Rozhovor s Květou Fialovou
Paní Fialová, jak vzpomínáte na svoje dětství, které jste prožila na Slovensku?
Bydleli jsme kousek od Lučence. Tatínek tam jako ruský legionář dostal zbytkový velkostatek, který postupně splácel. V roce 1938 nás ale Slováci vyhnali, tehdy se ujalo heslo „Češi peši do Prahy“. Takže tak nějak…
Jaký vztah měli vaši rodiče?
No tak nic moc. Maminka byla buddhistka, tatínek přísný evangelík. S heterosexuálem se přece nedá pořádně žít. Chtěli se i rozvést, pak ale byla válka, takže zůstali spolu, jak to tak bývá… Byla jsem spíš na maminčině straně.
Co jste na ní nejvíc obdivovala?
No přece ji celou. Jak zvládala vysokou protézu, když v gulagu přišla v osmnácti letech o nohu. Jaký měla přístup k životu. Malovala obrazy Buddhy, dělala sochy… To všechno vešlo do mě, takže pokračuji v její cestě.
Ale okolí jí asi moc nerozumělo, že?
Samozřejmě. To byl pro Slováky úplně jiný svět, kterému nerozuměli. Tehdy tak věděli, co jsou to halušky s brynzou. Nemohli vědět nic o Lhase a Tibetu. Tak si vymysleli, že je maminka striga, čarodějnice.
A zřejmě to byla právě vaše maminka, kdo ve vás zapálil plamínek lásky k přírodě…
No jistě. Každý den chodila zdravit kytičky na louce. Znala každou bylinku. Po válce se vrátila na Slovensko a žila v malé chaloupce v lese. Neměla elektřinu, vodu, jenom suchý záchod. Chodili za ní divočáci, srnečkové a tak…
A proč jste se chtěla stát čarodějnicí. Opravdu to bylo kvůli tatínkovi?
Tatínek byl přísný, ale nemyslel to nijak zle, tak to znal z války. Ale já jsem se naučila, že když nějaký blbec, promiňte, že teď ukazuju zrovna na vás, nějaký heterosexuál o něčem mluví, že já ho zásadně neposlouchám. Oni totiž většinou říkají blbosti, pokud to není Einstein, kterého miluji. Takže sednu na koště, jsem někde jinde a oni žvaní a žvaní a myslí si, že tam jsem. Čarodějnice jsou především o svobodě.
Pokud se nepletu, s tatínkem jste se dosud nesmířila…
Ne. Ale mě to mrzí. O mamince se mi zdá, že se objímáme, ale tatínek to opravdu nemyslel zle, nebyl žádný zločinec. Snad se s ním usmířím potom…
Desítky let žijete v Praze, vnímáte její magickou sílu?
To víte, že ano, když se jdu jednou za sto let projít. Já totiž hraji v pěti divadlech, takže skoro pokaždé běžím za nějakým cílem. Pořád někde skotačím, jezdím na zájezdy, ale třeba když někdo přijede, ráda vyrazím. Ale že bych se sama sebrala a šla, to ne, to raději zůstávám tady doma a čtu si.
A to jste nikdy nechtěla bydlet třeba někde na samotě? To mi k čarodějce sedí víc…
To je samozřejmě hezká představa. Ale já beru všechno jak je. Víte, prostě svět neexistuje, podstatné je to, jak kterou věc přijmeme, a na nás je, jestli tu situaci přeložíme do pozitiva nebo negativa. Věci změníme jenom svým pohledem. V životě beru to, co je. A když mám večer divadlo, nikdy se neřeknu, že bych byla raději v lese. Proto mi nemůže nikdy nic vadit. Důležité je přijmout, poděkovat, zvládnout a moc jim do toho „nekecat“!
Na svůj věk jste až neuvěřitelně vitální – hrajete divadlo, jezdíte na besedy a mimo jiných jste přijala nabídku být jedním z průvodců v televizním cyklu Magické hory. Co bylo tím hlavním důvodem?
No přece pan režisér Slunečko. Znám ho už roky, takže hlavně kvůli němu. Mám ho ráda a ten nápad se mi líbil. Pana Cílka (Václav Cílek – geolog a spisovatel, pozn. aut.) jsem sice neznala, ale skamarádili jsme se. Podívala jsem se do mnoha míst, která jsem ani neznala. Cílek byl úžasný, on ví o každém kamínku něco, je to takový kuchař, který rozumí tomu, jak se vařila naše Země, jak to tady všechno vznikalo.
Společně jste objeli celkem 13 krásných míst. Kde se vám líbilo nejvíc?
To vám nemůžu říct. Je to stejné jako s životem – jako každá jeho minuta je zázrak, tak i každá chvilka tam byla krásná. Jednou jsme takhle šli alejí, já jsem koukala na stromy a viděla je jako nejvíce milostnou věc na světě. Dva stromy proti sobě stojí několik desítek let, naklání se k sobě a milují se. A pak, třeba za padesát let se jejich větve konečně dotknou. Stejně jako když se poprvé vezmou za ruce dva lidé.
A vaše fantazie vypráví dál…
No ano. A na jednom z těch stromů bydlí ptáček, poletuje mezi ostatními a chodí k nim na návštěvu. Tenhle strom pozdravuje tamten a všechny si vyprávějí příběhy. Pak ucítíte lehký vánek a říkáte si, že je to pozdrav z jiné země, který urazil tisíce kilometrů. Takhle já to mám. Já nechodím do lesa jako sportovec, ale jako poutník.
Abyste mohla vnímat jeho náladu…
Máte přece spoustu míst, která mají magické zóny. Pozitivní nebo negativní. Já teď zrovna čtu knížku, ve které Rusové hledají v Tibetu staré civilizace, které obrušovaly hory. To nebyli lidé jako my. My jsme plevelní, nemáme hodnoty. A jsou tam místa, do kterých můžete vstoupit jenom s pozitivem, jinak byste mohli třeba oslepnout nebo ohluchnout. Aspoň to tedy píšou, já nevím, já tam nebyla.
Setkala jste se někdy se šamanem?
Ano, bylo to na křtu knihy, kterou o mě napsala Pavlínka Brzáková. Byl někde ze Sibiře. Přivedla ho, měl na sobě hábit, takové ty hadérky, které k tomu kabaretu patří, aniž bych to myslela nějak zle, a začal bubnovat a zpívat. Bylo to za Prahou, Pavlínka našla strom, na který navěsila pentličky, a lidé se pak k němu chodili klanět…
Vy jste dokonce patronkou jednoho krásného projektu, který se snaží zachránit les Ščúrnica u Valašských klobouků, že?
Ano. Už jsem tam byla dvakrát. Prvně jsem hned dala tisícovku, a když Naďa Konvalinková viděla, že jsem si koupila kus lesa, hned chtěla taky. Pan Slunečko o tom zase něco točí, ta myšlenka je přeci strašně krásná – zachovat místo a nechat ho žít svobodně…
Takže zásahy člověka do přírody neschvalujete?
Já nevím. Nějakých „stromolékařů“ je asi potřeba, ale citlivě. Popostrčit, když si příroda sama řekne, nebrat jí svobodu…
Vedle přírody máte ještě jednu velkou lásku, a to herce Josefa Kubánika. Jak moc ho milujete?
Velmi. Máme krásný vztah. Vidíte, že ho tady všude mám. Na obrázku, na polštáři…
Jak jste se poznali?
Když měli v Uherském Hradišti premiéru muzikálu Adéla ještě nevečeřela, pozvali mě jako exponát. A hned jak jsem ho tam uviděla, věděla jsem, že je to Harold. Hrdina ze slavné hry Harold a Maude. Najednou jsem si s ním strašně chtěla zahrát. Strašně jsem si tu hru přála ke svým osmdesátinám. Já Maude, on Harold. Takže jsem si o tu roli řekla a zároveň jsem si vybrala i Harolda. Ale stejně tak jsem si třeba řekla i o setkání s dalajlámou.
A k tomu došlo jak?
To bylo v roce 2008, když tady byl na návštěvě. Poprosila jsem Přemka Rabase ze zelených, ať mě tam protáhne. A díky tomu mám fotky, jak ho držím v náručí.
Dostal od vás nějaký dárek?
To ne. Nedala jsem mu nic. Ale já když dávám dárky, tak knížku Prorok od Kahlila Gibrana. Nebo tibetskou vlajku. Těch není nikdy dost. I já tady nějakou mám.
Vraťme se ale ještě k divadlu. Kterou svou roli máte vůbec nejraději?
Právě Maude. To představení se mi líbilo už za totality, kdy v něm hrála Marie Rosůlková s Viktorem Praisem. Postava Maude mě okouzlila, a tak jsem řekla Mary (Marii Rosůlkové), že až mi bude jako jí, že to chci hrát. A ona jenom odvětila, že až mi bude tolik co jí, ona už bude tam a tu roli mi pošle. A opravdu, poprvé jsem Maude hrála už před šestnácti lety v divadle ABC.
A co film? O kterou roli byste si ráda ještě řekla?
Já nevím. Zase je to o tom, co přijde. Vlastně nikdy jsem nikomu nezáviděla nějakou roli. A že bych si o ty role říkala, to ne. Nikdy jsem nehrála hry typu „role za postýlku s panem ředitelem“. Spíš bych zase zmínila Einsteina: „Každý si myslí, že to nejde udělat. A pak přijde někdo, kdo to neví, a udělá to.“
Pojďme, prosím, na závěr ještě jednou otevřít bránu fantazie… Smrt vnímáte jako nejlevnější cestovku, kam byste s ní ráda jela?
V minulém životě jsem byla na misii v Africe. Chodila za mnou totiž bytost oblečená jako běloch žijící v těchto krajinách a říkal mi, že už bychom měli být pohromadě. Ráda bych dělala zase něco pro lidi. A nejlépe na své rostlinné planetě…
Provedete mě?
Je na ní všechno, co je mi příjemné a naopak. Takže žádné jídlo, žádné pití a žádné závislosti. Jenom silný vzduch, ze kterého žijeme. Nikdo z nás tam ale není věčně, když přijde jeho čas, prostě se rozplyne. Každý se to ale dozví dopředu, takže pořád bude čas na nějaké „mejdlo“, nějaký výlet. A pak prostě zprůhlední a pššš. I děti tam jsou, jenom jejich výroba neprobíhá heterosexuální turistikou. Tu já nenávidím. Když tam nahoře uvidí, že se dva mají rádi, prostě se objeví Anička nebo Pepíček.
Žádné pokušení? Žádné zlo? Vždyť i to může přinést dobro…
To máte pravdu. Třeba nešťastná láska může být začátkem něčeho krásnějšího. Ale já tam nic takového nemám, prostě to nechci. Samozřejmě tam jsou krásné domy a hezké „hadérky“. Ale žádné peníze. Já jsem totiž tak trochu komunista, i když jsem je nenáviděla. Každý odevzdá národu své nadání a za to dostane bydlení a další věci. I kavárnu tam najdete. Pod jedním takovým stromem se zvláštní vůní. Místo pití kafe tam ale sedíte a nasáváte tu vůni kolem sebe. A stejně tak i všechny zážitky z cest k vám jdou skrze vůni. Jenom do té „huby“ si prostě nestrkáte vůbec nic.