Fenomén dnes

Změnit sebe, zachránit svět

Nevládní neziskové organizace patřily po Listopadu 1989 k symbolům nové společnosti. Bylo v nich mnohé z toho, co tu dřív chybělo – idealismus, nezávislost, opozice. Bylo v nich dědictví undergroundu i příslib normální občanské společnosti. Dnes má ale mnoho lidí aktivisty z neziskovek spíš za obtížné radikály. Mění se i samotné neziskovky - profesionalizují se a některé z nich připomínají spíš středně velké firmy. Udržely si svůj význam pro občanskou společnost? Nezničily změny jejich nezávislost a jejich idealismus?

Neziskovky už jsou normální

Byla to tehdy velká novinka, v roce 1988. Když na Arménii, tehdy ještě součást Sovětského svazu, dopadla živelná pohroma, zemětřesení, po němž ze dne na den zůstali sirotci a ještě více lidí bez přístřeší, byli komunističtí úředníci v Československu zaskočeni. Skupinu mladých lidí při pohledu na záběry ruin v televizních zprávách napadlo to, co dnes už nevypadá jako cosi výjimečného: Lidem v tísni je třeba pomoci. U obchodního domu Kotva vedle pražského Náměstí Republiky se odkudsi zčistajasna objevily náklaďáky a na nich se začalo vršit vše, co by postiženým Arménům mohlo přijít vhod: Šatstvo, přikrývky, trvanlivé potraviny. První humanitární akce, která vznikla zdola a ne proto, že to někdo shora vyhlásil.

Pomoc najednou neorganizovala zkostnatělá Národní fronta, která dosud dokázala jen občas, samozřejmě s požehnáním jediné, správné a tedy z ústavy vedoucí strany, organizovat pomoc třeba do Kambodži. Však také dokázala - jak už se akcím z moci úřední stává - poslat do vzdálené asijské země například barevné košile od velikosti číslo 43 výše, takže tamní obdarovaní, ve srovnání s Evropany vesměs drobné postavy, by si mohli z látky na jeden kus střihnout takřka kusy dva - tedy, kdyby k nim dorazily látky na košile a ne už hotový tovar.

Když se dávala pomoc pro Arménii, nikoho ze zúčastněných to ještě nenapadlo. Ale právě tady bylo vidět něco, co po listopadu 1989 přestalo být výjimkou. Přesto začátky neziskových organizací nebyly vůbec snadné. Jednak proto, že dost politiků na iniciativy vznikající mimo jejich dosah a kontrolu hledělo na nezávislé skrz prsty. Jednak také proto, že vágní právní rámec a lidská důvěřivost umožnily mnoha bystrozrakým šíbrům vylákat na vznešeně vyhlížející etiketu peníze a potom se s nimi beze stopy vytratit.

Je dobrým vysvědčením vznikající občanské společnosti, že se „neziskovky“ uměly už na začátku 90. let udržet a prosadit. Nejviditelnější důkaz, že i době budování „divokého kapitalismu“ lidé nemyslí jen na sebe, ale že v nich žije soucit se strádajícími, jsme viděli za války v Bosně. Společnost Člověk v tísni se tehdy sotva začínala etablovat, ale reakce na výzvu „SOS Sarajevo“ byla doslova překvapující. Do obleženého a ze všech stran ostřelovaného města proudila pomoc, i když velmi často dobrodružně po lesních cestách a stezkách.

Mezi zakladateli Člověka v tísni bychom našli Šimona Pánka, který byl vidět už u těch náklaďáků v obchodního domu Kotva. „SOS Sarajevo“ bylo důležité nejen pro ty, kterým doručilo pomoc. Bylo důležité i pro ty, kteří ho dávali dohromady. Při cestách na Balkán se naučili, která pomoc je potřebná a jak hlídat, aby se s co nejmenšími ztrátami dostala k těm, kteří na ni nejvíce čekají. Stejně důležité bylo cosi jiného: Člověk v tísni si získal důvěru těch, kteří se rozhodli přispět na humanitární pomoc.

Kredit získaný při organizování pomoci do postižených oblastí za hranicemi se projevil ve chvíli, kdy živelná katastrofa zasáhla Českou republiku. Při povodních už byl vidět nejen Člověk v tísni, ale četné další organizace, třeba názvy Charita nebo ADRA si od té doby pamatuje širší veřejnost.

Člověk v tísni je dnes zavedená organizace, jejíž činnost daleko přesahuje české hranice. Podstatné je, že dnes už zdaleka není jediná, že vedle ní existuje a úspěšně pracuje mnoho dalších. Pro ně byl Člověk v tísni přímo i nepřímo vzorem. Ne jako barvotiskový plakát, kterému by se stejně nikdo nechtěl podobat, ale jako návod, jak je třeba pomoc dávat dohromady, nač je třeba dávat pozor, čeho se vystříhat. Protože z toho všeho vyrůstá dobré jméno. A u humanitárních organizací je dobrá pověst základem, bez něhož se nelze obejít.

Dnes neziskové organizace najdeme v mnohých městech a obcích. Dávají se v nich dohromady lidé, které spojuje společný zájem a chuť. Jejich cíle jsou rozličné, ale v jednom se shodují. Ukazují, že myslet na druhé není výjimečné, ale normální. Ještě v době, kdy se neziskové organizace u nás teprve rodily, se to úplně normální nezdálo.

Přejít na obsah dílu