Televize proti tankům – Jsme s vámi, buďte s námi

Lednové plénum

Gratuluji, Sašo, a těším se na tu tvoji lidskou tvář…

PRTANOV to má spočítaný! Musíme zjistit, co se děje!

PRvní TAjemník NOVotný

Cože?! Hned jedeme!

Co se děje??

Jeden soudruh z předsednictva nám půjde na kameru, musí to být u něj na pokoji v hotelu…

… všichni se jen hádali... Strana potřebuje změnu... Novotný skončil, Brežněv ho v tom nechal!

• Lednové plénum

  Během 60. let docházelo v Československu k postupné liberalizaci společnosti a reformování politického systému. Tento proces ovšem brzdilo tzv. konzervativní křídlo KSČ zastoupené Antonínem Novotným. Na konci roku 1967 došlo k první otevřené kritice dosavadního vedení ze strany Svazu spisovatelů. Přibývající neúspěchy a ekonomické problémy volaly po svolání mimořádného sjezdu KSČ. Ten byl nakonec svolán na konci prosince 1967 a zabýval se přílišnou kumulací funkcí a byrokratizací. Zasedání bylo přerušeno a pokračovalo na začátku ledna. Výsledkem tvrdých jednání bylo rozdělení funkce prezidenta a prvního tajemníka. Antonín Novotný zůstal nadále prezidentem, ale do funkce prvního tajemníka byl dosazen reformní komunista Alexandr Dubček. Tomuto do budoucna velmi důležitému kroku nepřikládala zpočátku československá společnost žádnou váhu, brali ho jako jeden z dalších všedních sjezdů. Lednové plénum však ve výsledku znamenalo protlačení reformního křídla strany do čela následných událostí a odstartovalo postupný proces demokratizace v Československu.

• Alexander Dubček

  politik
  27. listopadu 1921 (Uhrovec) – 7. listopadu 1992 (Praha)

  Slušný „Saša“

  Narodil se ve stejném domě jako významný slovenský buditel Ľudovít Štúr. Původně se měl jmenovat Milan, ale na počest kostelního varhaníka, který Dubčekovým na Slovensku uvolnil byt, dostal jméno Alexander. „Slušný Saša“, jak se mu tehdy přezdívalo, získal v průběhu pražského jara ohromnou podporu veřejnosti a stal se symbolem celého obrodného procesu. V 90. letech napsal, že když na Brežněvovo naléhání odpověděl: „Pro mne za mne, dělejte si, co chcete,“ nemělo to znamenat pozvánku k invazi, ale „Dejte mi už konečně pokoj s tím neustálým znervózňováním.“

  Podívejte se na koprodukční film ČT o životě Alexandera Dubčeka a projděte si jeho životní kondiciogram.

  Životopis

  Dětství a rané mládí prožil v Sovětském svazu, kam se v roce 1925 odstěhovali jeho rodiče jako členové družstva Interhelpo. Do roku 1933 žil v kirgizském Biškeku, poté v Nižném Novgorodu, kde navštěvoval střední školu. Do Československa se s rodinou vrátil několik týdnů po mnichovském diktátu v roce 1938. Na Slovensku se zapojil do ilegální činnosti komunistické strany. Vyučil se strojním zámečníkem a pracoval ve zbrojovce v Dubnici nad Váhom. Roku 1944 se připojil k povstání na Slovensku, v němž byl dvakrát zraněn a ztratil bratra. V roce 1949 se stal profesionálním politickým pracovníkem. Od roku 1953 byl vedoucím krajským tajemníkem KSS v Banské Bystrici. O dva roky později byl vyslán na studia Vysoké stranické školy v Sovětském svazu. Po návratu ze studií byl dva roky vedoucím krajským tajemníkem v Bratislavě a zároveň členem ÚV KSČ. V dubnu 1963 nahradil ve funkci prvního tajemníka ÚV KSS Karola Bacílka, bývalého ministra národní bezpečnosti, odstaveného v souvislosti s politickými procesy 50. let. Přešetřování jejich pozadí se v letech 1962–1963 Dubček zúčastnil jako člen komise ÚV KSČ. V průběhu více než čtyř roků ve funkci prvního tajemníka ÚV KSS začaly narůstat Dubčekovy neshody s prvním tajemníkem ÚV KSČ Antonínem Novotným, jenž Dubčeka při více příležitostech kritizoval. Na plenárním zasedání ÚV KSČ v říjnu 1967 přerostly jejich vzájemné rozpory do otevřeného konfliktu, v němž Novotný obvinil Dubčeka z nacionalismu. Avšak v té době již byla v řadách KSČ zformována opozice proti Antonínu Novotnému, proto se mu nejenom nepodařilo Dubčeka odstavit, ale sám ztratil funkci prvního tajemníka ÚV KSČ. V ní ho 5. ledna 1968 nahradil právě Alexander Dubček. Ten se v následujícím období Pražského jara stal symbolem uvolnění, demokratizačního a reformního procesu, ačkoliv sám k radikálním reformátorům ve vedení KSČ nepatřil. Při přepadení Československa vojsky pěti zemí Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna byl zajat sovětskými výsadkáři v budově ÚV KSČ a unesen mimo československé území. Spolu s drtivou většinou československé delegace podepsal tzv. moskevský diktát. Učinil tak v klamném dojmu, že se mu tím podaří zachránit alespoň část reforem, ale postupem času se ukázalo, že se jednalo pouze o iluzi. Místo toho se musel podílet na přijímání nepopulárních opatření a sám asistoval při odbourávání demokratizačního procesu. Celý tento vývoj 17. dubna 1969 vyústil v Dubčekovo odstoupení z funkce. Poté byl zvolen do funkce předsedy Federálního shromáždění. V ní 22. srpna 1969 podepsal zákonné opatření č. 99/1969 „O některých přechodných opatřeních, potřebných na upevnění a ochranu veřejného pořádku“ lidově nazývané „obuškový zákon“, které legalizovalo tvrdé zásahy bezpečnostních sil proti opozičním demonstracím.

  V prosinci 1969 byl jmenován velvyslancem v Turecku. V červnu 1970 byl odvolán i z této funkce a vyloučen z KSČ i ze všech společenských organizací, jichž byl členem. V prosinci 1970 nastoupil do zaměstnání u Západoslovenských státních lesů jako mechanizátor, kde pracoval až do důchodu, do něhož odešel v roce 1981. Po celou dobu byl pod bedlivým dohledem příslušníků StB, což značně limitovalo jeho pokusy o opoziční činnost. Při pádu komunistického režimu v roce 1989 se osobně angažoval v probíhajících politických změnách. Původně kandidoval na prezidenta republiky, ale nakonec ustoupil a po kooptaci do Federálního shromáždění v prosinci 1989 byl zvolen za jeho předsedu. V prvních parlamentních volbách v červnu 1990 kandidoval za Verejnost proti násiliu a znovu se stal předsedou FS. Na jaře 1992 se ujal vedení Sociálnědemokratické strany Slovenska, za niž byl zvolen do parlamentu ve volbách v červnu 1992. Při havárii služebního automobilu na dálnici D1 utrpěl vážná zranění, jimž podlehl v pražské nemocnici.

• Antonín Novotný

  politik, prezident
  10. prosince 1904 (Letňany) – 28. ledna 1975 (Praha)

  Nejkrásnější prezident

  Domníval se, že jeho historickým úkolem je dovršit komunistickou proměnu země. Na slově „socialistický“ mu záleželo natolik, že ho prosadil do československé ústavy. Na veřejnosti vystupoval nerad, ani mu to moc nešlo. Když pronesl, že „maso bude vbrzku“, republiku ihned zaplavila vlna dotazů, „kdeže to Brzko je?“. Lidé mu přezdívali Prtanov – první tajemník Novotný. Jako jeden z mála vůdců satelitních států si dovolil alespoň v něčem nesouhlasit s Leonidem Brežněvem. Prý uměl výborně hrát mariáš, zvítězil v anketě o nejkrásnějšího prezidenta světa a zavedl pozoruhodnou metodu předávání nezdaněných obálek s penězi svým oblíbencům nebo těm, které v danou chvíli potřeboval. Jeho pád se stal rozbuškou pražského jara.

  Životopis

  Po absolvování základní školní docházky se vyučil strojním zámečníkem. Do KSČ vstoupil hned po jejím vzniku v roce 1921. Pracoval jako dělník v ČKD Vysočany a ČKD Libeň. Po Mnichovu se zapojil do ilegální činnosti KSČ. V roce 1941 byl zatčen a až do konce války vězněn v koncentračním táboře Mauthausen. Po návratu z vězení v roce 1945 byl zvolen tajemníkem strany v Pražském kraji. V roce 1946 byl poprvé zvolen do ÚV KSČ, jehož členem zůstal až do roku 1968. Do nejvyššího stranického vedení pronikl roku 1951 po odvolání Rudolfa Slánského z funkce. Stal se tajemníkem ÚV KSČ. Byl pověřen řízením ústředního sekretariátu ÚV KSČ. V prosinci 1951 byl zvolen do politického sekretariátu ÚV KSČ a Politbyra ÚV KSČ. Tři měsíce po popravě Rudolfa Slánského v prosinci 1952 byl Novotný přesunut do funkce místopředsedy vlády. Po Gottwaldově smrti v březnu 1953 se vrátil do funkce tajemníka ÚV KSČ. Nejprve byl řízením strany pouze pověřen. Po několika měsících byl zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ. Jeho postavení ve straně se s podporou Moskvy upevnilo zejména ve vztahu k prezidentovi Antonínu Zápotockému. Stal se vůdčí osobností Politbyra ÚV KSČ, která ve svých rukou soustřeďovala rozhodovací pravomoc. Mohl tak začít do funkcí prosazovat sobě věrné funkcionáře, jejichž věrnost si pojišťoval vysokými finančními částkami, jež rozdával v pověstných bílých obálkách. V polovině padesátých let se zasazoval především o dokončení kolektivizace zemědělství. Protože se začaly doma i ze Sovětského svazu ozývat hlasy volající po přešetření pozadí politických procesů z počátku padesátých let, souhlasil s ustavením Barákovy vyšetřovací komise. Protože měl na procesech sám svůj podíl, v žádném případě nemělo dojít ke skutečným rehabilitacím postižených komunistických funkcionářů a tomu odpovídal i výsledek. Po smrti Antonína Zápotockého v roce 1957 se stal prezidentem. Od začátku šedesátých let se musel potýkat s neustále se zhoršující hospodářskou situací v zemi. Navíc čelil tlaku ze Sovětského svazu na důslednější přešetření vykonstruovaných procesů ze začátku padesátých let. Vznikly další dvě vyšetřovací komise, jejichž činnost se snažil ovlivňovat a všemožně bránil rehabilitaci nezákonně postižených funkcionářů, k níž nakonec došlo i přes jeho odpor. Aby odvedl pozornost od vlastní úlohy v těchto procesech, obětoval staré stalinisty ve vedení a nahradil je mladšími funkcionáři, kteří do strany přišli až po druhé světové válce. Po vyvrácení obvinění ze slovenského buržoazního nacionalismu se začaly také ozývat hlasy požadující rovnoprávnější postavení Slovenska v Československu nebo přímo federalizaci země, což Novotný důsledně odmítal a trval dále na centrálně řízeném unitárním státě. V druhé polovině 60. let proti němu narůstala uvnitř ÚV KSČ opozice, jež ho považovala za hlavní překážku při řešení nahromaděných problémů. Konflikt vypukl v říjnu 1967. V něm Antonín Novotný nezískal podporu ze Sovětského svazu ani uvnitř vedení KSČ a tím byl jeho politický osud zpečetěn. Na zasedání ÚV KSČ ve dnech 19. – 21. prosince 1967 a 3. – 5. ledna 1968 byl odvolán z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a nahrazen Alexanderem Dubčekem. Dál vykonával funkci prezidenta republiky, z níž 22. března 1968, po vypuknutí tzv. Šejnovy aféry, abdikoval. V květnu 1968 mu bylo za jeho úlohu při procesech z padesátých let a oddalování rehabilitací pozastaveno členství v KSČ. Na začátku sedmdesátých let mu bylo normalizačním vedením KSČ vráceno. Dožil v ústraní.

• Jiří Svejkovský

  hlasatel, redaktor, spisovatel
  29. března 1925 (Kopisty) – 9. ledna 2018 (Praha)

  Pohádkář

  Byl to člověk, který se vypracoval z horníka až na vedoucího ekonomické redakce Československé televize. Celý život se oddaně věnoval rozhlasové a televizní činnosti, přestat musel až za normalizace. V důchodu vyměnil mikrofon za „pero“.

  Životopis

  Jiří Svejkovský se narodil do hornické rodiny v Kopistech u Mostu. Vyučil se v oboru elektro–radio. Během války byl donucen společně s rodinou uprchnout do Prahy, kde přečkali zbytek nacistické okupace. Po válce studoval soukromou dramatickou školu a pracoval v divadle v Mladé Boleslavi. Roku 1946 nastoupil do Chemických závodů v Záluží u Mostu, kde se poprvé seznámil s mikrofonem, stal se totiž hlasatelem závodního rozhlasu a závodním redaktorem. O rok později se oženil, a aby uživil rodinu, nastoupil do Jáchymovských dolů. V roce 1953 se přihlásil do konkurzu na místo hlasatele v Československém rozhlasu. Neuspěl, nastoupil ale do průmyslové redakce, kde natáčel reportáže ze závodů a připravoval vysílání pro horníky. Během zaměstnání si doplnil středoškolské vzdělání s maturitou, a mohl tak nastoupit na Vysokou školu Ekonomickou v Praze. V 60. letech se vyjadřoval především k ekonomickým otázkám socialistického hospodářství a stal se zastáncem Šikovy ekonomické reformy. To mu vyneslo místo v Československé televizi, kam nastoupil roku 1964 na pozici vedoucího ekonomické redakce a komentátora zpravodajství. V průběhu roku 1968 se stal jednou z hlavních tváří televizního zpravodajství a během srpnových událostí patřil mezi důležité aktéry, kteří zajišťovali vysílání z různých provizorních pracovišť. Jeho aktivita neunikla očím normalizátorů, a Jiří Svejkovský byl tak za svoji činnost roku 1970 z televize propuštěn. Až do Sametové revoluce se živil nejdříve jako závozník, později jako bezpečnostní referent v podniku Silnice KNV Praha. Po revoluci byl rehabilitován. V důchodu se začal věnovat psaní a vydal několik detektivních románů a pohádek pro děti.

  Televizní příběh

  Jiří Svejkovský patřil k hlavním aktérům protiokupačního vysílání – divákům se během prvního invazního týdne přihlásil hned z několika pražských studií. Již 21. srpna vyrazil před pátou hodinou ranní s kameramanem Jaroslavem Holečkem do ulic, kde společně zachytili první okamžiky okupace. Ještě ten den dopoledne se podílel na vysílání ze studia Skaut. Když byl Skaut vyřazen z provozu, Svejkovský nelenil a stihl se zúčastnit i krátkého televizního vysílání z Tesly Hloubětín. Druhý den se podílel na pokusném vysílání z administrativní budovy ČST na Zahradním Městě a také na vysílání z Výzkumného ústavu A. S. Popova na Novodvorské. O den později se přesunul na nově připravené vysílací pracoviště ve výškové budově na Petřinách. Díky šikovnosti a důmyslnosti televizních techniků bylo tamní studio napojeno na vysílač Buková hora v severních Čechách, takže signál z Petřin mohli diváci zachytit nejen v okolí Prahy, ale i v severních a západních Čechách. Z Petřin Svejkovský vysílal až do návratu československé delegace z Moskvy, ve studiu se vedle něj vystřídali např. Vladimír Škutina, Jiří Kantůrek, Jiřina Jirásková nebo Vlasta Chramostová. Svejkovský vždy říkal, že protiokupační vysílání by nikdy neproběhlo, nebýt obětavé pomoci občanů. Ve studiu na Novodvorské pomáhali zaměstnanci ústavu, kteří televizním pracovníkům nosili jídlo. Na Petřinách zase přiložili ruku k dílu pracovníci střešovické Vojenské nemocnice, kteří studio zásobovali přikrývkami a potravinami, takže zde „televizáci“ mohli zůstávat v podstatě nonstop. Jako poděkování za tuto obětavou činnost pozval Svejkovský před kameru během okupačního vysílání i doktora Eiselta. Ten jakékoliv díky za pomoc odmítl s tím, že je to pro ně samozřejmost a vlastenecká povinnost. Důležité pro úspěch vysílání bylo také zajištění přesunů televizních pracovníků mezi jednotlivými pracovišti. K tomuto účelu redaktoři a technici využívali pomoci Veřejné bezpečnosti, která jim nabízela své služby po celý okupační týden. Pohyb civilního auta po dvacáté hodině po Praze byl totiž velice nebezpečný. Tato pomoc, které se televizním pracovníkům dostávalo, byla důkazem jejich popularity mezi lidmi. Ti měli pocit, že redaktoři ve vysílání mluví i „za ně“, oceňovali jejich práci a fandili jim.

• Kamil Winter

  redaktor
  5. dubna 1918 (Trnovany) – 4. února 2001 (USA)

  Životopis

  Kamil Winter se narodil v Trnovanech u Teplic. Vystudoval klasické gymnázium, poté absolvoval pět semestrů na filozofické fakultě. V roce 1938 pracoval jako elév v redakci Melantrichu. Od července 1939 byl v exilu ve Velké Británii, od roku 1941 sloužil jako voják v československé zahraniční armádě, konkrétně v tankovém praporu. Po válce vystřídal řadu pozic v žurnalistické profesi. Působil mimo jiné jako vedoucí zahraniční rubriky Rudého práva nebo jako redaktor nakladatelství Práce. V prosinci 1962 se stal vedoucím katedry mezinárodních vztahů a práva na Univerzitě 17. listopadu. Do Československé televize nastoupil 1. července 1965 jako vedoucí zahraniční rubriky Hlavní redakce Televizních novin. V listopadu 1967 se v téže redakci posunul na místo šéfredaktora. Bezprostředně po sovětské okupaci odjel do Velké Británie, kde spolupracoval s BBC. Původně plánovaná měsíční dovolená se posléze změnila v dlouhodobé neplacené volno, které však s nástupem normalizačního režimu nebylo dále prodlouženo. Na konci března 1969 jeho pracovní poměr v Československé televizi skončil a Winter zůstal v exilu.

• Josef Špaček

  politik
  7. srpna 1927 (Malín) – 11. července 2004 (Brno)

  Diplomat

  Blízký spolupracovník Alexandra Dubčeka – Dubček neměl nikdy nikoho tak rád, jako Špačka. Cenil si ho jako člověka rozumného, inteligentního, sečtělého a schopného jednat s lidmi. Špaček měl mimořádný smysl pro míru, snadno odvracel konflikty všude tam, kde hrozily. Věděl, že je třeba opustit stará dogmata, proto hlásil, že je třeba dělat novou politiku s novými lidmi. Stal se jedním ze zakladatelů klubu sociálně demokratické orientace.

  Životopis

  Josef Špaček byl jedním z politiků reformního křídla Komunistické strany. Po absolvování Vysoké školy politické ÚV KSČ se zapojil do regionální politiky. Postupně se vypracoval až na vedoucího politického oddělení Krajského výboru KSČ v Brně. Jeho kariéra vyvrcholila v roce 1968, kdy byl zvolen členem předsednictva Ústředního výboru KSČ. Jednoznačně se stavěl za Dubčekovu demokratizační politiku pražského jara. Po okupaci Československa 21. srpna byl společně s dalšími politiky unesen a odvezen do Sovětského svazu, kde se účastnil tzv. moskevských jednání. V roce 1969 odešel z vysoké politiky a v roce 1970 byl navíc vyloučen z řad Komunistické strany za postoj při srpnových událostech. K politické činnosti se vrátil až ke konci 80. let. Byl členem skupiny Obroda, která svými postoji podporovala Gorbačovovu perestrojku a hlásila se k odkazu pražského jara. V roce 1990 kandidoval do voleb v rámci kandidátky Občanského fóra. Později se stal členem sociální demokracie.

• Vysílání

  Rozhovor s novým členem předsednictva ÚV KSČ a vedoucím tajemníkem KV KSČ Jihomoravského kraje Josefem Špačkem o dlouhodobých úlohách Komunistické strany Československa, budoucím vývoji společnosti, denivelizaci, podpoře celoživotního kariérního vzdělávání a systému řízení.

  TV program roku 1968

Věznice Mírov

Nečekal jsem, že se sem ještě vrátím…

Tentokrát se ale nemusíte bát!

Nechápu, jak tady ještě můžete pracovat!

Vždyť jsem nic neudělal, Rambousek…

Mlátil jste nás hlava nehlava!

Jéžiš, jestli jsem vás někdy chytnul za rukáv, tak prosím…

Konečně na ně taky došlo…

• Věznice Mírov

  Věznice na Mírově je jednou z nejznámějších českých věznic. V období po roce 1948 a především v průběhu 50. let seděli za jejími zdmi političtí vězni. Mnoho z nich tam vinou nelidského zacházení zemřelo. Roku 1968 se do věznice vydal štáb Zvědavé kamery, aby natočil dokument o místních poměrech a konfrontoval politické vězně 50. let s místními bachaři. Výsledná reportáž vyvolala mezi veřejností šok a prolomila ledy ve vztahu k rehabilitacím obětí politických procesů zinscenovaných komunistickým režimem.

• Ota Rambousek

  spisovatel, odbojář, spoluzakladatel klubu K231
  21. ledna 1923 (Praha) – 3. června 2010

  Frontový bojovník

  Vyučený instalatér, který pracoval jako klempíř, zámečník, stavěč kulis, osvětlovač, asistent kamery, údržbář i zásobovač. Člen protifašistické odbojové skupiny, účastník bojů o rozhlas a přímý pamětník kritických dnů roku 1948 – jako osvětlovač zažil 25. února dopolední setkání Edvarda Beneše se zástupci komunistické strany. Agent–chodec, politický vězeň, výborný spisovatel a publicista.

  Životopis

  Narodil se v Praze, vyučil se instalatérem a hned ve svých 22 letech se aktivně zapojil do odbojové činnosti. Byl účastníkem květnového povstání v bojích u rozhlasu. Roku 1948 pracoval u Československého zpravodajského filmu. Po únoru emigroval do zahraničí, kde se spojil se zpravodajskou službou CIC a stal se agentem chodcem. Při jedné akci byl však prozrazen a zatčen. V následném procesu byl odsouzen na doživotí. Propuštěn byl roku 1964. V březnu roku 1968 spoluzakládal tzv. klub K231. Ten sdružoval bývalé politické vězně komunistického režimu. Po srpnových událostech znovu emigroval a usadil se v USA. V exilu, ve vydavatelství 68 Publishers, vydal knihu svých vzpomínek Krochnu s sebou. Později se jeho tématem stal osud bratří Mašínů. O jejich příběhu vydal v roce 1990 knihu Jenom ne strach. Tato kniha se stala doslova bestsellerem a během několika dní byla rozebrána. Z emigrace se vrátil až v roce 1996. Byl nositelem několika ocenění, například medaile za zásluhy, kterou obdržel od prezidenta Václava Havla.

• Vladimír Branislav

  redaktor, scenárista, dramaturg
  3. května 1935 – 30. září 2015 (Praha)

  Zvědavec

  Byl hlavním redaktorem pravidelného cyklu Zvědavá kamera, který patřil v 60. letech k nejzajímavějším a nejsledovanějším televizním pořadům. Přinášel informace, které nikdy předtím v televizi nezazněly. Pod pseudonymem Karel Vlček se podílel na večerníčku O Rákosníčkovi, též zvědavém jako opička.

  Životopis

  Narodil se v Praze a vystudoval reálné gymnázium. Od roku 1953 pracoval v Československém rozhlasu, mimo jiné jako redaktor Pionýrské jitřenky. Během zaměstnání absolvoval povinnou dvouletou vojenskou službu. V lednu 1962 přešel do Československé televize, kde připravoval vysílání Zvědavé kamery. V následujícím roce byl jmenován vedoucím redaktorem tohoto pořadu. Mezi nejznámější epizody tohoto cyklu patřilo Tajemství Černého jezera natočené roku 1964. V tomto díle se televizní štáb stal obětí jedné z velmi známých dezinformačních operací Státní bezpečnosti. Velký ohlas zaznamenala také epizoda Kontrola z roku 1968, kdy se televize vydala do věznice na Mírově, aby zde konfrontovala dozorce s politickými vězni z 50. let a přiblížila tak divákům kruté podmínky tehdejší doby. V srpnu 1968 se podílel na protiokupačním vysílání, což ho později stálo místo. Jeho pracovní poměr v Československé televizi skončil v dubnu 1970 v souvislosti s čistkami prováděnými novým normalizačním vedením. V letech 1977–1990 pracoval ve Sběrných surovinách. Pod pseudonymem Karel Vlček se podílel na televizních večerníčcích. V 90. letech znovu spolupracoval s Československou a Českou televizí. Roku 1992 obdržel ocenění Českého literárního fondu (Cena křepelek) a o čtyři roky později cenu Trilobit Českého filmového a televizního svazu FITES za cyklus Takoví jsme byli my, dobří rodáci aneb Z letopisů Máselné Lhoty.

• Vysílání

  Dokument o současných poměrech ve věznici na Mírově.

  Scénář V. Branislav a J. Kincl. Odborná spolupráce doc. O. Novotný. Kamera F. Procházka. Režie M. Tomsa.

  TV program roku 1968

Kancelář ředitele ČST

Kamilo, je to tady, zrušili nám cenzuru!

Ale Jirko, tu už jsme si zrušili dávno sami…

• Ředitelství televize

  Hlavní sídlo Československé televize se nacházelo na Gorkého náměstí (dnešní Senovážné náměstí) v budově Plodinové burzy. Do doby dokončení komplexu na Kavčích horách neměla televize k dispozici hlavní centrálu a byla tak nucena fungovat na několika pracovištích rozesetých různě po Praze.

• Jiří Pelikán

  novinář, politik, ředitel ČST
  7. února 1923 (Olomouc) – 26. června 1999 (Řím)

  Šéf

  Ředitel ČST v šedesátých letech, pod jehož vedením se z televize stalo respektované médium, které roku 1968 zasáhlo jak do průběhu pražského jara, tak do vysílání během srpnové okupace. Výrazný politik a spisovatel, který byl díky svým postojům vyhnán do exilu v Itálii, kde se zapojil do exulantského hnutí. Jako veřejného nepřítele číslo jedna ho neustále střežila StB. Do vlasti se mohl vrátit až po roce 1989.

  Životopis

  Narodil se v Olomouci do rodiny uměleckého sochaře Julia Pelikána. Politika ho přitahovala již od studentských let. Po vypuknutí 2. světové války vstoupil do ilegální KSČ a podílel se na odbojové činnosti. V dubnu 1940 byl zatčen gestapem, po půl roce se dostal z vězení ven. Měl čekat na soud, ale místo toho utekl z domova a začal se skrývat. Pod falešným jménem Bohumil Paroulek přežil celou válku bez odhalení. Po válce studoval Vysokou školu politickou a sociální a patřil k čelním představitelům komunistické mládeže. Byl podepsaný i pod hromadnými čistkami studentů a profesorů. Po roce 1948 se také stal poslancem Národního shromáždění. Velký obrat v jeho myšlení nastal po XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Více a více se u Pelikána začaly objevovat reformátorské myšlenky inspirované jugoslávským modelem. V roce 1961 byl obviněn z účasti na činnosti tzv. protistátní ilegální skupiny. Nakonec tento atak vůči své osobě přečkal a patřil mezi hlavní postavy demokratizačních procesů 60. let. V květnu 1963 se stal Ústředním ředitelem Československé televize. Jeho zvolení bylo vnímáno jako vítězství reformních komunistů ve vztahu vůči dogmatické frakci. Jak vzpomínal samotný Pelikán, práce v televizi obnášela permanentní boj jeho zaměstnanců s Hlavní správou tiskového odboru. Cenzura nemohla uhlídat vše, a tak se „maléry“ řešily často až po vysílání. To se týkalo třeba pořadu Otky Bednářové Volba povolání. Jeho tématem byl příběh velmi nadané dívky, která měla být na základě třídního původu vyloučena ze školy. Pořad zaznamenal velký ohlas, ale i projevy nevole ze strany funkcionářů KSČ. Teprve roku 1968 zažívala televizní publicistika opravdový boom. Ten ale rázně uťala srpnová okupace. Pelikánův podíl na obrodném procesu a podpora protiokupačního vysílání v srpnu 1968 stály za jeho odvoláním z funkce ředitele televize v září téhož roku. Po odchodu byl „odsunut“ na místo emisara v Římě. Tam nakonec v roce 1969 požádal o politický azyl a nadobro tak emigroval. Jeho posrpnový život byl trnem v oku především Státní bezpečnosti. Vedle Pavla Tigrida byl Jiří Pelikán předním Československým exulantem a symbolem nepřátel socialistického Československa v zahraničí. V Itálii začal vydávat společně s Vladimírem Toskem exilový socialistický magazín Listy. Mezi jeho přispěvatele patřili například Ivan Sviták, Vladimír Škutina, Ludvík Vaculík, Václav Havel, Pavel Kohout a další. Jeho proaktivní politika si získala velkou autoritu i v Itálii, kde se stal například poslancem Evropského parlamentu. Později působil také jako člen rady konzultantů prezidenta Václava Havla. O nevraživosti vůči Pelikánovi ze strany StB svědčí i akce s názvem „Vampír II“ uskutečněná v roce 1975. V Miláně mu odeslali dva agenti StB malou bombu zabalenou do knihy. Účelem nebylo Pelikána zabít, ale vystrašit ho a vyslat jasný vzkaz ostatním exulantům. Zároveň o něm televize nechala natočit dehonestační pořad s názvem „Skandál v Římě“.

  Podívejte se na propagandistický pořad dehonestující Jiřího Pelikána.

  Televizní příběh

  Jiří Pelikán se 21. srpna brzy ráno vypravil do své kanceláře na ředitelství. Nedlouho po něm dorazili před budovu i vojáci, aby ji obsadili. Pelikánovy dveře rozrazil sovětský důstojník, namířil na něj zbraň a zařval, ať mu Pelikán odevzdá své oficiální razítko. Voják měl pocit, že když dostane do ruky razítko, získá tím kontrolu nad celou televizí. Ve chvíli, kdy mu jej Pelikán předával, se jako na povel rozsvítila obrazovka a Kamila Moučková zahájila protiokupační vysílání. Voják asi v tu chvíli pochopil, že ziskem razítka vysílání nekončí. Donutil proto Pelikána zavolat do Měšťanské besedy a dát povel k ukončení vysílání. Telefon zvedla Kamila Moučková. Hned jí bylo jasné, že tohle rozhodnutí nemá Pelikán z vlastní hlavy a je k němu nucen výhružkami, tak mu oznámila, že bude vysílat do doby, než někdo vypne vysílač Cukrák. Po této epizodě se Pelikán dostal z ředitelství do budovy Národního shromáždění a následně se zúčastnil Mimořádného XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech. Po návratu delegace z Moskvy bylo vysílání ukončeno a Pelikán byl z funkce ředitele odvolán. Brežněv údajně doslova šílel z toho, že se dařilo pracovníkům televize nejen udržovat vysílání v tuzemsku, ale že se spousta materiálů dostala do sousedního Rakouska a odtud pak do celého světa.

• Kamila Moučková

  hlasatelka, herečka, chartistka
  8. dubna 1928 (Jihlava)

  První dáma televize

  Historicky první televizní zpravodajská hlasatelka, která v srpnu 1968 oznámila počátek sovětské okupace. Za normalizace pracovala jako uklízečka, prodavačka nebo servírka a podepsala chartu. Do televize, ke svému milovanému povolání, se mohla vrátit až po sametové revoluci. Spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa.

  Podívejte se, jak Kamila Moučková vzpomíná na srpen 1968.

  Životopis

  Kamila Moučková se narodila v Jihlavě roku 1928 jako dcera novináře a politika Viléma Nového. Po absolvování studií působila jako herečka v teplickém divadle a jihlavském divadle. V roce 1952 vyhrála konkurz na rozhlasovou hlasatelku a nastoupila do Československého rozhlasu. Zde se poznala i s některými svými budoucími kolegy z televize – třeba s Richardem Honzovičem nebo Karlem Mikyskou. V rozhlase pracovala až do roku 1956, kdy odešla do televize. Tam se stala první televizní zpravodajskou hlasatelkou. Roku 1968 patřila k hlavním tvářím obrazovky. Jako první informovala o okupaci Československa. O necelé dva roky později byla z televize propuštěna. Během normalizace pracovala jako uklízečka, prodavačka či servírka. Patřila mezi první signatáře Charty 77. Po roce 1989 se vrátila na obrazovky, kde ji diváci mohli vidět třeba v pořadech Objektiv nebo Barvy života. Spolupracovala také s Rádiem Svobodná Evropa. V roce 1994 kandidovala za Občanskou demokratickou alianci v komunálních volbách na Praze 1 a byla zvolena zastupitelkou. Další 4 roky pak oddávala svatebčany na Staroměstské radnici.

  Televizní příběh

  V noci z 20. na 21. srpna probudil Kamilu Moučkovou, v brzkých ranních hodinách, telefonát z rozhlasu. Volala redaktorka Věra Šťovíčková, aby jí oznámila, že Československo okupují cizí vojska. Po telefonátu musela Moučková nejdříve odvézt syna k jeho otci a následně se vydala do studia v Měšťanské besedě. Cestou spatřila první oběti střelby. Jakmile dorazila do televize, usedla do studia a začala vysílat. Po nějaké době obdržela další telefonát, tentokrát z ředitelství televize. Volal Jiří Pelikán a tváří k hlavním samopalů jí přikázal, aby ukončila vysílání. Ona však pokračovala dál, dokud i do Besedy nedorazili vojáci a téměř z živého vysílání ji nevyvedli ven. Poté se společně s dalšími kolegy přesunula do budovy Skautu (dnešní divadlo Minor), kde se nacházelo jedno ze studií ČST, a pokračovala ve vysílání. I to bylo nakonec přerušeno, když vojáci obsadili vysílač Cukrák. Štáby se proto rozprchly po republice a hledaly náhradní pracoviště, odkud by se dalo vysílat znovu. Tak se Kamila Moučková dostala na provizorní vysílací stanoviště zřízené v Tesle Hloubětín. Její známou tvář by okupanti rychle poznali, přesunula se tam proto konspirativně – schovaná na nákladním voze mezi pytli s bramborami. Několik hodin v Tesle působila, až se ukázalo, že obrazové vysílání není možné udržet z technických důvodů dlouhodobě. Od druhého okupačního dne tak Tesla fungovala „pouze“ jako rozhlas, za účasti mnoha známých televizních redaktorů a hlasatelů. Moučková tam zůstala až do 27. srpna. Spolu s Richardem Honzovičem vytvořili hlasatelské duo, které vysílalo pod heslem „Jsme s vámi, buďte s námi“.

• Vysílání

  V televizním projevu Oldřich Černík informuje diváky o práci vlády.

  TV program roku 1968

Měšťanská beseda

Kamilo, vstávej! Jsou tu Rusáci, potřebujeme tě ve vysílání!

Ty s... Já to tušila… jedu!

Všemu lidu Československé socialistické republiky, včera, dne 20. srpna, překročila vojska…

Идите отсюдя, прекратите работу, сейчас! Мы будем стрелятъ!

Ven, skončete to, hned! Budeme střílet!

• Měšťanská beseda

  21. srpna cca 6:00 – 9:30

  V Měšťanské besedě, nacházející se v pražské Vladislavově ulici, bylo zahájeno 1. května roku 1953 televizní vysílání. Odtud také Kamila Moučková poprvé informovala o vstupu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy na území Československa. Údaje o zahájení vysílání se různí, jisté je, že to bylo někdy mezi 6. a 8. hodinou ranní. Okolo půl desáté dopoledne vysílání násilně ukončili sovětští vojáci, kteří vtrhli do studia, odvedli Moučkovou a rozstříleli vybavení.

• Kamila Moučková

  hlasatelka, herečka, chartistka
  8. dubna 1928 (Jihlava)

  První dáma televize

  Historicky první televizní zpravodajská hlasatelka, která v srpnu 1968 oznámila počátek sovětské okupace. Za normalizace pracovala jako uklízečka, prodavačka nebo servírka a podepsala chartu. Do televize, ke svému milovanému povolání, se mohla vrátit až po sametové revoluci. Spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa.

  Podívejte se, jak Kamila Moučková vzpomíná na srpen 1968.

  Životopis

  Kamila Moučková se narodila v Jihlavě roku 1928 jako dcera novináře a politika Viléma Nového. Po absolvování studií působila jako herečka v teplickém divadle a jihlavském divadle. V roce 1952 vyhrála konkurz na rozhlasovou hlasatelku a nastoupila do Československého rozhlasu. Zde se poznala i s některými svými budoucími kolegy z televize – třeba s Richardem Honzovičem nebo Karlem Mikyskou. V rozhlase pracovala až do roku 1956, kdy odešla do televize. Tam se stala první televizní zpravodajskou hlasatelkou. Roku 1968 patřila k hlavním tvářím obrazovky. Jako první informovala o okupaci Československa. O necelé dva roky později byla z televize propuštěna. Během normalizace pracovala jako uklízečka, prodavačka či servírka. Patřila mezi první signatáře Charty 77. Po roce 1989 se vrátila na obrazovky, kde ji diváci mohli vidět třeba v pořadech Objektiv nebo Barvy života. Spolupracovala také s Rádiem Svobodná Evropa. V roce 1994 kandidovala za Občanskou demokratickou alianci v komunálních volbách na Praze 1 a byla zvolena zastupitelkou. Další 4 roky pak oddávala svatebčany na Staroměstské radnici.

  Televizní příběh

  V noci z 20. na 21. srpna probudil Kamilu Moučkovou, v brzkých ranních hodinách, telefonát z rozhlasu. Volala redaktorka Věra Šťovíčková, aby jí oznámila, že Československo okupují cizí vojska. Po telefonátu musela Moučková nejdříve odvézt syna k jeho otci a následně se vydala do studia v Měšťanské besedě. Cestou spatřila první oběti střelby. Jakmile dorazila do televize, usedla do studia a začala vysílat. Po nějaké době obdržela další telefonát, tentokrát z ředitelství televize. Volal Jiří Pelikán a tváří k hlavním samopalů jí přikázal, aby ukončila vysílání. Ona však pokračovala dál, dokud i do Besedy nedorazili vojáci a téměř z živého vysílání ji nevyvedli ven. Poté se společně s dalšími kolegy přesunula do budovy Skautu (dnešní divadlo Minor), kde se nacházelo jedno ze studií ČST, a pokračovala ve vysílání. I to bylo nakonec přerušeno, když vojáci obsadili vysílač Cukrák. Štáby se proto rozprchly po republice a hledaly náhradní pracoviště, odkud by se dalo vysílat znovu. Tak se Kamila Moučková dostala na provizorní vysílací stanoviště zřízené v Tesle Hloubětín. Její známou tvář by okupanti rychle poznali, přesunula se tam proto konspirativně – schovaná na nákladním voze mezi pytli s bramborami. Několik hodin v Tesle působila, až se ukázalo, že obrazové vysílání není možné udržet z technických důvodů dlouhodobě. Od druhého okupačního dne tak Tesla fungovala „pouze“ jako rozhlas, za účasti mnoha známých televizních redaktorů a hlasatelů. Moučková tam zůstala až do 27. srpna. Spolu s Richardem Honzovičem vytvořili hlasatelské duo, které vysílalo pod heslem „Jsme s vámi, buďte s námi“.

• Věra Šťovíčková - Heroldová

  publicistka, redaktorka, překladatelka
  3. listopadu 1930 (Praha) – 30. října 2015 (Praha)

  Životopis

  Věra Šťovíčková se narodila roku 1930. Při studiích na pražském gymnáziu chodila uklízet budovu v rozhlasu, kde si jí všimli tehdejší redaktoři a zasvětili ji do novinářské práce. V roce 1949 byla přijata do redakce zpravodajství Československého rozhlasu. Později pracovala v redakci mezinárodního života. Roku 1960 se stala dopisovatelkou pro Afriku. Při svých cestách po afrických státech napsala řadu reportáží jako například Afrika rok jedna nebo Bouře nad rovníkem. Ve svých knihách popisovala proces dekolonizace jednotlivých států, jejich kulturu a historii. Do Prahy se vrátila v roce 1968 a jako redaktorka se podílela na protiokupačním rozhlasovém vysílání. Za tuto činnost byla později z rozhlasu propuštěna. Postupem času prostřídala několik zaměstnání, od trafikantky po uklízečku. Podepsala Chartu 77, kvůli čemuž se dostala do hledáčku Státní bezpečnosti. I přesto se jí během normalizace podařilo pod různými pseudonymy přeložit a vydat několik knih. Po roce 1990 se mohla vrátit k práci v rozhlase.

• Tanky před besedou

  Záběry z obsazení budovy ředitelství Československé televize. K záběrům je přidán projev Ludvíka Svobody a televizní komentáře dochované v archivu Českého rozhlasu.

  TV program roku 1968

• Vysílání

  Záběry z okupované Prahy vojsky Varšavské smlouvy. K záběrům je přidán zvuk získaný z archivu Českého rozhlasu. V první části se jedná o Zvláštní provolání předsednictva Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Ve druhé části komentuje situaci za zvuků střelby před rozhlasem Jiří Dienstbier.

  TV program roku 1968

• Audio

  Jedná se o unikátní nahrávku z televizního vysílání 21. srpna 1968. S největší pravděpodobností je zachyceno vysílání z Měšťanské besedy a Skautu. Na nahrávce můžeme slyšet Věru Kunderovou s Jiřím Svejkovským, Jiřího Rumla s Jiřím Ledererem, Petra Krula, Jiřího Kantůrka, z Brna vstup Lubomíra Popelky, Olgu Čuříkovou, Vladimíra Toska a na závěr Kamilu Moučkovou.

Skaut

Skaut

Ta cedule tady viset nemůže, hned by nás našli!

Tak ty pitomce zmatem!

Faustův dům

Všeobecná fakultní nemocnice

Шлюхи контрреволюционные!

Kurvy kontrarevoluční!

• Skaut

  21. srpna cca 10:00 – 12:00

  Studio na Karlově náměstí, odkud se obvykle vysílala Vlaštovka a další dětské pořady, převzalo štafetu po přerušeném vysílání v Měšťanské besedě. Aby pokud možno co nejdéle zatajili existenci studia před okupanty, sundali pracovníci televize z budovy ceduli s nápisem „Československá televize“. Studio zůstalo neodhaleno, ale televizní vysílání přerušilo obsazení pracoviště Spojů v nástavbě objektu Měšťanské Besedy. Na vysílání ze studia Skaut se mj. podíleli Olga Čuříková, Jiří Svejkovský, Věra Hrabánková (provdaná Kunderová) nebo Petr Krul. Po ukončení televizního vysílání bylo až do příjezdu československé delegace z Moskvy studio Skaut využíváno pro potřeby Československého rozhlasu.

Cukrák

Co tomu říkáte, pane Škutina?

Otočil bych kameru, aby i diváci viděli naše nezvané návštěvníky… pak bych to zabalil.

Какие-то грибники, контрреволюционеры вооружены.

Asi houbaři, kontrarevolucionáři by byli ozbrojení.

• Vysílač Cukrák

  21. srpna cca 10:45 – 11:45

  Po nějaké době bylo televizním pracovníkům jasné, že případné další pokračování vysílání je závislé na tom, zda bude ukončen provoz vysílače Cukrák. Bylo tedy rozhodnuto vyslat na Cukrák operativní skupinu, která připraví provizorní studio přímo v budově vysílače. Z redaktorů se na místo přesunuli Vladimír Tosek, Vladimír Škutina a Miloslav Tonninger. Škutina s Toskem zahájili vysílání krátce po půl jedenácté. Netrvalo to ale dlouho a obdrželi zprávu, že se blíží okupační vojska. Ještě před ukončením vysílání obrátili kameru na příjezdovou cestu, díky čemuž diváci mohli v přímém přenosu sledovat příjezd vojenské techniky a současně odjezd dvou zmíněných redaktorů, kteří bez povšimnutí nasedli do automobilu a prokličkovali mezi sovětskými vojáky pryč z nebezpečného prostoru. Záznam se bohužel nedochoval.

• Vladimír Škutina

  publicista, redaktor, spisovatel, dramatik
  16. ledna 1931 (Praha) – 19. srpna 1995 (Praha)

  Potížista

  Populární televizní scenárista, dvojnásobný trestanec, spolupracovník Státní bezpečnosti i signatář Charty 77. Diváci si ho oblíbili pro jeho smysl pro humor a zamilovali díky jeho pravidelným rozhovorům s Janem Werichem. Vězněn byl, protože o československé hlavě státu Antonínu Novotném prohlásil, že je vůl, ale také kvůli vzbuzování falešných nadějí, pobuřování hromadnými sdělovacími prostředky a snižování vážnosti Gustáva Husáka. S policií hrával hru, některé informace předával, jiné tajil. Otevřeně nesouhlasil s normalizací a podepsal Chartu 77. Emigroval, ale od roku 1990 se do Československa pravidelně vracel, aby glosoval, vtipně, domácí události. Politicky se angažoval, ale po odhalení spolupráce s StB zase přestal. Vladimír Škutina nebyl postavou snadno zařaditelnou do nějaké škatulky.

  Životopis

  Vladimír Škutina patřil v 60. letech mezi nejpopulárnější tváře veřejného prostoru. V televizním vysílání vždy vynikala jeho schopnost s nadhledem komentovat současné dění. Právě kvůli těmto vlastnostem se ale několikrát dostal do střetu se státní mocí. Škutina byl „potížistou“ už od mládí. V roce 1953 nuceně ukončil studium na FAMU, krátce nato nastoupil jako externí scenárista do vznikající Československé televize. Podílel se tak mimo jiné na výrobě prvního televizního Silvestra. Roku 1960 absolvoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako redaktor a scenárista spolupracoval na vzniku mnoha pořadů, jako třeba Půjčovna talentů nebo Kriminalistická laboratoř. V roce 1962 ho jeho otevřená povaha dostala do problémů, za urážku prezidenta Novotného strávil 10 měsíců ve vězení. V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize. Do paměti diváků se zapsal především pořadem „Co tomu říkáte, pane Werich?“. Cyklus rozhovorů s populárním hercem udělal ze Škutiny hvězdu. Během okupace neslezl z obrazovky, když postupně vystřídal snad všechna provizorní studia v Praze. Byl to on, kdo svým humorem vléval divákům optimismus do žil. V televizi zůstal i po roce 1968, i když jen krátce. Podílel se na tvorbě pořadu „Jsme s vámi, buďte s námi“ a Publicistického magazínu. Oba, k současné politické situaci velice kritické, pořady byly ale po několika dílech zrušeny. V lednu 1969 ještě vystoupil po smrti Jana Palacha v živě vysílaném pořadu Slovo ke dni – Štafeta televizních publicistů. Pak v televizi musel skončit. Za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení států světové socialistické soustavy byl roku 1969 zatčen a odsouzen do vězení na čtyři roky a dva měsíce. Patřil tak k prvním normalizačním vězňům. V kriminále se o Vladimíra Škutinu začali intenzivně zajímat příslušníci Státní bezpečnosti a v roce 1972 ho zlomili k podpisu spolupráce. Motivací pro něj byla touha dostat se z vězení co nejdříve kvůli rodině. Podmínkou jeho propuštění údajně bylo, aby Škutina dal pokyn k ukončení zahraniční kampaně za jeho osvobození. Po odchodu z vězení musel pracovat manuálně. V roce 1977 podepsal Chartu a o rok později emigroval do Švýcarska. Tam se věnoval psaní knih, ale také navázal spolupráci s českými redakcemi Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy a vedl časopisy Magazín a Reportér. Po pádu režimu se opět začal objevovat na televizních obrazovkách. V devadesátých letech neúspěšně kandidoval do Parlamentu za Československou stranu národně socialistickou. Po zveřejnění jeho spolupráce se Státní bezpečností se roku 1993 stáhl do ústraní. Zemřel o dva roky později a nechal za sebou dílo téměř renesančního rozsahu.

  Televizní příběh

  Pro Vladimíra Škutinu začal 21. srpna pracovní den už ve 3 hodiny ráno, kdy se přesunul do ředitelství televize na Gorkého náměstí. Tam se účastnil porady zaměstnanců, při níž se společně sledovalo první pokusné vysílání z Měšťanské besedy. Toto studio ale okupanti rychle objevili. Vladimír Škutina byl členem skupiny, která se bleskově přesunula na vysílač Cukrák. Odtud spolu s Vladimírem Toskem vysílal až do příjezdu okupantů. V dalších dnech Škutina střídavě vystupoval v jednotlivých provizorních studiích v Praze. Na obrazovkách hodnotil probíhající události a bavil diváky vtipy na účet nezvaných hostů. Zúčastnil se také pokusného vysílání z administrativní budovy Československé televize na Zahradním městě. Odtud se kvůli technickým obtížím vysílalo pouze krátce. Přesto se k tomuto provizornímu studiu traduje jedna zajímavá historka. Po skončení vysílací relace údajně do studia nečekaně přišla neznámá žena s květinou, kterou chtěla předat autorům vysílání jako poděkování a také aby vyzdobila studio. Žena totiž měla vidět přenos v televizi a všimnout si, že moderátorům (kromě Vladimíra Škutiny byli ve studiu ještě Jiří Kantůrek a Vladimír Tosek) na stole chybí váza s květinou. Podle vzpomínek Vladimíra Škutiny byla celá situace ještě o něco pikantnější. „Ale dřív než vynesla technika svůj ortel o kvalitě obrazu a zvuku, vešla otevřenými dveřmi z chodby starší paní s květinami v ruce. Byla dojata naší relací, a abychom tam prý neseděli tak naprázdno, že nám přináší čerstvé květiny ze své zahrádky. Bylo to velice dojemné a musím přiznat, že i my byli na výsost spokojeni s relací. V tom přiběhli kluci z techniky, a že je to všechno v háji, že jim vyskočilo nějaké relátko na střeše a že to nešlo vůbec ven. ‚Jak to, že to nešlo vůbec ven?‛, povídám vítězoslavně s pocitem laika, který přistihl odborníka na švestkách. ‚Tady paní nás slyšela a přinesla nám na stůl květiny…‛ ‚No jo‛, povídá ta hodná paní, ‚já vás slyšela, protože bydlím tady vedle a vy jste nechali otevřené dveře.‛“ Dnes už těžko zjistíme, je-li tato verze události pravdivá, ale díky podání Vladimíra Škutiny je bezesporu krásná. Neúspěch vysílání na Zahradním městě Škutinu neodradil a na obrazovkách se objevoval i každý další den protiokupačního vysílání. Své relace vždy zahajoval tím, že na kameru ukázal levé zápěstí a pronesl: „Hlásí se vám svobodná Československá televize, vidíte, že ještě mám na ruce hodinky“, čímž chtěl dát divákům najevo, že dosud uniká přímému setkání s okupanty.

• Vladimír Tosek

  redaktor, hlasatel a komentátor
  11. června 1919 (Praha) – 8. prosince 1987 (Londýn)

  Mistr převleků

  Mluvil osmi jazyky, za války působil jako dělostřelec, spoluzakládal italskou odbojovou rozhlasovou stanici a pohyboval se na tenkém ledě jako spolupracovník Státní bezpečnosti. Věřil v myšlenky komunismu stejně jako v názorovou různorodost. Stál za vznikem pravděpodobně prvního televizního diskusního pořadu vysílaného živě, bez zásahu cenzury. Na začátku srpnové okupace se mu ještě před příjezdem tanku a pěchoty podařilo s kolegou nastavit kameru tak, že diváci mohli v přímém přenosu sledovat obsazování vysílače. Aby se skryl před zraky okupační armády, nerozpakoval se pohybovat v rakvi, uniformě Československé lidové armády i v hasičském úboru. Režim mu „věnoval“ jeden z dílů seriálu 30 případů majora Zemana.

  Životopis

  Vladimír Tosek, nepřehlédnutelný jazykový talent a televizní ikona svobodného období jara a léta 1968, pocházel z rodiny pražského obchodníka s vínem. Rodiče ho ještě před druhou světovou válkou poslali studovat nejdříve do Francie a posléze do Anglie, kde ho zastihla zpráva o obsazení Československa nacistickými vojsky. Toskovo původní jméno znělo Taussig, doma mu hrozilo nebezpečí, a tak v Británii zůstal. Matka i otec zemřeli v koncentračním táboře. Tosek se stal v Anglii spoluzakladatelem Společnosti přátel Československa, roku 1941 narukoval do československé armády, sloužil u dělostřelectva a ilegálně vstoupil do KSČ. Po válce pracoval v Československém rozhlase, nejprve v oddělení odposlechu cizojazyčných stanic, později jako šéfredaktor zahraničního vysílání. Na počátku 50. let založil společně s Italy odbojovou rozhlasovou stanici Oggi in Italia šířící marxistické myšlenky. Roku 1951 odešel do nakladatelství Brázda. V době těch nejtvrdších politických procesů se o něj začala zajímat Státní bezpečnost, která ho vinila z napojení na osoby souzené v procesu s Rudolfem Slánským. Pod pohrůžkami Tosek podepsal spolupráci. Roku 1957 nastoupil do Československé televize. Mezi diváky byl oblíbený pro srozumitelné komentáře světového dění. Vedl průlomový přímý televizní přenos ze setkání představitelů SSSR a USA. Díky respektu k názorové různorodosti se stal výrazným tahounem československého obrodného procesu. Stál za vznikem pořadu Mezi námi, pravděpodobně prvního diskusního fóra vysílaného živě, bez zásahu cenzury. Tosek tehdy uvedl, že pořad není nový, že se pravidelně vysílá v televizích vyspělých zemí Evropy i Ameriky, ale v Československu donedávna vzniknout nemohl, protože „pro naši publicistiku platily následující zásady: je-li něco pravda nebo skutečnost, neznamená to ještě, že se to může našim lidem říkat.“ Během srpnové invaze se podílel na protiokupačním vysílání. V lednu 1969 odvysílala Československá televize živý pořad Slovo ke dni – Štafeta televizních publicistů, v rámci něhož se před kamerou sešlo dvanáct známých televizních publicistů, včetně Toska. Každý vyslovil svůj názor na události, vyřkl své osobní krédo a s vědomím následků se rozloučil s diváky. Týž večer přišel od vedení Československé televize vzkaz, že hovořili „krásně, ale další vystupování v televizi už není žádoucí“. Dle vládního usnesení z 24. ledna 1969 o Okamžitých opatřeních v Čs. televizi, Čs. rozhlase a v tisku, měl být s Toskem neprodleně rozvázán pracovní poměr. A tak se Tosek rozhodl nevrátit ze služební cesty. Usadil se v Římě, kde pracoval pro italskou televizi. Roku 1970 přesídlil do Londýna a stal se zaměstnancem BBC. Spolupracoval také s Amnesty International pro obranu občanských práv v Jižní Americe. V Itálii se redakčně věnoval jednomu z nejvýznamnějších exilových periodik Listy. V hledáčku StB zůstal až do smrti. Normalizační režim mu nemohl zapomenout srpnové aktivity. Nejprve na Toska zaútočil prostřednictvím stranického deníku Rudé právo, když otiskl diskreditující reakci na jeho fejeton o problémech při vyřizování žádosti o vycestování do zahraničí: „A vy přece víte, že jste také nemíval k orgánům Bezpečnosti vždycky tak negativní vztah, jaký jste zaujal nyní.“ Snaha o očernění pokračovala natočením epizody Modrá světla v rámci seriálu 30 případů majora Zemana, kde byl redaktor karikován – tvůrci nechali seriálového prodejného novináře Ivo Holana obsadit a namaskovat tak, aby se Toskovi co nejvíce podobal. Roku 1973 pak režim Toska připomněl ještě jednou, a to filmem Za volantem nepřítel, kde „Tosek“ moderuje televizní debatu, dokonce se jmenovkou.

  Televizní příběh

  Srpnová okupace zastihla Vladimíra Toska v plném pracovním nasazení. Informoval o posledních událostech, vedl besedy na aktuální témata a vyzýval k rozvážnému jednání. Už 21. srpna vysílal spolu s Vladimírem Škutinou z Cukráku. Oba na místo dorazili jen chvíli před okupanty, tak tak, aby stihli před příjezdem tanku a pěchoty obrátit kameru na příjezdovou cestu. Diváci tak díky nim mohli v přímém přenosu sledovat obsazování vysílače. Následně se Tosek s ostatními přesunul na provizorní odbavovací pracoviště zřízené v objektu Zahradního Města a působil tam. Ve spolupráci s Československou lidovou armádou se pokusil realizovat akci, během níž mělo dojít k přemístění výkonného vysílače z Tesly Pardubice do vojenského prostoru Jince. Postup projednávali televizní pracovníci na schůzce uspořádané 23. srpna. Do vojenského prostoru se měl na průzkum vydat právě Tosek, jenže se nevědělo, jak ho tam dopravit, všechna vozidla na výpadovkách i mostech byla totiž okupanty důkladně prohlížena. Zpočátku všemi přijímaný návrh, že by měl cestovat v rakvi, pohořel na již zdokumentovaném případu kontroly pohřebního vozu. A protože si nikdo nepřál, Toska nevyjímaje, aby v rakvi zůstal, vyhrála varianta převleku za člena Československé lidové armády. Operace nakonec realizovaná nebyla, Československá lidová armáda ji vyhodnotila jako příliš rizikovou. Tosek se tak v dojednaném přestrojení přesunul, pravděpodobně 25. srpna, místo do Jince na jihočeský vysílač Kleť. Ten opustil opět poněkud konspirativním způsobem – za pomoci místních požárníků překročil hranice v hasičském úboru. Při pozdějších pohovorech s policisty, bez uvedení jakýchkoli detailů, popsal svůj nelegální přechod jako „nenormální“.

Tesla Hloubětín 1

Všude se motaj Rusáci!

S anténou to nepůjde, zaměřej nás…

Mám nápad…

… připojíme se k troleji!

Uff!

• Tesla Hloubětín

  televizní vysílání

  21. srpna cca 14:00 – 22. srpna cca 13:00, vysílalo se v nepravidelných intervalech

  V objektu továrny Tesla Hloubětín fungovalo po krátkou dobu paralelně televizní i rozhlasové vysílání. Brzy ale bylo rozhodnuto o ukončení obrazového vysílání – provozovat dva vysílače v jedné budově se jevilo jako příliš riskantní. Na televizním vysílání z Tesly se podíleli mj. Jiří Svejkovský nebo Kamila Moučková.

• Vysílání

  „Tady Svobodný vysílač městského výboru KSČ v Praze. Občané a občanky, soudružky a soudruzi, obyvatelé Prahy a všichni, kteří nás slyšíte. U mikrofonu jsou redaktoři Televizních novin. Z televizních studií jsme byli vyhnáni okupantskými vojsky, proto se vám ozýváme na rozhlasových vlnách. Odmlčely se i některé rozhlasové vysílače. My vysíláme na vlně 490 metrů s frekvencí 613 kilohertzů. Uslyšíte nás každou půl hodinu... Přebíráme štafetu od vysílačů, které byly umlčeny, anebo přestaly vysílat z neznámých důvodů... Upozorněte své známé na naše vysílání...“

  Z objektu Tesla Hloubětín: Miroslav Sigl, Kamil Winter, Kamila Moučková, řidič Čs. televize, Jiří Hradecký a Jan Ploc

  TV program roku 1968

• Audio

  Unikátní záznam z televizního studia v Tesle Hloubětín. Na nahrávce můžete slyšet Richarda Honzoviče a Kamilu Moučkovou. Dále jsou slyšet další redaktoři, u nich však nemůžeme potvrdit jednoznačně, o koho jde. Pravděpodobně se jedná o Miroslava Sígla a Jiřího Svejkovského.

Tesla Hloubětín 2

Prosím tě, Kamilo, jak ses sem dostala?

No jak… náklaďákem…

Možná je nakonec dobře, že vysíláme bez obrazu.

Hlásí se svobodný československý vysílač. Jsme s vámi, buďte s námi!

• Tesla Hloubětín

  rozhlasové vysílání

  21. srpna cca 14:00 – až do návratu delegace z Moskvy

  „Svobodný vysílač“ Tesla Hloubětín patřil mezi nejznámější střediska protiokupačního vysílání. Obrazové vysílání z objektu továrny muselo být sice brzy ukončeno (provozovat dva vysílače v jedné budově se jevilo jako příliš riskantní), někteří zaměstnanci ČST ale v Hloubětíně zůstali dál a vysílali rozhlasově. Vysílání organizoval redaktor Miroslav Sígl a od mikrofonu se posluchačům hlásili populární televizní postavy Richard Honzovič a Kamila Moučková. Heslo, kterým zakončovali své relace – „Jsme s vámi, buďte s námi“ – se stalo symbolem televizního a rozhlasového vysílání během prvního okupačního týdne. Důležitou roli sehrál Svobodný vysílač během XIV. Mimořádného sjezdu KSČ ve Vysočanech, odkud redaktoři přinášeli posluchačům nejčerstvější zprávy o aktuálním dění. Vedle rozhlasového vysílání vznikaly v Tesle i první tištěné Svobodné Televizní noviny.

• Kamila Moučková

  hlasatelka, herečka, chartistka
  8. dubna 1928 (Jihlava)

  První dáma televize

  Historicky první televizní zpravodajská hlasatelka, která v srpnu 1968 oznámila počátek sovětské okupace. Za normalizace pracovala jako uklízečka, prodavačka nebo servírka a podepsala chartu. Do televize, ke svému milovanému povolání, se mohla vrátit až po sametové revoluci. Spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa.

  Podívejte se, jak Kamila Moučková vzpomíná na srpen 1968.

  Životopis

  Kamila Moučková se narodila v Jihlavě roku 1928 jako dcera novináře a politika Viléma Nového. Po absolvování studií působila jako herečka v teplickém divadle a jihlavském divadle. V roce 1952 vyhrála konkurz na rozhlasovou hlasatelku a nastoupila do Československého rozhlasu. Zde se poznala i s některými svými budoucími kolegy z televize – třeba s Richardem Honzovičem nebo Karlem Mikyskou. V rozhlase pracovala až do roku 1956, kdy odešla do televize. Tam se stala první televizní zpravodajskou hlasatelkou. Roku 1968 patřila k hlavním tvářím obrazovky. Jako první informovala o okupaci Československa. O necelé dva roky později byla z televize propuštěna. Během normalizace pracovala jako uklízečka, prodavačka či servírka. Patřila mezi první signatáře Charty 77. Po roce 1989 se vrátila na obrazovky, kde ji diváci mohli vidět třeba v pořadech Objektiv nebo Barvy života. Spolupracovala také s Rádiem Svobodná Evropa. V roce 1994 kandidovala za Občanskou demokratickou alianci v komunálních volbách na Praze 1 a byla zvolena zastupitelkou. Další 4 roky pak oddávala svatebčany na Staroměstské radnici.

  Televizní příběh

  V noci z 20. na 21. srpna probudil Kamilu Moučkovou, v brzkých ranních hodinách, telefonát z rozhlasu. Volala redaktorka Věra Šťovíčková, aby jí oznámila, že Československo okupují cizí vojska. Po telefonátu musela Moučková nejdříve odvézt syna k jeho otci a následně se vydala do studia v Měšťanské besedě. Cestou spatřila první oběti střelby. Jakmile dorazila do televize, usedla do studia a začala vysílat. Po nějaké době obdržela další telefonát, tentokrát z ředitelství televize. Volal Jiří Pelikán a tváří k hlavním samopalů jí přikázal, aby ukončila vysílání. Ona však pokračovala dál, dokud i do Besedy nedorazili vojáci a téměř z živého vysílání ji nevyvedli ven. Poté se společně s dalšími kolegy přesunula do budovy Skautu (dnešní divadlo Minor), kde se nacházelo jedno ze studií ČST, a pokračovala ve vysílání. I to bylo nakonec přerušeno, když vojáci obsadili vysílač Cukrák. Štáby se proto rozprchly po republice a hledaly náhradní pracoviště, odkud by se dalo vysílat znovu. Tak se Kamila Moučková dostala na provizorní vysílací stanoviště zřízené v Tesle Hloubětín. Její známou tvář by okupanti rychle poznali, přesunula se tam proto konspirativně – schovaná na nákladním voze mezi pytli s bramborami. Několik hodin v Tesle působila, až se ukázalo, že obrazové vysílání není možné udržet z technických důvodů dlouhodobě. Od druhého okupačního dne tak Tesla fungovala „pouze“ jako rozhlas, za účasti mnoha známých televizních redaktorů a hlasatelů. Moučková tam zůstala až do 27. srpna. Spolu s Richardem Honzovičem vytvořili hlasatelské duo, které vysílalo pod heslem „Jsme s vámi, buďte s námi“.

• Miroslav Sígl

  novinář, spisovatel
  25. září 1926 (Obříství) – 5. prosince 2012 (Praha)

  Před okupací působil v Mladé frontě, Hospodářských novinách a především v Československé televizi, kde zastával funkci redaktora. Během protiokupačního vysílání se podílel na chodu Svobodného vysílače Tesla Hloubětín. Po okupaci byl z ČST propuštěn. Spoluzaložil Syndikát novinářů České republiky a mnoho let se věnoval kronikářství. O událostech roku 1968 napsal knihu vzpomínek Na vlně 490 metrů.

• Vysílání

  Záběry z XIV. Mimořádného sjezdu KSČ ve Vysočanech. Sjezd mimo jiné projednal a schválil prohlášení k občanům Československa a výzvu ke komunistickým a dělnickým stranám celého světa. Mimořádné podmínky neumožnily projednat celý program, a proto bylo rozhodnuto, že se další důležité otázky dořeší, jakmile se situace navrátí do normálního stavu.

  TV program roku 1968

• Audio

  Kamila Moučková komentuje závěry vysočanského sjezdu. Richard Honzovič připomíná vysílací frekvenci Svobodného vysílače a opakuje ústřední heslo vysílání: „Jsme s vámi, buďte s námi.“

Zahradní město

Jsou to těžké chvíle, ale pořád platí – ani kůrku chleba, ani kapku vody okupantům. Nalaďte si nás zase zítra.

Pánové, to byla taková krása! Úplně jste mě dojali, moc vám děkuji.

Na hovno, chlapi, nefunguje to, vůbec jsme nevysílali…

A jak mi vysvětlíš, že tady paní nás slyšela?

Bydlím hned vedle, nechali jste otevřené dveře.

• Zahradní město

  cca 22. srpna 16:00 – 22. srpna večer

  Po ukončení televizního vysílání z Hloubětína se snažili televizní pracovníci najít další místa, kde by bylo možné zřídit provizorní studia. Volba padla také na administrativní budovu ČST na Zahradním Městě. Výhodou objektu byla jeho strategická poloha a výška. První pokusné vysílání z provizorního studia proběhlo v 16 hodin a na obrazovce se objevil Jiří Svejkovský. Kvalita vysílání ale nebyla dobrá, kvůli horší kvalitě snímací elektronky. Ze studia ještě ten den vysílali Vladimír Tosek s Vladimírem Škutinou, krátce nato ale bylo rozhodnuto o zrušení tohoto provizorního pracoviště. K vysílání ze Zahradního Města se váže jedna kuriózní historka. Po skončení zkušebního vysílání přišla do studia starší žena s kyticí, aby redaktorům poděkovala za obětavou práci. Podle jedné z verzí události, kterou ve svých vzpomínkách uvádí Vladimír Škutina, se o vysílání dozvěděla ne z televize, ale díky tomu, že bydlela ve vedlejším bytě a televizní pracovníci nechali otevřené dveře.

• Vladimír Škutina

  publicista, redaktor, spisovatel, dramatik
  16. ledna 1931 (Praha) – 19. srpna 1995 (Praha)

  Potížista

  Populární televizní scenárista, dvojnásobný trestanec, spolupracovník Státní bezpečnosti i signatář Charty 77. Diváci si ho oblíbili pro jeho smysl pro humor a zamilovali díky jeho pravidelným rozhovorům s Janem Werichem. Vězněn byl, protože o československé hlavě státu Antonínu Novotném prohlásil, že je vůl, ale také kvůli vzbuzování falešných nadějí, pobuřování hromadnými sdělovacími prostředky a snižování vážnosti Gustáva Husáka. S policií hrával hru, některé informace předával, jiné tajil. Otevřeně nesouhlasil s normalizací a podepsal Chartu 77. Emigroval, ale od roku 1990 se do Československa pravidelně vracel, aby glosoval, vtipně, domácí události. Politicky se angažoval, ale po odhalení spolupráce s StB zase přestal. Vladimír Škutina nebyl postavou snadno zařaditelnou do nějaké škatulky.

  Životopis

  Vladimír Škutina patřil v 60. letech mezi nejpopulárnější tváře veřejného prostoru. V televizním vysílání vždy vynikala jeho schopnost s nadhledem komentovat současné dění. Právě kvůli těmto vlastnostem se ale několikrát dostal do střetu se státní mocí. Škutina byl „potížistou“ už od mládí. V roce 1953 nuceně ukončil studium na FAMU, krátce nato nastoupil jako externí scenárista do vznikající Československé televize. Podílel se tak mimo jiné na výrobě prvního televizního Silvestra. Roku 1960 absolvoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako redaktor a scenárista spolupracoval na vzniku mnoha pořadů, jako třeba Půjčovna talentů nebo Kriminalistická laboratoř. V roce 1962 ho jeho otevřená povaha dostala do problémů, za urážku prezidenta Novotného strávil 10 měsíců ve vězení. V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize. Do paměti diváků se zapsal především pořadem „Co tomu říkáte, pane Werich?“. Cyklus rozhovorů s populárním hercem udělal ze Škutiny hvězdu. Během okupace neslezl z obrazovky, když postupně vystřídal snad všechna provizorní studia v Praze. Byl to on, kdo svým humorem vléval divákům optimismus do žil. V televizi zůstal i po roce 1968, i když jen krátce. Podílel se na tvorbě pořadu „Jsme s vámi, buďte s námi“ a Publicistického magazínu. Oba, k současné politické situaci velice kritické, pořady byly ale po několika dílech zrušeny. V lednu 1969 ještě vystoupil po smrti Jana Palacha v živě vysílaném pořadu Slovo ke dni – Štafeta televizních publicistů. Pak v televizi musel skončit. Za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení států světové socialistické soustavy byl roku 1969 zatčen a odsouzen do vězení na čtyři roky a dva měsíce. Patřil tak k prvním normalizačním vězňům. V kriminále se o Vladimíra Škutinu začali intenzivně zajímat příslušníci Státní bezpečnosti a v roce 1972 ho zlomili k podpisu spolupráce. Motivací pro něj byla touha dostat se z vězení co nejdříve kvůli rodině. Podmínkou jeho propuštění údajně bylo, aby Škutina dal pokyn k ukončení zahraniční kampaně za jeho osvobození. Po odchodu z vězení musel pracovat manuálně. V roce 1977 podepsal Chartu a o rok později emigroval do Švýcarska. Tam se věnoval psaní knih, ale také navázal spolupráci s českými redakcemi Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy a vedl časopisy Magazín a Reportér. Po pádu režimu se opět začal objevovat na televizních obrazovkách. V devadesátých letech neúspěšně kandidoval do Parlamentu za Československou stranu národně socialistickou. Po zveřejnění jeho spolupráce se Státní bezpečností se roku 1993 stáhl do ústraní. Zemřel o dva roky později a nechal za sebou dílo téměř renesančního rozsahu.

  Televizní příběh

  Pro Vladimíra Škutinu začal 21. srpna pracovní den už ve 3 hodiny ráno, kdy se přesunul do ředitelství televize na Gorkého náměstí. Tam se účastnil porady zaměstnanců, při níž se společně sledovalo první pokusné vysílání z Měšťanské besedy. Toto studio ale okupanti rychle objevili. Vladimír Škutina byl členem skupiny, která se bleskově přesunula na vysílač Cukrák. Odtud spolu s Vladimírem Toskem vysílal až do příjezdu okupantů. V dalších dnech Škutina střídavě vystupoval v jednotlivých provizorních studiích v Praze. Na obrazovkách hodnotil probíhající události a bavil diváky vtipy na účet nezvaných hostů. Zúčastnil se také pokusného vysílání z administrativní budovy Československé televize na Zahradním městě. Odtud se kvůli technickým obtížím vysílalo pouze krátce. Přesto se k tomuto provizornímu studiu traduje jedna zajímavá historka. Po skončení vysílací relace údajně do studia nečekaně přišla neznámá žena s květinou, kterou chtěla předat autorům vysílání jako poděkování a také aby vyzdobila studio. Žena totiž měla vidět přenos v televizi a všimnout si, že moderátorům (kromě Vladimíra Škutiny byli ve studiu ještě Jiří Kantůrek a Vladimír Tosek) na stole chybí váza s květinou. Podle vzpomínek Vladimíra Škutiny byla celá situace ještě o něco pikantnější. „Ale dřív než vynesla technika svůj ortel o kvalitě obrazu a zvuku, vešla otevřenými dveřmi z chodby starší paní s květinami v ruce. Byla dojata naší relací, a abychom tam prý neseděli tak naprázdno, že nám přináší čerstvé květiny ze své zahrádky. Bylo to velice dojemné a musím přiznat, že i my byli na výsost spokojeni s relací. V tom přiběhli kluci z techniky, a že je to všechno v háji, že jim vyskočilo nějaké relátko na střeše a že to nešlo vůbec ven. ‚Jak to, že to nešlo vůbec ven?‛, povídám vítězoslavně s pocitem laika, který přistihl odborníka na švestkách. ‚Tady paní nás slyšela a přinesla nám na stůl květiny…‛ ‚No jo‛, povídá ta hodná paní, ‚já vás slyšela, protože bydlím tady vedle a vy jste nechali otevřené dveře.‛“ Dnes už těžko zjistíme, je-li tato verze události pravdivá, ale díky podání Vladimíra Škutiny je bezesporu krásná. Neúspěch vysílání na Zahradním městě Škutinu neodradil a na obrazovkách se objevoval i každý další den protiokupačního vysílání. Své relace vždy zahajoval tím, že na kameru ukázal levé zápěstí a pronesl: „Hlásí se vám svobodná Československá televize, vidíte, že ještě mám na ruce hodinky“, čímž chtěl dát divákům najevo, že dosud uniká přímému setkání s okupanty.

• Vladimír Tosek

  redaktor, hlasatel a komentátor
  11. června 1919 (Praha) – 8. prosince 1987 (Londýn)

  Mistr převleků

  Mluvil osmi jazyky, za války působil jako dělostřelec, spoluzakládal italskou odbojovou rozhlasovou stanici a pohyboval se na tenkém ledě jako spolupracovník Státní bezpečnosti. Věřil v myšlenky komunismu stejně jako v názorovou různorodost. Stál za vznikem pravděpodobně prvního televizního diskusního pořadu vysílaného živě, bez zásahu cenzury. Na začátku srpnové okupace se mu ještě před příjezdem tanku a pěchoty podařilo s kolegou nastavit kameru tak, že diváci mohli v přímém přenosu sledovat obsazování vysílače. Aby se skryl před zraky okupační armády, nerozpakoval se pohybovat v rakvi, uniformě Československé lidové armády i v hasičském úboru. Režim mu „věnoval“ jeden z dílů seriálu 30 případů majora Zemana.

  Životopis

  Vladimír Tosek, nepřehlédnutelný jazykový talent a televizní ikona svobodného období jara a léta 1968, pocházel z rodiny pražského obchodníka s vínem. Rodiče ho ještě před druhou světovou válkou poslali studovat nejdříve do Francie a posléze do Anglie, kde ho zastihla zpráva o obsazení Československa nacistickými vojsky. Toskovo původní jméno znělo Taussig, doma mu hrozilo nebezpečí, a tak v Británii zůstal. Matka i otec zemřeli v koncentračním táboře. Tosek se stal v Anglii spoluzakladatelem Společnosti přátel Československa, roku 1941 narukoval do československé armády, sloužil u dělostřelectva a ilegálně vstoupil do KSČ. Po válce pracoval v Československém rozhlase, nejprve v oddělení odposlechu cizojazyčných stanic, později jako šéfredaktor zahraničního vysílání. Na počátku 50. let založil společně s Italy odbojovou rozhlasovou stanici Oggi in Italia šířící marxistické myšlenky. Roku 1951 odešel do nakladatelství Brázda. V době těch nejtvrdších politických procesů se o něj začala zajímat Státní bezpečnost, která ho vinila z napojení na osoby souzené v procesu s Rudolfem Slánským. Pod pohrůžkami Tosek podepsal spolupráci. Roku 1957 nastoupil do Československé televize. Mezi diváky byl oblíbený pro srozumitelné komentáře světového dění. Vedl průlomový přímý televizní přenos ze setkání představitelů SSSR a USA. Díky respektu k názorové různorodosti se stal výrazným tahounem československého obrodného procesu. Stál za vznikem pořadu Mezi námi, pravděpodobně prvního diskusního fóra vysílaného živě, bez zásahu cenzury. Tosek tehdy uvedl, že pořad není nový, že se pravidelně vysílá v televizích vyspělých zemí Evropy i Ameriky, ale v Československu donedávna vzniknout nemohl, protože „pro naši publicistiku platily následující zásady: je-li něco pravda nebo skutečnost, neznamená to ještě, že se to může našim lidem říkat.“ Během srpnové invaze se podílel na protiokupačním vysílání. V lednu 1969 odvysílala Československá televize živý pořad Slovo ke dni – Štafeta televizních publicistů, v rámci něhož se před kamerou sešlo dvanáct známých televizních publicistů, včetně Toska. Každý vyslovil svůj názor na události, vyřkl své osobní krédo a s vědomím následků se rozloučil s diváky. Týž večer přišel od vedení Československé televize vzkaz, že hovořili „krásně, ale další vystupování v televizi už není žádoucí“. Dle vládního usnesení z 24. ledna 1969 o Okamžitých opatřeních v Čs. televizi, Čs. rozhlase a v tisku, měl být s Toskem neprodleně rozvázán pracovní poměr. A tak se Tosek rozhodl nevrátit ze služební cesty. Usadil se v Římě, kde pracoval pro italskou televizi. Roku 1970 přesídlil do Londýna a stal se zaměstnancem BBC. Spolupracoval také s Amnesty International pro obranu občanských práv v Jižní Americe. V Itálii se redakčně věnoval jednomu z nejvýznamnějších exilových periodik Listy. V hledáčku StB zůstal až do smrti. Normalizační režim mu nemohl zapomenout srpnové aktivity. Nejprve na Toska zaútočil prostřednictvím stranického deníku Rudé právo, když otiskl diskreditující reakci na jeho fejeton o problémech při vyřizování žádosti o vycestování do zahraničí: „A vy přece víte, že jste také nemíval k orgánům Bezpečnosti vždycky tak negativní vztah, jaký jste zaujal nyní.“ Snaha o očernění pokračovala natočením epizody Modrá světla v rámci seriálu 30 případů majora Zemana, kde byl redaktor karikován – tvůrci nechali seriálového prodejného novináře Ivo Holana obsadit a namaskovat tak, aby se Toskovi co nejvíce podobal. Roku 1973 pak režim Toska připomněl ještě jednou, a to filmem Za volantem nepřítel, kde „Tosek“ moderuje televizní debatu, dokonce se jmenovkou.

  Televizní příběh

  Srpnová okupace zastihla Vladimíra Toska v plném pracovním nasazení. Informoval o posledních událostech, vedl besedy na aktuální témata a vyzýval k rozvážnému jednání. Už 21. srpna vysílal spolu s Vladimírem Škutinou z Cukráku. Oba na místo dorazili jen chvíli před okupanty, tak tak, aby stihli před příjezdem tanku a pěchoty obrátit kameru na příjezdovou cestu. Diváci tak díky nim mohli v přímém přenosu sledovat obsazování vysílače. Následně se Tosek s ostatními přesunul na provizorní odbavovací pracoviště zřízené v objektu Zahradního Města a působil tam. Ve spolupráci s Československou lidovou armádou se pokusil realizovat akci, během níž mělo dojít k přemístění výkonného vysílače z Tesly Pardubice do vojenského prostoru Jince. Postup projednávali televizní pracovníci na schůzce uspořádané 23. srpna. Do vojenského prostoru se měl na průzkum vydat právě Tosek, jenže se nevědělo, jak ho tam dopravit, všechna vozidla na výpadovkách i mostech byla totiž okupanty důkladně prohlížena. Zpočátku všemi přijímaný návrh, že by měl cestovat v rakvi, pohořel na již zdokumentovaném případu kontroly pohřebního vozu. A protože si nikdo nepřál, Toska nevyjímaje, aby v rakvi zůstal, vyhrála varianta převleku za člena Československé lidové armády. Operace nakonec realizovaná nebyla, Československá lidová armáda ji vyhodnotila jako příliš rizikovou. Tosek se tak v dojednaném přestrojení přesunul, pravděpodobně 25. srpna, místo do Jince na jihočeský vysílač Kleť. Ten opustil opět poněkud konspirativním způsobem – za pomoci místních požárníků překročil hranice v hasičském úboru. Při pozdějších pohovorech s policisty, bez uvedení jakýchkoli detailů, popsal svůj nelegální přechod jako „nenormální“.

• Jiří Kantůrek

  publicista, ředitel televize
  13. března 1932 (Písek) – 2. července 1998 (Praha)

  Disident

  Patřil mezi známé tváře televizního vysílání během pražského jara. Po účasti na protiokupačním vysílání musel jako řada dalších z televize odejít. Během normalizace se zapojil do aktivit disentu – podílel se na vzniku Originálního videojournalu, vedl opoziční časopis Alternativa, vydávaný Hnutím za občanskou svobodu, spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. V listopadu 1989 se stal mluvčím televizního Občanského fóra. Do televize se vrátil nejdříve na post šéfredaktora Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky, o tři měsíce později začal ČST řídit. Svého času byl tiskovým mluvčím Miloše Zemana.

  Životopis

  I on patřil k výrazným postavám obrodného procesu ve vysílání Československé televize. Diváci ho znali z obrazovky díky jeho trefným komentářům a zajímavým reportážím, a s důvěrou tak od něj přijímali informace, které pouštěl do éteru během prvního okupačního týdne. Narodil se v Písku, vystudoval střední průmyslovou školu chemickou a dálkově Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1964 až 1967 pracoval jako redaktor v týdeníku Kulturní tvorba, poté přešel do Československé televize. Tam působil jako redaktor a komentátor např. cyklu Věc veřejná. Z něj divákům asi nejvíce utkvěla v paměti epizoda mapující názory občanů na vztah mezi Čechy a Slováky. Připravoval také pořad Sondy. Poprvé byly uvedeny 21. března 1968 s provokativním tématem „Co se vlastně změnilo?“ Důležitou devízou nového pořadu byl zájem nahlédnout, jak věci skutečně vypadají. Kantůrkův tým proto nesázel jen na poklidné diskuse odborníků ve studiu, ale vyrážel se svými otázkami za běžnými občany nebo za zahraničními korespondenty. Zajímal se především o názory na fungování slibované ekonomické reformy. Kantůrek účinkoval i v Publicistickém magazínu nebo v pořadu „Jsme s vámi, buďte s námi“, kde se po srpnu 1968 objevoval s Vladimírem Škutinou. Z televize byl propuštěn v roce 1970. Během normalizace se živil manuálně, pracoval jako řadový technik v pražském projekčním ústavu. Jeho manželkou byla spisovatelka Eva Kantůrková, signatářka Charty 77. Kantůrek Chartu nepodepsal, z pragmatických důvodů. S manželkou se stejně jako řada jiných párů rozhodli, že bude lepší, když se pod Prohlášení Charty 77 podepíše jen jeden z nich, aby si druhý mohl udržet zaměstnání a rodině tak zůstala jistota stálého příjmu. Kantůrek byl přesto součástí opozičního společenství. V 80. letech se např. podílel na vzniku „disidentské televize“ Originální videojournal. V listopadu 1989 se stal mluvčím televizního Občanského fóra. Od března 1990 nastoupil po Jindřichu Fairaizlovi do funkce ředitele Československé televize, kterým zůstal až do rozdělení federace. Poté pracoval jako tiskový mluvčí ČSSD, krátce také jako poradce a mluvčí tehdejšího předsedy strany Miloše Zemana.

  Televizní příběh

  Jiří Kantůrek byl stejně jako další televizní pracovníci v pohotovosti hned od začátku sovětské okupace. Během prvního týdne vysílal z různých provizorních pracovišť v Praze. Spolu s Vladimírem Škutinou a Vladimírem Toskem se zúčastnil zkušebního vysílání z administrativní budovy ČST na Zahradním městě. Následně se s dalšími pracovníky přesunul do připraveného studia ve Výzkumném ústavu A. S. Popova na Novodvorské. První zprávy o okupaci odtud Jiří Kantůrek hlásil 22. srpna večer. V dalších dnech se před kamerou střídal s Jiřím Svejkovským. Oba se ve svých příspěvcích zaměřovali na události v Praze, informace o zásobování a dopravě, anebo pomoci nemocnicím. Do studií proudily desítky rezolucí občanů a pracovních kolektivů z celé okupované republiky, které redaktoři ještě „za tepla“ četli. Televizní pracovníci měli mezi obyvateli širokou podporu a každý jim pomáhal, jak mohl. Ochranu provizorního studia před okupačními vojsky zajišťovaly hlídky Lidových milic, postávající před branou Výzkumného ústavu. V těchto podmínkách Jiří Kantůrek vysílal až do návratu československé delegace z Moskvy, kdy nadšení a entuziasmus televizních pracovníků nahradilo zklamání a smutek.

• Vysílání

  Poté, co se objevily obavy, že by televizní vysílání v Hloubětíně mohlo být vyzrazeno, bylo rozhodnuto o nutnosti zřídit prostory záložní. Volba padla na administrativní budovu na Zahradním městě. Kolem třetí hodiny odpolední se tam vydal Jiří Svejkovský, který pokusně vysílal v 16 hodin. Na vysílání se podíleli také Vladimír Škutina a Jiří Kantůrek. Kvalita obrazu nebyla dobrá, a tak se ze studia dále nevysílalo. Mezitím technici připravili studio jiné, a to v objektu výzkumného ústavu A. S. Popova.

  Záběry z provizorního studia administrativní budovy televize na Zahradním městě. Původní záběry jsou němé, k obrazu je přidán zvuk z archivu Českého rozhlasu – Petr Krul čte zprávu.

  TV program roku 1968

Kavčí hory

Máme tady jeden vysílač – ruskej, musíme ho hodit na Kavky.

Kdyby věděli, že jim pod nosem vysíláme jejich vysílačem.

Tak a jsme namydlený…

Klid, kdyby něco, vezeme chladič do pivovaru.

Это произведено нашими, всё в порядке.

To vyráběli naši, v pořádku.

Kouknul jenom na azbuku – maladěc.

To vodsuď chcete vážně vysílat, pane režisére?

Holt ty Kavčí Hory otevřeme o trochu dřív, no.

• Kavčí hory

  23. srpna večer – 27. srpna

  Během protiokupačního vysílání v týdnu od 21. srpna se dařilo doslova na koleni „spíchnout“ řadu věcí, které se dříve zdály jako nemožné. Pro vynalézavé televizní techniky nebyla žádná překážka nepřekonatelná, a to ani přeprava vysílače z Tesly Hloubětín na Kavčí hory přes celou okupovanou Prahu. Tenkrát pomohlo i štěstí. Sovětská hlídka sice techniky zastavila a jejich náklad kontrolovala, když ale objevila chladič vysílače se štítkem popsaným azbukou, nechala se přesvědčit, že se jedná o zařízení pro pivovar. Akce se podařila a provoz dnešního sídla televize tak začal nikoli až roku 1971, jak bývá uváděno, ale už večer 23. srpna 1968. Režisérem tehdy jediného programu se stal Jindřich Fairaizl a před kamerou se postupně představili např. Karel Mikyska, Vít Holubec nebo Emil Zátopek. Vysílání probíhalo pouze nepravidelně ve zhruba dvacetiminutových blocích, neboť na nedalekém hřišti Děkanka bylo zřízeno stanoviště pro sovětské vrtulníky, takže účastníkům vysílání neustále hrozilo prozrazení.

• Jindřich Fairaizl

  publicista, režisér, scenárista, dramaturg, spisovatel
  14. června 1934 (Praha) − 16. října 1993 (Měchenice)

  Svéráz

  Stál u zrodu vysílání Československé televize. Byl inovátorem československé žurnalistiky a dokumentaristiky, točil provokativní dokumenty otevřeně reflektující problémy tehdejší socialistické společnosti. Jeho pořady předběhly svou dobu, lidé ho měli rádi pro jeho schopnost empatie. Během normalizace dlouho nemohl pracovat pod vlastním jménem. Po listopadu 1989 se na krátko stal ředitelem televize a znovu točil. Zemřel za dodnes nevyjasněných okolností při dopravní nehodě.

  Podívejte se na dokument ČT o životě Jindřicha Fairaizla.

  Životopis

  Jindřich Fairaizl se narodil v roce 1934 do rodiny živnostníka. Jeho otec zemřel, když mu bylo 16 let, a on tak musel převzít úlohu hlavy rodiny. Krátce se učil horníkem, ale než školu dokončil, nastoupil v roce 1951 jako redaktor do Československého rozhlasu. Ač zcela bez zkušeností a vzdělání v oboru, díky svému talentu a řečnickým schopnostem okamžitě převyšoval mnohé kolegy. Při práci dálkově vystudoval FAMU a roku 1953 přešel do vznikající Československé televize. Tam nastoupil jako zaměstnanec s pořadovým číslem 9 a našel uplatnění jako redaktor ve vysílání pro děti a mládež. Stál za vznikem populárního pořadu pro mládež Vlaštovka. Svůj potenciál plně rozvinul v roce 1964, kdy přešel do Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky. Jako režisér, scenárista a dramaturg se podílel na vzniku mnoha zásadních dokumentárních a publicistických pořadů. Za všechny lze jmenovat triptychy Inzerát a Starci. V prvním z nich se Fairaizl snažil pomocí zajímavého sociálního experimentu upozornit na problém týrání dětí a jejich umísťováním do ústavů. Nechal v tisku postupně otisknout dva inzeráty projevující zájem o adopci dítěte. V prvním sliboval pouze čestný přístup, zatímco v druhém nabízel výměnu dítěte za nový vůz Fiat. Zatímco na variantu bez odměny nepřišla jediná odpověď, na verzi s automobilem se jich sešlo hned několik stovek. Fairaizl se zájemci natočil řadu rozhovorů a provedl tak zajímavou sondu do myšlení lidí pohybujících se často na hranici chudoby. V dokumentu s názvem Starci se pro změnu přesunul od nejmladší generace k té nejstarší. Jeho respondenty byli důchodci, jejichž rodiny je umístili do domovů nebo zaopatřovacích ústavů, a kteří tak měli zbytek života strávit v osamění v mnohdy velmi depresivním prostředí. Pro snahu otevírat dosud tabuizovaná témata a srozumitelně je předat divákům se brzy stal Fairaizl jednou z nejpopulárnějších postav televizního vysílání, a byť se ve svých pořadech nezabýval politickými tématy, i on byl důležitou součástí obrodného procesu na obrazovkách Československé televize, odkud ale musel v roce 1970 pro svou účast na srpnovém okupačním vysílání odejít. Během normalizace mu nebylo umožněno dál oficiálně pracovat v oboru. Podílel se na vzniku některých pořadů zejména Krátkého filmu, ale jeho jméno se již v titulcích neobjevilo. Frustrace z nedostatku pracovních příležitostí byla pro Fairaizla jednou z hlavních motivací k podpisu spolupráce se Státní bezpečností. Té jako agent pod krycím jménem Frézař dodal mezi lety 1976 až 1984 více než 300 hlášení. I díky tomu v roce 1984 opět začal pracovat oficiálně a nastoupil do Krátkého filmu. V roce 1990 se vrátil do Československé televize, a to hned na místo generálního ředitele. Vydržel na něm ale jen do března téhož roku. Dostal se pod velký tlak vlastních zaměstnanců, když se rozhodl sáhnout k rozsáhlému propouštění. Sám potom z funkce odstoupil ze zdravotních důvodů. Po krátké odmlce se vrátil k tomu, co mu vždy šlo nejlépe – tvorbě publicisticko-dokumentárních pořadů. Na obrazovce se tak opět začala objevovat jeho autorská díla jako třeba dokument Mlýn na konci cesty nebo publicistický cyklus Hovory u mistra Jana. Jeho pořady už ale neměly takovou sílu jako kdysi a dříve populární redaktor se tak stále častěji stával terčem kritiky svých nadřízených i diváků. Fairaizl neúspěchy špatně nesl, což v kombinaci s jeho prchlivou povahou nemohlo skončit jinak než tragicky. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes opředeny řadou nejasností, s největší pravděpodobností se ale vše seběhlo takto: 14. října 1993 Fairaizl odjel autem z domova, podle svědků u čerpací stanice koupil dva kanystry benzinu, pomocí nichž později zapálil svoji chalupu na Dobříši, kde měl uložen i osobní archiv se svými filmy. Potom nejspíš z vlastní vůle ukončil svůj život nárazem automobilu do mostního pilíře v Měchenicích.

  Televizní příběh

  Jindřich Fairaizl se během protiokupačního vysílání podílel na chodu provizorní studia v rozestavěné budově ČST na Kavčích horách. O zřízení studia bylo rozhodnuto po ukončení televizního vysílání z Tesly Hloubětín. Již 21. srpna večer pracovníci televize přemístili na Kavčí hory přenosový vůz, který ukryli do dřevěné kůlny. Následně na místo převezli také vysílač původně využívaný v Tesle Hloubětín. Převoz vysílače přes celou Prahu, bedlivě střeženou okupačními vojsky, představoval nesmírně obtížný úkol. Úspěch odvážné akce byl dílem neuvěřitelného štěstí a náhody. Vůz převážející vysílač zastavili sovětští vojáci ke kontrole. Nikoho tehdy nenapadlo, že kritickou situaci zachrání nápis v azbuce. Vysílač byl totiž vyroben v Sovětském svazu a měl na sobě popisky v ruštině. Nezkušení vojáci se nechali známým písmem uchlácholit a uvěřili, že v nákladním automobilu je převáženo chladicí zařízení pro pivovar. Připravit improvizované vysílání pak už byla pro zručné techniky hračka. Jindřich Fairaizl tak mohl 23. srpna ve večerních hodinách režírovat vůbec první přenos vysílaný z budovy na Kavčích horách, kde má televize své sídlo dodnes. Kromě Fairaizla se na obrazovce postupně objevili i Emil Zátopek, Karel Mikyska nebo Vít Holubec. Samotné vysílání probíhalo v podobě krátkých relací v nepravidelných časech. Pracovníkům totiž neustále hrozilo prozrazení. Nedaleké hřiště „Na Děkance“ využívali Sověti jako přistávací plochu pro vrtulníky. Z Kavčích hor se vysílalo až do návratu československé delegace z Moskvy.

• Vysílání

  Vysílání započalo třetí okupační den ve večerních hodinách a bylo zahájeno rozhovory a besedami v režii Jindřicha Fairaizla a Ivo Paukerta. Vzhledem k tomu, že nedaleko Kavčích hor přistávaly sovětské vrtulníky, bylo vysílání dosti nepravidelné a krátké, aby nedošlo k odhalení.

  TV program roku 1968

Tesla Hloubětín 3

Takhle nás hned najdou!

Počkej…

Kolaboranti zasraný.

• Tesla Hloubětín

  rozhlasové vysílání

  21. srpna cca 14:00 – až do návratu delegace z Moskvy

  „Tesláci“ svou pohotovou improvizací zachránili vysílání „Svobodného vysílače“ hned několikrát. Třeba když přetížené antény v noci zářily modravým světlem, které mohlo přilákat nežádoucí pozornost. Dělníci tehdy na střeše budovy, v těsné blízkosti antény, zapnuli ohromnou neonovou rudou hvězdu, která měla být původně po celou dobu okupace vypnuta. V její záři se modrý svit antény ztratil a vysílalo se dál. Paradoxně z budovy, jež jako jediná v celé bojovně naladěné Praze zářila znakem okupační moci. Podobně kreativní byli „tesláci“ i ve chvíli, kdy se kolem továrny začala pohybovat okupační vojska, a kdy Svobodnému vysílači hrozilo prozrazení. Technici potřebovali čas na přestavění antény, a tak převlečení za dlaždiče bleskově vytrhali dlažbu před továrnou a kolem rozmístili cedule „Zákaz vjezdu“ a „Práce na silnici“. Zmatení okupanti otočili svá vozidla a odjeli pryč. I díky těmto drobným lstím mohl Svobodný vysílač fungovat až do 27. srpna.

• Richard Honzovič

  redaktor, hlasatel
  17. března 1934 (Praha) – 1. září 2005 (Praha)

  Geniální hlas

  Majitel jednoho z nejpopulárnějších hlasů československého veřejného prostoru. V roce 1952 nastoupil do rozhlasu. O sedm let později přešel do Československé televize, kde spolu s Kamilou Moučkovou hlásil Televizní noviny, a stal se ikonou obrazovky. V roce 1969 v televizi nuceně skončil, ale jeho hlas provázel posluchače dále. Četl populární Filmové týdeníky nebo namlouval knihy pro nevidomé. Na obrazovku se vrátil v roce 1990. Hlas propůjčil mnoha dokumentům, ale i satirickému pořadu Česká soda.

  Životopis

  Narodil se roku 1934 a už od dětství se toužil stát hlasatelem. Tento sen se mu začal plnit v roce 1952, kdy nastoupil do Československého rozhlasu. Odtud se v roce 1959 přesunul do televize, kde spolu s Kamilou Moučkovou hlásil Televizní noviny. Díky svému charismatu a především libozvučnému hlasu se stal jednou z nejpopulárnějších postav televizní obrazovky. V televizi nicméně působil pouhých deset let, roku 1969 nuceně skončil. Jeho hlas však zůstal ve veřejném prostoru dále. Spolupracoval třeba s Krátkým filmem při namlouvání komentářů ke zpravodajským filmovým týdeníkům nebo s Knihovnou a čítárnou pro nevidomé, pro kterou předčítal knihy. Na televizní obrazovky se vrátil v roce 1990. Krátce moderoval Televizní noviny nebo Objektiv, ale brzy se opět stáhl „mimo obraz“. Svým hlasem doprovodil stovky přírodopisných i jiných dokumentů. Mnozí si jistě vzpomenou i na jeho účinkování v České sodě, kde svým seriózním projevem skvěle dotvářel absurdní atmosféru satirického pořadu. Na spolupráci s Honzovičem rád vzpomíná i autor pořadu Petr Čtvrtníček: „To byl geniální hlas kolik desítek let. A on s náma šel do té války, do České sody. Já jsem se na něj těšil strašně a psal jsem ty zprávy a komentáře už s tím, jak se mu rozsvítí oči. On vždycky přišel a byl za minutu hotový, protože to byl neuvěřitelný profík. Vždycky si srknul kafe, podíval se na moje zprávy, které jsem přes den doma na psacím stroji naťukal, a řekl: „Kluci, vy jste takoví blázni, to je něco neuvěřitelného, vás zavřou a já bych chtěl sedět s váma.“ Uplatnění našel Richard Honzovič i jako dabér, byl mimo jiné jedním z průkopníků tzv. rychlodabingu.

  Televizní příběh

  Události srpna 1968 zastihly Richarda Honzoviče na chalupě ve Smečné. Ze všeho nejdříve, jak sám řekl, se musel postarat o rodinu, takže se nepodílel na prvním okupačním vysílání z Měšťanské besedy. O dva dny později, 23. srpna, se již hlásil posluchačům ze „Svobodného vysílače“ v Tesle Hloubětín, kam se postupně přesouvali televizní pracovníci, kteří byli ze svých pracovišť vyháněni okupačními vojsky. Ze sklepa hloubětínského podniku Tesla se šířilo pouze rozhlasové vysílání bez obrazu, i tak ale bylo k realizaci těchto přenosů třeba využít důmyslu a důvtipu televizních techniků i dělníků ze samotné Tesly. Právě díky nim a jejich odvaze se podařilo zorganizovat vysílání v rekordním čase. Pikantní bylo, že vysílač, který byl použit, byl v Tesle připraven na vývoz do Sovětského svazu. Již v prvních dnech okupace tak mohli k občanům promluvit populární postavy televizní obrazovky jako Kamila Moučková nebo právě Richard Honzovič. Svobodný vysílač fungoval až do 27. srpna.

• Vysílání

  Svobodný vysílač: projev Věňka Šilhána

  „Zcela jednoznačně trváme na obnovení plné suverenity našeho státu. Její hrubé porušení vážně narušilo základní hodnoty, na nichž bylo budováno naše mezinárodní postavení. Nelze se proto divit, že na různých místech republiky vyhlásili neutralitu naší země. Nemůže být svobodný ten národ, jenž druhému národu svobodu odpírá. Národní a státní orientace Československa ve velkém společenství evropských národů nelze vyjádřit a realizovat prostým požadavkem neutrality. Víme ostatně, že neutralita sama o sobě ještě národní a státní suverenitu nezajišťuje. Mír a klid v Evropě vyžaduje houževnaté úsilí a posílení snahy čelit všemu, co narušuje politickou rovnováhu a provokuje nová ohniska mezinárodního napětí. Víme také dobře, že nezávisí jen na nás, zda budou obnoveny hodnoty a jistoty, které byly pošlapány...“

  „Pracujeme ve své vlastní zemi a pro tuto zemi. Nepodléhejme psychóze ilegality. Bez vážných důvodů nesahejte po ilegálních metodách práce. Jednoznačná vnitřní jednota, prokazovaná činy za nejtěžších podmínek, se stala mezinárodní hodnotou, kterou musíme všichni společně chránit a rozvíjet.“

  TV program roku 1968

• Audio

  Na záznamu oznamuje Richard Honzovič společně s Kamilou Moučkovou frekvenci vysílání Svobodného vysílače provozovaného v Tesle Hloubětín. Zároveň je řečeno ústřední heslo protiokupačního vysílání: „Jsme s vámi, buďte s námi.“

Petřiny

Tady budeme mít slušný dosah a nikdo nás tu nenajde….

Jak sem ale dostaneme techniku? Všechny mosty kontrolujou Rusáci.

To už nechte na nás.

Jestli si s sebou Rusáci nepřivezli flotilu, tak maj holt smůlu.

Ahoj námořníci!

• Petřiny

  23. srpna – 27. srpna

  Studio na Petřinách bylo vybudováno v jedné z garsonek výškové budovy. K přenosu obrazu využívalo vysílač Buková Hora, který dokázal pokrýt největší část území ČSSR. Výzdobu studia tvořily fotky zatčených představitelů státu spolu s nápisem „Za Dubčekem!“. Svejkovský zahájil vysílání kolem třetí hodiny odpolední a jeho první slova mířila k technikům, kteří dokázali prakticky nemožné. Dále se četlo provolání předválečných členů KSČ adresované všem komunistickým a dělnickým stranám světa. Připomenut byl také projev prezidenta Svobody, který přednesl před svým odjezdem do Moskvy. Později byly promítány filmové záběry, jež Svejkovský pořídil s kameramanem Holečkem první den okupace. Vladimír Škutina přispíval svými typickými satirickými komentáři. Do studia postupně přicházelo mnoho známých tváří, například Emil Zátopek, Jiřina Jirásková, Zdeněk Podskalský, Vlasta Chramostová či Ilja Racek. Zajímavostí je, že deky, jídlo a vybavení bylo přiváženo z Vojenské nemocnice ve Střešovicích za pomoci primáře Eiselta. Z Petřin se vysílalo až do návratu politiků z moskevských jednání. Místní studio navštívili například i švédští novináři, kteří zde pořídili fotografie a údajně žasli nad uměním techniků, kteří dokázali takto narychlo připravit improvizované vysílání.

• Jiří Svejkovský

  hlasatel, redaktor, spisovatel
  29. března 1925 (Kopisty) – 9. ledna 2018 (Praha)

  Pohádkář

  Byl to člověk, který se vypracoval z horníka až na vedoucího ekonomické redakce Československé televize. Celý život se oddaně věnoval rozhlasové a televizní činnosti, přestat musel až za normalizace. V důchodu vyměnil mikrofon za „pero“.

  Životopis

  Jiří Svejkovský se narodil do hornické rodiny v Kopistech u Mostu. Vyučil se v oboru elektro-radio. Během války byl donucen společně s rodinou uprchnout do Prahy, kde přečkali zbytek nacistické okupace. Po válce studoval soukromou dramatickou školu a pracoval v divadle v Mladé Boleslavi. Roku 1946 nastoupil do Chemických závodů v Záluží u Mostu, kde se poprvé seznámil s mikrofonem, stal se totiž hlasatelem závodního rozhlasu a závodním redaktorem. O rok později se oženil, a aby uživil rodinu, nastoupil do Jáchymovských dolů. V roce 1953 se přihlásil do konkurzu na místo hlasatele v Československém rozhlasu. Neuspěl, nastoupil ale do průmyslové redakce, kde natáčel reportáže ze závodů a připravoval vysílání pro horníky. Během zaměstnání si doplnil středoškolské vzdělání s maturitou, a mohl tak nastoupit na Vysokou školu Ekonomickou v Praze. V 60. letech se vyjadřoval především k ekonomickým otázkám socialistického hospodářství a stal se zastáncem Šikovy ekonomické reformy. To mu vyneslo místo v Československé televizi, kam nastoupil roku 1964 na pozici vedoucího ekonomické redakce a komentátora zpravodajství. V průběhu roku 1968 se stal jednou z hlavních tváří televizního zpravodajství a během srpnových událostí patřil mezi důležité aktéry, kteří zajišťovali vysílání z různých provizorních pracovišť. Jeho aktivita neunikla očím normalizátorů, a Jiří Svejkovský byl tak za svoji činnost roku 1970 z televize propuštěn. Až do Sametové revoluce se živil nejdříve jako závozník, později jako bezpečnostní referent v podniku Silnice KNV Praha. Po revoluci byl rehabilitován. V důchodu se začal věnovat psaní a vydal několik detektivních románů a pohádek pro děti.

  Televizní příběh

  Jiří Svejkovský patřil k hlavním aktérům protiokupačního vysílání – divákům se během prvního invazního týdne přihlásil hned z několika pražských studií. Již 21. srpna vyrazil před pátou hodinou ranní s kameramanem Jaroslavem Holečkem do ulic, kde společně zachytili první okamžiky okupace. Ještě ten den dopoledne se podílel na vysílání ze studia Skaut. Když byl Skaut vyřazen z provozu, Svejkovský nelenil a stihl se zúčastnit i krátkého televizního vysílání z Tesly Hloubětín. Druhý den se podílel na pokusném vysílání z administrativní budovy ČST na Zahradním Městě a také na vysílání z Výzkumného ústavu A. S. Popova na Novodvorské. O den později se přesunul na nově připravené vysílací pracoviště ve výškové budově na Petřinách. Díky šikovnosti a důmyslnosti televizních techniků bylo tamní studio napojeno na vysílač Buková hora v severních Čechách, takže signál z Petřin mohli diváci zachytit nejen v okolí Prahy, ale i v severních a západních Čechách. Z Petřin Svejkovský vysílal až do návratu československé delegace z Moskvy, ve studiu se vedle něj vystřídali např. Vladimír Škutina, Jiří Kantůrek, Jiřina Jirásková nebo Vlasta Chramostová. Svejkovský vždy říkal, že protiokupační vysílání by nikdy neproběhlo, nebýt obětavé pomoci občanů. Ve studiu na Novodvorské pomáhali zaměstnanci ústavu, kteří televizním pracovníkům nosili jídlo. Na Petřinách zase přiložili ruku k dílu pracovníci střešovické Vojenské nemocnice, kteří studio zásobovali přikrývkami a potravinami, takže zde „televizáci“ mohli zůstávat v podstatě nonstop. Jako poděkování za tuto obětavou činnost pozval Svejkovský před kameru během okupačního vysílání i doktora Eiselta. Ten jakékoliv díky za pomoc odmítl s tím, že je to pro ně samozřejmost a vlastenecká povinnost. Důležité pro úspěch vysílání bylo také zajištění přesunů televizních pracovníků mezi jednotlivými pracovišti. K tomuto účelu redaktoři a technici využívali pomoci Veřejné bezpečnosti, která jim nabízela své služby po celý okupační týden. Pohyb civilního auta po dvacáté hodině po Praze byl totiž velice nebezpečný. Tato pomoc, které se televizním pracovníkům dostávalo, byla důkazem jejich popularity mezi lidmi. Ti měli pocit, že redaktoři ve vysílání mluví i „za ně“, oceňovali jejich práci a fandili jim.

• Vysílání 24. srpna

  Vysílání zahájili Jiří Svejkovský a Jiří Kantůrek. Ve studiu na Petřinách informovali o jednáních v Moskvě, kterého se zúčastnili přední politické tváře republiky v čele s prezidentem Ludvíkem Svobodou, který informoval o tom, proč se delegace doposud nevrátila. Redaktoři četli další prohlášení a rezoluce, například i text vydaný Branným a bezpečnostním výborem ministerstva vnitra. Do odpoledního i večerního vysílání přicházelo stále více hostů. Dorazil i ředitel Vinohradského divadla František Pavlíček, který seznámil diváky s průběhem XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech. Vysílání bylo ukončeno kolem 22. hodiny.

  TV program roku 1968

• Vysílání 25. srpna

  Vysílání v ranních hodinách pokračovalo. Jiří Svejkovský s kolegy předčítal veřejné rezoluce, vedly se debaty s hosty, kteří přicházeli do studia. Mezi nimi i Emil Zátopek, jenž se kriticky opřel do okupantů a moskevské vlády. Zároveň vyzval všechny sportovce k odporu. Do studia zavítal i šachista Luděk Pachman, který přivedl šachového velmistra Jana Hein Donnera z Holandska. Zvukový podkres videa pochází z archivu Českého rozhlasu (hovoří Emil Zátopek s Karlem Malinou). Původní obrazový materiál byl němý.

  TV program roku 1968

• Audio

  Svejkovský, Vášová, Fišer z Prahy

  S velkou pravděpodobností se jedná o záznam televizního vysílání z provizorního studia na Petřinách. Na nahrávce jsou slyšet Jiří Svejkovský se svými hosty, herečkou Marií Vášovou a rozhlasovým hlasatelem Vladimírem Fišerem.

Kleť

Musím přes hranice. Z obrazovky mě ale každý zná, Rusáci by mě hned sebrali.

Neboj, Vláďo, tohle umíme...

Oblečte si to, pane redaktore, hasiči jsou chráněný druh.

Ve Vídni jsme eins zwei, maximálně drei.

Doufám, že nebudeme muset cestou hasit.

• Vysílač Kleť

  22. srpna – 26. srpna

  Díky blízkosti rakouských hranic bylo možné zachytit vysílání z vysílače Kleť i v zahraničí. Ve studiu se střídali Vladimír Tosek, Petr Krul, Otto Nutz a Oldřich Čičatka, kteří vysílali přibližně ve dvouhodinových intervalech. Z Kleti se vysílalo až do 26. srpna, kdy byli pracovníci nuceni opustit improvizované studio kvůli blížícím se okupačním jednotkám. Část televizních pracovníků se přesunula do Rakouska.

• Vladimír Tosek

  redaktor, hlasatel a komentátor
  11. června 1919 (Praha) – 8. prosince 1987 (Londýn)

  Mistr převleků

  Mluvil osmi jazyky, za války působil jako dělostřelec, spoluzakládal italskou odbojovou rozhlasovou stanici a pohyboval se na tenkém ledě jako spolupracovník Státní bezpečnosti. Věřil v myšlenky komunismu stejně jako v názorovou různorodost. Stál za vznikem pravděpodobně prvního televizního diskusního pořadu vysílaného živě, bez zásahu cenzury. Na začátku srpnové okupace se mu ještě před příjezdem tanku a pěchoty podařilo s kolegou nastavit kameru tak, že diváci mohli v přímém přenosu sledovat obsazování vysílače. Aby se skryl před zraky okupační armády, nerozpakoval se pohybovat v rakvi, uniformě Československé lidové armády i v hasičském úboru. Režim mu „věnoval“ jeden z dílů seriálu 30 případů majora Zemana.

  Životopis

  Vladimír Tosek, nepřehlédnutelný jazykový talent a televizní ikona svobodného období jara a léta 1968, pocházel z rodiny pražského obchodníka s vínem. Rodiče ho ještě před druhou světovou válkou poslali studovat nejdříve do Francie a posléze do Anglie, kde ho zastihla zpráva o obsazení Československa nacistickými vojsky. Toskovo původní jméno znělo Taussig, doma mu hrozilo nebezpečí, a tak v Británii zůstal. Matka i otec zemřeli v koncentračním táboře. Tosek se stal v Anglii spoluzakladatelem Společnosti přátel Československa, roku 1941 narukoval do československé armády, sloužil u dělostřelectva a ilegálně vstoupil do KSČ. Po válce pracoval v Československém rozhlase, nejprve v oddělení odposlechu cizojazyčných stanic, později jako šéfredaktor zahraničního vysílání. Na počátku 50. let založil společně s Italy odbojovou rozhlasovou stanici Oggi in Italia šířící marxistické myšlenky. Roku 1951 odešel do nakladatelství Brázda. V době těch nejtvrdších politických procesů se o něj začala zajímat Státní bezpečnost, která ho vinila z napojení na osoby souzené v procesu s Rudolfem Slánským. Pod pohrůžkami Tosek podepsal spolupráci. Roku 1957 nastoupil do Československé televize. Mezi diváky byl oblíbený pro srozumitelné komentáře světového dění. Vedl průlomový přímý televizní přenos ze setkání představitelů SSSR a USA. Díky respektu k názorové různorodosti se stal výrazným tahounem československého obrodného procesu. Stál za vznikem pořadu Mezi námi, pravděpodobně prvního diskusního fóra vysílaného živě, bez zásahu cenzury. Tosek tehdy uvedl, že pořad není nový, že se pravidelně vysílá v televizích vyspělých zemí Evropy i Ameriky, ale v Československu donedávna vzniknout nemohl, protože „pro naši publicistiku platily následující zásady: je-li něco pravda nebo skutečnost, neznamená to ještě, že se to může našim lidem říkat.“ Během srpnové invaze se podílel na protiokupačním vysílání. V lednu 1969 odvysílala Československá televize živý pořad Slovo ke dni – Štafeta televizních publicistů, v rámci něhož se před kamerou sešlo dvanáct známých televizních publicistů, včetně Toska. Každý vyslovil svůj názor na události, vyřkl své osobní krédo a s vědomím následků se rozloučil s diváky. Týž večer přišel od vedení Československé televize vzkaz, že hovořili „krásně, ale další vystupování v televizi už není žádoucí“. Dle vládního usnesení z 24. ledna 1969 o Okamžitých opatřeních v Čs. televizi, Čs. rozhlase a v tisku, měl být s Toskem neprodleně rozvázán pracovní poměr. A tak se Tosek rozhodl nevrátit ze služební cesty. Usadil se v Římě, kde pracoval pro italskou televizi. Roku 1970 přesídlil do Londýna a stal se zaměstnancem BBC. Spolupracoval také s Amnesty International pro obranu občanských práv v Jižní Americe. V Itálii se redakčně věnoval jednomu z nejvýznamnějších exilových periodik Listy. V hledáčku StB zůstal až do smrti. Normalizační režim mu nemohl zapomenout srpnové aktivity. Nejprve na Toska zaútočil prostřednictvím stranického deníku Rudé právo, když otiskl diskreditující reakci na jeho fejeton o problémech při vyřizování žádosti o vycestování do zahraničí: „A vy přece víte, že jste také nemíval k orgánům Bezpečnosti vždycky tak negativní vztah, jaký jste zaujal nyní.“ Snaha o očernění pokračovala natočením epizody Modrá světla v rámci seriálu 30 případů majora Zemana, kde byl redaktor karikován – tvůrci nechali seriálového prodejného novináře Ivo Holana obsadit a namaskovat tak, aby se Toskovi co nejvíce podobal. Roku 1973 pak režim Toska připomněl ještě jednou, a to filmem Za volantem nepřítel, kde „Tosek“ moderuje televizní debatu, dokonce se jmenovkou.

  Televizní příběh

  Srpnová okupace zastihla Vladimíra Toska v plném pracovním nasazení. Informoval o posledních událostech, vedl besedy na aktuální témata a vyzýval k rozvážnému jednání. Už 21. srpna vysílal spolu s Vladimírem Škutinou z Cukráku. Oba na místo dorazili jen chvíli před okupanty, tak tak, aby stihli před příjezdem tanku a pěchoty obrátit kameru na příjezdovou cestu. Diváci tak díky nim mohli v přímém přenosu sledovat obsazování vysílače. Následně se Tosek s ostatními přesunul na provizorní odbavovací pracoviště zřízené v objektu Zahradního Města a působil tam. Ve spolupráci s Československou lidovou armádou se pokusil realizovat akci, během níž mělo dojít k přemístění výkonného vysílače z Tesly Pardubice do vojenského prostoru Jince. Postup projednávali televizní pracovníci na schůzce uspořádané 23. srpna. Do vojenského prostoru se měl na průzkum vydat právě Tosek, jenže se nevědělo, jak ho tam dopravit, všechna vozidla na výpadovkách i mostech byla totiž okupanty důkladně prohlížena. Zpočátku všemi přijímaný návrh, že by měl cestovat v rakvi, pohořel na již zdokumentovaném případu kontroly pohřebního vozu. A protože si nikdo nepřál, Toska nevyjímaje, aby v rakvi zůstal, vyhrála varianta převleku za člena Československé lidové armády. Operace nakonec realizovaná nebyla, Československá lidová armáda ji vyhodnotila jako příliš rizikovou. Tosek se tak v dojednaném přestrojení přesunul, pravděpodobně 25. srpna, místo do Jince na jihočeský vysílač Kleť. Ten opustil opět poněkud konspirativním způsobem – za pomoci místních požárníků překročil hranice v hasičském úboru. Při pozdějších pohovorech s policisty, bez uvedení jakýchkoli detailů, popsal svůj nelegální přechod jako „nenormální“.

• Oldřich Čičatka

  redaktor
  4. března 1924 (Vyškov na Moravě)

  Komentátor

  Do protiokupačního televizního vysílání se zapojil ihned. Nejdříve se podílel na zprovoznění vysílacího studia Skaut, později byl pověřen vysíláním z jihočeského vysílače Kleť. Nechybělo mnoho a vysílal by i z parníku kotvícího na Dunaji.

  Životopis

  Oldřich Čičatka absolvoval 2 ročníky střední odborné školy aranžérské. Za války pracoval jako obchodní příručí a dělník. Po válce působil jako vedoucí propagace podniku Rovnost (později Jednota) v Moravské Třebové, kde vedl časopis Spotřebitel. V letech 1952–1959 byl šéfredaktorem periodika Ústřední rady družstev, v letech 1959–1963 se stal vedoucím materiálně technického zabezpečení novinových závodů Mír. Působil také jako „dělnický dopisovatel“ Rovnosti a Rudého práva. Od července 1963 pracoval v Československé televizi jako redaktor Hlavní redakce Televizních novin. V roce 1967 byl jmenován vedoucím redaktorem pro Středočeský kraj. V srpnu 1968 se po sovětské okupaci podílel na televizním vysílání z vysílače na Kleti, odkud přešel do Rakouska. V Československé televizi nakonec zůstal do konce října 1974, kdy byl (v rámci údajné reorganizace) propuštěn.

  Televizní příběh

  Když nastal 21. srpen 1968, Oldřich Čičatka se ihned zapojil do televizního vysílání. Nejdříve se podílel na zprovoznění vysílacího studia Skaut, později byl pověřen přesunout se společně s dalšími kolegy na jihočeský vysílač Kleť. Odsud vstoupil do vysílání v pozici komentátora. Výhodou bylo, že u vysílače působila vojenská posádka, která měla redaktory chránit. Poté, co přišly zprávy o rozstřílení vysílače Krašov, atmosféra na Kleti zhoustla. Nakonec až 26. srpna byli pracovníci televize nuceni vysílač opustit, kvůli blížícím se sovětským vojákům. Část pracovníků zůstala na území republiky, část odešla do Rakouska. Oldřich Čičatka společně s Vladimírem Toskem a Otto Nutzem se uchýlili, převlečení za požárníky a s pomocí pohraniční stráže, do Rakouska, kde jim pracovníci televize ÖRF nabídli, že mohou pokračovat ve vysílání z parníku kotvícího na Dunaji, a to s veškerou dostupnou technikou. Kvůli návratu delegace z Moskvy ale k vysílání nakonec nedošlo. Oldřich Čičatka se poté vrátil do Československa.

• Vysílání

  Unikátní záběry z živého vysílání provizorního vysílacího místa ČST na vysílači Kleť. Záběry na redaktory a vojenskou posádku, která hlídala objekt.

  TV program roku 1968

Liberec

Pane Havel, pojďte taky před kameru.

Na to já se necítím, moje místo je spíše, jaksi ehm… u psacího stolu.

Vašku, neblbni a pojď!

Jak byste zhodnotil celý ten okupační týden?

Berru ho jako vítězství intelektu, důvtipu a mrravní síly nad brrutalitou a bodáky.

• Liberec – Studio Sever

  25. srpna

  Liberecké Studio Sever snad ani nemohlo vzniknout jinde než na Ještědu, symbolu severočeské metropole. Možná ale překvapí, že studio nebylo vybudováno v tehdy rozestavěném vysílači, ale v malém domku vedle vysílače, který sloužil k odpočinku dělníků. Dnes už domek nestojí, ale na jeho místě je tabulka s připomínkou. Vysílání bylo na Ještědu zahájeno 25. srpna ráno prostřednictvím vysílače vyrobeného v Sovětském svazu. Prvním divákem vysílání ze Studia Sever nebyl nikdo jiný než starosta Liberce Jiří Moulis. Ve čtyři hodiny ráno mu osádka studia zavolala a požádala ho, aby zapnul televizor a zkontroloval kvalitu příjmu. Za několik minut nadšený starosta volal zpět a vyjádřil pracovníkům obdiv za dobře odvedenou práci. Z malé budky se tam tehdy hlásil redaktor Miroslav Hladík. V jednu chvíli bylo vysílání málem přerušeno, kvůli nízkému přeletu vojenského vrtulníku a blížící se hlídce. Nakonec k odhalení nedošlo a navíc dole pod Ještědem začaly hlídkovat jednotky Lidových milic a Bezpečnosti, které komunikovaly přímo se studiem a prověřovaly, koho můžou pustit nahoru. Studio navštívili dramatik Václav Havel a herec Jan Tříska. Záznam se bohužel nedochoval.

• Jan Tříska

  herec
  4. listopadu 1936 (Praha) – 25. září 2017 (Praha)

  Český Marlon Brando

  Neobyčejný zjev českého filmu a divadla, jehož herectví se vyznačovalo velkým prožitkem, kázní a soustředěním. Ve filmu zazářil zejména jako učitel Igor Hnízdo ve Svěrákově Obecné škole, kterým se navždy zapsal do Zlatého fondu české kinematografie.

  Životopis

  Talentovaný mladík chtěl být původně tanečníkem, ale rozmluvil mu to sám Karel Höger, který náhodou vyslechl jeho recitaci. Jan Tříska vystudoval herectví na pražské DAMU a podobně jako kdysi Ladislav Pešek se stal historicky nejmladším členem činohry Národního divadla. Zde potom došlo k zásadnímu setkání s osobností Otomara Krejči, režiséra, který na prknech první scény začal uplatňovat netradiční cesty za „novým divadlem“. Netrvalo dlouho a Otomaru Krejčovi a Janu Třískovi začalo být sevření Národního divadla těsné. Následoval proto logický krok – založení vlastního divadla – Divadla Za branou… Mladého a pohledného herce s výrazným hlasem a uhrančivým pohledem si záhy všiml i český film. Stal se představitelem mladých floutků a rozhněvaných mladých mužů. Pro televizní tvorbu se zase stal vyhledávaným „pohádkovým“ hercem. Dodnes je připomínána například první televizní inscenace Popelka. Na větší role si musel počkat až do druhé poloviny šedesátých let. První přišla s filmem Lidé z maringotek. Film měl velký úspěch a Jan Tříska se konečně zapsal jako herec určený pro velké filmové role. Toho využili i tvůrci připravovaného legendárního televizního seriálu Záhada hlavolamu. Přestože role „Široka“ v celém seriálu vystupuje v hrůzostrašné masce, pro Jana Třísku se stala, stejně jako pro další herce, dodnes připomínanou. V roce 1977 emigroval do USA. S emigrací se popral s urputností sobě vlastní. Zvládl jazyk, ze kterého uměl pouze šest slov, přijal mentalitu a pracovní návyky amerického divadelního a filmového světa a stal se jedním z mnoha herců, kteří budují svoji kariéru ve tvrdém konkurenčním prostředí. Jan Tříska se za oceánem nestal hvězdou, jakou byl u nás, ale podařilo se mu to, co snad žádnému českému herci v emigraci. Dostával role jak na divadle, tak ve filmu. Pravidelně vystupoval v amerických filmech a televizích. Po pádu totality se začal opět objevovat v českých filmech (Obecná škola, Řád, Želary, Horem pádem, Šílení, Hranaři…). Do českého divadla se vrátil po 27 letech v roce 2002, kdy dostal nabídku nastudovat Krále Leara pro Letní Shakespearovské slavnosti. Ve svém pracovním tempu až do konce života nepolevil. Zemřel 25. září 2017 na vážná poranění, která utrpěl po pádu z Karlova mostu.

• Václav Havel

  spisovatel, dramatik, esejista, disident, politik, prezident
  5. října 1936 (Praha) – 18. prosince 2011 (Vlčice–Hrádeček)

  Mocně bezmocný

  Zakázaný umělec, pronásledovaný občan, vězeň, vůdčí osobnost nenásilného svržení komunistického režimu, poslední prezident Československa a první prezident České republiky. Spoluzakladatel Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Nositel 29 státních vyznamenání, stovky prestižních mezinárodních cen, 50 čestných doktorátů a mnoha dalších ocenění za literární, myslitelské i politické dílo a celoživotní úsilí o dodržování lidských a občanských práv. Říkával, že naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.

  Podívejte se na dokument ČT o Václavu Havlovi.

  Životopis

  Narodil se roku 1936 do neobyčejné rodiny. Dědeček vybudoval palác Lucerna, otec vilovou čtvrť Barrandov, strýc filmové ateliéry. Už od mládí se projevoval jako umělec. Psal poezii a věřil, že by člověk měl artikulovat své ideály a jako don Quijote za ně bojovat. Říkal to, co se ostatní neodvážili. Pravdu. Jen Olze, se kterou se po osmileté známosti nakonec oženil, musel své první vyznání poslat dopisem, tolik se bál ho vyslovit. Po vyučení na chemického laboranta a návratu z vojny pracoval jako kulisák v divadle, kde začal psát první hry. Jeho Zahradní slavnost o zmechanizovaném životě plném frází z něj učinila intelektuální hvězdu Prahy a objekt zájmu tajné policie. Odsuzoval cenzuru a požadoval ukončení mocenského monopolu KSČ. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy na území Československa se aktivně zapojil se svými provoláními do protiokupačního vysílání a to jak rozhlasového, tak televizního. Roku 1975 se rozhodl přestat být tím, kdo reaguje na to, co „oni“ dělají. Udělal něco, na co museli reagovat „oni“. Napsal kritický dopis samotnému Husákovi. Tím se stal neformálním vůdcem opozice a jednou z nejstřeženějších osob na seznamu StB. Poté, co byli někteří členové rockové skupiny The Plastic People of the Universe uvězněni, zorganizoval kampaň za jejich propuštění, kampaň za svobodu projevu. Tento postoj chtěl fixovat, a tak vznikla Charta 77. Podepsalo ji několik stovek lidí. Když ho s namnoženým textem Charty policie zatýkala, pronesl: „To nám ten boj za lidská práva pěkně začíná.“ Po několika měsících strávených ve vazbě se zavázal, že se napříště veřejných projevů zdrží. Komunisté ho propustili a jeho prohlášení překroutili. Tehdy napsal jednu ze svých zásadních esejí, Moc bezmocných, a stal se spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Věděl, že riskuje vězení. V květnu roku 1979 policie všechny členy VONSu skutečně zatkla. Dostal 4 a půl roku. Oslabený tvrdou fyzickou prací a vězeňskými podmínkami prodělal v kriminále silný zápal plic. Do světa domovních prohlídek a pronásledování se vrátil po bezmála čtyřech letech. Za jeho podmínečným propuštěním stála Olga s přáteli. Akce, kterých se účastnil, a na které si sebou nosil kartáček s pastou pro případ nenadálého zadržení, policie ostře sledovala. On zase bystře sledoval policii. Jednou nechal své „ochrance“ poslat láhev vína, aby se zabavil pozorováním jejího počínání. Muži zákona tehdy chvíli váhali, načež vzali číše a připili na jeho zdraví. Znovu ho zatkli při demonstraci u příležitosti dvacátého výročí upálení Jana Palacha. Rudé právo ho označilo za rozvraceče a nepřítele státu. Později kdosi do stejného Rudého práva propašoval blahopřání k jeho narozeninám, respektive k narozeninám Ferdinanda Vaňka, což bylo ovšem jeho alter-ego. Po studentském listopadu vymyslel s přáteli ideu Občanského fóra sdružujícího převážně protirežimně smýšlející osoby. Než před národem promluvil na zamrzlé Letenské pláni, nechal se od své ochranky nadzdvihnout nad hrnec s párky, aby se zahřál a netřásl se mu hlas. Režie nenásilné revoluce se stala jeho nejlepším představením. V duchu absurdního dramatu, které tolik miloval, byl jednomyslně zvolen komunistickými poslanci do čela státu. Nastoupil cestu z Hrádečku na Hrad. Traduje se, že si na uvedení do funkce vzal příliš krátké kalhoty. Ve skutečnosti byly pouze povytažené, přesto si Havlovi příznivci každý rok v den jeho narození ohrnují nohavice, aby tak uctili jeho památku. Ve svém prvním novoročním projevu pronesl památnou větu: „Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá.“ Jako první zástupce země zpoza bývalé železné opony promluvil v americkém Kongresu. Jeho projev, ve kterém žádal o pomoc Sovětskému svazu při cestě za demokracií, skončil aplausem ve stoje. „Mnoho kongresmanů se mně ptalo, kolik odborníků, kolik týdnů mi můj proslov psalo. Já jsem řekl, že jsem si ho psal sám a trvalo to dvě hodiny. Mí poradci mě pokárali, že takové věci nemám říkat, že se pak nebudu jevit jako profesionál,“ řekl tehdy. Musel začít nosit kravatu a učit se, že v zájmu věci není vždy dobré říkat úplně všechno. Nicméně nepřestával si klást otázku, zda to, co říká, je skutečně pravda. V září roku 1997 tak trefně popsal atmosféru panující ve společnosti: „Je dusno a blbá nálada.“ Vždy prosazoval koncept nepolitické politiky založené na etických ideálech. Hodně cestoval, aby, slovy Madeleine Albrightové, položil Českou republiku na mapu doby po studené válce. Usiloval o sjednocený svět. Improvizoval, dělal chyby, byl kritizován. Lidé jen těžce snášeli jeho toleranci vůči bývalým komunistům, rozsáhlou amnestii vězňů odsouzených za bývalého režimu a omluvu sudetským Němcům. Podporoval bombardování Jugoslávie i začátek války v Afghánistánu, stejně jako kubánskou opozici a disidenty v Bělorusku. Zajímala ho situace v Barmě, Tibetu či Severní Koreji. Pro zápřah a vězněním podlomené zdraví prodělal několik vážných nemocí. Dvakrát málem zemřel. „Byl to jediný člověk za čtyřicet pět let mé chirurgické praxe, který  poté, co se probral z narkózy, vzal papír a tužku a napsal 'Děkuju',“ řekl jeho lékař. Několikrát byl navržen na Nobelovu cenu míru. S Dalajlamou si byl blízký proto, že se oba nikdy nebrali příliš vážně. Do poznámek si zapsal: „Proč mi počítač dělá pokaždé jinak vzdálené řádky? Proč si občas nějaký text tak zamiluje, že ho tiskne pořád dokola a nelze mu v tom zabránit?“ Poslední dny života strávil na Hrádečku v péči své ženy Dagmar a sester Boromejek. Zemřel v prosinci roku 2011. „Jsou jediní dva velcí muži, které jsem v životě potkal a u kterých jsem měl tento pocit. Jedním z nich byl Havel,” řekl po jeho smrti Sir Nicholas Winton.

• Miroslav Hladík

  28. března 1931

  Životopis

  Miroslav Hladík prošel v životě mnoha profesemi, do historie se ale zapsal především v souvislosti s protiokupačním televizním vysíláním na Ještědu. V mládí zpíval v Armádním sboru a v opeře Státního divadla F. X. Šaldy v Liberci, později působil jako redaktor Státního nakladatelství v Českých Budějovicích nebo šéfredaktor tiskového oddělení Libereckých výstavních trhů. Pro svou účast na protiokupačním vysílání musel na počátku 70. let žurnalistickou profesi opustit a během normalizace pracoval v manuálních zaměstnáních.

  Televizní příběh

  Jako zkušený redaktor a divadelní herec měl Miroslav Hladík ideální předpoklady k účasti na provizorním televizním vysílání. Dalším důležitým předpokladem vysílání bylo utajení před sovětskou armádou. A právě Miroslav Hladík k tomu ve spolupráci s techniky využil důmyslný trik. Po svém úvodním slovu diváky upozornil, že další vysílání bude probíhat po přesunu do studia. Během dvaceti minut technici připravili provizorní stanoviště s gaučem v druhém koutě pokoje, otočili na něj kameru a spustili další přenos. Každý divák si tak mohl myslet, že vysílání probíhá někde ve sklepeních, a nikoho ani nenapadlo, že se vše odehrává uvnitř jednoho malého pokojíku. Studio Sever vysílalo ještě krátkou dobu po návratu československé delegace z Moskvy. 27. srpna tak na obrazovce stihli vystoupit Václav Havel a Jan Tříska, kteří se předtím podíleli na vysílání Československého rozhlasu.

• Vysílání

  Záběry z okupace natočené v Liberci, doplněné o zvukový záznam z archivu rozhlasu, na kterém hovoří Havel s Třískou (nejedná se o vystoupení televizní, nahrávka pochází z rozhlasového komentáře vyrobeného o několik dní dříve).

  TV program roku 1968

Sídlo televize

Moji milí, prokázali jste neskutečnou odvahu a obětavost, za to vám ze srdce děkuji. Vysílání prozatím končí, asi se dlouho neuvidíme.

• Ředitelství televize

  Hlavní sídlo Československé televize se nacházelo na Gorkého náměstí (dnešní Senovážné náměstí) v budově Plodinové burzy. Do doby dokončení komplexu na Kavčích horách neměla televize k dispozici hlavní centrálu a byla tak nucena fungovat na několika pracovištích rozesetých různě po Praze.

• Jiří Pelikán

  novinář, politik, ředitel ČST
  7. února 1923 (Olomouc) – 26. června 1999 (Řím)

  Šéf

  Ředitel ČST v šedesátých letech, pod jehož vedením se z televize stalo respektované médium, které roku 1968 zasáhlo jak do průběhu pražského jara, tak do vysílání během srpnové okupace. Výrazný politik a spisovatel, který byl díky svým postojům vyhnán do exilu v Itálii, kde se zapojil do exulantského hnutí. Jako veřejného nepřítele číslo jedna ho neustále střežila StB. Do vlasti se mohl vrátit až po roce 1989.

  Životopis

  Narodil se v Olomouci do rodiny uměleckého sochaře Julia Pelikána. Politika ho přitahovala již od studentských let. Po vypuknutí 2. světové války vstoupil do ilegální KSČ a podílel se na odbojové činnosti. V dubnu 1940 byl zatčen gestapem, po půl roce se dostal z vězení ven. Měl čekat na soud, ale místo toho utekl z domova a začal se skrývat. Pod falešným jménem Bohumil Paroulek přežil celou válku bez odhalení. Po válce studoval Vysokou školu politickou a sociální a patřil k čelním představitelům komunistické mládeže. Byl podepsaný i pod hromadnými čistkami studentů a profesorů. Po roce 1948 se také stal poslancem Národního shromáždění. Velký obrat v jeho myšlení nastal po XX. sjezdu KSSS v roce 1956. Více a více se u Pelikána začaly objevovat reformátorské myšlenky inspirované jugoslávským modelem. V roce 1961 byl obviněn z účasti na činnosti tzv. protistátní ilegální skupiny. Nakonec tento atak vůči své osobě přečkal a patřil mezi hlavní postavy demokratizačních procesů 60. let. V květnu 1963 se stal Ústředním ředitelem Československé televize. Jeho zvolení bylo vnímáno jako vítězství reformních komunistů ve vztahu vůči dogmatické frakci. Jak vzpomínal samotný Pelikán, práce v televizi obnášela permanentní boj jeho zaměstnanců s Hlavní správou tiskového odboru. Cenzura nemohla uhlídat vše, a tak se „maléry“ řešily často až po vysílání. To se týkalo třeba pořadu Otky Bednářové Volba povolání. Jeho tématem byl příběh velmi nadané dívky, která měla být na základě třídního původu vyloučena ze školy. Pořad zaznamenal velký ohlas, ale i projevy nevole ze strany funkcionářů KSČ. Teprve roku 1968 zažívala televizní publicistika opravdový boom. Ten ale rázně uťala srpnová okupace. Pelikánův podíl na obrodném procesu a podpora protiokupačního vysílání v srpnu 1968 stály za jeho odvoláním z funkce ředitele televize v září téhož roku. Po odchodu byl „odsunut“ na místo emisara v Římě. Tam nakonec v roce 1969 požádal o politický azyl a nadobro tak emigroval. Jeho posrpnový život byl trnem v oku především Státní bezpečnosti. Vedle Pavla Tigrida byl Jiří Pelikán předním Československým exulantem a symbolem nepřátel socialistického Československa v zahraničí. V Itálii začal vydávat společně s Vladimírem Toskem exilový socialistický magazín Listy. Mezi jeho přispěvatele patřili například Ivan Sviták, Vladimír Škutina, Ludvík Vaculík, Václav Havel, Pavel Kohout a další. Jeho proaktivní politika si získala velkou autoritu i v Itálii, kde se stal například poslancem Evropského parlamentu. Později působil také jako člen rady konzultantů prezidenta Václava Havla. O nevraživosti vůči Pelikánovi ze strany StB svědčí i akce s názvem „Vampír II“ uskutečněná v roce 1975. V Miláně mu odeslali dva agenti StB malou bombu zabalenou do knihy. Účelem nebylo Pelikána zabít, ale vystrašit ho a vyslat jasný vzkaz ostatním exulantům. Zároveň o něm televize nechala natočit dehonestační pořad s názvem „Skandál v Římě“.

  Podívejte se na propagandistický pořad dehonestující Jiřího Pelikána.

  Televizní příběh

  Jiří Pelikán se 21. srpna brzy ráno vypravil do své kanceláře na ředitelství. Nedlouho po něm dorazili před budovu i vojáci, aby ji obsadili. Pelikánovy dveře rozrazil sovětský důstojník, namířil na něj zbraň a zařval, ať mu Pelikán odevzdá své oficiální razítko. Voják měl pocit, že když dostane do ruky razítko, získá tím kontrolu nad celou televizí. Ve chvíli, kdy mu jej Pelikán předával, se jako na povel rozsvítila obrazovka a Kamila Moučková zahájila protiokupační vysílání. Voják asi v tu chvíli pochopil, že ziskem razítka vysílání nekončí. Donutil proto Pelikána zavolat do Měšťanské besedy a dát povel k ukončení vysílání. Telefon zvedla Kamila Moučková. Hned jí bylo jasné, že tohle rozhodnutí nemá Pelikán z vlastní hlavy a je k němu nucen výhružkami, tak mu oznámila, že bude vysílat do doby, než někdo vypne vysílač Cukrák. Po této epizodě se Pelikán dostal z ředitelství do budovy Národního shromáždění a následně se zúčastnil Mimořádného XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech. Po návratu delegace z Moskvy bylo vysílání ukončeno a Pelikán byl z funkce ředitele odvolán. Brežněv údajně doslova šílel z toho, že se dařilo pracovníkům televize nejen udržovat vysílání v tuzemsku, ale že se spousta materiálů dostala do sousedního Rakouska a odtud pak do celého světa.

• Vladimír Škutina

  publicista, redaktor, spisovatel, dramatik
  16. ledna 1931 (Praha) – 19. srpna 1995 (Praha)

  Potížista

  Populární televizní scenárista, dvojnásobný trestanec, spolupracovník Státní bezpečnosti i signatář Charty 77. Diváci si ho oblíbili pro jeho smysl pro humor a zamilovali díky jeho pravidelným rozhovorům s Janem Werichem. Vězněn byl, protože o československé hlavě státu Antonínu Novotném prohlásil, že je vůl, ale také kvůli vzbuzování falešných nadějí, pobuřování hromadnými sdělovacími prostředky a snižování vážnosti Gustáva Husáka. S policií hrával hru, některé informace předával, jiné tajil. Otevřeně nesouhlasil s normalizací a podepsal Chartu 77. Emigroval, ale od roku 1990 se do Československa pravidelně vracel, aby glosoval, vtipně, domácí události. Politicky se angažoval, ale po odhalení spolupráce s StB zase přestal. Vladimír Škutina nebyl postavou snadno zařaditelnou do nějaké škatulky.

  Životopis

  Vladimír Škutina patřil v 60. letech mezi nejpopulárnější tváře veřejného prostoru. V televizním vysílání vždy vynikala jeho schopnost s nadhledem komentovat současné dění. Právě kvůli těmto vlastnostem se ale několikrát dostal do střetu se státní mocí. Škutina byl „potížistou“ už od mládí. V roce 1953 nuceně ukončil studium na FAMU, krátce nato nastoupil jako externí scenárista do vznikající Československé televize. Podílel se tak mimo jiné na výrobě prvního televizního Silvestra. Roku 1960 absolvoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jako redaktor a scenárista spolupracoval na vzniku mnoha pořadů, jako třeba Půjčovna talentů nebo Kriminalistická laboratoř. V roce 1962 ho jeho otevřená povaha dostala do problémů, za urážku prezidenta Novotného strávil 10 měsíců ve vězení. V letech 1967 až 1969 působil jako redaktor Československé televize. Do paměti diváků se zapsal především pořadem „Co tomu říkáte, pane Werich?“. Cyklus rozhovorů s populárním hercem udělal ze Škutiny hvězdu. Během okupace neslezl z obrazovky, když postupně vystřídal snad všechna provizorní studia v Praze. Byl to on, kdo svým humorem vléval divákům optimismus do žil. V televizi zůstal i po roce 1968, i když jen krátce. Podílel se na tvorbě pořadu „Jsme s vámi, buďte s námi“ a Publicistického magazínu. Oba, k současné politické situaci velice kritické, pořady byly ale po několika dílech zrušeny. V lednu 1969 ještě vystoupil po smrti Jana Palacha v živě vysílaném pořadu Slovo ke dni – Štafeta televizních publicistů. Pak v televizi musel skončit. Za trestné činy pobuřování a hanobení republiky a jejích představitelů a přípravu trestného činu hanobení států světové socialistické soustavy byl roku 1969 zatčen a odsouzen do vězení na čtyři roky a dva měsíce. Patřil tak k prvním normalizačním vězňům. V kriminále se o Vladimíra Škutinu začali intenzivně zajímat příslušníci Státní bezpečnosti a v roce 1972 ho zlomili k podpisu spolupráce. Motivací pro něj byla touha dostat se z vězení co nejdříve kvůli rodině. Podmínkou jeho propuštění údajně bylo, aby Škutina dal pokyn k ukončení zahraniční kampaně za jeho osvobození. Po odchodu z vězení musel pracovat manuálně. V roce 1977 podepsal Chartu a o rok později emigroval do Švýcarska. Tam se věnoval psaní knih, ale také navázal spolupráci s českými redakcemi Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy a vedl časopisy Magazín a Reportér. Po pádu režimu se opět začal objevovat na televizních obrazovkách. V devadesátých letech neúspěšně kandidoval do Parlamentu za Československou stranu národně socialistickou. Po zveřejnění jeho spolupráce se Státní bezpečností se roku 1993 stáhl do ústraní. Zemřel o dva roky později a nechal za sebou dílo téměř renesančního rozsahu.

  Televizní příběh

  Pro Vladimíra Škutinu začal 21. srpna pracovní den už ve 3 hodiny ráno, kdy se přesunul do ředitelství televize na Gorkého náměstí. Tam se účastnil porady zaměstnanců, při níž se společně sledovalo první pokusné vysílání z Měšťanské besedy. Toto studio ale okupanti rychle objevili. Vladimír Škutina byl členem skupiny, která se bleskově přesunula na vysílač Cukrák. Odtud spolu s Vladimírem Toskem vysílal až do příjezdu okupantů. V dalších dnech Škutina střídavě vystupoval v jednotlivých provizorních studiích v Praze. Na obrazovkách hodnotil probíhající události a bavil diváky vtipy na účet nezvaných hostů. Zúčastnil se také pokusného vysílání z administrativní budovy Československé televize na Zahradním městě. Odtud se kvůli technickým obtížím vysílalo pouze krátce. Přesto se k tomuto provizornímu studiu traduje jedna zajímavá historka. Po skončení vysílací relace údajně do studia nečekaně přišla neznámá žena s květinou, kterou chtěla předat autorům vysílání jako poděkování a také aby vyzdobila studio. Žena totiž měla vidět přenos v televizi a všimnout si, že moderátorům (kromě Vladimíra Škutiny byli ve studiu ještě Jiří Kantůrek a Vladimír Tosek) na stole chybí váza s květinou. Podle vzpomínek Vladimíra Škutiny byla celá situace ještě o něco pikantnější. „Ale dřív než vynesla technika svůj ortel o kvalitě obrazu a zvuku, vešla otevřenými dveřmi z chodby starší paní s květinami v ruce. Byla dojata naší relací, a abychom tam prý neseděli tak naprázdno, že nám přináší čerstvé květiny ze své zahrádky. Bylo to velice dojemné a musím přiznat, že i my byli na výsost spokojeni s relací. V tom přiběhli kluci z techniky, a že je to všechno v háji, že jim vyskočilo nějaké relátko na střeše a že to nešlo vůbec ven. ‚Jak to, že to nešlo vůbec ven?‛, povídám vítězoslavně s pocitem laika, který přistihl odborníka na švestkách. ‚Tady paní nás slyšela a přinesla nám na stůl květiny…‛ ‚No jo‛, povídá ta hodná paní, ‚já vás slyšela, protože bydlím tady vedle a vy jste nechali otevřené dveře.‛“ Dnes už těžko zjistíme, je-li tato verze události pravdivá, ale díky podání Vladimíra Škutiny je bezesporu krásná. Neúspěch vysílání na Zahradním městě Škutinu neodradil a na obrazovkách se objevoval i každý další den protiokupačního vysílání. Své relace vždy zahajoval tím, že na kameru ukázal levé zápěstí a pronesl: „Hlásí se vám svobodná Československá televize, vidíte, že ještě mám na ruce hodinky“, čímž chtěl dát divákům najevo, že dosud uniká přímému setkání s okupanty.

• Kamila Moučková

  hlasatelka, herečka, chartistka
  8. dubna 1928 (Jihlava)

  První dáma televize

  Historicky první televizní zpravodajská hlasatelka, která v srpnu 1968 oznámila počátek sovětské okupace. Za normalizace pracovala jako uklízečka, prodavačka nebo servírka a podepsala chartu. Do televize, ke svému milovanému povolání, se mohla vrátit až po sametové revoluci. Spolupracovala s Rádiem Svobodná Evropa.

  Podívejte se, jak Kamila Moučková vzpomíná na srpen 1968.

  Životopis

  Kamila Moučková se narodila v Jihlavě roku 1928 jako dcera novináře a politika Viléma Nového. Po absolvování studií působila jako herečka v teplickém divadle a jihlavském divadle. V roce 1952 vyhrála konkurz na rozhlasovou hlasatelku a nastoupila do Československého rozhlasu. Zde se poznala i s některými svými budoucími kolegy z televize – třeba s Richardem Honzovičem nebo Karlem Mikyskou. V rozhlase pracovala až do roku 1956, kdy odešla do televize. Tam se stala první televizní zpravodajskou hlasatelkou. Roku 1968 patřila k hlavním tvářím obrazovky. Jako první informovala o okupaci Československa. O necelé dva roky později byla z televize propuštěna. Během normalizace pracovala jako uklízečka, prodavačka či servírka. Patřila mezi první signatáře Charty 77. Po roce 1989 se vrátila na obrazovky, kde ji diváci mohli vidět třeba v pořadech Objektiv nebo Barvy života. Spolupracovala také s Rádiem Svobodná Evropa. V roce 1994 kandidovala za Občanskou demokratickou alianci v komunálních volbách na Praze 1 a byla zvolena zastupitelkou. Další 4 roky pak oddávala svatebčany na Staroměstské radnici.

  Televizní příběh

  V noci z 20. na 21. srpna probudil Kamilu Moučkovou, v brzkých ranních hodinách, telefonát z rozhlasu. Volala redaktorka Věra Šťovíčková, aby jí oznámila, že Československo okupují cizí vojska. Po telefonátu musela Moučková nejdříve odvézt syna k jeho otci a následně se vydala do studia v Měšťanské besedě. Cestou spatřila první oběti střelby. Jakmile dorazila do televize, usedla do studia a začala vysílat. Po nějaké době obdržela další telefonát, tentokrát z ředitelství televize. Volal Jiří Pelikán a tváří k hlavním samopalů jí přikázal, aby ukončila vysílání. Ona však pokračovala dál, dokud i do Besedy nedorazili vojáci a téměř z živého vysílání ji nevyvedli ven. Poté se společně s dalšími kolegy přesunula do budovy Skautu (dnešní divadlo Minor), kde se nacházelo jedno ze studií ČST, a pokračovala ve vysílání. I to bylo nakonec přerušeno, když vojáci obsadili vysílač Cukrák. Štáby se proto rozprchly po republice a hledaly náhradní pracoviště, odkud by se dalo vysílat znovu. Tak se Kamila Moučková dostala na provizorní vysílací stanoviště zřízené v Tesle Hloubětín. Její známou tvář by okupanti rychle poznali, přesunula se tam proto konspirativně – schovaná na nákladním voze mezi pytli s bramborami. Několik hodin v Tesle působila, až se ukázalo, že obrazové vysílání není možné udržet z technických důvodů dlouhodobě. Od druhého okupačního dne tak Tesla fungovala „pouze“ jako rozhlas, za účasti mnoha známých televizních redaktorů a hlasatelů. Moučková tam zůstala až do 27. srpna. Spolu s Richardem Honzovičem vytvořili hlasatelské duo, které vysílalo pod heslem „Jsme s vámi, buďte s námi“.

• Jiří Kantůrek

  publicista, ředitel televize
  13. března 1932 (Písek) – 2. července 1998 (Praha)

  Disident

  Patřil mezi známé tváře televizního vysílání během pražského jara. Po účasti na protiokupačním vysílání musel jako řada dalších z televize odejít. Během normalizace se zapojil do aktivit disentu – podílel se na vzniku Originálního videojournalu, vedl opoziční časopis Alternativa, vydávaný Hnutím za občanskou svobodu, spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. V listopadu 1989 se stal mluvčím televizního Občanského fóra. Do televize se vrátil nejdříve na post šéfredaktora Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky, o tři měsíce později začal ČST řídit. Svého času byl tiskovým mluvčím Miloše Zemana.

  Životopis

  I on patřil k výrazným postavám obrodného procesu ve vysílání Československé televize. Diváci ho znali z obrazovky díky jeho trefným komentářům a zajímavým reportážím, a s důvěrou tak od něj přijímali informace, které pouštěl do éteru během prvního okupačního týdne. Narodil se v Písku, vystudoval střední průmyslovou školu chemickou a dálkově Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. V letech 1964 až 1967 pracoval jako redaktor v týdeníku Kulturní tvorba, poté přešel do Československé televize. Tam působil jako redaktor a komentátor např. cyklu Věc veřejná. Z něj divákům asi nejvíce utkvěla v paměti epizoda mapující názory občanů na vztah mezi Čechy a Slováky. Připravoval také pořad Sondy. Poprvé byly uvedeny 21. března 1968 s provokativním tématem „Co se vlastně změnilo“? Důležitou devízou nového pořadu byl zájem nahlédnout, jak věci skutečně vypadají. Kantůrkův tým proto nesázel jen na poklidné diskuse odborníků ve studiu, ale vyrážel se svými otázkami za běžnými občany nebo za zahraničními korespondenty. Zajímal se především o názory na fungování slibované ekonomické reformy. Kantůrek účinkoval i v Publicistickém magazínu nebo v pořadu „Jsme s vámi, buďte s námi“, kde se po srpnu 1968 objevoval s Vladimírem Škutinou. Z televize byl propuštěn v roce 1970. Během normalizace se živil manuálně, pracoval jako řadový technik v pražském projekčním ústavu. Jeho manželkou byla spisovatelka Eva Kantůrková, signatářka Charty 77. Kantůrek Chartu nepodepsal, z pragmatických důvodů. S manželkou se stejně jako řada jiných párů rozhodli, že bude lepší, když se pod Prohlášení Charty 77 podepíše jen jeden z nich, aby si druhý mohl udržet zaměstnání a rodině tak zůstala jistota stálého příjmu. Kantůrek byl přesto součástí opozičního společenství. V 80. letech se např. podílel na vzniku „disidentské televize“ Originální videojournal. V listopadu 1989 se stal mluvčím televizního Občanského fóra. Od března 1990 nastoupil po Jindřichu Fairaizlovi do funkce ředitele Československé televize, kterým zůstal až do rozdělení federace. Poté pracoval jako tiskový mluvčí ČSSD, krátce také jako poradce a mluvčí tehdejšího předsedy strany Miloše Zemana.

  Televizní příběh

  Jiří Kantůrek byl stejně jako další televizní pracovníci v pohotovosti hned od začátku sovětské okupace. Během prvního týdne vysílal z různých provizorních pracovišť v Praze. Spolu s Vladimírem Škutinou a Vladimírem Toskem se zúčastnil zkušebního vysílání z administrativní budovy ČST na Zahradním městě. Následně se s dalšími pracovníky přesunul do připraveného studia ve Výzkumném ústavu A. S. Popova na Novodvorské. První zprávy o okupaci odtud Jiří Kantůrek hlásil 22. srpna večer. V dalších dnech se před kamerou střídal s Jiřím Svejkovským. Oba se ve svých příspěvcích zaměřovali na události v Praze, informace o zásobování a dopravě, anebo pomoci nemocnicím. Do studií proudily desítky rezolucí občanů a pracovních kolektivů z celé okupované republiky, které redaktoři ještě „za tepla“ četli. Televizní pracovníci měli mezi obyvateli širokou podporu a každý jim pomáhal, jak mohl. Ochranu provizorního studia před okupačními vojsky zajišťovaly hlídky Lidových milic, postávající před branou Výzkumného ústavu. V těchto podmínkách Jiří Kantůrek vysílal až do návratu československé delegace z Moskvy, kdy nadšení a entuziasmus televizních pracovníků nahradilo zklamání a smutek.

• Richard Honzovič

  redaktor, hlasatel
  17. března 1934 (Praha) – 1. září 2005 (Praha)

  Geniální hlas

  Majitel jednoho z nejpopulárnějších hlasů československého veřejného prostoru. V roce 1952 nastoupil do rozhlasu. O sedm let později přešel do Československé televize, kde spolu s Kamilou Moučkovou hlásil Televizní noviny, a stal se ikonou obrazovky. V roce 1969 v televizi nuceně skončil, ale jeho hlas provázel posluchače dále. Četl populární Filmové týdeníky nebo namlouval knihy pro nevidomé. Na obrazovku se vrátil v roce 1990. Hlas propůjčil mnoha dokumentům, ale i satirickému pořadu Česká soda.

  Životopis

  Narodil se roku 1934 a už od dětství se toužil stát hlasatelem. Tento sen se mu začal plnit v roce 1952, kdy nastoupil do Československého rozhlasu. Odtud se v roce 1959 přesunul do televize, kde spolu s Kamilou Moučkovou hlásil Televizní noviny. Díky svému charismatu a především libozvučnému hlasu se stal jednou z nejpopulárnějších postav televizní obrazovky. V televizi nicméně působil pouhých deset let, roku 1969 nuceně skončil. Jeho hlas však zůstal ve veřejném prostoru dále. Spolupracoval třeba s Krátkým filmem při namlouvání komentářů ke zpravodajským filmovým týdeníkům nebo s Knihovnou a čítárnou pro nevidomé, pro kterou předčítal knihy. Na televizní obrazovky se vrátil v roce 1990. Krátce moderoval Televizní noviny nebo Objektiv, ale brzy se opět stáhl „mimo obraz“. Svým hlasem doprovodil stovky přírodopisných i jiných dokumentů. Mnozí si jistě vzpomenou i na jeho účinkování v České sodě, kde svým seriózním projevem skvěle dotvářel absurdní atmosféru satirického pořadu. Na spolupráci s Honzovičem rád vzpomíná i autor pořadu Petr Čtvrtníček. „To byl geniální hlas kolik desítek let. A on s náma šel do té války, do České sody. Já jsem se na něj těšil strašně a psal jsem ty zprávy a komentáře už s tím, jak se mu rozsvítí oči. On vždycky přišel a byl za minutu hotový, protože to byl neuvěřitelný profík. Vždycky si srknul kafe, podíval se na moje zprávy, které jsem přes den doma na psacím stroji naťukal, a řekl: „Kluci, vy jste takoví blázni, to je něco neuvěřitelného, vás zavřou a já bych chtěl sedět s váma.“ Uplatnění našel Richard Honzovič i jako dabér, byl mimo jiné jedním z průkopníků tzv. rychlodabingu.

  Televizní příběh

  Události srpna 1968 zastihly Richarda Honzoviče na chalupě ve Smečné. Ze všeho nejdříve, jak sám řekl, se musel postarat o rodinu, takže se nepodílel na prvním okupačním vysílání z Měšťanské besedy. O dva dny později, 23. srpna, se již hlásil posluchačům ze „Svobodného vysílače“ v Tesle Hloubětín, kam se postupně přesouvali televizní pracovníci, kteří byli ze svých pracovišť vyháněni okupačními vojsky. Ze sklepa hloubětínského podniku Tesla se šířilo pouze rozhlasové vysílání bez obrazu, i tak ale bylo k realizaci těchto přenosů třeba využít důmyslu a důvtipu televizních techniků i dělníků ze samotné Tesly. Právě díky nim a jejich odvaze se podařilo zorganizovat vysílání v rekordním čase. Pikantní bylo, že vysílač, který byl použit, byl v Tesle připraven na vývoz do Sovětského svazu. Již v prvních dnech okupace tak mohli k občanům promluvit populární postavy televizní obrazovky jako Kamila Moučková nebo právě Richard Honzovič. Svobodný vysílač fungoval až do 27. srpna.

• Miroslav Sígl

  novinář, spisovatel
  25. září 1926 (Obříství) – 5. prosince 2012 (Praha)

  Před okupací působil v Mladé frontě, Hospodářských novinách a především v Československé televizi, kde zastával funkci redaktora. Během protiokupačního vysílání se podílel na chodu Svobodného vysílače Tesla Hloubětín. Po okupaci byl z ČST propuštěn. Spoluzaložil Syndikát novinářů České republiky a mnoho let se věnoval kronikářství. O událostech roku 1968 napsal knihu vzpomínek Na vlně 490 metrů.

• Jindřich Fairaizl

  publicista, režisér, scenárista, dramaturg, spisovatel
  14. června 1934 (Praha) − 16. října 1993 (Měchenice)

  Svéráz

  Stál u zrodu vysílání Československé televize. Byl inovátorem československé žurnalistiky a dokumentaristiky, točil provokativní dokumenty otevřeně reflektující problémy tehdejší socialistické společnosti. Jeho pořady předběhly svou dobu, lidé ho měli rádi pro jeho schopnost empatie. Během normalizace dlouho nemohl pracovat pod vlastním jménem. Po listopadu 1989 se na krátko stal ředitelem televize a znovu točil. Zemřel za dodnes nevyjasněných okolností při dopravní nehodě.

  Podívejte se na dokument ČT o životě Jindřicha Fairaizla.

  Životopis

  Jindřich Fairaizl se narodil v roce 1934 do rodiny živnostníka. Jeho otec zemřel, když mu bylo 16 let, a on tak musel převzít úlohu hlavy rodiny. Krátce se učil horníkem, ale než školu dokončil, nastoupil v roce 1951 jako redaktor do Československého rozhlasu. Ač zcela bez zkušeností a vzdělání v oboru, díky svému talentu a řečnickým schopnostem okamžitě převyšoval mnohé kolegy. Při práci dálkově vystudoval FAMU a roku 1953 přešel do vznikající Československé televize. Tam nastoupil jako zaměstnanec s pořadovým číslem 9 a našel uplatnění jako redaktor ve vysílání pro děti a mládež. Stál za vznikem populárního pořadu pro mládež Vlaštovka. Svůj potenciál plně rozvinul v roce 1964, kdy přešel do Hlavní redakce publicistiky a dokumentaristiky. Jako režisér, scenárista a dramaturg se podílel na vzniku mnoha zásadních dokumentárních a publicistických pořadů. Za všechny lze jmenovat triptychy Inzerát a Starci. V prvním z nich se Fairaizl snažil pomocí zajímavého sociálního experimentu upozornit na problém týrání dětí a jejich umísťováním do ústavů. Nechal v tisku postupně otisknout dva inzeráty projevující zájem o adopci dítěte. V prvním sliboval pouze čestný přístup, zatímco v druhém nabízel výměnu dítěte za nový vůz Fiat. Zatímco na variantu bez odměny nepřišla jediná odpověď, na verzi s automobilem se jich sešlo hned několik stovek. Fairaizl se zájemci natočil řadu rozhovorů a provedl tak zajímavou sondu do myšlení lidí pohybujících se často na hranici chudoby. V dokumentu s názvem Starci se pro změnu přesunul od nejmladší generace k té nejstarší. Jeho respondenty byli důchodci, jejichž rodiny je umístili do domovů nebo zaopatřovacích ústavů, a kteří tak měli zbytek života strávit v osamění v mnohdy velmi depresivním prostředí. Pro snahu otevírat dosud tabuizovaná témata a srozumitelně je předat divákům se brzy stal Fairaizl jednou z nejpopulárnějších postav televizního vysílání, a byť se ve svých pořadech nezabýval politickými tématy, i on byl důležitou součástí obrodného procesu na obrazovkách Československé televize, odkud ale musel v roce 1970 pro svou účast na srpnovém okupačním vysílání odejít. Během normalizace mu nebylo umožněno dál oficiálně pracovat v oboru. Podílel se na vzniku některých pořadů zejména Krátkého filmu, ale jeho jméno se již v titulcích neobjevilo. Frustrace z nedostatku pracovních příležitostí byla pro Fairaizla jednou z hlavních motivací k podpisu spolupráce se Státní bezpečností. Té jako agent pod krycím jménem Frézař dodal mezi lety 1976 až 1984 více než 300 hlášení. I díky tomu v roce 1984 opět začal pracovat oficiálně a nastoupil do Krátkého filmu. V roce 1990 se vrátil do Československé televize, a to hned na místo generálního ředitele. Vydržel na něm ale jen do března téhož roku. Dostal se pod velký tlak vlastních zaměstnanců, když se rozhodl sáhnout k rozsáhlému propouštění. Sám potom z funkce odstoupil ze zdravotních důvodů. Po krátké odmlce se vrátil k tomu, co mu vždy šlo nejlépe – tvorbě publicisticko-dokumentárních pořadů. Na obrazovce se tak opět začala objevovat jeho autorská díla jako třeba dokument Mlýn na konci cesty nebo publicistický cyklus Hovory u mistra Jana. Jeho pořady už ale neměly takovou sílu jako kdysi a dříve populární redaktor se tak stále častěji stával terčem kritiky svých nadřízených i diváků. Fairaizl neúspěchy špatně nesl, což v kombinaci s jeho prchlivou povahou nemohlo skončit jinak než tragicky. Okolnosti jeho smrti jsou dodnes opředeny řadou nejasností, s největší pravděpodobností se ale vše seběhlo takto: 14. října 1993 Fairaizl odjel autem z domova, podle svědků u čerpací stanice koupil dva kanystry benzinu, pomocí nichž později zapálil svoji chalupu na Dobříši, kde měl uložen i osobní archiv se svými filmy. Potom nejspíš z vlastní vůle ukončil svůj život nárazem automobilu do mostního pilíře v Měchenicích.

  Televizní příběh

  Jindřich Fairaizl se během protiokupačního vysílání podílel na chodu provizorní studia v rozestavěné budově ČST na Kavčích horách. O zřízení studia bylo rozhodnuto po ukončení televizního vysílání z Tesly Hloubětín. Již 21. srpna večer pracovníci televize přemístili na Kavčí hory přenosový vůz, který ukryli do dřevěné kůlny. Následně na místo převezli také vysílač původně využívaný v Tesle Hloubětín. Převoz vysílače přes celou Prahu, bedlivě střeženou okupačními vojsky, představoval nesmírně obtížný úkol. Úspěch odvážné akce byl dílem neuvěřitelného štěstí a náhody. Vůz převážející vysílač zastavili sovětští vojáci ke kontrole. Nikoho tehdy nenapadlo, že kritickou situaci zachrání nápis v azbuce. Vysílač byl totiž vyroben v Sovětském svazu a měl na sobě popisky v ruštině. Nezkušení vojáci se nechali známým písmem uchlácholit a uvěřili, že v nákladním automobilu je převáženo chladicí zařízení pro pivovar. Připravit improvizované vysílání pak už byla pro zručné techniky hračka. Jindřich Fairaizl tak mohl 23. srpna ve večerních hodinách režírovat vůbec první přenos vysílaný z budovy na Kavčích horách, kde má televize své sídlo dodnes. Kromě Fairaizla se na obrazovce postupně objevili i Emil Zátopek, Karel Mikyska nebo Vít Holubec. Samotné vysílání probíhalo v podobě krátkých relací v nepravidelných časech. Pracovníkům totiž neustále hrozilo prozrazení. Nedaleké hřiště „Na Děkance“ využívali Sověti jako přistávací plochu pro vrtulníky. Z Kavčích hor se vysílalo až do návratu československé delegace z Moskvy.

• Jiří Svejkovský

  hlasatel, redaktor, spisovatel
  29. března 1925 (Kopisty) – 9. ledna 2018 (Praha)

  Pohádkář

  Byl to člověk, který se vypracoval z horníka až na vedoucího ekonomické redakce Československé televize. Celý život se oddaně věnoval rozhlasové a televizní činnosti, přestat musel až za normalizace. V důchodu vyměnil mikrofon za „pero“.

  Životopis

  Jiří Svejkovský se narodil do hornické rodiny v Kopistech u Mostu. Vyučil se v oboru elektro–radio. Během války byl donucen společně s rodinou uprchnout do Prahy, kde přečkali zbytek nacistické okupace. Po válce studoval soukromou dramatickou školu a pracoval v divadle v Mladé Boleslavi. Roku 1946 nastoupil do Chemických závodů v Záluží u Mostu, kde se poprvé seznámil s mikrofonem, stal se totiž hlasatelem závodního rozhlasu a závodním redaktorem. O rok později se oženil, a aby uživil rodinu, nastoupil do Jáchymovských dolů. V roce 1953 se přihlásil do konkurzu na místo hlasatele v Československém rozhlasu. Neuspěl, nastoupil ale do průmyslové redakce, kde natáčel reportáže ze závodů a připravoval vysílání pro horníky. Během zaměstnání si doplnil středoškolské vzdělání s maturitou, a mohl tak nastoupit na Vysokou školu Ekonomickou v Praze. V 60. letech se vyjadřoval především k ekonomickým otázkám socialistického hospodářství a stal se zastáncem Šikovy ekonomické reformy. To mu vyneslo místo v Československé televizi, kam nastoupil roku 1964 na pozici vedoucího ekonomické redakce a komentátora zpravodajství. V průběhu roku 1968 se stal jednou z hlavních tváří televizního zpravodajství a během srpnových událostí patřil mezi důležité aktéry, kteří zajišťovali vysílání z různých provizorních pracovišť. Jeho aktivita neunikla očím normalizátorů, a Jiří Svejkovský byl tak za svoji činnost roku 1970 z televize propuštěn. Až do Sametové revoluce se živil nejdříve jako závozník, později jako bezpečnostní referent v podniku Silnice KNV Praha. Po revoluci byl rehabilitován. V důchodu se začal věnovat psaní a vydal několik detektivních románů a pohádek pro děti.

  Televizní příběh

  Jiří Svejkovský patřil k hlavním aktérům protiokupačního vysílání – divákům se během prvního invazního týdne přihlásil hned z několika pražských studií. Již 21. srpna vyrazil před pátou hodinou ranní s kameramanem Jaroslavem Holečkem do ulic, kde společně zachytili první okamžiky okupace. Ještě ten den dopoledne se podílel na vysílání ze studia Skaut. Když byl Skaut vyřazen z provozu, Svejkovský nelenil a stihl se zúčastnit i krátkého televizního vysílání z Tesly Hloubětín. Druhý den se podílel na pokusném vysílání z administrativní budovy ČST na Zahradním Městě a také na vysílání z Výzkumného ústavu A. S. Popova na Novodvorské. O den později se přesunul na nově připravené vysílací pracoviště ve výškové budově na Petřinách. Díky šikovnosti a důmyslnosti televizních techniků bylo tamní studio napojeno na vysílač Buková hora v severních Čechách, takže signál z Petřin mohli diváci zachytit nejen v okolí Prahy, ale i v severních a západních Čechách. Z Petřin Svejkovský vysílal až do návratu československé delegace z Moskvy, ve studiu se vedle něj vystřídali např. Vladimír Škutina, Jiří Kantůrek, Jiřina Jirásková nebo Vlasta Chramostová. Svejkovský vždy říkal, že protiokupační vysílání by nikdy neproběhlo, nebýt obětavé pomoci občanů. Ve studiu na Novodvorské pomáhali zaměstnanci ústavu, kteří televizním pracovníkům nosili jídlo. Na Petřinách zase přiložili ruku k dílu pracovníci střešovické Vojenské nemocnice, kteří studio zásobovali přikrývkami a potravinami, takže zde „televizáci“ mohli zůstávat v podstatě nonstop. Jako poděkování za tuto obětavou činnost pozval Svejkovský před kameru během okupačního vysílání i doktora Eiselta. Ten jakékoliv díky za pomoc odmítl s tím, že je to pro ně samozřejmost a vlastenecká povinnost. Důležité pro úspěch vysílání bylo také zajištění přesunů televizních pracovníků mezi jednotlivými pracovišti. K tomuto účelu redaktoři a technici využívali pomoci Veřejné bezpečnosti, která jim nabízela své služby po celý okupační týden. Pohyb civilního auta po dvacáté hodině po Praze byl totiž velice nebezpečný. Tato pomoc, které se televizním pracovníkům dostávalo, byla důkazem jejich popularity mezi lidmi. Ti měli pocit, že redaktoři ve vysílání mluví i „za ně“, oceňovali jejich práci a fandili jim.