Na thema toto promluvil včera v Dejvicích dr. Herben, jeden z nejlepších našich náboženských myslitelů. Svým jasným, přesným a přesvědčujícím výkladem upoutal zcela pozornost velmi četně shromážděných, kteří vývody jeho provázeli častými projevy souhlasu.
V úvodu poukázal, že národ náš byl vždy náboženským myslitelem, v tomto směru předstihl daleko všecky ostatní národy světa a proto také 400 let ději českých znamená 400 let dějin náboženských, a Masaryk řekl kdysi, že česká otázka je otázkou náboženskou. A dnes velká většina národa s pýchou poukazuje na Husa, Chelčického, Komenského, zatím co druhá část ovšem že nepoměrně menší, se za nic k jmenovaným velikánům znát nechce. A to jsou ti, jimž ještě v listopadu 1917 nařizováno modlení za to, že na Bílé Hoře čeští rebelanti byli poraženi. Ti dnes chtěli by se upnouti k sv. Václavu, Cyrilu, ale nemají v nich dost opory, neboť jen v reformaci byla a je idea, idea každého pravého náboženství, ne prázdného církevnictví, idea odstranění zla a vítězství dobra.
Ze čtyř velkých problémů, jež devatenáctý věk nedořešil, uváděny jsou: problém národnostní, náboženský a problém státní formy. A je tedy dnes nezbytno, řešiti problém náboženský, neboť bez náboženství se neobejdeme, budeme k němu vždy znovu a znovu vracet, jak ukazuje Tolstoj, lidé občas potřebují zamyslit se nad sebou a náš každý průměrný člověk je náboženský. Svůj poměr k Bohu si ovšem každý musí upravit sám, kdežto pro stranu politickou je hlavní otázkou církev, a tu musíme si uvědomit, že dosud církev katolická u nás byla a je pokládána za hlavní.
Církve evangelické již ku konci války jevily znaky po reformaci, zdůraznily, že jsou dědičkami husitství a českého bratrství, k němuž dříve nesměly se hlásit.
Kněží katoličtí hlásí se dnes ve značném počtu do strany státoprávně pokrokové, uznávají potřebu reforem, odluku církve od státu, odstranění latiny, zrušení celibátů, a chtějí revidovat proces Husův.
Ale tyto reformy dnes už nestačí a proces Husův revidovat církev asi nebude, neboť by musila svolávat sněm katolictva z celého světa, leda, že by národ 10milionový pohrozil, že odpadne, pak snad by se církev lekla, ale ani tím by se dnes nic nezměnilo. Husova hlavní vina byla, že neposlechl a nevěřil tak, jak mu církev nakazovala. A jaký by mělo dnes smysl prohlašovat, že Hus kacířem nebyl?
Tím však, že značná část kněžstva katolického cítí neudržitelnost dnešního stavu, není ještě otázka náboženská a otázka české církve řešena.
„Náboženství jest tak potřebné, jako vzduch,“ řekl Masaryk, ale církev katolická je 1. nezměnitelná, jak sama o sobě hlásá, patří jen do minulost a sní o bývalé moci nad celým světem, a za 2. nemůže být zreformována, všecky pokusy o reformu ztroskotaly, nemá ideálu, jak by měla vypadat, chce jen vládnout, jako kdysi, jak ukazuje „Sylabus“, zákoník 90 základních sloupů, na nichž spočívá církev, jako: kdo by řekl, že všecka moc pochází z lidu, budiž proklet! Kdo věří v republiku, budiž proklet! To pak všecky pokusy o reformu jsou marny.
Řečník pokládá ducha kat. církve za nemravného, ne, že by to někde bylo napsáno, ale nemravnou je její prakse. To ukazují dějiny papežů, to ukazují Jezuité. Po Bílé Hoře stát dal výchovu církvi, a ta ji odevzdala Jezuitům, a ti pomátli smysl pro dobro a zlo. Církev držela se jen mocných, panovníkům ochotně dovolovala rozvod, vždy držela s vládou proti Čechům, klesala, klesala, až stala se politickou organisací.
Ale ani církve evang. dnes nedávají a nezaručují nám to, co si přejeme, snad je zde vývoj možný, ale prozatím není zde více, než právě jen naděje.
My musíme, jako Hus, založiti reformu na pravdě a pokroku. Je pravděpodobné, že církví bude více, ale není žádnou škodou, jen budou-li vyhovovat čtyrem základním požadavkům, jež jsou:
Vše, co ze strany katol. kněžstva dosud je navrhováno, není žádná reforma, nýbrž jen polovičatost, navrhované změny jsou samozřejmé, podřadné.
Naše příští církev česká musí být pokroková, pravdivá a demokratická.
