Objektiv

Brazílie: Kontrasty Ria de Janeira

Vydat se do Brazílie, přímo do města Rio de Janeiro, napadlo moji kamarádku Hanku. Ten nápad mě okamžitě nadchnul. Jak jsem ale získávala další a další informace o bezpečnosti v Riu, začala jsem pochybovat. Na jedné straně lákavá země s nádhernou přírodou, na straně druhé země s vysokou kriminalitou. Snažily jsme se proto získat co nejvíce možných informací nejen od kamarádky, která v Riu několik let studovala a žila, ale také od známé, která Rio pravidelně navštěvuje jako turistická průvodkyně. Kontakty jsem se snažila navázat i s rodilými Brazilci, se kterými jsem se seznámila v době mých studií v Portugalsku.

Když se mi ozval brazilský kamarád Magno a ujistil mě, že se rozhodně nemáme čeho obávat, protože do Brazílie přilétá každým dnem velké množství turistů, trochu jsme se uklidnily. Také slíbil, že nám rád s čímkoliv pomůže. Náš klid však trval jen několik dní, do okamžiku, než mi přišel email od kamaráda Jakuba, který se do Brazílie přiženil a žije tam již čtvrtým rokem. Cituji: „Ahoj, už jsi byla v Brazílii? Je to tam nebezpečný! Já jsem byl přepadený jen jednou, ale 1) na veřejnosti u notáře (šel jsem si ověřit papíry), jsou to asi dva roky, musel jsem si lehnout na zem a peníze u mne nenašli (oni hledají peněženku, když máš peníze v kapse, tak si toho nevšimnou), 2) bylo to v poledne!!! Před rokem si stopli dva zahraniční studenti někde v Riu de Janeiru nebo São Paulu dodávku a oba tam znásilnili (kluk a holka) a jezdili s nimi několik hodin po městě. Nechci tě vyděsit, ale jsou to zvířata. Předpokládám, že nepočítáš s tím, že budeš mluvit anglicky! Tím na sebe dokonale upozorníš. Tenhle příběh byl asi před rokem v TV. Prostě abys nepředpokládala, že Brazilci jsou Evropani a že to je v pohodě! Měj se, Jakub“.

Dovedete si představit, že takto „povzbudivý“ email by nechal klidným asi jen málo koho. Opět jsme začaly propadat panice, moje spolucestující Hanka se rozhodla cestu vzdát. Já trvala na tom, že když už máme letenky, poletíme. Naštěstí jsme získaly kontakt na Andrého, rodilého obyvatele Ria, a tak jsme se rozhodly cestu risknout!

Poznávání do Ria

Do Ria jsme letěly v době karnevalu a sehnat ubytování několik týdnů před jeho začátkem už začínal být problém. André se svoji ženou Andreou nám proto nabídli pokoj k pronájmu u nich doma, na který jsme rády kývly. Byly jsme nadšené, že budeme moci nahlédnout do života Cariocas, jak se místním obyvatelům Ria říká a zároveň jsme doufaly, že u nich budeme více v bezpečí než na hostelu s dalšími cizinci.

Andrého jsme sice nikdy před tím neviděly, kromě pár fotografií a chatu přes internet, ale protože nám ho doporučil brazilský kamarád Magno a také proto, že byl ženatý, věřící a skaut, věřili jsme, že se snad nemáme čeho obávat. Pro jistotu jsem si ale i tak s sebou vzala adresu hostelu, ve kterém měli na prvních pár dní našeho pobytu volno. Naštěstí jsme ho nepotřebovaly, vše klaplo podle plánu. André nás vyzvedl na letišti, jak slíbil, a už cestou nám svoji lámanou angličtinou vykládal o všem možném. Přiznal se, že pro komunikaci přes internet používal google překladač. Jeho angličtina však byla rozhodně lepší než naše portugalština.

Měly jsme stále veliký respekt a naše nesmělost byla znát i na postupném objevování města. První odpoledne po příjezdu jsme se vůbec neodvážily ven a Rio jsme obdivovaly pouze z terasy našeho ubytování. To však bylo luxusní, měly jsme nádherný výhled jak na horu Corcovado s Kristem, tak také na Cukrovou homoli. V dáli jsme dokonce zahlédly i moře. Byl to naprosto okouzlující výhled, který jsme si pak užívaly všechny následující dny našeho pobytu, ať už při ranní kávě nebo večerním drinku. Druhý den jsme vyrazily k nejbližší pláži, zatím pouze s foťákem v tašce, třetí den jsme se odvážily vzít i kameru, abychom mohly objevovat a zaznamenávat více krás druhého největšího brazilského města. Postupně jsme se otrkávaly, ale opatrnosti a obezřetnosti v Riu není nikdy dost. Samozřejmostí je, že pokud s sebou máte fotoaparát či kameru, nenosíte jí neustále na krku ani v tašce připomínající brašnu od kamery. Čím vaše technika vypadá nenápadněji a pokud možno ošuntěle, tím lépe.

Opatrnosti není nikdy dost

Jednoho dne jsem se rozhodla opatrně natočit přes rušnou ulici skupinku chudých obyvatel. Nejprve jsem namířila kameru opačným směrem a až v okamžiku, kdy se mi v kameře rozblikal červený indikátor „rec“, otočila jsem ji zpět na skupinku bezdomovců. Všimla jsem si, že na mě mávají, říkala jsem si: „To je super, oni na mě mávají, asi jsou rádi, že je točím, nevadí jim to“. Vzápětí mi ale blesklo hlavou, že možná víc než já je zajímá moje kamera a v tom jsem se vyděsila. Okamžitě jsem se otočila, schovala kameru do plátěné tašky a s kamarádkou jsme upalovaly daleko od nich. Hlavou nám probleskovaly rady typu: „když si všimnete, že vás někdo pronásleduje, schovejte se do nejbližšího obchodu“, „ztraťte se v davu“, „přejděte na protější chodník“ (přes čtyřproudovou silnici poněkud problematické…), „nikdy nechoďte osamocenými uličkami“, „vždy se držte na rušných ulicích“ atd. Jako naschvál v dohlednu žádný obchod. Hnaly jsme svižným krokem, co jsme jen mohly a s hrůzou očekávaly, kdy se někdo z nich vynoří proti nám.

Už se nedozvíme, jestli jsme utekly právě včas, nebo jestli ještě teď koluje v chudinských čtvrtích historka o podivných Evropankách, které utíkají, když na ně zamáváte. Každopádně to byla velká zkušenost. Od tohoto okamžiku jsem byla mnohem opatrnější. Místo, kde jsem točila, jsme pak vždy míjely velkým obloukem, po druhé straně silnice, s hlavou otočenou opačným směrem. Tento dramaticky získaný záběr můžete vidět zhruba po osmé minutě mé reportáže. Teď už také víte, proč byl tak náhle ukončen.

Místní zvyky aneb jak vypadat jako Cariocas

Připraveným štěstí přeje a jak je i z výše uvedené historky cítit, my jsme ho rozhodně měly. Na cestu jsme ale byly vybaveny různými vychytávkami už z Čech, jako například všitými kapsičkami o velikosti kreditní karty zevnitř sukně. Pravidlo nošení peněz na více místech zde rozhodně platí, zároveň nedoporučuji brát s sebou na den vyšší finanční obnos, než je nezbytně nutné. Praktickým tipem je také vybavit se několika kopiemi oskenovaného pasu. Vždy je lepší mít u sebe kopii než originál (v případě přepadení se vyplatí). Další rady, jak na sebe zbytečně neupozorňovat, jsme pak získaly od našich ubytovatelů.

Rio je velmi liberální, proudila sem a stále sem proudí spousta přistěhovalců z nejrůznějších koutů světa, a tak si můžete být jisti, že nebudete provokovat barvou kůže nebo stylem oblečení. Důležitější je držet se místních zvyků. Podle toho se totiž v Riu pozná cizinec. Pravý Cariocas si nikdy na pláž nebere ručník. Místní obyvatelé totiž místo ručníku používají kus látky zvané Kanga, který pak mohou využít i jako část plážového oděvu. Můžete ho na sebe omotat jako sukni nebo šaty. Pokud do své vizáže zapojíte ještě další z místních prvků, jako například látkovou plážovou tašku přes rameno (místo batohu), turistické sandály vyměníte za žabky, nejen když jdete na pláž, ale i na procházku do města a budete se chránit opalovacím krémem s dostatečně vysokým faktorem, abyste hned po prvních dnech nezrudli, (červení jsou totiž v Brazílii pouze turisté), máte velkou šanci splynout s davem. My jsme se těchto rad poctivě držely a vyplatilo se. A s místními jsme splynuly tak dokonale, že se i nás po pár dnech zeptaly na cestu dvě brazilské turistky. Jen jsme jim bohužel nebyly schopné poradit.

Co v Riu ochutnat?

Životní styl Brazilců se hodně podobá životnímu stylu Španělů nebo Portugalců. Dal by se charakterizovat pozměněným rčením: „Co můžeš udělat dnes, nech klidně na zítra“. Čas tu ale plyne úplně jinak, než ve většině zemí spořádané Evropy. Místní se za ničím příliš nehoní, z nepořádku si hlavu nedělají, hlavně si ráno rádi přispí a večer se zase veselí dlouho do noci. Proto zde není nic neobvyklého večeřet po desáté hodině a upozorňuji vás, že to nejsou žádná lehká jídla, naopak mnohdy plná oleje a servírovaná v několika chodech či ohromných porcích, jak jsme měly možnost zažít u našich hostitelů doma, ale i v nejedné restauraci.

Díky Andrému a jeho ženě jsme také získaly tipy na různé místní dobroty či exotické ovoce, jakým je například plod palmy rostoucí v amazonských pralesích zvaný assai. Ten je nejen velmi chutný, ale prý má až zázračné zdravotní účinky. My jsme ho ochutnaly v podobě assai shakeu na Cukrové homoli s pohledem na večerní Rio. Dalším tipem byly čerstvé fíky či plod kaki, který když není pořádně dozrálý, zanechá vám nepříjemně trpkou chuť na jazyku. Za ochutnávku ale rozhodně stojí plod mučenky, zvaný marakuja. Její vnitřek je šťavnatý a obsahuje spoustu semínek, můžete si z ní vyrobit džus, nebo ji rozkrojit na půl, posypat cukrem a lžičkou vyjíst jako zákusek. My zkusily oboje a oboje stálo za to! Chuťově by se dala přirovnat ke kombinaci kyselejší broskve s meruňkou a manga, bez cukru totiž nebyla příliš dobrá.

K Brazílii, také neodmyslitelně patří pití lahodné černé kávy, kterou místní pijí z miniaturních šálků podobně jako Italové, bez jakýchkoliv dalších přísad. My jsme ji ochutnaly velmi záhy po našem příjezdu, stejně jako tradiční míchaný nápoj Caipirinha. Ten je umíchán z Cachaçy, (což je něco jako brazilský rum se 40 % alkoholu), třtinového cukru, limetky a ledové tříště. Místní ale upřednostňují Caipivodku, ve které je Cachaça nahrazena vodkou a drink je tak ještě o něco silnější.

Život ve favelách

André s Andreou nás velice snadno přijali mezi sebe i své kamarády, kteří nás vzali na výlet či do místní restaurace nebo dokonce k sobě domů, jako například Arthur žijící v nedaleké favele, brazilském slumu. S Arthurem nás seznámil André, který je jeho skautským vedoucím. Domluvil nám, že nás svou ne úplně bezpečnou chudinskou čtvrtí za drobný finanční obnos provede. Každá jsme mu dala v přepočtu asi 450,- Kč, za což byl pochopitelně velmi vděčný a my ostatně také. Rády jsme podpořily někoho, kdo peníze potřebuje a zároveň jsme ocenily bezpečného průvodce. S Arthurem jsme bez problémů komunikovaly anglicky, ostatně stejně jako s kýmkoliv jiným během celého našeho pobytu. V Riu jsme si tedy s angličtinou nakonec vystačily, ale samozřejmě je vždy lepší ovládat jazyk země, do které se vydáte.

Vrcholky kopců poseté malými, po většinou neomítnutými domky se satelity a modrými vodními nádržemi na střechách stavení, působí jakýmsi uceleným až malebným dojmem. Mezi domky a veřejným pouličním osvětlením jsou nataženy chuchvalce drátů. Prudká schodiště a ušmudlané úzké uličky se klikatí v kopcích, kterými z dopravních prostředků projede nanejvýš motocykl. K některým stavením náleží i malé hospodářství, s chovem prasat či slepic. Prase ale můžete potkat promenádující se jen tak na ulici nebo čmuchající v odpadcích opodál. A nesmí vás překvapit ani stádo koz, které vám běží naproti z kopce, zřejmě z pastvy domů, popoháněné jejich majitelkou. Zde je život soustředěn prostě do ulic, což je pochopitelné, protože obydlí ve slumech jsou velmi stísněná.

Domek Arthurových rodičů měl dvě obytná patra. Ve spodní části domu jsme vstoupily přímo do obýváku o velikosti sotva deset metrů čtverečních, přes který se procházelo přes výrazně menší kuchyňku po betonovém strmém schodišti do druhého patra, přímo do pokoje Arthura a jeho sourozenců. V jejich pokoji byla pouze jedna palanda a postel s nočním stolkem. Z této místnosti se pak vstoupilo do ložnice rodičů a stejně strmým schodištěm na střechu domku, kde byla zastřešená terasa se šňůrami na prádlo a výhledem do okolí.

Tísnivou atmosféru této chudinské čtvrti umocňoval intenzívní déšť, a tak v nás toto místo zanechalo opravdu silný zážitek. Nevěřily jsme, že jsme právě navštívily tu část Ria, kterou jsme ještě před nedávnem projížděly autobusem a s hrůzou si šeptaly, že tady bychom opravdu nerady vystupovaly. A poslední tip na závěr: Do favely se rozhodně nikdy nevydávejte bez doprovodu někoho, kdo místo dobře zná a koho dobře znáte vy. Opravdu nejsou bezpečným místem a i Arthur nás upozorňoval na čtvrti, kde určitě nesmíme fotit ani točit a raději jsme všichni rychle prošli dál. Uvnitř favely se každý s každým zná a místní obyvatelé si okamžitě všimnou těch, kteří tam nepatří. Ve spleti úzkých uliček byste navíc mohli lehce zabloudit, a to bych nepřála opravdu nikomu.

Přesto, že se Rio neřadí mezi jedno z nejbezpečnějších měst světa a má špatnou pověst dokonce i v samotné Brazílii, zamilovala jsem si ho téměř okamžitě. Zdejší slunečné a teplé podnebí, břehy poseté městskými plážemi, hory i prales s vodopády a historické centrum, to vše na jednom místě, v dosahu jen několika málo kilometrů, mě prostě okouzlilo a ráda se sem kdykoliv vrátím.

Teď nás čeká Brazílie a život v Rio de Janeiru. Věděli jste, že v překladu název města znamená „lednová řeka“? Je to proto, že portugalští mořeplavci město objevili v lednu v roce 1502, takže proto Rio de Janeiro. Autorka reportáže Linda Vorlíčková vás městem provede po těch největších zajímavostech, ukáže vám nádherné výhledy, ale zavede vás třeba i do místních slumů, kterým se v Brazílii říká favely.