17. květen 2018

Olze Roučkové z Děčína učarovala vůně benzínu. Už několik let sbírá vavříny v závodech na čtyřkolkách. Za svůj největší úspěch ovšem považuje účast na nejtěžším klání planety – Rallye Dakar. Na start jeho letošního ročníku se 6. ledna v peruánské Limě postavilo celkem 450 závodníků. Mezi nimi i 12 žen. Cílovou pásku jich ale proťalo jen šest. A Olga byla jednou z nich. Stala se tak první Češkou, které se to podařilo. O tom, jak náročnou zkouškou její fyzičky i psychiky tyhle dva týdny strávené v poušti, dunách i na horách byly, si povídala s Jitkou Štěpánkovou.

Jsou považovány za zbraň s mimořádnými schopnostmi. I proto lidé dlouhá staletí věřili, že jejich zrod je spojen s magickými rituály, kouzly a nadpřirozenem. Dávní mistři se prý před zahájením práce na nich vydávali na několikadenní pěší pouť. S cílem oprostit se od každodenních starostí, očistit se a zcela zkoncentrovat mysl. Kouzlu japonských samurajských mečů neboli katan podlehl před bezmála třemi desítkami let i Pavel Bolf. Ve výrobě těchto skvostů se propracoval do světové špičky. Jeho výtvory oceňují dokonce i v zemi vycházejícího slunce. Do dílny v Pálovicích na Vysočině se za ním vypravila Eva Kroupová.

Samorost, Chuchel, Botanicula nebo Machinarium. Víte, o čem je řeč? Ti, kteří tráví volný čas ve společnosti počítačů nejspíš ano. Jde o hry, které sbírají ocenění na nejprestižnějších mezinárodních přehlídkách. A nás může těšit, že se všechny narodily u nás. V malém studiu v Praze, které v roce 2003 založil Jakub Dvorský. Navazují na tradici našeho animovaného filmu, jsou originální a vizuálně velmi nápadité. Navíc většinou fungují beze slov, takže de facto neznají hranice. Zatímco velká studia investují do vývoje svých novinek klidně sta milióny, tihle mladí muži si vystačí s částkami v řádech milionů. Čím dokáží v podstatně skromnějších podmínkách úspěšně konkurovat světovým producentům? Tak to zjišťoval Josef Kubeš.

Osudem hrdiny další reportáže se stalo dřevo. Jeho rukama už ho prošly desítky tun. Vyučený truhlář Jiří Antoš z Prahy z něj dokázal vytvořit i nemožné. Od složitých replik historického nábytku až po největší rodinný park v zemi. Za svou práci posbíral i řadu ocenění. K těm nejvýznamnějším patří titul Vizionář roku 2012. Jeho cesta k němu byla ale pořádně trnitá. A na jejím počátku ani nevěděl, zda sám bude vůbec chodit. Svůj příběh vyprávěl Petrovi Bělíkovi.

Jak utopit doktora Mráčka, Jak se budí princezny, Ikarův pád nebo třeba Arabela. Většině z vás se nejspíš ve spojení s těmito názvy téměř okamžitě vybaví jméno Vladimíra Menšíka. Dokázal vehnat divákům do očí slzy. Ale většinou je hlavně bavil a spolehlivě rozesmál. Na stříbrném plátně i v televizi jste ho mohli vidět ve víc než 200 rolích. Navzdory tomu, že mu osud nedopřál příliš dlouhý život. Do hereckého nebe odešel už před třiceti lety a tak si na něj zavzpomínáme.