Globální stmívání
16. 1. 2008
„Globální stmívání“ je označení pro postupné snižování množství slunečního záření dopadajícího na povrch Země. Tento jev byl pozorován již během padesátých let 20. století a celosvětově se jedná přibližně o 4 až 10% snížení množství záření dopadajícího na povrch v letech 1960 až 1990. Vědci se domnívají, že příčinou je zvýšená přítomnost částic aerosolu v atmosféře. Tento aerosol absorbuje sluneční energii a odráží sluneční světlo zpět do vesmíru. Částice se také mohou stát jádrem pro kapičky deště, které se na ně nabalují – čím více znečištění, tím více kapek se na ně může navázat a zůstávat tak v mracích déle, než by bylo možné, kdyby existovaly samostatně. Tento jev dále přispívá k větší odrazivosti slunečního záření zpět do vesmíru a mění četnost a hustotu srážek. V současnosti však dochází k významným změnám, které jsou pravděpodobně spojeny s postupným snížením znečištění ovzduší v Evropě a Spojených státech. Někteří vědci proto došli k závěru, že účinky globálního stmívání do určité míry maskovaly účinky globálního oteplování a že s pokračujícím trendem snižování emisí aerosolů lze očekávat přehodnocení teplotních změn spojených s globálním oteplováním – a to směrem nahoru.
Planeta Země prochází změnou klimatu. Globální oteplování dokládá stále větší počet měření, pozorování i svědectví postižených obyvatel ze všech kontinentů světa. Pro většinu pozemšťanů jsou to zatím změny jen málo postřehnutelné. Stále častěji však začínají mít podobu velkých přírodních katastrof. Jak se s těmito změnami životních podmínek obyvatelé Země vyrovnají? Někteří z meteorologů a klimatologů však varují před jevem, který nazvali globální stmívání. Pokud by dopady tohoto jevu skutečně nastaly, mohla by se teplota na Zemi zvýšit na úroveň, jakou naše planeta nezažila za celé čtyři miliardy let.
14. září 2001. Tři dny po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku. Nebe nad Spojenými státy zůstává průzračně čisté. Bylo krásné počasí a hlavně – byly zastaveny všechny civilní lety nad celým územím Unie. Klimatolog David Travis z Madisonu ve státě Wisconsin byl zcela překvapen svým zjištěním. Během pouhých tří dnů, kdy nelétala letadla, stoupl rozsah teploty, jakási střední průměrná hodnota – o celý jeden stupeň. Vždyť globální teplota – jakýsi průměr průměrů pro celou planetu – vzrostla za celé minulé století jen o několik desetin stupně. Za tento ohromující nárůst mohla čistá obloha.
Tak začíná dokumentární pořad britské BBC „Globální stmívání“. Autoři v něm pátrali mezi meteorology a klimatology na řadě míst světa po objasnění tohoto jevu, který byl až donedávna širší veřejnosti zcela neznámý. Co je podstatou globálního stmívání? Souvisí vůbec s klimatem na Zemi? A mohlo by jej dokonce ovlivnit? Jsme na meteorologické stanici Českého hydrometeorologického ústavu v Tušimicích. Na dohled od tušimické elektrárny tu sledují všechny projevy počasí.
Jan Korbel, meteorolog, observatoř ČHMÚ Tušimice: Znečištění této oblasti dřív pocházelo víceméně z místních nízkých zdrojů topenišť, protože ty elektrárny mají velice vysoké komíny a většinou ten rozptyl škodlivin – k tomu dochází ve vyšších hladinách atmosféry a nikoliv při zemi.
Mělo nedávné odsíření elektráren vliv na místní klima?
Jan Korbel, meteorolog, ČHMÚ: Zjistili jsme, jak tady uvidíte na grafu, že počty, množství mlhy na stanici v Tušimicích klesá. To je za posledních třicet let.
Nastaly zde v Podkrušnohoří změny i v množství slunečního záření?
Jan Korbel, meteorolog, ČHMÚ: V posledních letech se tady sluneční záření zvyšuje, viz na tomto grafu. Od roku 1998 do roku 2006.
Film BBC se vrací do šedesátých let. Mladý biolog Garry Stanhill tehdy měřil množství slunečního záření v Izraeli. Po dvaceti letech svá měření zopakoval. Ke svému překvapení zjistil úbytek o celých 22 %. Stanhill tento jev nazval globální stmívání. Úbytek slunečního záření pozorovala i německá klimatoložka Beata Liepertová. Další měření úbytek záření potvrdila: v Antarktidě o 9 %, a v Rusku dokonce o 30 %.
Jsme na Solární a ozónové observatoři Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové. Dlouhodobě tu sledují různé formy slunečního záření, dopadajícího na naše území. Množství záření ovlivňuje koncentrace vodních par a aerosolů – drobných částeček ve vzduchu. Hlavním ovlivňujícím faktorem je ale u nás oblačnost.
RNDr. Karel Vaníček, CSc., vedoucí Solární a ozónové observatoře ČHMÚ, Hradec Králové: Naše přístroje jsou navázány na světové standardy, jsou prováděny standardizovanými technologiemi a výsledky měření nám ukazují, že skutečně dochází k dlouhodobým změnám v příkonu sluneční energie na území naší republiky, které charakterizuje tato shlazená červená křivka.
V některých především průmyslových oblastech může množství vypouštěných aerosolů zeslabit sluneční záření téměř až na úroveň oblačnosti.
RNDr. Karel Vaníček, CSc., vedoucí Solární a ozónové observatoře ČHMÚ, Hradec Králové: My se domníváme, že tento trend – to znamená nejprve úbytek a potom nárůst množství dopadající energie – je způsoben změnami v cirkulaci atmosféry, která v rozhodující míře v našich geografických podmínkách ovlivňuje právě výskyt oblačnosti. A zejména v letních měsících. Nevylučuji, že by to mohl být jeden z faktorů nebo z projevů změny klimatu.
Globální stmívání nestačí. Klimatologové objevili další záhadu, která odporovala tendenci globálního oteplování. V 90. letech zjistili, že na řadě míst světa začalo klesat množství odpařované vody. Zjistilo se, že příčinou byl opět pokles slunečního záření. Někteří se domnívají, že i za mnohaletý výpadek monzunových dešťů nad oblastí afrického Sahelu na jih od Sahary může stmívání.
Aerosoly. Působí přímo na rozptyl a odraz slunečního záření. Působí však také na tvorbu oblaků a dokonce na množství srážek. Mnoho aerosolu v atmosféře vede ke vzniku drobných kapiček, z nichž se obtížně tvoří kapky dešťové. Pak málo prší. Vedle sebe nebo spíše proti sobě stojí skleníkové plyny, způsobující globální oteplování, a aerosoly – hlavní příčina globálního stmívání. Jejich působení na klima však nemůžeme srovnávat.
RNDr. Daniela Řezáčová, CSc., Ústav fyziky atmosféry AV ČR: Tyto studie se dnes provádějí neobyčejně intenzivně po celém světě. Existuje velké množství článků, prakticky už od roku 2000 existuje velké množství měření, expedic a experimentů. Přesto stále ještě říkáme, že výsledky tohoto studia mají vlastnosti studií případů. A je velmi obtížné v současné době je nějakým způsobem globalizovat.
Není vyloučeno, pokračuje dokument BBC, že případ sucha v Sahelu je jen první ukázka toho, jak globální stmívání může narušit celosvětové klima. Mnohem horší by bylo, kdyby monzuny přestaly přinášet vláhu nad hustě zalidněné oblasti Asie. Pro čistotu ovzduší jsme v Evropě a Americe poslední dobou už dost vykonali. Pomůže to? Film se vrací k útoku na New York a rychlému vzrůstu teploty během následujících pár dní. Co když nás globální stmívání naopak chránilo před ještě rychlejším oteplováním? Mohou při hledání odpovědi pomoci klimatické modely?
Doc. RNDr. Jaroslava Kalvová, CSc., MFF UK: My jsme tady myslím v roce 2001 dívali na britský model Hardleyho centra, ve které se počítal vliv nejprve skleníkových plynů a pak kombinovaný vliv skleníkových plynů a aerosolů. Rozdíly tam byly vidět, ale zejména v letních měsících. Aerosoly přispívaly ke snižování toho oteplování, způsobeného zesilováním skleníkového efektu, ale v letních měsících.
Co když čistší ovzduší a konec stmívání naopak urychlí oteplování na Zemi? Vždyť skleníkových plynů přibývá. Nikdo není ochoten omezit jejich produkci. Obři třetího světa – hlavně Čína a Indie – chtějí rozvojem svých ekonomik následovat země rozvinuté. Klimatolog Peter Cox a další se domnívají, že dosavadní modely klimatu a jeho vývoje mohou být nesprávné. Cox vypočítal, že do konce 21. století by mohla celosvětová průměrná teplota stoupnout o deset stupňů. A následky? Rychlé roztají ledovce Grónska, Arktidy, Antarktidy. O mnoho metrů stoupne hladina oceánů. Pak by se ale oteplování už zcela vymklo lidem z rukou.
Teplem by se začaly uvolňovat miliardy tun metanu, který je dnes vázán na dně moří a ve zmrzlé půdě severní Sibiře. Teplota na Zemi by stoupla na úroveň, jaké nedosáhla nikdy za poslední čtyři miliardy let … Pak by na tom lidstvo bylo mnohem hůř než cestující na Titaniku. Nemáme žádné prostředky, abychom mohli opustit svou planet. Navíc bychom ani neměli kam se přesunout. Podmínky pro život jsou zatím stále jedině na Zemi. A už vůbec nemůžeme doufat, že se z hlubin kosmu objeví vyslanci jiné civilizace, aby nás zachránili. Jsme odkázáni sami na sebe. Podle některých odhadů na to máme už jen třicet let.
Autor: Vladimír Kunz