Rozhovor s dramaturgyní Norou Obrtelovou

Co Vás vedlo k nápadu natočit zrovna regionální, mimopražská, divadla?

Projekt se vyvíjel téměř tři roky a od začátku byl motivován snahou přinést hlubší sondu do tvorby regionálních divadelních scén. Záznamy z jejich představení se v minulosti nedostávaly na obrazovku tak často, jak by si zasloužily, a protože si myslíme, že dobré divadlo se dělá všude, vznikl tento cyklus. Třináct krajů, z každého jedno divadlo a jedno představení. Kromě toho malý dokumentární portrét divadla, který divákům ČT art představí zázemí, v němž divadlo v regionech vzniká.

Podle jakého klíče jste divadla a inscenace vybírali?

Vybírali jsme to nejzajímavější ze současné divadelní produkce, inscenace, které širokou i odbornou veřejnost zaujaly ať už neotřelou režií, konceptem, silnými hereckými výkony, nebo takové, které v daném regionu rezonují svým tématem. Hledali jsme inscenace reprezentativní a zajímavé. Vlajkové lodi regionálních divadel…

Kolik dnů práce se skrývá za výsledkem, který pak diváci zhlédnou v televizi?

Samotné pořízení záznamu představení zabere dva dny pobytu televizního štábu v divadle. Těmto dvěma dnům však předchází mnoho hodin přípravných prací. Od obhlídek, při nichž hlavní kameraman řeší postavení kamer a televizní osvětlovači a zvukaři se koordinují s těmi divadelními, přes přípravu režiséra, který si musí představení takzvaně nakoukat, aby mohl následně spolu se střihačem vybrat ty nejlepší záběry a co nejlépe tak televiznímu divákovi zprostředkovat, co se děje na jevišti. Až po samotný záznam představení a následných několik dní ve střižně, ve zvukové výrobě či u barevných korekcí výsledných záběrů…

Má vůbec smysl a odůvodnění divadlo zaznamenávat pro televizní účely?

O tomto se vedou debaty již dlouho. Já na to ale mám poměrně jasný názor – i když nic nenahradí přímý zážitek v temnotě hlediště, v tom kouzelném prostoru, kde i čas plyne jinak – smysl to má. Můžeme se po letech přesvědčit, jak vypadala ta či ona „legendární“ inscenace, jak zazářil ten či onen herec ve své životní roli, můžeme studovat režijní koncepci. A v neposlední řadě televize umožní vidět inscenaci i těm divákům, kteří by se z různých důvodů do divadla nikdy nedostali. Jen od záznamu nemůžeme čekat stejný typ prožitku jako v divadle.