Petra a Abel

19. 12. 2017

Čí jsou tohle děti, poznáte je? Správně, Petry a Abela z naší první série. „Moji kluci mě svou přítomností nutí se nad Vánocemi hluboce zamýšlet,“ říká dnes už trojnásobná pracující maminka Petra Antošová. Před třetí nedělí Adventní vám s ní přinášíme aktuální rozhovor.

Jak se máte a kolik vás doma je?

Máme se moc dobře. Doma je nás pět, k Jonášovi přibyl ještě Eliáš a před necelým rokem také Jeremiáš.

Co se u vás hlavně změnilo od té doby, co jsme vás naposledy viděli na obrazovce?

Změnilo se toho mnoho. I když, něco zůstává přeci stále stejné. Vlastně mám pocit, že od natáčení neustále kojím, rodím a pečuji o malé dítě :-) Je to krásné a naplňující období, nicméně upřímně musím říct, že se již těším, až skončí a namísto utírání zadečku a usmrkaných nosů nám s klukama přibudou nové radosti a starosti. I mimo to se u nás stále něco děje, rozhodně se nenudíme. Oba s Abelem hodně pracujeme a pracovně čelíme stále novým výzvám. Aktuálně se připravujeme na to, že bychom rádi pozvali část naší etiopské rodiny na návštěvu a já si, ve svých 36 letech, konečně, dělám řidičák, abych s kluky mohla snáze cestovat, když jsme bez Abela. Na různé kratší i delší výlety jezdíme hodně a často.

Jste už zkušenější matkou než v první sérii s prvním dítětem, jak se to projevuje?

Zkušenější matkou rozhodně jsem. S třetím dítětem si své mateřství užívám rozhodně nejvíce. Jsem jako máma hodně vyrovnaná, spoustu věcí dělám automaticky a tím, že vím, co mne zhruba čeká, se dopředu nenervuju. Protože jednotlivé vývojové fáze a radosti i starosti s tím související zažívám v období šesti let potřetí, už si jen vychutnávám to hezké, čeho je více, a to těžké s klidem zvládám a přijímám. Mít tři děti je pro mne výražně snazší, než mít jedno či dvě. Kluci úžasně fungují jako parta. Třetí Jeremiáš starší dva hodně zklidnil a zpomalil. Mají ho hrozně rádi a velkou část společného času stráví péčí o něj. Mám z toho radost, a i mně to dává zpětně možnost věnovat se sobě a dalším věcem, které potřebuji udělat.

Kdo je momentálně největší zlobidlo a co je s dětmi potřeba aktuálně dělat?

To se tak různě střídá a vyvíjí :-) Nejsložitější období má teď asi prostřední Eliáš, kterému budou v dubnu čtyři roky. Jednak, myslím, trpí dost syndromem prostředního dítěte – snaží se na sebe za každou cenu upozornit a dost zkouší mou trpělivost, je vznětlivý a často se vzteká a rozčiluje. Někdy je pro mě těžké být s ním zadobře, protože je jiný než první Jonáš, více „splachovací”, nevšímavý a zahleděný do sebe. Jonáš, kterému bude v červnu šest, je zas velký cíťa. Je to takový malý filosof, kterého se dotýká všechna tíha a nespravedlnost světa, na všechno se ptá a analyzuje a těžko snáší jakékoliv bezpráví. To je také někdy hodně těžké. A nejmladší Jeremiášek je prostě miláček, benjamínek. Teď momentálně je ho všude plno, obratně již několik měsíců leze a obchází kolem nábytku, takže žádný předmět před ním není v bezpečí. Každý den něco zničí, oslintá, okouše, nebo odněkud shodí. Takže, sečteno podtrženo, je u nás veselo a těžko říci, kdo k tomu veselí přispívá nejvíc.

Pracujete? Kdo hlídá děti? Kdo je vaší největší oporou?

Já pracuji de facto nepřetržitě. Plnou mateřskou jsem si neužila ani s jedním dítětem. Mám nicméně velice vstřícného zaměstnavatele, a protože částečně pracuji i sama na sebe, pracuji ve flexibilním režimu, který přizpůsobuji tomu, v jaké fázi mateřství se zrovna nacházím. Dokud to bylo potřeba, cca prvního půl roku po narození, jsem si Jeremiáška brala do práce s sebou. Kolegové si na to brzy zvykli a neměli problém ho na chvíli pochovat, když jsem třeba měla důležitou schůzku. Byl takhle se mnou také na pracovní cestě ve Vídni, Bruselu či naposledy v Sarajevu a všechno jsme spolu krásně zvládli. Je pro mne důležité být vzorem třeba i pro další ženy, které se snaží „pracovat při dětech” a ukazovat, že to jde. Nyní, když už je Jeremiáš samostatnější a není stoprocentně kojen (i když kojím stále a hodně), je pár dní v týdnu přes den, když já jsem v práci, s Abelem. O péči o děti jsme se od začátku dělili rovným dílem. Starší dva kluci už chodí do školky. Jsou spolu v jedné třídě a školka je baví. Největší oporou je mi Abel a moje máma. Pomáhají mi nejen s péčí o ty naše divočáky, ale jsou mi oporou i v mnoha dalších ohledech, například když mi není dobře, nebo potřebuji politovat :-)

Jste v kontaktu s někým ze seriálu?

Jsem v kontaktu s Věrkou a občasně i s Miki, a také s Kristýnou ze druhé řady seriálu. Občas si napíšeme na Facebook a s Věrkou a Miki se pravidelně, jednou za rok, snažíme potkat i fyzicky. Věrku sleduji hlavně po stránce pracovní, přijde mi moc zajímavé, co dělá a jakým způsobem to prezentuje. Občas se potkám také s Lindou Kallistovou Jablonskou, párkrát se nám podařilo spolu zajít na hřiště, nebo na kafe :-)

Jak vzpomínáte na natáčení?

Na natáčení vzpomínám poměrně ráda, je to už dávno a vzpomínky na to období mi mnohdy vhrnou do očí slzy. Přeci jen, tolik se toho od té doby stalo a změnilo. Nerada nicméně vzpomínám na období potom. Nás totiž ta nečekaná „popularita” opravdu zaskočila a uvědomuji si, že nás to s Abelem hodně poznamenalo. Myslím, že hrdinky z druhé a třetí (a čtvrté) řady seriálu už tohle mají jinak, protože, v určitém slova smyslu, věděly, do čeho jdou. Já jsem si naivně myslela, že se budu podílet na malém projektu, časosběrném dokumentu, na který se podívá pár lidí, co to téma a tento formát upřímně zajímá. Vůbec jsem nečekala, že na seriál bude koukat (a stále ho sleduje) tolik lidí.

Co vám účinkování v televizi dalo a vzalo?

Nám jako rodině účinkování v seriálu nikterak neprospělo. Nepočítali jsme s takovou popularitou, nebyli jsme s Abelem připravení na to, že nás budou lidé na ulici poznávat a že se s námi budou chtít dávat do řeči. Doteď, a to od natáčení uplynulo šest let(!), nás stále lidé poznávají a, hlavně když jdeme někam celá rodina, sem tam si někdo něco zašušká, když nás uvidí, nebo se nás přímo zeptají, jestli jsme to opravdu my. To mi, jakožto introvertovi, není příjemné a Abel je na to ještě citlivější než já. Dalo nám to ale určitě i hezké zážitky z doby natáčení, pár nových přátelství, a hlavně samotný dokument, který už navždy máme a ke kterému se můžeme vracet, až nám jednou bude šedesát :-)

Co byste ráda viděla na obrazovce ve čtvrté sérii?

Další série už jsem tak pozorně nesledovala, a tak nejsem schopná říci, co mi v nich scházelo. Byla jsem ráda, že se v seriálu objevila i žena, která se rozhodla přivést své dítě mimo nemocniční prostředí, protože to je téma, které se mne také hodně osobně dotýká a zajímá mne. A jinak je za mne hlavně důležité, jak jsou jednotlivé příběhy pojaty. Každý z nás je zajímavý, když se dostaneme „pod pokličku” a, jak jsme si také my na vlastní kůži vyzkoušeli, seriál je hlavně dílem scénáristy a dramaturga, který s daným příběhem pracuje. Věřím, že se tedy podaří vybrat a zpracovat zajímavé příběhy i tentokráte.

Jak se do vašeho života promítá blížící se Advent?

Protože jsou starší dva kluci již dost velcí, promítá se nám Advent momentálně do života hodně. Od začátku prosince se všechno točí kolem Vánoc: vánoční a školkové besídky, představení, pečení a zdobení perníčků, koledy... Kluky, jako asi všechny děti, Vánoce fascinují, a tak jedeme ve „vánočním módu” opravdu intenzivně. Já si to s dětmi dost užívám. Když jsem děti neměla, Vánoce mi nic moc neříkaly, ale kluci mne svou přítomností, potřebami a neustálými rýpavými otázkami, nutí se nad Vánocemi a adventním časem opravdu a hluboce zamýšlet a prožívat je. To mne baví a jsem jim za to vděčná.

Co byste přála k Ježíšku svým dětem a co sobě?

Letos budeme po dlouhé době Vánoce slavit v hojném počtu, s babičkami a rodinou mého bratra. Asi se ani nevejdeme ke stolu :-) Vánoce mám spojené právě se setkáváním a pobýváním s blízkými, s vánoční pohodou a klidem, a to bych si také nejvíce přála pro sebe. Aby to byly Vánoce poklidné a abych je mohla strávit s těmi, které mám na světě nejraději. Poslední dobou mám opravdu hodně práce a potřebuji alespoň na chvíli vypnout. A i když kluci mají spoustu přání a očekávání a z dárků, které dostanou, budou mít určitě radost, myslím, že s tou pohodou a vzájemnou blízkostí to mají podobně. Těším se, že nebudeme v Praze, budeme chodit do lesa a snad si užijeme i trochu toho sněhu.