Až uschne a naprší

zdroj: ČT Brno

Lukáš Gregor

Ještě si pamatuji, jak jsem se svým prarodičům, kteří narozdíl ode mne a mých rodičů bydleli
v domku a ne v bytě, tiše smál, že tak horlivě vyhlíží na nebi mraky, jindy zase slunce. A ještě usilovněji pohledem magnetizovali televizní předpověď počasí. Teď mám ve svém chytrém telefonu čtyři různé aplikace a jednu, která se výhradně specializuje na srážky. Patří mezi mých top 5 programů, které používám. Člověk se mění.

Letošní horka mne přivedla k závislosti. Potřebuji totiž vědět, jestli se náhodou v následujících hodinách neurodí déšť. Zahrada se suší a já s ní. V pravidelných intervalech (a čas od času také v neorganizovaných návalech) spouštím aplikaci za aplikací a kontroluji aktuální stav - co kdyby nebe mátlo - a předpověď. A s rostoucí závislostí se posiluje i má skepse k jakémukoliv výroku hydrometeorologa, rosničky i starého souseda, který prorokuje déšť, když mu vrže pravá noha. Pokud bych si dělal čárky, o čemž jsem mimochodem už i uvažoval, kolikrát našemu kopečku, který obýváme, předvídaly stanice (a soused) déšť a čerstvý vzduch, měl bych stěnu ozdobenou jako stálice Alcatrazu. Říkám si, do jaké míry jsou všechny ty pořady o počasí a specializované aplikace pouze konspirační hrou někoho, o němž zatím nic nevím, ale rozhodně mě chce mít zdrceného.

To, že se předpovědi neplní, je věc jedna. Současně mě znepokuje druhý průvodní jev. Co
aplikace, to jiná data. Když se na předpověď podívám a zjistím, že první hlásá déšť na čtvrtek večer, druhá bezmračno a sucho až do bouřlivé neděle, aby třetí vše vyvrátila a tvrdila, že právě prší, mám nutkání stát se bezvěrcem. Věda a měření nemůže být přesná!

A teď k tomu připočtěte sociální sítě. Když se mnou při parných dnech vzdychal celý Twitter, cítil jsem sounáležitost, pak se ale začalo dít něco divného. Statusy nasákly vodou, z displeje vylétaly blesky a hřmění přehlušilo vibraci textové zprávy. Všichni si užívali provoněného vzduchu po letní bouřce, hlásali, že do Česka konečně přišel déšť. Utvrzoval jsem se, že většina musí mít přece pravdu, ale odpařující se pot z mé kůže mou novou naději zpochybňoval.

Když se k Twitteru přidala média a říkala, že se mám dobře schovat a poklidit ze zahrady věci, neboť se nad mým městem právě odehrává silná bouře (a já - pln respektu k vyšší autoritě - poslechl), pustil jsem si znovu film Matrix. Vzal jsem si špatnou pilulku, žiji v jiné realitě. Gumáky jsem schoval a šel zase hledat ve studně odlesk vody, abych se s odumírající "úrodou" s přátelským gestem rozloučil.

Hledám důvod, proč jsem se o toto chtěl podělit. Snad za článek může mé zmatení. Jsem
člověk, jenž rád důvěřuje, ale začíná se měnit. Stejně jako jsem kdysi neřešil, co hezká slečna v televizním počasí povídá (stačilo mi se prostě jen dívat), a pak se stal na předpovědích závislý, nyní se začíná vše obracet: odinstaloval jsem tři aplikace a nechal dvě, souseda už jen zdravím, ale nevnímám, Twitter téměř nečtu a s příručkou mladého pěstitele jsem podložil zánovní solární panel, který jsem položil na zahradu místo paprik. Bydlím sice v jiné realitě, ale učím se s tím žít.

• Vytisknout
• Poslat e-mailem
• Chyba v článku