Věda tančící u tyče
20. 1. 2012
Podle odborných prognóz se blížíme ke zlomovému bodu, kdy počítače překonají člověka ve schopnosti uvažovat. Zatímco se tento osudový okamžik blíží, učíme počítače číst své myšlenky. Je naše tělo dokonalým ovládacím přístrojem? Nebo budeme nakonec ovládnuti strojem? Jak reagují algoritmy na lidskou přítomnost? Tam, kde věda nemá odpovědi, výzkum se stává doménou umění.
Podle odborných prognóz se blížíme ke zlomovému bodu, kdy počítače překonají člověka ve schopnosti uvažovat. A jak se tento osudový okamžik blíží, učíme počítače číst své myšlenky. Je naše tělo dokonalým ovládacím přístrojem? Nebo budeme nakonec ovládnuti strojem? Jak reagují algoritmy na lidskou přítomnost? Tam, kde věda nemá odpovědi, stává se výzkum doménou umění.
2046, umělec: Když jsem hledal nástroj, způsob komunikace člověka s počítačem, tak ty věci, co jsem dělal doposavad, byly o tom, že to člověku ubíralo jeho vlastní figuru, ubíralo mu to část jeho osobnosti – člověka jako takového. Stále tam byla nějaká mentální vazba, ale chybělo tělo, které sedělo na židli a nic nedělalo.
Umělec známý pod jménem 2046 rád hraje na theremin. Tento hudební nástroj, vynález ruského fyzika a violoncellisty Těrmena z roku 1919, tvoří skříňka se dvěma anténami, která se ovládá pouze pohybem paží, dlaní a prstů. Vzdálenost ruky od antény ovlivňuje vlastnost zvuku. Pravá ruka ovládá frekvenci tónu, levá amplitudu. Zvuk vzniká jako elektrické kmity.
2046, umělec: Theremin je vlastně totálně bezkontaktní nástroj a ten je zajímavý tím, že tam nejsou žádné noty, žádné hranice, záleží na tom, jak člověk je schopný to slyšet a vnímat.
Theremin vznikl, když si jeho autor všiml, že lidské tělo může ovlivňovat frekvenci elektronkového oscilátoru. Hráč na theremin je však právě tak jako člověk u počítače kromě rukou nehybný. Pro potřeby performance Parallels 01 proto vznikl nový nástroj spojující theremin s taneční pomůckou.
2046, umělec: Ten theremin je hodně podobný tyči, takže jsem přišel na to, že udělám tu tyč jako theremin a že se na tom budu pohybovat a že to tak nějakým způsobem spojím. Tanec u tyče je zajímavý taky v tom, že je to ženská doména a mě baví překračovat určitý hranice – tak to je jedna hranice, kterou jsem si chtěl překročit.
Součástí scény je notebook a kamerový systém citlivý na barvy, momentálně nastavený na červenou barvu bandáží na nohou. Slyšet je každý pohyb i dotek tyče. Zvuk je výsledkem analýzy pohybu ve vymezeném prostoru.
Martin Blažíček, umělec a dramaturg, Česká republika: Je to interaktivní performance, kdy není úplně jasné, co je nástroj, co je hráč na ten nástroj, a co je ta scéna.
Tak vypadá kýžená tělesná komunikace se strojem: namáhavý pohyb zrychluje dech, srdce buší, tělo a mysl jsou soustředěné, napjaté, vzniká intenzivní prožitek.
2046, umělec: Primárně jde o zvuk – ten zvuk, který jsem dělal, byl programovaný, jako programovaná čísla, proměňovaly se na zvuk, ale v tuhle chvíli jsem tam zase já jako člověk, jako figura. Zvuk je důležitý, protože to je jedna z mála věcí, který ve mně dokážou vyvolávat emoce, na rozdíl od programování, který mi dělá radost, ale nikdy mě to nevybudí.
Podle humanistické psychologie patří komunikace a láska mezi základní lidské potřeby. Ovšem patří do nich i touha po duchovním přesahu. Až se počítače stanou schopnějšími než my a přestanou nás potřebovat, třeba se nám svět programů a jejich nevyzpytatelných chyb stane tajemným vesmírem a počítač modlou.
Jiří Rouš, umělec, Česká republika: Mě na tom baví mě asi nejvíc prvek nepředvídatelnosti, zajímá mě způsob, jakým se dá s tím počítačem pracovat na jiné bázi, než je všední komunikace, než je ťukání do klávesnice a popojíždění prstem po touchpadu.
V této performanci simultánně běží dva programátorské jazyky generující data. V jednom počítači je kód, který zpracovává obraz, druhý počítač zpracovává zvuk. Pomocí bezdrátové sítě si navzájem posílají data. Deska arduino pomocí dvou senzorů přijímá analogové údaje o pohybu před plátnem a v digitální formě je posílá do jednoho z počítačů.
Martin Blažíček, umělec a dramaturg, Česká republika: Není to demonstrace toho principu, že to jde, to víme, že to jde, a není to tak těžké toho dosáhnout, ale spíš jak ta věc je postavená – působí jako komunikace toho performera a obrazu.
Performer zdvíhá ruce a rituál může začít. Diváku chtivému transcendence může obraz na plátně připomenout temnou a věčně se měnící prahmotu, v jejíchž hlubinách se skrývají tajemství vesmíru, univerzální kód.
Jiří Rouš, umělec, Česká republika: Možná, že v některých věcech život může být – například součástí zvuku tohoto vystoupení je moment, který nebyl naprosto zamýšlený, a je to výsledek chyby, špatného kusu kódu, který nebyl záměrem, ale je to funkční věc, živá.
Chyba znamená překvapení, nepředvídatelnost, vývoj. Hudebník a tvůrce obrazových algoritmů Jiří Rouš se ve tvé tvorbě zabývá chybami, rozpadem, hlukovou hudbou, nedokonalými strukturami.
Jiří Rouš, umělec, Česká republika: Rozhodně se nesnažím, aby počítač dělal, co chci, je to výsledek experimentu, spíš je to vzájemná komunikace toho, jak mě ovlivňuje přemýšlení nad tou věcí i jak se ta věc vytváří, jak já ji vytvářím, ale i jak ona vytváří mě. Je to takový oboustranný vztah, obohacení.
Experimentovat se vztahem člověka a počítače není tak výstřední, jak by se mohlo zdát. Většina z nás mluví o svém počítači jako o živé bytosti. Spoléháme na něj, nadáváme mu, svěřujeme mu svá tajemství, zaříkáváme ho, aby nás nezradil. Přiznejme si to – my svůj počítač milujeme. Ovšem těžko říct, je-li to láska opětovaná …
Autor: Bára Kopecká