal.
Pak jsem se pomalu vracel do hotelu, ve kterém jsem se ubytoval. Teda hotelu – jsou to spíše takové malé hotýlky, které vznikly z původních obydlí. Většina z domů tady stojí více než 550 let. Nachází se v devíti úrovních na terasovitém kopci. Schody, které je spojují, jsou ještě z dynastie Ming. Okna tady nemají skla, všechny jsou pořád papírové. Některé vchodové brány ústí přímo do jeskyně, některé nejdřív do prašného dvorečku a až jednotlivé místnosti jsou vyhloubené ve skalách. Takový byl i náš hotel. Postele tady nejsou, jenom tradiční čínské lůžka kchang – kamenné plochy, pod kterými se dá v kruté zimě i zatopit. V létě zase příjemné chladí. Voda tady neteče, musí se nosit. Elektrické dráty sem ale už vedou.
Pokrok se blíží, majitelka penziónu věří, že za rok se tady už budou turisti moct sprchovat. Pod kopcem je už vidět blížící se výstavba. Mrazí mě, když si představím, že tady postaví turistický resort. Na druhé straně – místním by to život ulehčilo. Lidi se tady zatím musí spokojit s jednoduchým způsobem života. A oni umí kouzlit i v takových podmínkách. Majitelka našeho hotýlku navařila i z úplně prostých přísad hotové kulinářské speciality. Nikoho se předem neptá, co si dá. Třikrát denně navaří pro všechny, kteří tady právě bydlí. Většinou jsou to studenti malby, kteří sem chodí na výlet. Těch je tu hodně. Do jediné místnosti se tady vejde i 20 mladých lidí.
Magické místo
Večerní posezení na kchang je s nimi nezapomenutelné. Určitě i pro ně – nestává se, že by pili s cizinci ve sprašových obydlích každý rok. Vychlazené pivo umí šéfová zabezpečit i tady. Uprostřed svého dvorečku mají v zemi hlubokou spižírnu. Asi tři metry pod zemí je krásná zima. Nápoje jsou úžasně vychlazené i v letním horku. Dlouhodobě tady skladují veškeré potraviny. Všechno se sem nosí ručně – luxus každodenního nákupu tady neexistuje.
Útěk z rušné Šanghaje do Li-ťia-šan-u je úžasný. Slyším jenom přírodu. A v noci, když jsem šel fotit noční Hobitov přibyl i štěkající pes. Nelíbilo se mu, že někdo o půlnoci běhá po kopcích a baterkou maluje budovy, aby měl krásnou fotku. Do focení jsem se zabral natolik, že mi paní majitelka zamkla vchod do hotelu. Naštěstí vevnitř nejsou záchody, a tak stačilo počkat, až někdo s baterkou vyjde ven. Podařilo se mi nejenom dostat dovnitř, ale taky zachytit nočního zbloudilce s baterkou v ruce. Záběr je jeden z mých nejoblíbenějších. Vystihuje majestátnost, osamělost a magičnost tohoto místa.
