Sedmdesátá léta a první polovinu let osmdesátých můžeme bezesporu považovat za zlatou dobu televizního vysílání. V celé střední Evropě ještě jednoznačně dominovaly různé státní a veřejnoprávní kanály. V Československu si mohli diváci vybrat z pouhých dvou programů Československé televize, které na rozdíl ode dneška nevysílaly celých 24 hodin. Vysílání na prvním programu začínalo zhruba mezi 8,30 a 9,00, v pondělí se dokonce vysílalo až zhruba od půl čtvrté odpoledne. Druhý program nastupoval až odpoledne někdy mezi čtvrtou a půl sedmou. V druhé polovině sedmdesátých a počátku osmdesátých let se mezi nejoblíbenější pořady řadily různé estrády, písničkové pořady a především seriály. Na ty se bez nadsázky díval celý národ. I proto byla televize obrovský kulturní nivelizátor. Milióny lidí dostávaly stejné informace, byly indoktrinovány stejnými kulturními vzorci a prožívaly ve stejný okamžik stejné příběhy. Tento rys přitom neplatil jen v zemích sovětského bloku, ale do značné míry třeba i v Rakousku. Až v osmdesátých letech se s prosazováním videomagnetofonů a satelitních televizí začala tato jednota výrazněji drolit. V sedmdesátých letech ho v Československu narušovalo snad jen sledování některých zahraničních televizních kanálů v pohraničí (tedy rakouské, západoněmecké nebo polské televize), to však často vyžadovalo přinejmenším určité jazykové znalosti. Přesto však byl vliv třeba západoněmecké nebo rakouské televize na každodenní život obyvatel žijících v dosahu zahraničních vysílačů nezanedbatelný.Dítě a televize; ČST