Pokud pomineme výtržnickou rock´n´rollovou partu Hells Devils pak bychom počátky českého hudebního undergroundu mohli najít někdy v roce 1967 na koncertech pražských The Primitives Group a mariánskolázeňské skupiny Aktual.
U Primitivů se jednalo o propojení dvou různých linií - tu první sledoval jejich manažér Evžen Fiala už ve své předchozí kapele, výše zmíněných Hells Devils, kdy se na koleně vyráběnými vizuálními efekty snažil každý koncert souboru ozvláštnit. Druhá linie se k nám různými informačními kanály šířila z Kalifornie a znamenala pro něj velké zadostiučinění, neboť obsahovala a potvrzovala právě to, o co se svými neumělými pokusy snažil v HD – plynulé propojení hudby a vizuálnosti, za účelem vyvolání určitého psychického stavu, zážitku u posluchače. Hippies mu prostě se svými light shows hodně nahráli a když se na začátku sedmašedesátého stal manažérem The Primitives Group začal svůj sen o české psychedelii uskutečňovat. Velkým štěstím pro něj pak bylo setkání s kunsthistorikem Ivanem M. Jirousem, jehož skupina přátel s Primitivy začala spolupracovat na výtvarné stránce koncertů. The Primitives Group pak postupně vystřídali repertoár – stále méně písní bylo rhythm&bluesových, naopak se v něm objevovaly skladby od The Doors a posléze od Mothers Of Invention Franka Zappy. Z předchozích vět tedy jasně vyplývá, že Primitivové uchopili pouze některé umělecké prostředky toho, čemu se v Americe říkalo underground. Navíc nevytvořili nic vlastního – neměli autorský repertoár - ale hráli samé převzaté skladby, takže nemohli na diváka zapůsobit nějakým textovým poselstvím. Přesto byli do jisté míry protestem – vůbec ne politickým, spíše uměleckým; jejich happeningová vystoupení plná ohňů, kouře, nahoty, posmrtných masek, pomalovaných obličejů, vody, ryb, holubic a peří byla velmi provokující a spousta diváků i hudebních kritiků je za ně odsuzovala.
Aktual, vedený svým „vůdcem“, výtvarníkem a performerem Milanem Knížákem šel na věc trochu jinak. Český big beat Knížák považoval za směšný a důvod proč i on sám založil kapelu ležel jednoznačně ve snaze vytvořit vůči němu protipól – hudební i textový. O nějakých vlivech hippies a light shows, v kterých se zhlédl Fiala, vůbec nepřemýšlel, smyslem jeho hudební činnosti bylo dát dohromady soubor dostatečně ulítlý na to, aby si z bigbítu i sama ze sebe mohl dělat šoufky. Soubor, který by ovšem na rozdíl od Primitivů stál na vlastní autorské tvorbě. Což se mu nakonec podařilo a vzniklá kapela Aktual pak na několika svých vystoupeních skutečně „zabodovala“ - měla problémy vystoupit i v celkem liberálním roce 1968. Vzhledem k nedostatečné instrumentální zdatnosti hráčů vytvářela jakési shluky zvuků, do kterých Knížák vyřvával dosud nejdrsnější a nejvíc parodické texty, které se v tomto žánru u nás objevily. Sám se však za nějaký underground nepovažoval.
To nakonec potvrzuje i literární historik Martin Pilař ve své knize Underground: „Koncerty Aktuálů, jež se konaly od roku 1967, navazovaly na happeningové akce, jež Knížák pořádal v Praze již od roku 1963. Tyto koncerty je třeba vnímat především jako jednu z možností, jak Knížák veřejně prezentoval svoji teorii ´nutné činnosti´. Teprve v druhé řadě to byly osobité rockové koncerty, které daly českému bigbítu významný impuls, aby neustrnul v postupně se stabilizujícím komerčním pop-rocku (Olympic, George & Beatovens apod.). To, že jsou nyní koncerty Aktuálů považovány za jeden z prvních signálů nástupu druhé vlny českého undergroundu (tou první vlnou má Pilař na mysli literáty, výtvarníky a filosofy libeňského podzemí jako např. Hrabala, Bondyho, Boudníka, Maryska, Vodseďálka a další – pozn. autora), je do značné míry záležitostí zpětné historické konstrukce. Knížák ani v roce 1967, ani v letech těsně následujících v tomto ohledu žádné programové úsilí nevyvíjel.“
S undergroundem, jakožto nástrojem pro vytvoření paralelní kultury, tak tedy spojujeme až kapelu, která vznikla na konci roku 1968 a která se pojmenovala The Plastic People Of The Universe. Ve své první fázi vlastně jenom navazovala na psychedelické snahy The Primitives Group, tzn. využívala vizuálních prvků (hra světel, výtvarně pojatá scéna ve stylu sci-fi, pomalované obličeje, „vesmírné“ hábity) a pyrotechnických efektů (ohně a dýmy). Jako první u nás interpretovala písně z repertoáru newyorských Velvet Underground, ovšem na rozdíl od Primitivů už také vyrukovala s autorskou tvorbou (texty částečně v angličtině, částečně v češtině), což byl důležitý posun. Stále je ovšem nutné mít na paměti jednu věc: za normální situace by se asi Plastici zařadili mezi několik dalších domácích psychedelických skupin a společně s nimi by pak různě přizpůsobovali svůj repertoár a stali by se přirozenou součástí naší rockové scény.
Začátkem 70.let však československou společnost začala pomalu ale jistě válcovat normalizace, takže věci ještě před nějakým časem běžné se náhle staly zapovězenými. Rockové skupiny se pod tlakem „kulturních“ orgánů rozpadaly, jejich členové prchali na Západ nebo odcházeli hrát do barů či doprovázet naše populární zpěváky a zpěvačky. Bigbít se pro Moc stal znovu onou „ideologickou diverzí“, stejně jako při nástupu rock´n´rollu. Umělecký vedoucí a vlastně i manažér PPU Ivan M. Jirous tuto situaci odmítl akceptovat a choval se stejně jako v letech 1968-69. To znamená, že stále domlouval svým dlouhovlasým hudebníkům vystoupení a to i přes stále větší a větší obtíže se schvalováním těchto koncertů. Každý koncert totiž musela pořádat nějaká oficiálně povolená organizace (např. SSM, hasiči, zahrádkáři) a její štempl na smlouvě byl rozhodující.
Začaly také tzv. rekvalifikace, kdy kapela musela zahrát před komisí, v níž seděli zkušení hudebníci a posuzovali její výkon, a posléze odpovědět na otázky týkající se většinou kulturně-politického rozhledu dotazovaných. Ty kladli hlavně pracovníci místního kulturního výboru KSČ. Plastici chtěli fungovat na oficiální úrovni a byli dokonce ochotni udělat tento ústupek a přijít k rekvalifikačním zkouškám, které absolvovali prakticky téměř všichni hudebníci a skupiny (jedni z mála, kdo je ignorovali, byli třeba Hutka s Třešňákem), jež hodlali nadále vystupovat. Nicméně odmítali se ostříhat, odmítali hrát jiný repertoár a tak u zkoušek nutně museli dopadnout neslavně, což se také stalo. Přehrávky neudělali, tudíž nedostali tzv. oprávnění k vystupování, a to znamenalo, že s koncerty na oficiální úrovni byl vlastně konec. Jirous však začal zajišťovat koncerty načerno a Plastici fungovali a hráli dál. Nezávisle na posvěcení nějakých nadřízených orgánů a jejich potentátů. A s tím, že si jich začnou všímat i složky ministerstva vnitra.
A to je možná onen moment vstupu Plastic People do undergroundu, ovšem nikoliv už jen uměleckého, ale i společenského. Předtím členové PPU v podstatě o undergroundu neměli žádné teoretické znalosti – pro ně to vlastně byla doposud jen hra. Sranda, UFO, vesmír, psychedelie. Vážně to brali spíše lidi okolo nich – Ivan Jirous a výtvarníci; věděli, že pomalu půjde do tuhého. Sám Jirous ve Zprávě o třetím českém hudebním obrození o nastalé situaci píše: „…Mezitím se staly věci, které je (Plastiky) přiměly zakotvit pevně na zemi. Z undergroundu mytologického se stal underground ve smyslu kulturně sociologickém, tak jak byl zamýšlen a proklamován na počátku šedesátých let Sandersem, Ginsbergem, Nuttalem, Learym a mnoha dalšími pionýry tohoto hnutí. Dokonce se odvažují říci, že se teprve v podmínkách našeho establishmentu stal undergroundem v pravém slova smyslu.“
Ano „underground v pravém slova smyslu“. Ono totiž být undergroundem v nesvobodné, totalitní zemi je mnohem těžší než tyto pozice hájit v demokratické státě, jakým se snažily být tehdejší USA. A existoval ještě jeden rozdíl mezi undergroundem tuzemským a americkým: Jestliže za oceánem jeho představitelé pocházeli výhradně z řad intelektuálů a umělců, u nás ho tvořila naprosto různorodá směska různých profesí, např. dělníci, řezničtí učni (Hlavsa, Števich), ale také umělečtí kritici (Jirous, Lopatka), sociologové (D. Němcová) či filosofové (např. J. Němec, E. Bondy)
A právě jejich dobrodružství začalo někdy kolem roku 1972.